ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5157.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5157/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 741/13, proti žalované ORIS Praha, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43004474, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 87/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 11 Co 145/2015-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 11 C 87/2011-236, vyhověl „změněné“ žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku „pozemek parc. č. 3965/2, v k. ú. L., obec P., zapsaný na LV č. 1923“ (dále jen „předmětný pozemek“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 11 Co 145/2015-290, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť tam (účinně) nastolené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takové (nezpůsobilé) důvody rovněž uplatnila, a to jednak výtkou zpochybňující správnost zjištěného skutkového stavu (poukazem na to, k čemu směřovala vůle smluvních stran a jak měla být tato vůle interpretována při zjišťování obsahu nájemní smlouvy ze dne 14. dubna 2000, na jejímž základě měla na předmětném pozemku umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu – dále jen „Nájemní smlouva“), a jednak námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. K posléze uvedené námitce dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že ani nevykazuje dovolatelkou tvrzené nedostatky.
Dovolatelka dále rovněž namítla, že „odvolací soud pochybil, když ve svém rozsudku aproboval, že soud prvního stupně při ústním jednání konaném dne 01. 12. 2014 připustil změnu žaloby a neposkytl… (jí) možnost takto změněnou žalobu řádně projednat, i když (její) právní zástupce soud prvního stupně upozornil, že pro jednání o změněné žalobě nemá nezbytné skutkové informace od své klientky“ . Ve vztahu k takto uplatněné, snad procesní, otázce však nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se naznačenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je však možné alespoň poznamenat, že z formulace uvedené dovolací námitky ani nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.
K ostatním, tentokrát účinně nastoleným, právním otázkám lze uvést následující.
Výrazem standardní soudní praxe je právní závěr, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ /k posouzení vzniku nájmu podle dosavadních předpisů viz §3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“/). V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu z 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012 (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními ze 4. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, a z 25. července 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/13), řešící skutkově shodné věci týchž účastníků řízení. Závěry přijaté v těchto rozhodnutích přitom dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu z 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, a z 26. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu opustit je nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se v obdobném případě vypořádal sám Ústavní soud v usnesení z 18. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti shora zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012).
Za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu lze považovat rovněž právní názor, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23/2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. C 266 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soud přitom z uvedeného právního názoru vycházel výhradně při posouzení otázky (ne)platnosti Nájemní smlouvy, a nikoli (snad) též při řešení otázky rozporu výkonu práva (realizovaného žalobou podanou v této věci) s dobrými mravy, jak se dovolatelka snaží v dovolání podsouvat. Je tudíž zjevně neopodstatněná dovolací výtka, že řešení posléze uvedené otázky (nesprávně) založil na úvaze, že „tam, kde se jedná o absolutní neplatnost, nelze o rozporu s dobrými mravy vůbec uvažovat“ . Zmíněnou otázku (resp. svým rozsahem širší otázku zneužití práva) ve skutečnosti podrobně zvažoval, přičemž zohlednil nejen poměry na straně dovolatelky, nýbrž také okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva), a nelze mu úspěšně vytýkat, že vzhledem k charakteru projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu