ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1385.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1385/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. D., zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1082/8, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Praze, nám. Jiřího z Poděbrad 1554/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 329/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2015, č. j. 54 Co 270/2015-701, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 504,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Šafry, LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 19 C 329/2010-625, přikázal z věcí, jež tvořily společné jmění účastníků, do výlučného vlastnictví žalovaného obchodní podíl ve výši 80 % ve společnosti J. D. stavební s. r. o., IČO 27894142, se sídlem v Praze 18, Tvrdého 259 (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 1 259 212,44 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a že se žalobkyni vrací část zaplacené zálohy na znalecký posudek ve výši 9 153 Kč (výrok IV.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit náklady státu ve výši 847 Kč (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 54 Co 270/2015-701, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. Výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni se vrací částka 8 306 Kč a výrok V. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit částku 1 694 Kč jako náhradu nákladů řízení státu. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Především namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly některé z jím navržených důkazů a rovněž rozporuje závěry znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena obchodního podílu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudky soudů nižších stupňů a považuje je za správné. Dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V dovolání není uvedeno, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačuje k jeho projednání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného doplňuje dovolací soud následující:
V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Neobstojí rovněž námitky vůči znaleckému posudku, jímž byla stanovena obvyklá cena obchodního podílu ve společnosti J. D. stavební s. r. o. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uvedl, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové“. Tedy i tyto námitky žalovaného směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které nelze v dovolání úspěšně zpochybnit.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť soud dostatečně zdůvodnil, které z důkazů nebudou provedeny. Jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006). Soudy nižších stupňů rovněž v souladu s §118b odst. 1 o. s. ř. provedly a řádně odůvodnily výslech některých svědků po koncentraci řízení.
Žalovaný dále uvádí, že „do současné doby ze strany žalované nebyl jasně a určitě upřesněn petit žalované, tedy co konkrétně zahrnuje do vypořádání z titulu společného jmění manželů“.
Z obsahu spisu se však podává, že žalobkyně řádně navrhla jednotlivé položky k vypořádání zaniklého společného jmění účastníků a rovněž v závěrečném návrhu formulovala žalobní petit. Tudíž ani tato námitka žalovaného není opodstatněná.
Důvodné nejsou rovněž námitky žalovaného, kterými rozporuje závěr soudů nižších stupňů, že obchodní podíl ve společnosti J. D. stavební s. r. o. byl ke dni zániku manželství součástí společného jmění účastníků. Žalovaný ani v této části dovolání neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž základě by mohla být založena jeho přípustnost. Dovolací soud dodává, že závěr soudů nižších stupňů, že obchodní podíl ve společnosti J. D. stavební s. r. o. byl ke dni zániku SJM jeho součástí a je nutné jej vypořádat, je správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013).
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu