ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1151.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1151/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) PhDr. P. V., a b) M. V., zastoupených Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Květnici 1113/8, proti žalovaným: 1) V. P. , 2) D. K. , 3) M. D. , a 4) M. D. , zastoupeným JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 904/8, o zaplacení částky 129 734 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 18/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 10. října 2013, č. j. 12 Co 196/2012-614, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, výrokem pod bodem I odmítl odvolání žalobců proti výroku I rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. ledna 2012, č. j. 17 C 18/2005-511 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. března 2012, č. j. 17 C 18/2005-560), dále rozsudek ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci vůči žalovaným domáhali zaplacení částky 2 447 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek potvrdil ve výroku II, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 127 287 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých účastníkům a státu (výrok IV), jakož i o nákladech odvolacího řízení (výrok V).
Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II až V (vyjma nákladového výroku o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení vzniklých státu – odstavec 3 výroku pod bodem IV). Přípustnost dovolání odůvodnili poukazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (doprovázeném jeho citací), jakož i na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v poměru k výši peněžitého plnění, které učinili předmětem dovolání. Jako dovolací důvod ohlásili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
S ohledem na úmrtí původně žalované M. D. (zemř. 3. 4. 2014), jež takto za dovolacího řízení ztratila způsobilost být účastnicí řízení, bylo již soudy nižších stupňů podle §107 o. s. ř. rozhodnuto o tom, že v řízení namísto této zemřelé žalované bude pokračováno s jejími procesními nástupci – žalovanými 1) až 3).
Dovolání žalobců pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, která z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
K dovolateli současně ohlášenému důvodu dovolání dle §241a odst. 1 o. s. ř. sluší se pak uvést, že jemu nelze podřadit kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Na přípustnost dovolání nelze pak usuzovat ani prostřednictvím námitek dovolatelů, jež vystihují vady řízení (bez označení kvalifikované otázky procesního práva, jíž by řešil odvolací soud a na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
V části, ve které dovolání směřuje proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, je přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), jelikož tímto výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v částce 2 447 Kč s příslušenstvím, tedy nepřevyšujícím částku 50 000 Kč představující bagatelní hranici přípustnosti dovolání (v situaci, kdy rozhodnutí o tomto nároku se samostatným skutkovým základem má charakter samostatného výroku a kdy přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Napadají-li pak žalobci dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž jim bylo uloženo nahradit žalovaným a státu náklady řízení, ve vztahu k těmto akcesorickým nákladovým výrokům neuplatňují žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírají žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl i proti těmto dalším výrokům rozhodnutí (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.) v situaci, kdy žalovaným v dovolacím řízení náklady (jež by bylo lze považovat za náklady vynaloženým k účelnému uplatňování nebo bránění práva) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu