ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3884.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3884/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. M. , P., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 6, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ 000 64 581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, o zaplacení 387.652,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 71/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 70 Co 517/2014-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 70 Co 517/2014-208, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 7. 2014, č. j. 15 C 71/2012 - 171, ve výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba „o zaplacení částky 387.652,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky od 27. 4. 2012 do zaplacení“, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v období od 1. 5. 2010 do 30. 4. 2011 bezesmluvním užíváním pozemků p. č. 1612/2, p. č. 1746/103 a p. č. 1746/104 v k. ú. Ď., obec P. (dále jen „pozemky č. 1612/2, č. 1746/103 a č. 1746/104“), na nichž se nachází „větev mimoúrovňové křižovatky rychlostní silnice R8 a silnice č. II/243 vedoucí z Ď. do B. a dále tzv. bezejmenná komunikace, které jsou dle informace odboru dopravy MHMP ve vlastnictví žalovaného“. Vyšly ze zjištění, že označené pozemky byly vydány původnímu vlastníkovi Č. R. rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy-pozemkového úřadu ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. PÚ 11747/93, a jeho dodatkem ze dne 23. 4. 1996, že žalobce tyto pozemky nabyl do vlastnictví kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2010, že převážná část pozemku č. 1746/103 se nachází pod silnicí komunikace C. včetně sjízdné rampy s označením I/8 , která byla rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR ze dne 6. 12. 1995 zařazena do kategorie silnic I. třídy, že na severním výběžku tohoto pozemku se nachází silniční pomocný pozemek komunikace Ď. (jehož výměra činí cca 200 m²), který je v tomto úseku na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR zařazen do kategorie silnic II. třídy , že na pozemku č. 1612/2 se nachází bezejmenná komunikace nezařazená do kategorie místních komunikací, která byla vybudována v rámci výstavby přilehlé mimoúrovňové křižovatky, že na pozemku č. 1746/104 se nachází silniční pomocný pozemek sjízdné rampy komunikace C., která je v tomto úseku na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR zařazena do kategorie silnic I. třídy , a že žalobce pronajímá od 1. 7. 2010 část pozemku č. 1746/103 reklamním společnostem k umístění reklamních zařízení za roční nájem v celkové výši 62.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil (s primárním) závěrem soudu prvního stupně (učiněným s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2010, č. j. 22 Co 129/2010, uveřejném pod č. 54/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1220/2010, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4427/2010), že není-li žalovaný vlastníkem pozemní komunikace I/8 umístěné na pozemku č. 1746/103 ani pomocného pozemku č. 1746/104 sloužícího této komunikaci I. třídy, nýbrž vlastníkem těchto komunikací je stát podle kogentního ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o komunikacích“), není žalovaný k vydání bezdůvodného obohacení za obecné užívání těchto pozemků pasivně věcně legitimován. Náhradu za bezdůvodné obohacení není taktéž žalobci možno přiznat za užívání severního výběžku pozemku č. 1746/103, kde se nachází silniční pomocný pozemek komunikace Ď., která je v tomto úseku na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR zařazena do kategorie silnic II. třídy (takže je v majetku žalovaného), neboť žalobce nesouhlasil se zjištěnou výměrou této části pozemku (cca 200 m²), a ani po poučení soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v tomto ohledu neoznačil žádné důkazy; ve vztahu k této části uplatněného nároku tak neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Není-li pak pozemek č. 1612/2 zařazen do kategorie místních komunikací, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o komunikacích, která není stavbou spojenou se zemí pevným základem a je tak součástí pozemku vlastněného žalobcem; za takové užívání tohoto pozemku nemůže být žalobci přiznána peněžitá náhrada (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011).
Odvolací soud přisvědčil i druhému závěru soudu prvního stupně, že bez ohledu na to, kdo je vlastníkem označených pozemních komunikací vybudovaných na pozemcích žalobce, je žalobcův nárok nutno hodnotit jako rozporný s dobrými mravy, jestliže předmětné pozemky koupil s vědomím, že na nich jsou umístěny komunikace a nebude možno je využívat jiným způsobem (s výjimkou aktivit, které žalobce realizoval tím, že část pozemků pronajal za účelem umístění obřích reklamních zařízení na nich), když komunikace situované na podstatné části pozemků užívá široký počet subjektů, nikoliv žalovaný pro svou potřebu. K námitkám žalobce dále dodal, že mohl-li a měl-li právní předchůdce žalobce uvážit, zda takto zastavěné pozemky přijme (nebo zda požádá o pozemky náhradní, popř. o peněžitou náhradu), tím spíše pak měl možnost svobodné úvahy žalobce, který nebyl restituentem pokročilého věku, ale kupcem s plným oprávněním zvážit zda, popř. jaký užitek z předmětu koupě bude mít.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, v němž soudům obou stupňů především vytýká „neúplné a nesprávné zjištění ohledně zařazení části komunikace C. do kategorie silnic I. třídy“, neboť soud prvního stupně sice provedl důkaz rozhodnutím odboru pozemních komunikací Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 23. 12. 1997, č. j. 26843/1997-120, avšak nevyvodil z něj odpovídající právní závěry, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Podle dovolatele „je od právní moci tohoto rozhodnutí část komunikace C. nacházející se na jeho pozemcích č. 1746/103 a č. 1746/104 místní dopravní cestou ve vlastnictví žalovaného“. Dovolatel setrvává na svém názoru, že k nabývání vlastnictví pozemních komunikací nedochází již okamžikem jejich zařazení do příslušné kategorie, a že tudíž o vlastnictví nerozhoduje příslušný silniční správní úřad, a nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že tato otázka již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4427/2010. V této souvislosti uvedl, „že dálnice, silnice a místní komunikace jsou podle ustálené judikatury stavbou spojenou se zemí pevným základem a tudíž ve smyslu tehdy platného obč. zákoníku nemovitou věcí, jejíž vlastnické právo upravovalo ust. §123 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. Podle něj lze vlastnictví nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Rozhodnutí silničního správního orgánu lze zcela vyloučit, a nepřichází v úvahu ani nabývání ze zákona, pokud taková norma výslovně nabytí vlastnického práva nekonstituuje co do rozsahu, obsahu a okamžiku nabytí“. Dovolatel je proto přesvědčen o tom, že „vlastníkem části komunikace C. je žalovaný, nikoliv však proto, že mu svědčí její zařazení do kategorie místních komunikací , nýbrž proto, že tuto stavbu jakožto stavebník pořídil a na stát dosud žádným relevantním způsobem nepřevedl“. Přípustnost dovolání tedy spatřuje „u nabývání vlastnictví pozemních komunikací“ v řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a nesprávnost právního názoru odvolacího soudu v tom, že „zařazení pozemní komunikace do kategorie silnic I. třídy s sebou nese zákonem předpokládaný důsledek, jímž je fakt, že taková komunikace náleží do vlastnictví státu, neboť se nemůže v daném případě jednat o nabývání vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, ani na základě jiných skutečností stanovených zákonem, nýbrž je třeba smlouvy o jejím převodu, přičemž vlastnictví přechází dnem její účinnosti, jak správně uzavřel Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 10 Ca 284/2005“. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dále dovolatel spatřuje v závěru, že jeho nárok „je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, pokud vynaložil na koupi pozemků nemalou finanční částku, ač věděl, že na nich jsou umístěny komunikace a pozemky není a nebude možno využívat jiným způsobem, poněvadž z objektivního hlediska není rozhodné (nemravné), zda takový nárok vymáhá žalobce nebo jeho právní předchůdce, pakliže se nejedná o výkon práva šikanózní, popřípadě takový, který vede k nepřijatelným důsledkům ve vztahu mezi účastníky, resp. v postavení některého z nich navenek“. Přípustnost dovolání „u posouzení dobrých mravů“ spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3838/2014, sp. zn. 32 Cdo 248/2010 a sp. zn. 26 Cdo 1426/2012), přičemž jeho úvahy považuje „za nepřiměřené a popírající elementární principy spravedlnosti“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalobce sice vytýká soudům nesprávné právní posouzení věci, v dovolání však - jak je zřejmé z jeho obsahu - nezpochybňuje jen právní posouzení věci, ale také nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (že převážná část pozemku č. 1746/103 se nachází pod silnicí komunikace C. včetně sjízdné rampy s označením I/8 , která byla rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR ze dne 6. 12. 1995, č. j. 25063/1995-230-GR, zařazena do kategorie silnic I. třídy, přičemž jen na severním výběžku tohoto pozemku se nachází silniční pomocný pozemek komunikace Ď., jehož výměra činí cca 200 m² a jenž je v tomto úseku zařazen do kategorie silnic II. třídy
- viz rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 23. 12. 1997, č. j. 26843/1997-120, a že na pozemku č. 1746/104 se nachází silniční pomocný pozemek sjízdné rampy komunikace C., která je v tomto úseku na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR zařazena do kategorie silnic I. třídy). Dovolatel oproti odvolacímu soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru proto nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání „u nabývání vlastnictví pozemních komunikací“ v řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak v tomto ohledu žádnou konkrétní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, v dovolání neformuloval. Jeho názorem, který prezentoval již v odvolacím řízení a zopakoval v dovolání, že „k nabývání vlastnictví pozemních komunikací nedochází již okamžikem jejich zařazení do příslušné kategorie, a že tudíž o vlastnictví nerozhoduje příslušný silniční správní úřad“, není zapotřebí se v takto obecné rovině zabývat, když v dané věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že převážná část pozemku č. 1746/103, nacházejícího se pod silnicí komunikace C. včetně sjízdné rampy s označením I/8 , byla zařazena do kategorie silnic I. třídy, a že na pozemku č. 1746/104 se nachází silniční pomocný pozemek sjízdné rampy komunikace C., která je v tomto úseku taktéž zařazena do kategorie silnic I. třídy , přičemž nedošlo k rozhodnutí o změně jejich kategorizace k tomu příslušným silničním úřadem [§3 ve spojení s §40 odst. 2 písm. a) zákona o komunikacích], a jejich vlastníkem je tudíž stát (srov. §9 zákona o komunikacích)].
Pokud pak žalobce v dovolání uvedl, že je přesvědčen o tom, že vlastníkem části komunikace C. je žalovaný, nikoliv však proto, že mu svědčí její zařazení do kategorie „ místních komunikací , nýbrž proto, že tuto stavbu jakožto stavebník pořídil a na stát dosud žádným relevantním způsobem nepřevedl“, pak je možno poukázat na rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4427/2010, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že ze zákona o pozemních komunikacích nevyplývá, že by pro posouzení povahy pozemní komunikace bylo rozhodující, kdo ji vybudoval a co bylo jeho motivem; rozhodující je zařazení komunikace do určité kategorie.
Otázku pasivní věcné legitimace v souzené věci tudíž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. bod 3. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Cdo 396/2004, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009), a není důvod, aby tato rozhodná otázka byla posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil svůj závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení na dvou na sobě nezávislých důvodech, nezabýval se již dovolací soud námitkami žalobce vztahujícími se k jeho závěru, že žalobcův požadavek je v rozporu s dobrými mravy, neboť sama okolnost, že tento důvod (eventuelně) neobstojí, nemůže mít na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17, z něhož vyplývá, že, jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady řízení, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonu žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu