ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.217.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 217/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, č. j. 5 To 338/2015-452, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 21/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 6. 2015, č. j. 17 T 21/2015-417, byl obviněný J. B. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 22. 9. 2014 v cca 22:00 hod., v době svého osobního volna, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Opel Frontera, jehož je vlastníkem, při jízdě po silnici III. třídy v km 8,107, v katastru obce S., okres Z., ve směru jízdy z obce S. na obec D., se dostatečně nevěnoval řízení vozidla, reagoval na níže popsané protijedoucí vozidlo neadekvátně dupnutím na brzdu, kdy v důsledku intenzivního brzdění z rychlosti 85,2 km/h jeho vozidlo přejelo do protisměru, ve kterém došlo ke střetu levé přední části vozidla zn. Opel Frontera s levou přední částí protijedoucího vozidla zn. Ford Fiesta, řidičky B. R., trvale bytem J., H., přičemž tato utrpěla těžká zranění, zejména tříštivou, otevřenou zlomeninu pravé čéšky s posunem, zlomeninu 6. a 7. krčního obratle, 1. hrudního obratle, 1. žebra vlevo, tržné rány kolen, vykloubení palce pravé nohy a 4. a 5. prstu levé nohy, s omezením v obvyklém způsobu života delším než 6 týdnů, přičemž porušil zejména ustanovení §4 písm. a), §11 odst. 1, §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu“ a v bodě ad 2/ výroku o vině přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 22. 9. 2014 v cca 22:00 hod., v době svého osobního volna, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Opel Frontera, jehož je vlastníkem, při jízdě po silnici III. třídy v km 8,107, v katastru obce S., okres Z., ve směru jízdy z obce S. na obec D., vyvolal nehodový děj popsaný výše pod bodem 1) rozsudku, kdy došlo ke střetu jeho levé přední části vozidla zn. Opel Frontera s levou přední částí protijedoucího vozidla zn. Ford Fiesta, řidičky B. R., trvale bytem J., H., přičemž tato v důsledku střetu vozidel utrpěla těžká zranění, která nezbytně vyžadovala lékařské ošetření, zejména tříštivou, otevřenou zlomeninu pravé čéšky s posunem, zlomeninu 6. a 7. krčního obratle, 1. hrudního obratle, 1. žebra vlevo, tržné rány kolen, vykloubení palce pravé nohy a 4. a 5. prstu levé nohy, nereagoval na volání poškozené řidičky o pomoc, této potřebnou pomoc neposkytl, ani se o toto nepokusil, aniž by mu v tom bránila jeho zranění vzniklá při dopravní nehodě a aniž by mu v místě vzniklé dopravní nehody hrozilo bezprostředně nebezpečí další újmy na zdraví či majetku, z místa nehody odešel, neboť se obával následného šetření své osoby v souvislosti se vzniklou dopravní nehodou ze strany policie, kdy porušil zejména ustanovení §47 odst. 3 písm. b), písm. f), odst. 4 písm. a), písm. b), písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu“. Za to byl obviněný podle §151 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, zastoupené pobočkou se sídlem Cejl 5, Brno, P. O. BOX 216, IČ: 47114304, částku 54.772 Kč, a poškozené B. R. částku 13.600 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku a zároveň o odvolání státního zástupce, kterým v neprospěch obviněného napadl výrok o uloženém trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2015, č. j. 5 To 338/2015-452, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 10. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. B. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) soudům obou stupňů vytkl, že ve svých rozhodnutích nijak nezdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že v době střetu obou vozidel řídil jedno z nich právě on a nikdo jiný. Prokázáno přitom nebylo ani to, že by se vůbec v rozhodné době nacházel na místě nehody. Již soud prvního stupně založil podle dovolatele výrok o jeho vině jednáním uvedeným v obžalobě pouze na ničím nepodložených domněnkách a hypotézách a nikoli na skutkových zjištěních, která by měla jakoukoli oporu v dostatečně provedeném dokazování. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytkl, že na tento neakceptovatelný postup navázal dalšími laickými úvahami k významným otázkám odborného charakteru, jejichž zodpovězení mu bez potřebného podkladu v podobě výsledků znaleckého zkoumání nepříslušelo. Dovolatel trvá na tom, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající mimo jiné v tom, že se mohl udeřit do hlavy o čelní sklo automobilu při časově předcházející kritické dopravní situaci, která sice nijak nesouvisela s vyšetřovanou dopravní nehodou, ale při níž byl nucen prudce brzdit. Najisto nebylo postaveno ani to, že krevní stopy zajištěné v havarovaném vozidle po sobě nezanechal někdo jiný než on. Zároveň poukázal i na skutečnost, že soudy nemohly bez posouzení příslušného znalce z oboru psychologie bez dalšího odmítnout jako málo pravděpodobné jeho tvrzení, že po úderu do hlavy utrpěl šok a v tomto stavu byl později zajištěn v místě svého bydliště policejní hlídkou. Podle dovolatele nebyla v dosavadním průběhu trestního řízení respektována základní zásada, podle níž obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, ale je povinností obžaloby prokázat jeho vinu, což se v daném případě nestalo.
Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, č. j. 5 To 338/2015-452, zrušil „ve všech jeho výrocích“ a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinil obviněný i návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Opis dovolání byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 15. 12. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 12. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to za podmínky předpokládané v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
K písemnému vyjádření poškozené B. R. k podanému dovolání Nejvyšší soud přihlédnout nemohl, neboť je neučinila osoba, která by ze zákona disponovala takovým procesním oprávněním (srov. §26h odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou zákládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutků a soudem prvního aplikovanou právní kvalifikací ani to, že skutková zjištění byla nesprávně posouzena z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na námitkách, že soudy obou stupňů při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah neúplně provedeného dokazování v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
V projednávaném případě však napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
S ohledem na argumentaci dovolatele, jejíž těžiště spočívá na námitkách vůči neúplnosti (nedostatečnosti) provedeného dokazování, Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které z nich mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu , jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Z předloženého procesního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů se v posuzované trestní věci pochybení v podobě opomenutí některého z důkazů nedopustily. V rámci řízení před soudem prvního stupně se dovolatel žádného doplnění dosud provedeného dokazování nedomáhal, ač k tomu dostal opakovaně příležitost (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 4. 2015 na č. l. 405 spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 17. 6. 2015 na č. l. 412 verte spisu). Učinil tak až v podaném řádném opravném prostředku (odvolání) a prostřednictvím svého obhájce také při veřejném zasedání dne 7. 10. 2015. Odvolací soud jeho návrhy na doplnění dokazování neignoroval a rozhodl o nich výrokem, který vyhlásil po závěrečné poradě (viz protokol na č. l. 446 a násl. spisu). Důvody, pro které k provedení dalších důkazů nepřistoupil, poté v potřebné míře a ústavně konformním způsobem rozvedl i v odůvodnění napadeného usnesení (viz příslušné části na str. 4 a 5 písemného vyhotovení rozhodnutí).
Nejvyšší soud zároveň nedospěl k závěru, že by soudy obou stupňů v dané trestní věci zjišťovaly skutkový stav povrchně a že by jejich rozhodnutí byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Z přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by závěr o vině dovolatele přijal na základě neobjektivního, nekritického a selektivního hodnocení provedených důkazů, či dokonce vycházel z ničím nepodložených domněnek. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na ucelený, vnitřně strukturovaný soubor jeho úvah (zejména na str. 7 - 10 shora písemného vyhotovení rozsudku) lze v plném rozsahu odkázat. S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru vyložil na str. 4 - 5 odůvodnění napadeného usnesení rovněž zcela v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. B. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. mu tudíž nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k rozhodnutí o odkladu výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Ten však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu