ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3245.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3245/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Spalovny Praha - Vysočany a.s. , se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, IČ 452 73 774, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení existence práva nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 185/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 15 Co 306/2014-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s . ř.):
Dovolání žalobkyně, které podle svého obsahu směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, č. j. 15 Co 306/2014-50, o věci samé, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2013, č. j. 98 C 185/2013-28 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je nájemcem ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území V. a že je oprávněna tyto pozemky užívat na základě dohody o užívání pozemku ze dne 5. 1. 1994, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.164,- Kč k rukám zástupce žalovaného), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám zástupce žalovaného, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., neboť jí nesvědčí právo nájmu ani jiné vymožitelné právo k předmětným nemovitostem. Jestliže totiž žalovaný splňoval podmínky restituce vlastnictví k předmětným pozemkům ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen zákon č. 172/1991 Sb.“), a byť došlo „k narovnání“ vlastnického práva k nim až na základě souhlasného prohlášení „se státem“ se značným časovým odstupem (dne 27. 11. 2009), došlo k přechodu vlastnictví již dnem 24. 5. 1991 ze zákona, a to splněním podmínky uvedené v ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož šlo o tzv. historický majetek obce. Nedodržení lhůty pro podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí nemá za následek, že by k přechodu vlastnictví nedošlo, neboť jednoroční lhůta stanovená tímto zákonem je podle ustálené judikatury lhůtou pořádkovou. Za této situace byla dohoda o užívání předmětných pozemků ze dne 5. 1. 1994, jejímiž účastníky byla žalobkyně a Fakultní nemocnice 2 s fakultní poliklinikou (jako organizační složka státu), uzavřena „tím, kdo nebyl oprávněn tuto dohodu uzavřít“. Žalobkyně tak následně užívala předmětné nemovitosti na podkladě souhlasu s tímto užíváním, který však byl odvolán, a v důsledku toho nyní užívá tyto nemovitosti bez právního důvodu.
Dovolatelka správnost právního závěru odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. sice v dovolání zpochybnila námitkou, že „jí vymožitelné právo užívání nemovitostí stále svědčí, neboť jí souhlas s užíváním nebyl nikdy nikým odvolán, a v řízení o určovací žalobě navíc nebyla otázka odvolání souhlasu s užíváním pozemků vůbec řešena“, dovolání však v tomto ohledu neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Přitom dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Dovolatelkou formulovaná otázka, „zda v dobré víře nabytá práva vykonávaná po dobu dvanáct let bez dalšího zanikají okamžikem, kdy si obec vzpomene, že před patnácti lety se ze zákona stala vlastníkem pozemku, a podá návrh na zápis svého práva do katastru nemovitostí“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Bylo-li totiž v řízení zjištěno, že dohoda mezi žalobkyní a Fakultní nemocnicí 2 s fakultní poliklinikou o užívání předmětných pozemků byla uzavřena dne 5. 1. 1994, stalo se tak až poté, co ze zákona došlo k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného (dnem 24. 5. 1991) splněním podmínky uvedené v ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. (šlo o tzv. historický majetek obce); žalobkyni tedy ve skutečnosti právo užívání těchto pozemků na základě uvedené dohody nevzniklo, byť mohla být až do doby, než byl ve prospěch žalovaného proveden zápis jeho vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí, v dobré víře, že je užívá po právu.
Pokud pak dovolatelka namítá nečinnost žalovaného při výkonu jeho vlastnického práva v důsledku pozdního podání návrhu na zápis tohoto práva do katastru nemovitostí, přičemž však ani v tomto ohledu dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., je možno jen pro úplnost odkázat na ustálenou praxi dovolacího soudu, která opakovaně vyslovila závěr, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku (včetně tzv. dalšího přídělového majetku dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.) byla lhůtou toliko pořádkovou, přičemž zápis vlastnického práva katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, a že s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce. Navíc zákonem č. 173/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012) byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován mimo jiné v jeho ustanovení §8 tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí bylo nahrazeno novým zněním, jímž teprve byla jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak obec ve stanovené lhůtě neučiní. Tím zákonodárce současně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014, či ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3502/2013; shodně též nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, a ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady řízení, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonů žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu