ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1103.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1103/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce KREDIT DĚČÍN, a. s. , se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 25014838, zastoupeného JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, PSČ 405 02, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Sehnalovi , advokátu, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, jako správci konkursní podstaty úpadce ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47784440, zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 86/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Cmo 28/2013-586, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 10. prosince 2013, č. j. 15 Cmo 28/2013-597, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 36 Cm 86/2000-519, Městský soud v Praze vyloučil z konkursní podstaty úpadce ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o. (dále jen „úpadce“) ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále též jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 20. března 2008, č. j. 36 Cm 86/2000-200, jímž soud prvního stupně vyloučil sporné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 296/2008-217.
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Pozdější úpadce uzavřel s žalobcem celkem čtyři kupní smlouvy, jimiž převedl na žalobce vlastnictví ke sporným nemovitostem, a to kupní smlouvu ze dne 15. května 1997, jejíž předmětem byl dům na parcele č. 127 a parcela č. 127 v katastrálním území D. (dále jen „první nemovitost“), za sjednanou kupní cenu ve výši 5 285 860 Kč, kupní smlouvu ze dne 22. května 1997, jejímž předmětem byl dům na stavební parcele č. 183 a stavební parcela č. 183 v katastrálním území J. u D. (dále jen „druhá nemovitost“), za sjednanou kupní cenu ve výši 1 455 213 Kč, kupní smlouvu ze dne 27. května 1997, jejímž předmětem byl dům na parcele č. 2044 a parcela č. 2044 v katastrálním území D. (dále jen „třetí nemovitost“), za sjednanou kupní cenu 371 563 Kč a kupní smlouvu ze dne 5. června 1997, jejímž předmětem byl dům na pozemku parc. č. 240 a pozemek parc. č 240 v katastrálním území P. (dále jen „čtvrtá nemovitost“), za sjednanou kupní cenu ve výši 250 000 Kč (dále také společně jako „kupní smlouvy“).
2/ Kupní smlouvy byly uzavírány mezi personálně propojenými osobami, když v době od 1. ledna 1993 byl jednatelem pozdějšího úpadce Ing. J. W. (dále jen „J. W.“), který byl rovněž od 1. ledna 1993 do 5. března 2003 jediným společníkem pozdějšího úpadce a od 7. ledna 2000 byl předsedou představenstva žalobce. V době od 1. ledna 1993 do 7. prosince 1999 byla prokuristkou pozdějšího úpadce H. K. (dále jen „H. K.“), která byla v době od 17. ledna 2000 místopředsedkyní představenstva žalobce a od 20. ledna 1997 do 17. ledna 2000 byla v dozorčí radě žalobce. Od 20. ledna 1997 do 17. ledna 2000 byla členkou představenstva JUDr. V. K. (dále jen „V. K.“). Členem představenstva žalobce byl i Ing. M. K. (dále jen „M. K.“), který předmětné kupní smlouvy za žalobce podepsal.
3/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 1999, č. j. 96 K 46/99-124, prohlásil konkurs na majetek úpadce a žalovaného ustavil správcem konkursní podstaty. Návrh na prohlášení konkursu byl podán 25. srpna 1999.
4/ Správce konkursní podstaty zapsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty. Usnesením ze dne 14. března 2000 vyzval Městský soud v Praze žalobce k podání žaloby o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty.
5/ Podle revizních znaleckých posudků činila k 30. červnu 1997 obvyklá cena první nemovitosti 5 400 000 Kč, obvyklá cena druhé nemovitosti 1 580 000 Kč, obvyklá cena třetí nemovitosti 460 000 Kč a obvyklá cena čtvrté nemovitosti 265 000 Kč.
6/ Úhrady kupních cen (v hotovosti) byly prokázány výdajovými pokladními doklady č. 97/IN/-/2 ze dne 22. května 1997, č. 97/IN/-/4 ze dne 5. června 1997, č. 97/IN/-/3 ze dne 27. května 1997, č. 97/IN/-/1 ze dne 15. května 1997 a 97/IN/-/1a ze dne 15. května 1997.
7/ V době uzavření kupních smluv měl pozdější úpadce závazky z úvěrových smluv, „závazky z neplnění daňových povinností“ a závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (prokázáno přihláškami věřitelů č. 4, 6, 11 a 18 v konkursním řízení, dále notářskými zápisy N 104/98, NZ 93/98 ze dne 9. dubna 1998).
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že sporné nemovitosti byly v roce 1997 prodány za cenu, jejíž výše byla adekvátní a nijak neprokazuje úmysl smluvních stran poškodit věřitele pozdějšího úpadce (výše kupní ceny nemohla způsobit neplatnost smluv pro rozpor se zákonem). Za nevýznamnou měl skutečnost, že k převodu sporných nemovitostí došlo na „osoby personálně propojené“ a že se tak stalo za stavu, kdy měl pozdější úpadce závazky vůči svým věřitelům, neboť „k újmě na majetku úpadce uzavřením těchto smluv nedošlo“. Tento závěr soud prvního stupně dovodil především z toho, že kupní ceny byly zaplaceny, byť (oproti ujednání ve smlouvách) v hotovosti. Nebylo tak prokázáno tvrzení žalovaného, že žalobce neměl v úmyslu uhradit kupní cenu sporných nemovitostí.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování potvrzením prokuristky pozdějšího úpadce H. K. ze dne 31. března 1998 o tom, že žalobce zcela splatil kupní cenu sporných nemovitosti, jakož i účastnickým výslechem J. W., na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že mu svědčí právo, které vylučuje zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Uzavřené kupní smlouvy totiž považuje za neplatné, neboť úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při jejich uzavření bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“).
Přitom zdůraznil, že výdajové pokladní doklady, potvrzení pozdějšího úpadce ze dne 31. března 1998 a účetní rozvahy pozdějšího úpadce za rok 1997 nemají žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda sjednaná kupní cena se dostala fakticky do majetku pozdějšího úpadce. Žalobcem v odvolacím řízení znovu předložené potvrzení ze dne 31. března 1998 může mít vypovídací hodnotu možná jen pro účely účetní. Vyhotovila je a podepsala totiž H. K., tedy osoba, přes kterou byli prodávající a kupující personálně propojeni.
K tomu odvolací soud doplnil, že prodávající a kupující byli dále personálně a majetkově propojeni především osobou J. W., který byl v době uzavření kupních smluv jediným jednatelem a jediným společníkem prodávajícího pozdějšího úpadce. Členem statutárního orgánu či společníkem žalobce v té době sice nebyl, ale jediným akcionářem žalobce v době uzavření kupních smluv byla společnost Diana Děčín, s. r. o. (dále jen „společnost D“), jejímž jediným jednatelem a jedním ze tří společníků (a to společníkem většinovým) byl právě J. W.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že smluvní strany byly při svém jednání i v souvislosti s uzavíráním kupních smluv buď přímo, nebo nepřímo (přes společnost D) řízeny J. W., který vyjadřoval při obchodování mezi oběma jak vůli prodávajícího, tak vůli kupujícího a v tom je shoda projevu vůle obou smluvních stran, tedy i shoda v úmyslu, který je nepochybně součástí volní složky jednání. Odvolací soud proto neměl žádné pochybnosti o tom, že jediný akcionář žalobce, jehož byl J. W. jednatelem a většinovým společníkem, věděl, jak se nakládá s majetkem žalobce a s majetkem pozdějšího úpadce.
K tomu doplnil, že při interpretaci důsledků jednání fyzických osob za právnické osoby pro právní poměry právnické osoby se uplatňuje tzv. teorie přičitatelnosti, která vylučuje, aby úsudek o tom, zda právní jednání právnické osoby lze interpretovat jako jednání s určitým úmyslem, byl založen jen na přičtení následků jednající osoby oprávněné za společnost formálně jednat jako statutární orgán. Pominout nelze vůli a záměry toho, kdo jednání takové fyzické osoby přímo či nepřímo ovlivňoval či utvářel, a nelze proto pominout při utváření vůle právnické osoby v rovině soukromého práva i vnitřní poměry právnické osoby (v daném případě žalobce), neboť ty nepochybně ovlivňují právní jednání fyzických osob, které za žalobce jednaly při uzavírání kupních smluv ohledně sporných nemovitostí. Při zkoumání právního jednání právnické osoby nelze proto pominout úmysly a majetkové záměry, se kterými vlastník vykonával svá práva ve společnosti žalobce, jako jediný akcionář, s cílem ovlivnit jednání žalobce, tak aby bylo ve shodě s jednáním úpadce, jehož jediným společníkem a jednatelem byl opět J. W.
Odvolací soud měl proto za podstatnou skutečnost, zda žalobce kupní ceny podle uzavřených kupních smluv skutečně zaplatil a zda se finanční prostředky dostaly do dispozice dlužníka.
Po doplnění dokazování přitom uzavřel, že prodávající (pozdější úpadce) i kupující (žalobce) uzavřeli kupní smlouvy ve shodném úmyslu fakticky nezaplatit sjednané kupní ceny.
Po vyhodnocení účastnické výpovědi J. W. odvolací soud dovodil, že to, že již v den uzavření jednotlivých kupních smluv byl dán shodný úmysl prodávajícího (pozdějšího úpadce) i kupujícího (žalobce) sjednané kupní ceny fakticky neplatit, plyne právě z výpovědi J. W. Z ní podle odvolacího soudu vyplývá, že listiny, které žalobce předkládal k prokázání zaplacení kupních cen za sporné nemovitosti v hotovosti, jsou důkazy nevěrohodnými, které nevyvracejí, ba naopak potvrzují, že od počátku kupující neměl úmysl platit a v důsledku tohoto shodného úmyslu se pozdějšímu úpadci nedostalo do majetku žádného protiplnění v podobě zaplacené kupní ceny.
Z výpovědi J. W. vyplynulo, že výdajové pokladní doklady jsou za příjemce (pozdějšího úpadce) podepsány jím osobně, za vydávajícího (žalobce) pak účetním žalobce M. Š. Odvolací soud neuvěřil tvrzení J. W., podle něhož měl s úpadcem uzavřít dohodu o změně způsobu zaplacení kupních cen (nikoliv na bankovní účet, ale v hotovosti) vždy těsně předtím, než uplynula doba splatnosti sjednaných cen ve smlouvách. Je totiž v přímém rozporu s daty, kterými jsou opatřeny jednotlivé výdajové pokladní doklady, jež mají osvědčit zaplacení kupních cen v hotovosti. Dva účetní doklady ze dne 15. května 1997 znějící na částky 2 285 860 Kč a 3 000 000 Kč „důvod kupní smlouva, a doplatek za nemovitosti na M.– kupní smlouva“, byly dle data na nich uvedeného vystaveny již v ten den, kdy byla vlastní kupní smlouva teprve uzavřena, a v níž byla jiná dohoda o době a způsobu zaplacení kupní ceny. Tento výdajový doklad tedy nebyl vyhotoven (a k předání kupní ceny v hotovosti nedošlo) v době třiceti dnů poté, kdy bylo vlastnické právo žalobce k převáděným nemovitostem zapsáno v katastru nemovitostí, jak tvrdil J. W. ve své výpovědi, nýbrž ve stejný den, v němž si účastníci v písemné smlouvě výslovně dohodli, že kupní cenu kupující zaplatí bezhotovostně do 30 dnů od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na účet úpadce ve smlouvě výslovně uvedený. Stejné ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny a ve stejné lhůtě obsahují i ostatní kupní smlouvy. A stejně i v případě těchto kupních smluv měly být kupní ceny podle dat vystavení výdajových pokladních dokladů uhrazeny v hotovosti nikoliv až v termínu splatnosti kupních cen, jak to tvrdil J. W., ale vždy v den uzavření těchto smluv (tedy 22. května, 27. května a 5. června 1997).
I z těchto časových souvislostí je podle odvolacího soudu zřejmé, že pokladní výdajové doklady byly vystaveny účelově. Kupní cenu pak měl v hotovosti pro pozdějšího úpadce převzít J. W., který však nepředložil správci konkursní podstaty účetnictví, za což byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu maření povinností v konkursním řízení. Přestože J. W. vypověděl, že účetnictví úpadce za rok 1997 bylo skartováno, v tomto incidenčním sporu z tohoto skartovaného účetnictví začal předkládat jednotlivé účetní doklady.
Odvolací soud měl dále za to, že závěru o úmyslu obou smluvních stran jednat ke škodě věřitelů nasvědčuje i to, že J. W. neobjasnil, kde vzal žalobce finanční prostředky na koupi nemovitostí, když společnost vznikla v lednu 1997 a v květnu a červnu toho roku neměla splacený základní kapitál ve výši 1 000 000 Kč. Je obtížně uvěřitelné, že by jediný vlastník žalobce (společnost D) jednající svým jediným jednatelem a jedním ze společníků J. W., nevěděl, kde obchodní společnost, kterou vlastní, získala v hotovosti přes 7 000 000 Kč a od koho si je vypůjčila, jak to tvrdil J. W. ve své výpovědi. O úmyslu neuhradit kupní cenu konečně podle odvolacího soudu vypovídá i to, že J. W. neoznačil jediného věřitele pozdějšího úpadce, jehož pohledávky měly být z uhrazených kupních cen uspokojeny, když úpadce měl závazky ve výši 38 000 000 Kč. K tomu doplnil, že záměru poškodit věřitele (přinejmenším Komerční banku, a. s.) nasvědčuje i to, že důvodem, pro který se smluvní strany měly dohodnout na jiném způsobu úhrady kupních cen, jak uvedl žalobce v písemném vyjádření z 28. srpna 2007, bylo i to, že v případě plnění původně dohodnutým způsobem (bezhotovostně), by si banka veškeré na účet došlé finanční prostředky započetla.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ohlašuje naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu bez dalšího odůvodnění poukazuje na tato rozhodnutí: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 4930/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011.
Kromě toho dovolatel tvrdí, že ke dni soupisu sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ještě neplatila novela zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), provedená zákonem č. 105/2000 Sb., která teprve s účinností od 1. května 2000 rozšířila obsah pojmu „konkursní podstata“. Má za to, že podle předchozí právní úpravy §6 odst. 2 ZKV mohl konkursní podstatu tvořit pouze majetek patřící dlužníku v den prohlášení konkursu anebo majetek, který nabyl za trvání konkursu. Tehdy platná právní úprava tedy neumožňovala správci konkursní podstaty zahrnout do soupisu konkursní podstaty nemovitosti třetích osob, a to pouze na základě jím (správcem) vyslovené domněnky, že zařazení tohoto majetku do soupisu je oprávněné. Z toho dovozuje, že žalovaný správce konkursní podstaty se tak vyhnul nutnosti podat žalobu proti dovolateli a nést v tomto řízení důkazní břemeno.
Dále dovolatel poukazuje na to, že napadené rozhodnutí je materiálně nevykonatelné, neboť není vlastníkem stavby na pozemku parc. č. 240 v katastrálním území P., nýbrž vlastníkem stavby č. p. Stejnou námitku uplatňuje i ve vztahu ke stavbě na pozemku p. č. 127 a pozemku p. č. 127 v katastrálním území D., když takto označený pozemek ve skutečnosti neexistuje. V tomto směru poukazuje i na chybný zápis v soupisu majetku konkursní podstaty.
Především však dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud dovodil úmysl obou smluvních stran zkrátit dlužníkovy věřitele přímo z listin (výdajových pokladních dokladů), kterými byl proveden důkaz již před soudem prvního stupně. Opakovaní důkazu těmito listinami jejich přečtením nebo sdělením jejich obsahu nepovažoval za nutné. V tom však dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu a napadené rozhodnutí má za překvapivé. Odvolacím soudem zmiňované účetní doklady pak nebyly vystaveny v den uzavření kupní smlouvy (dne 15. května 1997), jak to nesprávně tvrdí odvolací soud, ale až dne 3. července 1997 (doklad znějící na částku 2 285 860 Kč) a dne 25. července 1997 (doklad na 3 000 000 Kč). Toto pochybení odvolacího soudu se podle dovolatele shodně týká i všech dalších výdajových pokladních dokladů.
Z toho dovolatel dovozuje, že k dohodám o změně způsobu placení a k zaplacení kupních cen došlo postupně (nikoliv při podpisu smluv), ale až ve značném časovém odstupu (3. července, 21. července, 25. července, 30. července a 1. srpna 1997) od okamžiku, kdy byly všechny smlouvy již uzavřeny (15. května, 22. května, 27. května a 5. června 1997). Z uvedeného podle dovolatele zároveň vyplývá, že pokladní výdajové doklady nebyly vystaveny účelově při uzavírání kupních smluv (jak tvrdí odvolací soud), ale až značně později, a to pod přímým vlivem finanční krize, vzniklé tehdy na bankovním trhu.
Dovolatel nesouhlasí ani s hodnocením té části účastnické výpovědi J. W., ve které údajně uvedl, že neví, kdo byl investorem žalobce, neboť J. W ve skutečnosti neuvedl, že neví, kdo byl investorem žalobce, ale že to nemůže soudu sdělit. Stejně tak podle dovolatele nelze dovozovat shodný úmysl smluvních stran (jednat ke škodě věřitelů) ani z toho, že J. W. nebyl aktuálně schopen označit jediného konkursního věřitele, který byl ze zaplacených kupních cen uspokojen, neboť v rozhodné době měl pozdější úpadce více než 300 věřitelů z dodavatelsko-odběratelských vztahů, z nichž se později ani jeden nestal konkursním věřitelem.
V neposlední řadě dovolatel namítá, že na úmysl obou stran poškodit věřitele nelze uplatnit tzv. teorii přičitatelnosti. M. K., který předmětné smlouvy podepisoval, byl členem představenstva dovolatele, když představenstvo nebylo přímo řízeno akcionáři.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Přitom zdůrazňuje, že sporné kupní smlouvy uzavřely personálně propojené společnosti v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek věřitelů prodávajícího. Tvrzený způsob úhrady kupních cen má žalovaný za nevěrohodný a nepodložený. Obě smluvní strany jen „předstíraly“ úhradu kupní ceny, aby formálně naplnily kupní smlouvu.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud následující.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.); srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
1/ K závěru o neplatnosti kupních smluv.
Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva neplatným právním úkonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (k tomu srov. především R 40/2009, na který přiléhavě odkázal odvolací soud, a z řady dalších rozhodnutí i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 134 a č. 4, ročník 2009, pod číslem 54, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud ze skutkového závěru, podle něhož účelem uzavření kupní smlouvy bylo poškodit věřitele, neboť byl dán úmysl pozdějšího úpadce (prodávajícího) a dovolatele (kupujícího) sjednané kupní ceny nezaplatit, šlo zcela zjevně o právní úkon absolutně neplatný, odporující svým účelem zákonu. Skutečnost, že důsledkem vyvedení majetku pozdějšího úpadce na dovolatele je zkrácení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů úpadce, je přitom mimo vší pochybnost (jen závazky z úvěrových smluv činily v době uzavření kupních smluv 38 000 000 Kč).
2/ K „přičitatelnosti“ jednání.
Z nezpochybněných skutkových závěrů odvolacího soudu vyplynulo, že J. W., který za úpadce sporné kupní smlouvy podepsal, byl v době uzavření kupních smluv jednatelem a jediným společníkem pozdějšího úpadce a současně jednatelem a většinovým společníkem společnosti D, která byla jediným akcionářem dovolatele. Úsudek odvolacího soudu, že za této situace byly obě smluvní strany řízeny (ať již přímo či nepřímo přes společnost D) J. W., považuje Nejvyšší soud za správný (odpovídá §66a odst. 1 a odst. 3 písm. a/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. března 1998). K tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 758/2012.
Na tom, že J. W. byl v rozhodné době ovládající osobou obou smluvních stran, ničeho nemění ani způsob, jakým se ustanovoval statutární orgán dovolatele (zda byl volen valnou hromadou či dozorčí radou společnosti). Podstatné je, že J. W. mohl přes společnost D vykonávat většinu hlasovacích práv ve společnosti dovolatele.
3/ K výkladu §6 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000.
Námitka dovolatele, podle níž se správce konkursní podstaty vyhnul nutnosti podat proti dovolateli žalobu, tedy že mu rozhodná právní úprava neumožňovala sepsat sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, je zjevně nedůvodná.
Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se zabývalo výkladem zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění (bod XXIX. stanoviska, str. 197-198 /374-375/), Nejvyšší soud dovodil, že správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), správce vyrozumí konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud, nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit, usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu. Srov. dále např. též bod XVII. stanoviska (str. 183/359/), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 803/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 155.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
1/ Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že učinil odlišné zjištění z výdajových pokladních dokladů, jimiž dovolatel prokazoval uhrazení kupních cen sporných nemovitostí, aniž by zopakoval dokazování těmito listinami.
Potud ovšem dovolatel přehlíží, že jím zpochybňované zjištění (o datu vystavení těchto výdajových pokladních dokladů), učinil z těchto listinných důkazů již soud prvního stupně. K tomu srov. str. 10 druhý odstavec rozsudku, v němž soud prvního stupně označuje sporné výdajové pokladní doklady takto: „č. 97/IN/-/2 ze dne 22. května 1997, č. 97/IN/-/4 ze dne 5. června 1997, č. 97/IN/-/3 ze dne 27. května 1997, č. 97/IN/-/1 ze dne 15. května 1997 a 97/IN/-1a ze dne 15. května 1997“.
2/ K námitce „materiální nevykonatelnosti“ napadeného rozhodnutí.
Dovolatel napadenému rozhodnutí vytýká jednak nesprávné označení objektu bydlení (namísto č. p. bylo ve výroku uvedeno č. p.) na parcele č. 240 nacházející se v katastrálním území P. Tuto nepřesnost odvolací soud odstranil opravným usnesením ze dne 10. prosince 2013, č. j. 15 Cmo 28/2013-597.
I když dovolatel dále zpochybňuje označení nemovitostí nacházejících se v katastrálním území D., konkrétně v rozsudku odvolacího soudu označených jako „objekt k bydlení na zastavěné ploše parc. č. 127, zastavěná plocha par. č. 127, o výměře 564 m2“, současně sám připouští, že takto byly sporné nemovitosti označeny v soupisu konkursní podstaty úpadce a taktéž v jím podané žalobě. Odvolací soud tedy při formulaci znění rozsudečného výroku nikterak nepochybil.
Nadto nelze přehlédnout, že tato námitka nikterak nevyznívá ve prospěch dovolatele. Jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4951/2010, neexistující věc (nemovitost) nemůže být (s důsledky předvídanými §18 ZKV) sepsána do soupisu majetku konkursní podstaty a žaloba na její vyloučení rovněž nemůže být úspěšná. Bylo proto na dovolateli, aby – šlo-li skutečně o nepřesnost v označení nemovitosti, k níž dovolatel uplatňoval své vlastnické právo – vedl v tomto směru žalovaného správce konkursní podstaty (event. cestou konkursního soudu) k tomu, aby tato nepřesnost v soupisu majetku konkursní podstaty byla odstraněna a dovolatel tomu mohl uzpůsobit petit žaloby.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud skutkový závěr, podle něhož již v okamžiku uzavření kupních smluv absentoval úmysl smluvních stran uhradit kupní cenu, založil skutečně též na časových souvislostech vystavení jednotlivých výdajových pokladních dokladů a uzavření kupních smluv v návaznosti na účastnickou výpověď J. W. Potud je proto důvodná námitka dovolatele, že odvolací soud (vycházeje v tomto ohledu již ze zjištění soudu prvního stupně) nesprávně měl za to, že výdajové pokladní doklady byly vyhotoveny v den uzavírání kupních smluv. Soudy nižších stupňů totiž přehlédly, že data vystavení jednotlivých výdajových pokladních dokladů neodpovídají datům uzavření jednotlivých kupních smluv, nýbrž v každém výdajovém pokladním dokladu je uveden účetní doklad, na základě kterého měla být finanční částka z pokladny vydána (tedy označení jednotlivých kupních smluv s datem uzavření) a dále datum vyhotovení samotného výdajového pokladního dokladu. Data účetních dokladů (kupních smluv) však neodpovídají datům vystavení výdajových pokladních dokladů. Soudy tedy v tomto směru skutečně vzaly v úvahu skutečnost (okamžik vystavení výdajových pokladních dokladů), která z provedených důkazů nevyplynula.
Toto pochybení však není způsobilé zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že dovolatel nezaplatil kupní ceny za sporné nemovitosti. Odvolací soud totiž tento závěr vybudoval nikoliv jen na zjištění z výdajových pokladních dokladů, ale přijal jej po zhodnocení dalších provedených důkazů. Přihlédl rovněž k tomu, že dovolatel vznikl v lednu 1997, v květnu a červnu 1997, kdy byly uzavřeny sporné kupní smlouvy, ještě nebylo splaceno celé základní jmění a dovolatel ze své podnikatelské činnosti neměl finanční prostředky na zaplacení kupních cen (neměl dokonce žádné finanční prostředky). Za podstatné měl pak odvolací soud i to, že J. W. ve své účastnické výpovědi nebyl schopen vysvětlit, odkud dovolatel získal potřebné finanční prostředky na úhradu kupních cen, jakož ani ozřejmit, na jaký konkrétní účel (úhradu jakých závazků) pozdější úpadce obdržené finanční prostředky ve výši přesahující 7 000 000 Kč použil. Nelze proto usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naopak závěr odvolacího soudu, podle něhož kupní ceny zaplaceny nebyly, odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle §132 o. s. ř.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl s dovoláním úspěšný a vznikla mu povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému, částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu