ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1842.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1842/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce I. S. , zastoupeného MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalované G. S. , zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 96/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 39 Co 337/2013-300, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 39 Co 337/2013-300, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 18 C 96/2010-253, vypořádal společné jmění účastníků (dále též „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal bytovou jednotku č. 789/7, umístěnou ve druhém nadzemním podlaží budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 3484/1, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 526/14755 na společných částech budovy a pozemku parc. č. 3483/1, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území S., obec P. – dále jen „bytová jednotka“ (výrok I.) a specifikované movité věci (výrok II.). Soud prvního stupně uložil žalobci povinnost uhradit žalované na vypořádacím podílu částku 1 174 851,50 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 22. 4. 2000 manželství, které zaniklo právní mocí rozsudku soudu prvního stupně o rozvodu manželství dne 8. 4. 2009. Za trvání manželství účastníci získali na základě smlouvy o převodu vlastnictví jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku uzavřené s Městskou částí Praha 5 dne 24. 10. 2006 do SJM bytovou jednotku. Právo užívat bytovou jednotku získal již v roce 1948 na základě nájemní smlouvy právní předchůdce žalobce F. S. Následně byla bytová jednotka v roce 1977 užívána na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu H. N. Na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené s Městskou částí Praha 5 dne 29. 4. 1998 se nájemcem bytu stal žalobce. Bytovou jednotku nabyli manželé za trvání manželství na základě písemné smlouvy o převodu vlastnictví jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku uzavřené s Městskou částí Praha 5 dne 24. 10. 2006. Tuto smlouvu Městská část Praha 5 uzavřela s žalobcem a žalovanou jako společnými nájemci bytu. Na tom, že je bytová jednotka v společném jmění manželů, nemění nic ani skutečnost, že peněžní prostředky použité na zaplacení kupní ceny ve výši 119 697 Kč byly výlučnými prostředky žalobce. To mohl soud zohlednit pouze jako vnos. Kupní cenu za bytovou jednotku zaplatil žalobce z prostředků, které mu daroval jeho otec. Obvyklá cena bytové jednotky činí 2 500 000 Kč. Za trvání manželství byla bytová jednotka rekonstruována, na tuto rekonstrukci byly rovněž vynaloženy prostředky, které žalobce získal darem od otce. Rekonstrukce však probíhala ještě v době, kdy bylo vlastníkem jednotky hlavní město Praha, takže výlučné prostředky žalobce nebyly vynaloženy na společný majetek, ale na majetek třetí osoby. Soud prvního stupně neshledal žádný důvod, pro který by mohl učinit závěr o disparitě podílů.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 39 Co 337/2013-300, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1 115 003 Kč na vypořádání jejího podílu, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s tím, že bytová jednotka spadá do SJM, neboť byla koupena za trvání manželství, kupní smlouvu podepsali oba manželé, čímž projevili vůli věc nabýt do SJM. Správně soud prvního stupně posoudil i otázku disparity podílů, přičemž zdůraznil, že disparitu je třeba aplikovat ve zcela výjimečných případech. Poukázal přitom na judikaturu dovolacího soudu. Posuzovaná věc není natolik výjimečná, že by bylo možné o disparitě uvažovat. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že „finanční otázku“ nelze v tomto případě zohlednit, když ostatně zaplacení kupní ceny bytové jednotky z výlučných prostředků žalobce získaných darem od jeho otce bylo zohledněno ve smyslu §149 odst. 2 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání má být přípustné podle §237 občanského soudního řádu, protože se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když navzdory skutkovým zjištěním, ze kterých vyplynulo, že se žalobce výlučně podílel na nabytí bytové jednotky tvořící 99 % majetku ve společném jmění, nestanovil disparitu vypořádacích podílů. Dovolatel obsáhle zrekapituloval skutkový stav věci; vyzdvihl, že v době, kdy došlo k uzavření převodní smlouvy, již s žalovanou nevedli společnou domácnost, což odvolací soud nezohlednil. Zdůraznil, že o nabytí bytové jednotky do SJM se zasloužil on, neboť kupní cena byla hrazena z jeho výlučných finančních prostředků a účastníci byli ke koupi oprávněni jedině s ohledem na to, že žalobce byl nájemcem bytové jednotky a bytovou jednotku již předtím od roku 1948 užívali jeho příbuzní. Společný nájem bytu manžely nemohl vzniknout, protože spolu v době uzavření nájemní smlouvy nežili, resp. v bytové jednotce nehodlali žít, protože měli v úmyslu společně žít jinde. Otázkou, kterou odvolací soud dosud neřešil, je otázka vztahu vypořádání vnosů použitých k pořízení společného majetku a stanovení podílů manželů na tomto majetku v situaci, kdy s ohledem na další zásluhy manžela na nabytí tohoto majetku je samotný finanční vnos ve značném nepoměru k rozmnožení společného majetku. Upozornil rovněž na to, že bytová jednotka tvoří téměř 99 % majetku ve společném jmění manželů. Nesprávným je názor odvolacího soudu, že zásluhu na získání bytové jednotky do SJM lze vypořádat pouze jako finanční vnos žalobce. Odvolací soud nezohlednil, že vynaložil ze svých výlučných prostředků náklady na rekonstrukci, čímž byt zhodnotil. Vynaložené náklady na rekonstrukci dosáhly 343 500 Kč, žalovaná se na nich nijak nepodílela. I tímto se dovolatel zasloužil o nabytí bytové jednotky s její současnou hodnotou. Náklady vynakládal již v době, kdy věděl, že mu bude bytová jednotka převedena. Značnou hodnotu majetku ve smyslu §149 odst. 3 občanského zákoníku je třeba zkoumat podle poměru vynaloženého majetku k veškerému společnému majetku. Dovolatel konečně namítl, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že vynaložili nemalé společné prostředky na rekonstrukci obecního bytu „na Z.“, který užívá výhradně žalovaná. To má být rovněž důvodem pro stanovení disparity podílů. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že jej nepovažuje ani za přípustné, ani za důvodné. Úvahy odvolacího soudu o tom, že není dán důvod pro odklon od principu rovnosti podílů, nejsou zjevně nepřiměřené. Odklon od rovnosti podílů může odůvodnit pouze mimořádná zásluhovost na nabytí a udržení majetku značné hodnoty. Zvýšené úsilí jednoho z manželů takovému požadavku neodpovídá. Vzhledem k tomu, že na koupi bytu i jeho rekonstrukci žalobce obdržel finanční prostředky od svého otce, sám ani žádné zvýšené úsilí vynaložit nemohl; naproti tomu žalovaná péčí o rodinu zásluhovost na nabytí majetku prokázala. Není pravdou, že by bytová jednotka tvořila 99 % společného majetku, neboť bytové zařízení, které bylo přikázáno žalované, v době pořízení činilo podobnou částku, jakou žalobce vynaložil na zakoupení bytové jednotky. Skutečnost, že v době uzavření převodní smlouvy účastníci již nevedli společnou domácnost, sama o sobě není důvodem pro stanovení disparity podílů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části týkající se vypořádacího podílu, kterou je povinen na vypořádání SJM zaplatit žalované. Jeho dovolací argumentace směřuje k tomu, aby byla žalované na vyrovnání jeho podílu stanovena nižší částka, než kterou stanovil odvolací soud, a to z toho důvodu, že je dán důvod pro disparitu vypořádacích podílů, neboť se zasloužil o nabytí bytové jednotky do SJM zejména tím, že byl nájemcem převáděné bytové jednotky.
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti. V posuzovaném případě odvolací soud – v rozporu s přesvědčením žalobce – nespatřoval důvody pro uplatnění disparity v zásluze žalobce o nabytí bytové jednotky.
Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
Uvedená rozhodnutí však tyto závěry vyslovila v situaci, kdy se jednalo o majetek nabývaný průběžně za trvání manželství a případná disparita byla poměřována právě zásluhou o nabytí majetku za trvání manželství na straně jedné a výkonem osobní péče o rodinu na straně druhé. Odborná literatura v této souvislosti zdůraznila, že je třeba odlišovat situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů za trvání manželství a kdy nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního manžela druhým z manželů budou důvody o disparitě spíše výjimečného charakteru, oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a posuzovat každý případ individuálně [srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, 296 s. S. 240 a násl. nebo Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy , 2012, č. 11-12, s. 383 a násl.; k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5577/2015 (dostupném na www.nsoud.cz )].
V řešené věci odvolací soud rovněž s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně učinil skutkový závěr (kterým je dovolací soud vázán), že za trvání manželství účastníci získali na základě smlouvy o převodu vlastnictví jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku uzavřené s Městskou částí Praha 5 dne 24. 10. 2006 do SJM bytovou jednotku, nicméně právo užívat bytovou jednotku získal již v roce 1948 na základě nájemní smlouvy F. S., právní předchůdce žalobce. Na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené s Městskou částí Praha 5 dne 29. 4. 1998, tedy před uzavřením manželství, se nájemcem bytu stal žalobce, přičemž dne 31. 10. 2003 s ním byla tato smlouva znovu uzavřena. Kupní cenu za bytovou jednotku zaplatil žalobce ze svých výlučných prostředků, které získal darem od svého otce. V průběhu manželství vynaložil výlučné prostředky na provedení rozsáhlé rekonstrukce bytové jednotky, byť v té době byl ještě byt ve vlastnictví Hlavního města Prahy.
Pokud za této situace odvolací soud neshledal žádnou míru disparity vypořádacích podílů v souvislosti se zásluhovostí na nabytí společného majetku, odchýlil se od citované ustálené judikatury dovolacího soudu a jeho úvaha v rovině zjevné nepřiměřenosti neobstojí.
Zásluhovost žalobce lze spatřovat především v tom, že převod vlastnického práva k bytové jednotce byl ze strany převodce Městské části Praha 5 podmíněn nájemní smlouvou, kterou však uzavřel sám žalobce, přičemž ze zjištěného skutkového stavu je zjevné, že nájemní právo k bytové jednotce již měli jeho právní předchůdci od roku 1948 a i on sám jej nabyl ještě před uzavřením manželství. Tomu odpovídala zřetelně i kupní cena bytové jednotky, když vzhledem k její obvyklé ceně byla nabídnuta žalobci jako nájemci za „zvýhodněnou“ cenu a činila 119 697 Kč, ačkoliv obvyklá cena této jednotky pro účely vypořádání SJM byla stanovena na částku 2 500 000 Kč. Žalobce také v období let 2000 a 2001, tj. krátce po uzavření manželství, a po odsouhlasení ze strany Městské části Praha 5 převodu bytových jednotek stávajícím nájemcům, ze svých výlučných prostředků v hodnotě 395 000 Kč provedl rozsáhlou rekonstrukci a přestavbu předmětné bytové jednotky, čímž došlo k výraznému navýšení její ceny, a to ještě v době, kdy byla ve vlastnictví Hlavního města Prahy. Neopominutelný význam má i skutečnost, že se žalobce zasloužil o nabytí společného majetku významně, neboť bytová jednotka, kterou manželé nabyli do SJM, tvoří převážnou a nejhodnotnější část jejich společného majetku a zásluhy žalované na jejím nabytí do společného jmění se z obsahu spisy nepodávají, a ostatně žalovaná nic takového ani netvrdí.
Pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků přitom v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněný pod č. C 3 396 v Souboru)].
Na odvolacím soudu tedy bude v dalším řízení, aby uvedené skutečnosti, které ve svém souhrnu mohou založit disparitu podílů, jakož i případnou míru, v jaké se do disparity podílů zásluhy žalobce promítnou, pečlivě zvážil a zohlednil.
Pokud žalobce zpochybňuje vznik společného nájmu bytu manžely z toho důvodu, že neměli v úmyslu společně v bytě bydlet, rozporuje tím nepřípustně zjištěný skutkový stav odvolacím soudem. Protože je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se s námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu částečně spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu