ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.199.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 199/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, č. j. 4 To 39/2015-268, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 145/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 6. 10. 2014, č. j. 101 T 145/2014-183, v trestní věci obviněných L. H., L. Ž. a M. P. byl obviněný L. H. uznán vinným „zločinem loupeže“ podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání spočívající v tom, že spolu s výše jmenovanými spoluobviněnými „dne 9. 4. 2014 kolem 00.40 hodin v H. - Š., okres K., na ulici A., v baru C., vedeni shodným záměrem získat cizí věc silou, po konkludentním rozdělení rolí nejprve L. Ž. fyzicky napadl M. K. tak, že jej udeřil pěstí do obličeje až tento upadl na zem, poté ihned M. K. L. H. a M. P. zvedli ze země, přičemž mu M. P. vzal z kapsy kalhot peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.300 Kč, výherním losem na 10 Kč a tiketem Korunky a Sportky, a poté si získané prostředky rozdělili, čímž M. K. způsobili škodu ve výši 1.340 Kč“ (bod ad I/ výroku o vině). Za to byl obviněný L. H. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s L. Ž. a M. P. zaplatil poškozenému M. K., bytem N. T. G. M., H. - Š., na náhradě škody částku 1.340 Kč.
O odvolání, které podal obviněný L. H. proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský v Ostravě usnesením ze dne 20. 7. 2015, č. j. 4 To 39/2015-268, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Týmž rozhodnutím bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto rovněž odvolání státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného do výroku o uloženém trestu. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného nabyl právní moci dne 20. 7. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se jeho osoby podal obviněný L. H. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že soudy dospěly k nesprávnému skutkovému závěru o společném záměru všech obviněných získat cizí věc silou a s ním související konkludentní dělbě rolí před samotným napadením poškozeného M. K. Taková jejich domluva podle dovolatele z provedených důkazů nevyplynula. Na základě kamerového záznamu z baru C., který soudy zjevně vzaly za klíčový usvědčující důkaz, bylo možno postavit najisto pouze to, že spolu s L. Ž. a M. P. se všichni tři nacházeli v baru ve stejnou dobu, nikoli však již to, že by se domlouvali na násilném způsobu zmocnění se peněz poškozeného. Objektivně pozorovatelné jednání obviněného L. Ž. mohlo být podle názoru dovolatele právně posouzeno nanejvýš jako přečin „lehkého“ ublížení na zdraví, respektive přečin výtržnictví, když poškozeného zjevně udeřil do obličeje, a následné samostatné jednání obviněného M. P. jako přečin krádeže, když v nestřeženém okamžiku poškozenému vytáhl z kapsy u kalhot peněženku. To ovšem dovolatel nepředpokládal, ani předpokládat nemohl. Proto M. P. v krádeži nezabránil. Pokud si poté venku před hernou s ostatními rozdělil odcizenou hotovost, což ovšem opět nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, mohl být případně trestně stíhán pouze za přečin podílnictví. Dovolatel však nadále trvá na tom, že se žádného trestného činu ve skutečnosti nedopustil. Poškozenému chtěl pouze pomoci postavit se na nohy poté, co upadl na zem po úderu od L. Ž. K tomuto incidentu by zřejmě vůbec nedošlo, pokud by se poškozený do prostoru herny nevrátil a neobořil se na ně, že hrají na „jeho automatu“. Tato skutečnost podle názoru dovolatele zároveň jednoznačně svědčí o tom, že žádná společná domluva obviněných, jež podle soudu měla předcházet inkriminované události, neexistovala. Obviněný Ž. pojal toliko okamžitý nápad zmocnit se výhry poškozeného na hracím automatu ve chvíli, kdy poškozený od tohoto přístroje odešel. To však nelze u dovolatele kvalifikovat jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale ani jako jiný trestný čin, případně přestupek.
S ohledem na výše konstatované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle „§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v celém rozsahu pod bodem 1)“, napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, ze dne 6. 10. 2014, č. j. 101 T 145/2014-183, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, č. j. 4 To 39/2015-268, zrušil a věc „vrátil“ zpět k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 21. 10. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 6. 11. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení skutku ( bod 1/ výroku o vině) jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku opřel o výtky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zjevně založil výlučně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání. Nelze proto pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti pod bodem ad 1) výroku o vině, včetně podílu dovolatele na ní, za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku nelze dovodit, že by skutkový závěr o společné domluvě všech obviněných na způsobu, jakým se na úkor poškozeného obohatí, zahrnující i alternativu násilného zmocnění se jeho hotovosti jako výtěžku z úspěšné hry na automatu, založil na neobjektivním a nekritickém hodnocení důkazu záznamem z kamerového systému herny C., jak se naznačuje v podaném dovolání. Naopak, úvahám soudu obsaženým na str. 7 písemného vyhotovení rozsudku, kde obhajobu všech obviněných (tedy i dovolatele) označil za účelovou, vedenou snahou vyvinit se z žalovaného jednání, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru vyložil na str. 3 - 4 odůvodnění napadeného usnesení rovněž plně v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl skutkový stav v projednávané trestní věci zjištěn povrchně nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného L. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu