ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5693.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5693/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně R. L. , dříve Ž., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 429.717,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 180/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č. j. 20 Co 218/2015-112, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2015, č. j. 20 Co 218/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.487,2 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jiřího Hrbka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č. j. 19 C 180/2011-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 429.717,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitakal tak tvrzení žalobkyně domáhající se vydání shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení zjistil, že v rozsudku blíže identifikované pozemky náležící do spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného jsou z převážné části zastavěny silničními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného, který je tak využívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu k tomu svědčil právní titul. Žalovaný se tudíž na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje ve smyslu §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a to v rozsahu korespondujícím s výší obvyklého nájemného z předmětných pozemků. Ve vztahu k ostatním nezastavěným částem se jedná o nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák., odpovídající rovněž obvyklému nájemnému dotčených pozemků, neboť tyto nelze dále využívat. Výše bezdůvodného obohacení pak byla s odkazem na výměr Ministerstva financí ČR č. 1/2010 stanovena maximální sazbou 85 Kč za m 2 pozemku ročně, přestože znaleckým posudkem byla určena tržní hodnota vyšší, neboť v daném případě bylo zapotřebí zohlednit veřejnoprávní regulaci cen. K námitce žalovaného soud prvního stupně neshledal uplatnění práva žalobkyně rozporným s dobrými mravy, pročež jejímu nároku v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, č. j. 20 Co 218/2015-112, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2015, č. j. 20 Co 218/2015-121, ohledně částky 429.717,50 Kč s úrokem z prodlení od 16. 8. 2011 do 31. 12. 2011 potvrdil (výrok I.), dále v tomtéž výroku I. změnil co do výše úroku z prodlení od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, přisvědčil závěrům obvodního soudu o bezdůvodném obohacení žalovaného, jež jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Shodně jako soud prvního stupně odmítl námitku žalovaného stran nedostatku jeho pasivní věcné legitimace. Právní názor soudu první instance korigoval toliko ve vztahu k nezastavěným částem pozemku, neboť i v tomto směru se jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a ne o nárok žalobkyně na náhradu škody. Ztotožnil se rovněž s výší bezdůvodného obohacení stanovenou dle výměru Ministerstva financí ČR. Za neúčelnou a bezvýznamnou pak označil v odvolání uplatněnou námitku započtení, neboť obnos, jenž měl být dle žalovaného započten, byl určen na údržbu komunikací, nikoliv na předmět spoluvlastnictví, tj. pozemky. Za nepřípadný dále označil požadavek započtení kupních cen vyplacených otci žalobkyně. Závěrem shledal uplatňovaný nárok opodstatněným z důvodů soudem prvního stupně převážně správně vyložených, pročež napadený rozsudek potvrdil. Reguloval pouze výši příslušenství s ohledem na změnu úrokové sazby, jež nebyla soudem prvního stupně reflektována.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť některé vyřešené právní otázky by dle něho měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Žalovaný se předně táže, zda je možné domáhat se vydání bezdůvodného obohacení v situaci, v níž se jedná o obecné užívání pozemků, přičemž poukazuje zejména na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Je totiž přesvědčen, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně by mohlo dojít toliko tehdy, využíval-li by předmětné pozemky ke komerčním účelům. Dále namítá, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok v rozporu s dobrými mravy, neboť omezení jejího vlastnického práva jí bylo dostatečně kompenzováno již v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi stranami, a je též třeba zohlednit kontraktační snahy mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně včetně vyplacení kupní ceny, k němuž během nich došlo. Závěrem dovolatel brojí proti určení výše bezdůvodného obohacení, jež vychází z maximální částky stanovené cenovými předpisy, ačkoliv není vyloučena aplikace nižší roční sazby za m 2 pozemku. S odkazem na §136 o. s. ř. pak namítá, že soudy měly při jejím výpočtu zohlednit i další rozhodné aspekty, jako je poloha a faktická využitelnost pozemků. Dovolatel nesouhlasí ani se zahrnutím nezastavěných částí pozemků do celkové plochy, za jejíž užívání je náhrada přiznávána. Vzhledem k uvedenému tedy navrhuje zrušení napadeného rozsudku, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci těmto soudům k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce nesouhlasně vyjádřila žalobkyně, jež Nejvyššímu soudu navrhla jeho zamítnutí, respektive odmítnutí, a současně požádala o uložení povinnosti žalovanému nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Žalovaný je přesvědčen o přípustnosti svého podání založené potřebou odlišného posouzení již vyřešených právních otázek. Primárně pochybuje o možnosti domáhat se v daném případě vydání bezdůvodného obohacení, neboť má za to, že se jedná o obecné užívání pozemků, jež ústí ve veřejnoprávní omezení práv vlastníka, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, předkládá Nejvyššímu soudu úvahu o bezplatnosti takového užívání. Dovolací soud se ovšem ve své rozhodovací praxi ustáleně přiklání k názoru, že v situacích obdobných nyní projednávané věci, v nichž vlastník pozemní komunikace využívá pozemek jiného bez právního důvodu, dochází na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, či ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013). Uvedené závěry lze pak přiměřeně aplikovat i v případech, v nichž dochází k „nadužívání“ pozemku jedním ze spoluvlastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, či jeho usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 563/2012). Nejvyšší soud také již v řadě svých rozhodnutí reflektoval výše jmenovaný nález Ústavního soudu, přičemž uvedl, že v pasáži týkající se vyřešení právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek označené jako obiter dictum nejsou vyjádřena nosná právní pravidla, o něž se výrok rozhodnutí (zaobírajícího se primárně výkladem restitučních předpisů) opíral, a již proto lze v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro rozhodovací praxi obecných soudů (v podrobnostech srovnej kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). Nejvyšší soud tak ani v nyní projednávané věci neshledal důvodu se od shora popsaných závěrů jakkoliv odchýlit.
Dovolatel dále namítá rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy. Nicméně v této souvislosti nesděluje, jak by se měl odvolací soud při svém rozhodování odklonit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v jeho rozhodovací praxi vyřešena či je na ni nahlíženo rozdílně, stejně jako nepředkládá žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neříká, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., čímž nevyhovuje požadavku kladenému na něj ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., což brání projednání podání v dotčeném rozsahu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
Konečně ani námitka dovolatele brojící proti určení výše bezdůvodného obohacení nemůže přípustnost podání založit, neboť nastíněná otázka byla odvolacím soudem vyřešena zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jež se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení v případech, v nichž dochází k užívání pozemku jiné osoby bez právního důvodu, odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitostí, přičemž je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, je zapotřebí dbát příslušných cenových předpisů (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Uvedené ovšem bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklé nájemné nižší než cena maximální regulovaná příslušným předpisem. Je tedy na soudu, aby i v případě veřejnoprávní regulace zjišťoval obvyklé nájemné, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015). V nyní projednávaném sporu bylo nicméně znaleckým posudkem prokázáno, že bez zohlednění cenových předpisů by bylo obvyklé nájemné vyšší ceny regulované. Odvolací soud proto nikterak nepochybil, určil-li výslednou částku bezdůvodného obohacení jako maximální cenu stanovenou dle výměru Ministerstva financí ČR. Vedle řečeného nelze přehlédnout, že navzdory svému tvrzení v úvodu dovolání žalovaný ani v tomto směru Nejvyššímu soudu nepředestírá argumentaci, z níž by byla patrná důvodnost odklonu od citovaných judikatorních závěrů, ani přípustnost dovolání jinak nevymezuje. Brojí-li pak proti zahrnutí nezastavěných částí pozemků do celkové plochy, z níž je náhrada za užívání vypočítávána, jeví se vhodným uvést, že názor odvolacího soudu, dle nějž lze na užívání pozemků zakládající povinnost vydat bezdůvodné obohacení usuzovat také ze skutečnosti, že stavba na části pozemku brání jeho řádnému užívání i ve zbylé části, se v obecné rovině nikterak nevymyká závěrům vysloveným v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013, či jeho usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009). Namítá-li dovolatel, navzdory závěrům městského soudu, že v případě nezastavěných částí pozemků přichází do úvahy jejich samostatné využití, nutnost zohlednění vypořádání spoluvlastnictví, poskytnutí konkrétních částek či dalších aspektů vztahujících se k hodnotě pozemků, rozporuje toliko skutková zjištění nalézacích soudů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že žalovaný ve svém dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.020 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.487,2 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu