ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1214.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1214/2016 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 5 To 560/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 119/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 5 T 119/2014, byl obviněný R. S. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) výroku o vině přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 3) výroku o vině přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1) „ dne 26. 4. 2013 v K., ul. U., v bytě, v němž se v té době zdržoval, využil bezbrannosti poškozené I. H., způsobené stavem hypnózy po předchozím požití účinné látky benzodiazepinu v přesně nezjištěném množství, poškozenou vysvlékl donaha, a postupně jí do pochvy zavedl plastový předmět zelené barvy, uzeninu a salátovou okurku, přičemž s těmito předměty simuloval pohyby jako při pohlavním styku a toto jednání zaznamenal na mobilní telefon fotografiemi a videozáznamem “ ,
2) „ od přesně nezjištěné doby počátku roku 2013 do letních měsíců roku 2013 z přesně nezjištěných míst několikrát denně kontaktoval I. H., prostřednictvím sms zpráv a telefonátů, ve kterých ji vulgárně urážel, z přesně nezjištěných míst nejméně od března 2013 zasílal společnosti Magna Seating, s. r. o., e-maily v nichž uváděl nepravdivé a hanlivé informace o jejich zaměstnankyni I. H., zejména o jejím chování na pracovišti i mimo něj, tyto informace dále sděloval zaměstnancům Magny Seating, s. r. o., též přes sociální síť facebook pod přihlašovacím jménem „S. Ch.“, nepravdivé a hanlivé informace o poškozené uváděl též na letácích, jejichž rozvěšení realizoval na oplocení areálu společnosti Magna Automotive CZ, s. r. o., v Ch., ul. P., v úmyslu poškodit její pověst a ukončit její pracovní poměr u zaměstnavatele, dále na přesně nezjištěném místě za pomocí aplikace Android Lost, kterou nezjištěným způsobem nainstaloval do mobilního telefonu poškozené I. H., v úmyslu získat informace o pohybu a kontaktech I. H., si nechal zasílat data, sms zprávy a obrázky z jejího mobilního telefonu na svůj e-mail za pomoci přístupového hesla, jež získal bez vědomí I. H., neoprávněně vstoupil do e-mailové schránky I. H., kde si četl obsah e-mailů a nejméně v jednom případě smazal e-mail adresovaný poškozené od jejího zaměstnavatele Magna Seating, s. r. o., a dále v době od 1. 5.2013 do 21. 5. 2013 prostřednictvím této e-mailové schránky zasílal jménem I. H. e-maily jejich společným dětem „X“ *) a „Y“ *) s nepravdivými údaji o chování jejich matky I. H. v úmyslu narušit jejich vztah k matce “,
3) „ dne 26. 3. 2014 v K., ul. K. J. vstoupil za pomoci neoprávněně získaných přístupových hesel do e-mailových schránek, jež užívala poškozená I. H., a změnil k nim přístupová hesla “ .
Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 5 T 119/2014, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 5 To 560/2015, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. S. dovolání (č. l. 1255-1257 ), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný úvodem uvedl, že předmětné skutky nespáchal. Dále vytýká procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení při domovní prohlídce dne 27. 3. 2014, kdy nebyl podle §84 tr. ř. před tímto úkonem vyslechnut, čímž nebyly splněny podmínky pro upuštění od předchozího výslechu dle citovaného ustanovení, a namítá tedy procesní nepoužitelnost domovní prohlídky a následně získaných důkazů při nezákonně provedeném úkonu. V této souvislosti dále namítl, že nebyla ztotožněna nezúčastněná osoba, která měla být přítomna při domovní prohlídce, avšak fakticky nebyla. Nebylo současně vyhověno jeho návrhu k provedení důkazu v podobě videozáznamu o domovní prohlídce, z něhož by nezákonnost domovní prohlídky ve vztahu k nepřítomnosti nezúčastněné osoby byla patrna, čímž došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř.
Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině namítl, že nebylo bez pochyb prokázáno, že poškozená byla v uvedené době, tedy dne 26. 4. 2016, ve stavu bezbrannosti a on toho zneužil. Ze svědeckých výpovědí „Y“ a „X“ je zřejmé, že poškozená, byť její chování vykazovalo jisté anomálie, nebyla ve stavu, kdy by nemohla kvalifikovaně poskytnout nebo odepřít souhlas s provedenými sexuálními praktikami a současně uvedl, že se jednalo o zcela dobrovolné aktivity, kdy již v minulosti si své sexuální praktiky s poškozenou zaznamenávali. Znalec z oboru farmakologie nedokázal přesně určit časový okamžik, kdy a v jakém množství došlo k podání léků, tedy k tomuto mohlo dojít i poté, co se měl protiprávního jednání dopustit. O tomto svědčí i výpověď policistů, kteří poškozenou dne 26. 4. 2016 vyslýchali a ničeho negativního si v chování poškozené nevšimli. Má tedy zato, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, a to i s ohledem na fakt, že neodebrání nejméně dvou vzorků krve u poškozených v časovém rozmezí jedné hodiny komplikuje následné úkony a postupy orgánů činných v trestním řízení, tak jak ostatně uvedl znalec z oboru farmakologie.
Ke skutku pod bodem 2) a 3) výroku o vině uvedl, že taktéž nebylo prokázáno, že se předmětného jednání dopustil, kdy soud zcela pominul závěry znaleckého zkoumání z oboru ekonomika a kybernetika, které neprokázalo, zda do počítačů byl nainstalován software na zjišťování hesel, popřípadě neoprávněný vstup do e-mailů, a bylo konstatováno, že nebyl nainstalován software na maskování IP adresy. Trvá na tom, že předmětného jednání se nedopustil a heslo do e-mailové schránky mu poškozená sdělila zcela dobrovolně. Uvádí dále, že proces doručování zprávy začíná jejím odesláním z počítače odesílatele a končí okamžikem doručení zprávy do počítače (e-mailové schránky) příjemce. Podle judikatury Nejvyššího soudu se tedy neposkytuje ochrana zprávě, která je již uložena v e-mailové schránce příjemce, a to bez ohledu na okolnost, zda se s ní příjemce již seznámil či nikoliv. K přečinu nebezpečného pronásledování uvedl, že vyjma zcela osamocené výpovědi poškozené nebyl předložen žádný důkaz o tom, že kontaktoval poškozenou a vylepoval letáky v místě pracoviště poškozené, neboť dle svědecké výpovědi svědkyně U. bylo zjištěno, že vylepovat letáky měla osoba jiného vzhledu.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 5 To 560/2015, zrušil, a současně, aby zrušil též rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 5 T 119/2014, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Chomutově.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 9. 6. 2016 (č. l. 1259 p. v.). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 6. 2016 (č. l. 1273–1274).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obsah dovolání obviněného je v zásadě shodný s jeho obhajobou před nalézacím soudem i s obsahem jeho odvolání, kdy se těmito námitkami soudy dostatečně zabývaly a jejich úvahy jsou zcela vyčerpávající a logické. Tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka obviněného stran ochrany doručovaných zpráv, resp. že tato není poskytována zprávě, která je již uložena v e-mailové schránce příjemce. Je pravdou, že tento názor je v předmětném rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně obsažen, kdy je třeba uvést, že za podstatné se považuje, že přepravovaná zpráva byla doručena do místa, které má již pod plnou kontrolou oprávněný příjemce. V elektronické komunikaci se tedy jedná o e-mailovou schránku, k níž zná oprávněný aktuální heslo. V projednávané věci, dle skutkových zjištění soudu, obviněný změnil heslo k e-mailovému účtu poškozené a ta se do schránky, resp. ke zprávám vůbec nedostala, a tedy dle názoru státního zástupce nedošlo k doručení zprávy oprávněnému příjemci. Zpráva by byla doručena až okamžikem zpřístupnění e-mailové schránky poškozené. Právní posouzení skutku podle §182 odst. 1 tr. zákoníku tedy státní zástupce považuje za správné a dovolání za zjevně neopodstatněné, kdy dále uvedl, že pokud by nebyla přijata jeho výše uvedená argumentace, byl by zde dán důvod k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. z důvodu možné překvalifikace skutku na přečin porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 2 tr. zákoníku s totožnou trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Současně nelze pominout, že trest uložený obviněnému vzešel z mnohem přísnější kvalifikace zcela samostatného skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině. Tedy pouhá náhrada právní kvalifikace chránící stejný objekt trestného činu a bezvýznamná pro úvahu o výši trestu nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Na závěr státní zástupce uvedl, že v ostatních částech dovolání obviněného se jedná o námitky proti skutkovým zjištěním, jež by mohly být podřaditelné pod uvedený dovolací důvod jen v případě porušení zásad spravedlivého procesu. Námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný opakovaně vznáší, je námitkou procesního charakteru, nikoliv hmotněprávního a bohatá judikatura Nejvyššího soudu nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 5 To 560/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině svědecké výpovědi svědků „Y“ a „X“, stejně jako svědecké výpovědi policistů, kteří poškozenou vyslýchali dne 26. 4. 2014, dále znalecký posudek znalce z oboru farmakologie; ke skutku pod body 2/ a 3/ výroku o vině znalecký posudek z oboru ekonomika a kybernetika a ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování výpověď poškozené I. H. a svědkyně U.; spadá sem i námitka neprovedení videozáznamu z domovní prohlídky ze dne 27. 3. 2014) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění stavu poškozené v rozhodné době, resp. zjištění zda vůbec a jakým způsobem byla uvedena do stavu bezbrannosti, a dále námitka stran zjištění, kdo vylepoval předmětné plakáty v místě pracoviště poškozené), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že důkazy získané při domovní prohlídce dne 27. 3. 2014 jsou z důvodu nezákonnosti této prohlídky procesně nepoužitelné a dále, že hodnocení důkazů neodpovídá §2 odst. 5 tr. ř. a zásadě in dubio pro reo) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že se skutků, jenž jsou mu kladeny za vinu nedopustil, kdy ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině uvedl, že sexuální aktivity mezi ním a poškozenou byly ze strany poškozené zcela dobrovolné a v minulosti si své sexuální praktiky zaznamenávali, a ke skutku pod body 2/ a 3/ výroku o vině, že heslo do e-mailové schránky mu poškozená sdělila zcela dobrovolně).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že se daného jednání nedopustil, přičemž ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině uvedl, že nezneužil bezbrannosti poškozené a z její strany se jednalo o zcela dobrovolné sexuální aktivity.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za relevantní nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, že ochraně podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nepodléhaly zprávy, které již byly uloženy v e-mailové schránce příjemce.
Přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně poruší tajemství datové, textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací a přiřaditelné k identifikovanému účastníku nebo uživateli, který zprávu přijímá.
Objektem tohoto trestného činu je tajemství dopravovaných zpráv, zaručené čl. 13 LPS. Článek 13 LPS zahrnuje ochranu listovního tajemství i tajemství jiných písemností a záznamů zasílaných poštou nebo jiným způsobem i tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Porušením tajemství se rozumí jakékoli neoprávněné narušení přepravované písemnosti, posílané zprávy nebo neveřejného přenosu počítačových dat podle písmen a) až c) odst. 1 se snahou zjistit jejich obsah, aniž by tento obsah musel být někomu dalšímu sdělen. Porušení tajemství se tedy může vyčerpat jen vlastním zásahem narušitele, aniž by se s obsahem písemnosti, posílané zprávy nebo neveřejného přenosu počítačových dat seznámila další osoba. Porušení tajemství pod písmenem b)§182 odst. 1 tr. zákoníku postihuje datovou, textovou, hlasovou, zvukovou či obrazovou zprávu posílanou prostřednictvím sítě elektronických komunikací a přiřaditelnou k identifikovanému účastníku nebo uživateli, který zprávu přijímá. Textová zpráva je zpracována ve formě řazení písmen, slov a vět do určitého uspořádaného souboru, tedy textu, který je pak přenášen prostřednictvím sítě elektronických komunikací, a to např. jako faxová nebo dálnopisná zpráva, popř. textová zpráva posílaná přes Internet jako e-mail do příslušné uživatelské schránky, anebo pomocí některého počítačového programu např. typu Skype, ICQ nebo Microsoft MSN, kdy je využíváno tzv. on-line spojení (chat). Účastníkem, který zprávu přijímá, je každá osoba, která uzavřela s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb [srov. §2 písm. b) zák. č. 127/2005 Sb. ]. Uživatelem, který zprávu přijímá, je každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací [srov. §2 písm. b) zák. č. 127/2005 Sb. ]. Jak účastník, tak uživatel musí být identifikovaný. Jde o úmyslný trestný čin [15], což zákon výslovně zdůrazňuje (arg. „…úmyslně poruší tajemství…“) – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1806-1812.
Lze obviněnému dát za pravdu, že jím uplatněný argument je v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 Tdo 349/2009, skutečně obsažen. Z rozhodnutí se podává, že trestněprávní ochrana je e-mailové zprávě poskytována pouze v době jejího „podávání“, tedy v průběhu doručování, přičemž konec tohoto procesu je pak nutno vnímat v okamžiku doručení zprávy do e-mailové schránky příjemce. Tímto okamžikem je totiž proces dopravy zprávy ukončen a v této schránce zpráva také zůstává, není-li adresátem smazána. Do schránky má příjemce zpravidla přístup, který je zabezpečen pomocí hesla, může se zpravidla přitom do schránky dostat z kteréhokoliv počítače připojeného k internetu, lze proto mít za to, že zpráva nacházející se v jeho schránce je již zcela v jeho dispozici.
Obviněný byl uznán vinným pod body 2) a 3) výroku o vině přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že jednak vstoupil do e-mailových schránek poškozené za pomocí neoprávněně získaných hesel, změnil bez jejího vědomí přístupová hesla k těmto schránkám, čímž znemožnil poškozené přístup k těmto schránkám, kdy v případě jedné z těchto e-mailových schránek si četl obsah e-mailu a nejméně v jednom případě smazal e-mail adresovaný poškozené, a dále prostřednictvím této e-mailové schránky zasílal e-maily jménem poškozené jejich společným dětem v úmyslu narušit jejich vztah k matce. Dále obviněný pomocí aplikace Android Lost, který nezjištěným způsobem nainstaloval do telefonu poškozené, si nechal na svůj e-mail zasílat z mobilního telefonu poškozené data, sms zprávy a obrázky v úmyslu získat informace o pohybu a kontaktech poškozené.
Ačkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 Tdo 349/2009, námitce obviněného nelze přiznat opodstatněnost. Jak je již uvedeno výše, porušením tajemství dopravované datové, textové a obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací a přiřaditelné k identifikovanému účastníku nebo uživateli, který zprávu přijímá, se rozumí její jakékoliv neoprávněné narušení se snahou zjistit její obsah, aniž by tento obsah musel být někomu dalšímu sdělen. Porušení tajemství se tedy může vyčerpat jen vlastním zásahem narušitele, aniž by se s obsahem posílané zprávy seznámila další osoba. Obviněný se daného přečinu dopustil již tím, že jednak neoprávněně vstoupil do e-mailových schránek poškozené za pomoci neoprávněně získaných hesel a dále za pomoci aplikace Android Lost nainstalované do telefonu poškozené si nechal na svůj e-mail zasílat z mobilního telefonu poškozené data, sms zprávy a obrázky. Stěžejní je zde skutečnost, že poškozená byla neoprávněným zásahem obviněného zcela vyloučena s možností nakládat jakkoli s obsahem své e-mailové schránky, neboť jí bylo tím, že obviněný změnil přístupové heslo k její e-mailové schránce, znemožněno se do této přihlásit. Přestože tedy byla e-mailová schránka její, resp. znějící na její jméno a jí založená, a zprávy, které do ní byly doručovány, byly adresovány jí jako adresátovi, tyto se k ní fakticky v důsledku jednání obviněného nikdy nedostaly.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. S. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.