ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.164.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 164/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č. j. 13 To 343/2015-311, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 42/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 5. 2015, č. j. 1 T 42/2015-263, v trestní věci obviněných P. K. a T. M. byl obviněný P. K. v bodě ad 1/ výroku o vině uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že s T. M. „1) oba společně, po předchozí vzájemné domluvě, dne 6. 1. 2015 v době od 16:26 hod. do 16:33 hod. v K., v ulici R., v OC F., v prodejně N., odcizili z volného výběru pánskou bundu značky Nordblanc, černé barvy, se žluto-zeleno-bílými doplňky, o velikosti M, v hodnotě 9.995 Kč, zimní dámskou vestu značky Nordblanc, zelené barvy, s kapucí, o velikosti 40, v hodnotě 2.795 Kč, a dámskou fleesovou mikinu značky Nordblanc, bílé barvy, s růžovým zipem a zelenou podšívkou, o velikosti 36, v hodnotě 1.195 Kč, P. K. T. M. do převlékací kabiny dal pánskou bundu značky Nordblanc, T. M. mezitím do převlékací kabiny nanosila krom jiného i zimní dámskou vestu a dámskou fleesovou mikinu, obojí značky Nordblanc, shora uvedené věci vložila do svých tašek a společně s P. K. odešli z prodejny, aniž by zboží ukryté v taškách zaplatili, způsobili tak společnosti Cattleya, s. r. o., IČ: 28196333, se sídlem Roháčova 188/37, 130 00 Praha 3, škodu v celkové výši 13.985 Kč,
a tohoto jednání se P. K. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 3 T 33/2013-688, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2014, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d), odst. 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 4. 2013, č. j. 3 T 33/2013-523, pod bodem II) I., dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012, č. j. 3 T 167/2012-31, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2013, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2013, č. j. 3 T 192/2012-75, který nabyl právní moci téhož dne, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 35 PP 196/2014, dne 26. 9. 2014 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 36 měsíců za současného uložení dohledu“. Za to byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu pobytu na území soudního okresu Kolín ve výměře pěti roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněnou T. M. poškozenému Cattleya, s. r. o., IČ: 28196333, se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, na náhradě škody částku 13.485 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015, č. j. 13 To 343/2015-311, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného nabyl právní moci dne 20. 8. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (dovolatel) v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že žádný z provedených důkazů nepředstavoval dostatečný podklad pro závěr soudů, že vědomě participoval na stíhaném jednání spoluobviněné T. M. Právní kvalifikace jeho činnosti spočívající v postávání a pouhém prohlížení si zboží v prodejně Nordblanc, jakožto „spolupachatelství na přečinu“ krádeže podle §205 tr. zákoníku, je zcela v rozporu s hmotným právem. Svým vlastním jednáním totiž žádný ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nenaplnil. Sám z prodejny nic neodnesl, dokonání činu spoluobviněné nijak neusnadnil a z odcizených věcí neměl žádný prospěch. Již samotná obžaloba byla ve vztahu k jeho osobě vystavěna na pouhých presumpcích a hypotézách (např. o tom, že měl cíleně odvádět pozornost prodavačky, aby jeho družka mohla nerušeně krást). Na to prostřednictvím svého obhájce dovolatel poukazoval jak v průběhu hlavního líčení, tak ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Žádný ze soudů se však vznesenými námitkami nijak blíže nezabýval. Soud prvního stupně se zároveň s existující důkazní nouzí vypořádal neakceptovatelným poukazem na obdobný modus operandi trestné činnosti, kterou obviněný páchal předtím. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že zašel ještě dál, když bez jakékoli opory v provedeném dokazování vycházel z konstrukce, že cenová úroveň zboží v předmětné prodejně je nastavena zcela mimo jeho finanční možnosti, čehož si musel být dobře vědom, takže pokud přesto prodejnu navštívil a zkoušel si v ní vystavené zboží, zjevně tak od počátku činil se záměrem vybrané kusy oblečení nekoupit, nýbrž odcizit. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že vysoké ceny zboží značky Nordblanc nejsou obecně známou skutečností (notorietou). Odvolací soud ji nijak neprokazoval a žádné z procesních stran tudíž nedal možnost se k ní vyjádřit. Svou vlastní, objektivně nepotvrzenou znalost o cenách oblečení zmíněného výrobce pak odvolací soud vzal za jeden z klíčových podkladů pro rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku. Tím ovšem podle dovolatele porušil jeho právo na spravedlivý proces a současně s tím související některé další zásady trestního řízení.
S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný namítl, že soudy obou stupňů vycházely z jeho údajného doznání, jehož obsah ovšem výrazně zkreslily a navíc je interpretovaly výhradně v jeho neprospěch. Při rozhodování o vině k němu přihlédly, při úvahách o ukládané trestní sankci jej naopak odpovídajícím způsobem nezohlednily. Především se ale nejednalo o žádné doznání se k vlastnímu podílu na trestné činnosti. Dovolatel pouze připustil, že k projednávané krádeži skutečně došlo. On sám se však o ní dozvěděl až po odchodu z prodejny. Spoluobviněné tedy nemohl v páchání trestné činnosti nijak zabránit. Pokud ji následně ani neohlásil, neučinil tak vzhledem k jejich tehdejšímu vzájemnému vztahu. Dovolatel v dané souvislosti podotkl, že sám chápe výraz „doznání“ zjevně jinak, než jaký má dané slovo význam v českém jazyce. Jako občan S. r. zřejmě v rámci řízení před soudy obou stupňů neporozuměl i dalším klíčovým slovům a otázkám, což pro něho mělo nepříznivé důsledky. Z toho dovozuje, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když mu nebyl již v hlavním líčení soudem prvního stupně zajištěn tlumočník podle §2 odst. 14 tr. ř.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, jímž podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č. j. 13 To 343/2015-311, a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 11. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 3. 12. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení mu předcházející, byly skutečně zatíženy vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel ve vztahu k výroku o jeho vině trestným činem (přečinem) krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění skutkových závěrů soudů stran vlastního aktivního podílu na projednávané trestné činnosti a teprve v návaznosti na tom podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Nelze proto pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy ke skutku bodem ad 1) výroku o vině vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dané majetkové trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že závěr o tom, že obviněný a jeho tehdejší družka T. M. odcizili dne 6. 1. 2015 tři kusy oblečení prodejny N. po vzájemné domluvě, zahrnující i předem stanovenou dělbu rolí při samotné realizaci společného záměru, soud nezaložil na pouhých presumpcích, poplatných zjištěním stran trestní minulosti obviněného, jak se naznačuje v podaném dovolání. Naopak, jeho argumentace představuje ucelený souhrn na sebe navazujících úvah, kterým z hlediska principů formální logiky nelze ničeho vytknout. Je zřejmé, že za klíčové důkazy vyvracející obhajobu obviněného soud považoval především kamerové záznamy pořízené v prodejně a výpověď její vedoucí, svědkyně Š. N. Na modus operandi předchozí trestné činnosti dovolatele odkázal pouze podpůrně a jeho údajné doznání se k činu v rámci hodnotících úvah nezmínil vůbec (viz str. 4 odůvodnění rozsudku). Totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) následně zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž vyložil plně v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. zákoníku). Také on ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč konstantní obhajobě dovolatele, spočívající v přenášení trestní odpovědnosti za společné jednání výhradně na spoluobviněnou T. M., nepřisvědčil a proč závěr o jeho vině považoval za prokázaný bez důvodných pochybností (k tomu viz pasáže str. 3/4 a 5 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl skutkový stav v projednávané trestní věci zjištěn nezákonným způsobem, povrchně nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. formálně nelze podřadit ani další procesní námitku obviněného, že mu jako občanu S. r. bylo odepřeno právo používat před soudem svého mateřského jazyka, jestliže mu nebyl zajištěn tlumočník (§2 odst. 14 tr. ř.). Na straně druhé však nelze odhlédnout od ústavněprávního aspektu dané problematiky, kdy není sporu o tom, že právo obviněného jednat před orgány činnými v trestním řízení v jazyce, který ovládá, tvoří nedílnou, významnou součást práva na obhajobu (srov. čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Jeho porušení tak představuje do té míry závažnou vadu řízení, že ji nelze ignorovat ani v rámci dovolacího přezkumu.
V posuzované věci však postupem soudů k porušení ustanovení §2 odst. 14 tr. ř. nedošlo a dovolatel je s úspěchem namítat nemohl. O právu užívat v řízení svůj mateřský jazyk nebo jiný jazyk, který ovládá, byl jako obviněný poprvé poučen již v přípravném řízení před započetím výslechu před policejním orgánem dne 17. 2. 2015. Po poučení uvedl, že českému jazyku rozumí v písemném i mluveném projevu a tlumočníka nežádá (viz protokol na č. l. 12 a násl. spisu). Stejný postoj pak výslovně deklaroval i na počátku výslechu v hlavním líčení dne 19. 5. 2015 (viz protokol na č. l. 255 a násl. spisu). Svého práva podle §2 odst. 14 tr. ř. tedy nevyužil, ač tak učinit mohl. Za daných okolností - a zároveň s přihlédnutím k blízké příbuznosti jazyka s. s jazykem českým - se tak jeho následná dovolací námitka jeví být ryze účelovou.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. K. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., nebylo mu možno z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je tudíž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 2. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu