ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2496.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2496/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Holešovice, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným 1) J. T. , a 2) J. T. , zastoupeným Mgr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalovavých, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 168/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015, č. j. 70 Co 319/2015-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 1. února 2016, č. j. 70 Co 319/2015-194) Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. června 2015, č. j. 47 C 168/2011-145, tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 137/7 a 137/16 v kat. území N. u Ř., a současně určil, že vlastníky předmětných pozemků jsou žalovaní (že pozemky jsou v jejich společném jmění manželů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení, spolu se závěry soudů obou stupňů. Přípustnost dovolání vymezil citací textu ustanovení §237 občanského soudního řádu, dodávaje, že „jako otázku zásadního právního významu“ pokládá, „zdali za situace, kdy Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, svým rozhodnutím č. j. PÚ 8081/3 ze dne 17. 5. 2010, vydalo žalobci majetek, o nějž žádal, obstojí závěr odvolacího soudu, že zatímco žalobce pozbude pouze pozemku, jenž měl v době odnětí charakter zemědělské půdy a za který může navíc dostat náhradu dle zákona, žalovaní by pozbyli stavební pozemek, na němž postavili rodinný dům, jenž řadu let užívají k uspokojování svých bytových potřeb a bylo by tak zcela zásadním způsobem zasaženo do jejich právní jistoty, neboť by se jimi postavený dům rázem ocitl na cizím pozemku, a s takovou situací může být spojena řada právních i reálných komplikací“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Příslušná pasáž dovolání, v níž dovolatel citoval text ustanovení §237 o. s. ř. – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Ovšem ani dovolatelem položená otázka (vymezený dovolací důvod, jímž je dovolací soud vázán; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jde toliko o podpůrnou argumentaci odvolacího soudu (co do praktických důsledků rozhodnutí pro každou z procesních stran) a na řešení položené otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. To vychází z posouzení – ve vazbě na konkrétní skutková zjištění projednávané věci – že žalovaní coby oprávnění držitelé pozemků nabyli vlastnické právo originárně vydržením (§130 odst. 1, §134 odst. 1 obč. zák.), byť byl k pozemkům již dříve uplatněn restituční nárok (a uzavřená převodní smlouva je tak pro porušení blokačního ustanovení neplatná). Uvedený závěr není v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že „pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení“ (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, včetně další judikatury uvedené v jeho odůvodnění; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 671/11).
Hodnocení dobré víry žalovaných, že jim předmětné pozemky patří (a z něj následně dovozovaný závěr o nabytí vlastnického práva vydržením, při oprávněné držbě trvající po dobu delší deseti let) je pak úzce spjat s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávané věci, jejichž kritika taktéž nemůže založit přípustnost dovolání. Samotnou otázku dobré víry držitelů (žalovaných), že jim pozemky patří, posuzují soudy nižších stupňů objektivně, nikoliv snad ryze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitelů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49) a uzavírají, že dobrá víra držitelů se v daném případě vztahovala i k okolnostem nabytí vlastnického práva, tedy i k titulu, o jehož platnosti žalovaní neměli (nemohli mít) po celou vydržecí dobu pochybnosti (nejenom s ohledem na zápis do katastru nemovitostí či absenci povědomí o uplatněném restitučnímu nároku, kdy – na straně druhé – žalobci nic nebránilo v tom, aby včasnou notifikací tuto dobrou víru žalovaných narušil). Za těchto skutkových okolností – ve vztahu k nyní projednávané věci – nelze pokládat úvahy soudů v nalézacím řízení za zjevně nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013).
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu