ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.103.2016.3
sp. zn. 3 Tdo 103/2016 -82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání podaném J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 8 To 186/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 226/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 11 T 226/2014 byl J. K. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28 výroku o vině), spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (pod body 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28 výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl J. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, v nichž obžaloba spatřovala dílčí útoky pokračujících trestných činů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobžalovaných S. S., V. S., a V. P.
V předmětné věci podali J. K., S. S., V. P. a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 8 To 186/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné V. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné V. S. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. byla odvolání J. K., S. S. a V. P. zamítnuta.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali J. K. a V. P. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájkyň a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že skutkový stav věci je v extrémním rozporu s navazujícím právním posouzením. Zjištěný skutkový stav předně nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž absentuje zejména objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty předmětných trestných činů. Obviněný dále rozporuje výsledky provedeného dokazování, přičemž se vyjádřil k jednotlivým bodům obžaloby a shrnul, že samotné vyhodnocení telekomunikačního provozu a smlouvy o nájmu osobních motorových vozidel nemohou sloužit jako dostatečný podklad k závěrům o jeho vině. V tomto zejména upozornil, že ze zjištění polohy jím používaného mobilního telefonu v okolí inkriminovaných míst nikterak nevyplývá jeho případný podíl na předmětné trestné činnosti. Stejně tak nelze jednoznačně přijmout závěr, že právě obviněný řídil osobní automobil v místech páchání trestné činnosti, byť na jeho jméno byly uzavřeny nájemní smlouvy. Nebyly u něj nalezeny žádné odcizené věci a ani nebyl žádným ze svědků identifikován. Rovněž pokud jde o případy, kdy byl v předmětném autě zadržen v blízkosti míst, kde došlo ke spáchání trestné činnosti, tak z tohoto nelze jednoznačně vyvodit, že se jí právě on dopouštěl. V projednávané věci dle obviněného rovněž nelze přijmout závěr, že provedené nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec důkazů prokazujících jeho vinu. Nadto nelze přisvědčit závěru soudu druhého stupně stran stejného modu operandi, neboť předmětné jednání je typické pro poměrně široký okruh osob. Stejně tak neexistují podklady pro kvalifikaci, že jednání probíhalo v rámci organizované skupiny. V souladu s §265o odst. 1 tr. ř. obviněný požádal o přerušení výkonu rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 11 T 226/2014 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 8 To 186/2015 zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Nejprve uvedl, že námitka stran porušení zásady in dubio pro reo nenaplňuje dovolací důvody podle §265b tr. ř. K namítanému nenaplnění znaků organizované skupiny plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud dále obviněný napadá průběh dokazování, tak to činí jen obecně, aniž by odkazoval na konkrétní důkazy, jež měly být vadně provedeny. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání J. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na toto vyjádření státního zástupce obviněný J. K. uvedl, že argumentaci státního zástupce považuje za nepřiléhavou a nesprávnou a že plně setrvává na své argumentaci uvedené v podaném dovolání. K tomuto zdůraznil, že své dovolání neodůvodňuje primárně nedodržením zásady in dubio pro reo, nýbrž namítá nesprávné právní posouzení skutků, kdy toto bylo učiněno v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci. Rovněž podotkl, že nelze striktně oddělovat nesprávnou právní kvalifikaci a nesprávné zjištění skutkového stavu. Obviněný dále setrval na argumentaci stran chybné aplikace norem trestního zákoníku, zejména ve vztahu k jednání v rámci organizované skupiny. Závěrem setrval na návrhu, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 11 T 226/2014 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 8 To 186/2015 zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 8 To 186/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 226/2014, podala dovolání i obviněná V. P., která tak učinila dne 18. 8. 2015. Následně však obviněná vzala své dovolání výslovným prohlášením zpět, a to písemným podáním, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 27. 1. 2016. Podle §265g odst. 2 tr. ř. vzal předseda senátu Nejvyššího soudu toto zpětvzetí dovolání na vědomí usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 103/2016-I.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný J. K. ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný přesto v podstatných částech svého dovolání namítá nesprávnost výsledků provedeného dokazování a z nich plynoucí závěry. Nicméně tímto jen předkládá pro něj příznivější verzi případu, ke které však dospěl pouze na základě vlastního, jím učiněného hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitkám stran nedostatečně provedeného dokazování, vyhodnocení telekomunikačního provozu, smlouvy o nájmu osobních motorových vozidel apod., bylo dle Nejvyššího soudu řádně a srozumitelně zdůvodněno, z jakých zjištění soudy vycházely a jakým způsobem ke svým závěrům dospěly. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného (i dalších obviněných) vycházely (zejména str. 20 a následující rozsudku soudu prvního stupně). Dle Nejvyššího soudu tak lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti přitom respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný, natož pak obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. navazující právní kvalifikací Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenou trestnou činností.
Stran námitek obviněného, že provedené důkazy jsou pouze nepřímého charakteru a nevytvářejí ucelený řetězec důkazů, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti .“ Soud prvního stupně přitom u každého jednotlivého skutku podrobně popsal, které skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých důkazů uznal obviněného (i další obviněné) vinným. Typický postup při páchání jednotlivých útoků (modus operandi), jenž je podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, poté předmětné jednání obviněných dokresluje. Nadto lze připomenout, že, jak ostatně poznamenal soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, v případech, kdy zajištěné nepřímé důkazy netvořily uzavřený a logický kruh, který by nesporně vinu pachatelů prokazoval, tak soud obviněné pro konkrétní skutky podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil.
K namítané absenci objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty předmětných trestných činů obviněný pouze opětovně vychází s vlastního hodnocení důkazů a vlastní, pro něj příznivější verze případu. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by soudy prvního a druhého stupně při právní kvalifikaci jednání obviněného pochybily. Soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce v případě J. K. kvalifikace předmětných skutků jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
Stran námitek obviněného, že nebyly dány předpoklady, aby na něj a na další pachatele mohlo být nahlíženo jako na organizovanou skupinu, je nezbytné předně poznamenat, že organizovaná skupina není trestním zákoníkem výslovně definována a vymezení tohoto pojmu je věcí soudní praxe a judikatury, přičemž každý případ je potřeba posuzovat individuálně. K spáchání trestného činu [v předmětné trestní věci krádeže podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku] jako člen organizované skupiny lze však uvést, že organizovanou skupinou se zpravidla rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy tohoto sdružení a jehož činnost se v důsledku uvedeného vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což by mělo v praxi vést ke zvýšení pravděpodobnosti úspěšného provedení trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85). Taková skupina přitom nemusí mít trvalejší charakter. Rovněž se nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, nýbrž postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Soudní praxe však vyžaduje, aby se jednalo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85). V předmětné trestní věci byl přitom dostatečně odůvodněn závěr, že obviněný na předmětné trestné činnosti jednal jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a to společně s V. P., V. S., S. S., V. S. a K. H. v rámci organizované skupiny. V rámci této organizované skupiny měl každý předem určené úkoly a svojí dílčí činností pomohl naplnit všechny znaky žalovaných trestných činů, tedy konkrétně krádeže a porušování domovní svobody. Páchání trestné činnosti přitom bylo založeno na koordinaci jednotlivých činností. Jak uvedl soud druhého stupně, jednání pachatelů vykazovalo takové znaky koordinovanosti, že rozhodně nebylo založeno na náhodnosti či momentálním nápadu, přičemž úlohou obviněného J. K. bylo ostatní pachatele autem dopravovat na místa páchání trestné činnosti.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání J. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu