ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4375.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4375/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalované MUDr. E. P., zastoupené JUDr. Barbarou Červenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, o zaplacení částky 79.741,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 55/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 2013, č. j. 21 Co 627/2012-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbary Červenkové, advokátky se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí z titulu bezdůvodného obohacení částku 79.741,88 Kč s příslušenstvím, která představuje rozdíl mezi „skutečným nárokem“ žalované na finanční náhradu za nevydané pozemky (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o půdě“) a částkou, jež žalobkyní byla „nesprávně“ vyplacena.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, č. j. 17 C 55/2011-119, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 26.472,- Kč k rukám její zástupkyně (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 21 Co 627/2012-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna „nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem“ v částce 22.264,- Kč k rukám její zástupkyně (výrok II.), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit žalované náklady odvolacího řízení“ v částce 11.132,- Kč k rukám její zástupkyně (výrok III.).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, neboť „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku, která je soudy, jakož i soudem dovolacím, rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.)“, a kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, „když v řízení šlo o ocenění pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), které se nevydávají osobám oprávněným a za které ani nelze poskytnout náhradu, a tedy byla za tyto pozemky dle ustanovení §16 zákona o půdě poskytnuta peněžitá náhrada, přičemž soudem bylo nesprávně rozhodnuto o tom, že předmětné pozemky, za které se náhrada poskytuje, mají být oceněny jako pozemky stavební, ačkoliv se jednalo o pozemky zemědělské“. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí, jak z jeho znění vyplývá (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek). Toto kritérium dovolatelka v dovolání zmiňuje (přes přiléhavé poučení odvolacího soudu o podmínkách přípustnosti dovolání), zjevně vycházejíc ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012. Dovolání přesto z obsahového hlediska splňuje náležitosti, které vyplývají z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je naplněn formulací shora uvedené otázky, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, a tvrzením dovolatelky, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení ze dne 1. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, v nichž dospěl závěru, že za pozemek, který nebylo možno pro zákonem stanovenou překážku vydat oprávněné osobě, je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemek určený pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byl v době převodu na stát v evidenci nemovitostí veden jako zemědělský, byl-li určen ke stavbě (vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby, případně v době prodeje existující územně plánovací dokumentace); ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2718/2012, jakož i v usnesení ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ve věci totožných žalob vedených proti dalším oprávněným osobám
- MUDr. J. P. a MUDr. E. K.], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Vyplatila-li žalobkyně v dané věci náhradu za pozemky, jež nebylo možno vydat, ve výši určené znaleckým posudkem jako za pozemky určené pro stavbu, nemohla se žalovaná přijetím tohoto plnění na její úkor bezdůvodně obohatit.
Argumentuje-li žalobkyně na podporu svých tvrzení závěry uvedenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 18. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, je třeba uvést, že v dané věci je aplikovat nelze, neboť tato rozhodnutí jsou založena na jiných skutkových zjištěních, než je tomu v posuzované věci, jak dovolací soud dovodil již v usnesení ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 4783/2010, na nějž dovolatelka taktéž poukázala, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11, přičemž v navazujícím řízení před Nejvyšším soudem byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 1562/2012).
V části dovolání, kterou žalobkyně napadla výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolání neobsahuje žádné dovolací námitky a v tomto rozsahu tak dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu