ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.614.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 614/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 486/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 98/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 52 T 98/2015 , byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1) „v době od 22.05.2013 do 31.10.2013 v P., ul. Sch., využil důvěřivosti pošk. M. Z., a v několika případech si od ní zapůjčil finanční hotovost v celkové výši 40.900 Kč, o čemž s ní dne 31.10.2013 sepsal písemné potvrzení, půjčku se zavázal splácet nejpozději od měsíce prosince 2013, ačkoliv už od počátku si musel být vědom své špatné finanční situace a neschopnosti dostát svému závazku vůči poškozené, neboť v inkriminované době měl obviněný závazky i vůči jiným věřitelům, jednal tedy s úmyslem obohatit se, zapůjčenou finanční hotovost nevrátit a neplnit podmínky, ke kterým se zavázal, přičemž ani jednu z půjček do současné doby, byť jen z části neuhradil, neprojevil snahu tyto uhradit a s poškozenou přestal komunikovat, čímž způsobil poškozené M. Z., trv. bytem Sch., P.– H., škodu ve výši 40.900 Kč“,
2) „dne 22.11.2013 v P., ul. Sch., využil důvěřivosti pošk. M. Z., a zapůjčil si od ní finanční hotovost ve výši 40.000 Kč, kterou se písemně zavázal splácet nejpozději od měsíce ledna 2014, ačkoliv si musel být vědom své špatné finanční situace a neschopnosti dostát svému závazku vůči poškozené, neboť v inkriminované době měl obviněný závazky i vůči jiným věřitelům, jednal tedy s úmyslem obohatit se, zapůjčenou finanční hotovost nevrátit a neplnit podmínky, ke kterým se zavázal, přičemž zapůjčené finanční prostředky do současné doby, byť jen z části neuhradil, neprojevil snahu tyto uhradit a s poškozenou přestal komunikovat, čímž způsobil poškozené M. Z., trv. bytem Sch., P. – H. škodu ve výši 40.000 Kč“,
3) „dne 16.01.2014 v P., ul. Sch., využil důvěřivosti pošk. M. Z., a zapůjčil si od ní finanční hotovost ve výši 47.200 Kč pro osobní potřebu, ačkoliv si musel být vědom své špatné finanční situace a neschopnosti dostát svému závazku vůči poškozené, neboť v inkriminované době měl obviněný závazky i vůči jiným věřitelům, jednal tedy s úmyslem obohatit se, zapůjčenou finanční hotovost nevrátit a neplnit podmínky, ke kterým se zavázal, přičemž zapůjčené finanční prostředky do současné doby, byt' jen z části neuhradil, neprojevil snahu tyto uhradit a s poškozenou přestal komunikovat, čímž způsobil poškozené M. Z., trv. bytem Sch., P. – H. škodu ve výši 47.200 Kč“,
4) „dne 20.01.2014 v P., ul. Sch., využil důvěřivosti pošk. M. Z., a zapůjčil si od ní finanční hotovost ve výši 45.450 Kč, kdy tuto se písemně zavázal splácet nejpozději od měsíce února 2014, ačkoliv si musel být vědom své špatné finanční situace a neschopnosti dostát svému závazku vůči poškozené, neboť v inkriminované době měl obviněný závazky i vůči jiným věřitelům, jednal tedy s úmyslem obohatit se, zapůjčenou finanční hotovost nevrátit a neplnit podmínky, ke kterým se zavázal, přičemž zapůjčené finanční prostředky do současné doby, bytˇ jen z části neuhradil, neprojevil snahu tyto uhradit a s poškozenou přestal komunikovat, čímž způsobil poškozené M. Z., trv. bytem Sch., P. – H. škodu ve výši 45.450 Kč“,
celkově tedy svým jednáním způsobil škodu ve výši 173.550 Kč.
Za tento přečin a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zak.“), dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 5 T 27/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 9 To 224/2015, byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 (čtyřicet) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 5 T 27/2014 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 9 To 224/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. Z., bytem Sch., P.– H., náhradu škody ve výši 173.550 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 52 T 98/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Odvolání směřující do výroku o trestu podal také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a to v neprospěch obviněného.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 486/2015 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř., nově rozhodl tak, že obviněný J. J. byl při nezměněném výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 486/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 338-343), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně a provedenými důkazy, který spočívá v tom, že z provedených důkazů je zcela zřejmé, že poškozené M. Z. peníze, které mu půjčila, vracel, avšak oba soudy dovodily, že tomu tak nebylo. Z potvrzení sepsaných mezi ním a poškozenou jednoznačně vyplývá, že docházelo k zápočtu pohledávek z titulu půjček a z titulu odměny za vykonané práce (osobní péče o poškozenou).
Poukázal na potvrzení ze dne 22. 11. 2013, v němž je výslovně ujednáno, že součástí půjčky ve výši 40.000 Kč je úmluva o osobní péči o poškozenou. Z potvrzení ze dne 20. 1. 2014 vyplývá, že si od poškozené vypůjčil 45.000 Kč. Potvrzení ze dne 27. 4. 2014 obsahuje prohlášení, že si v období od 17. 1. 2014 do 27. 4. 2014 půjčil od poškozené 27.000 Kč. Z obou těchto listin logicky vyplývá, že v meziobdobí došlo z jeho strany k částečnému plnění a jeho dluh vůči poškozené klesl ke dni 27. 4. 2014 celkově o částku 18.450 Kč.
Z dalšího potvrzení, a to ze dne 17. 6. 2014 je zřejmé, že jeho dluh vůči poškozené činí pouze 14.700 Kč, což potvrdil i syn poškozené, svědek Z., který uvedl, že obviněný dluh uznal po prohlédnutí podepsaných úpisů. I přesto však odvolací soud uzavřel, že jeho tvrzení o výši dluhu je v rozporu s textem potvrzení, jelikož z něho nevyplývá, že by se jednalo o celkovou výši dluhu. Tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v platném právu, jelikož mezi povinné náležitosti uznání dluhu nepatří prohlášení dlužníka, že dluh, jenž uznává, je jeho celkovým dluhem. Z předloženého potvrzení rovněž nijak nevyplývá, že by se mělo jednat pouze o částečné uznání dluhu.
Obviněný nesouhlasí, že je v souladu se zásadou in dubio pro reo, tak jak tvrdí soud prvního stupně, pokud při stanovení výše jeho celkového dluhu nevycházel z potvrzení ze dne 27. 4. 2014 a 17. 6. 2014, z nichž zcela jasně vyplývá, že svůj dluh vůči poškozené splnil. Taktéž je s podivem, že oba soudy vycházely z potvrzení ze dne 20. 1. 2014, jenž není datováno, a z potvrzení ze dne 31. 10. 2013, do kterého někdo zřejmě zasahoval. Má tedy za to, že soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Stejně tak soudy řádně neprovedly dokazování, když v souvislosti s jeho schopností splácet půjčky nezkoumaly výši jeho odměn, kterou získával od poškozené.
Pokud provedeným dokazováním bylo prokázáno, že plnil své dluhy vůči poškozené, nemohl svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znak ve formě úmyslu se obohatit.
Obviněný má za to, že soudy postupovaly i v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to z důvodu, že v projednávané věci se jedná o občanskoprávní spor mezi ním a poškozenou. Ochrana závazkových vztahů má být primárně uplatňována prostředky občanského práva, a až poté, kdy nejsou účinné, má být užita trestní represe. Poškozená svou pohledávku, která činí pouze 14.700 Kč, v civilním řízení neuplatnila a z toho důvodu nelze souhlasit se závěry soudů, že v daném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle občanskoprávních předpisů.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 486/2015 a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 52 T 98/2015, a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil v celém rozsahu obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 5. 2016, sp. zn. 1 NZO 464/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit, kdy z kvalitních a přesvědčivých odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že skutková zjištění jsou s provedenými důkazy zcela v souladu a logicky z nich vyplývají.
Z obsahu citovaných potvrzení, u kterých obviněný uznal svůj podpis za vlastní, nijak nevyplývá, že obviněný poškozené jakoukoli část zapůjčených peněz vrátil, nebo že mezi nimi došlo k započtení vzájemných pohledávek. Tvrzení obviněného nemají jakoukoliv oporu v provedených důkazech. Soudy obou stupňů předmětná potvrzení posuzovaly nejen jednotlivě, ale i v návaznosti na další provedené důkazy, zejména výpovědi poškozené, jejího syna a dále listin stran majetkové trestné činnosti obviněného a jeho majetkových poměrů, které v podstatě vylučovaly splacení částek zapůjčených mu poškozenou. Odvolací soud se také vypořádal s námitkou obviněného, že nebylo přihlédnuto k jeho příjmu, který měl z odměn za péči o poškozenou a provádění oprav v jejím bytě, kdy konstatoval, že takové menší částky nemohly mít s ohledem na celkový rozsah dluhů obviněného podstatnější dopad na jeho majetkové poměry.
K námitce obviněného ve vztahu k užití subsidiarity trestní represe s ohledem na ryze soukromoprávní povahu dané věci státní zástupce uvedl, že užití této zásady není namístě. Jednání obviněného vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu a vzhledem k výši způsobené škody i znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Současně zde nejsou dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Je sice pravdou, že součástí skutkového děje je i soukromoprávní rovina, což ovšem současně nevylučuje trestněprávní rovinu a z ní vyplývající možnost trestního postihu. Jednání obviněného dosáhlo značného stupně společenské škodlivosti a vzhledem ke všem okolnostem, zejména charakteru jednání obviněného, rozsahu jim způsobené škody a sklony k páchání podvodů bylo uplatnění trestní represe zcela namístě.
Státní zástupce navrhl, aby vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 486/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména jednotlivá potvrzení ze dne 22. 11. 2013, 20. 1. 2014, 27. 4. 2014, 17. 6. 2014 a 31. 10. 2013, a dále svědeckou výpověď svědka Z.) vadná skutková zjištění (zejména, že docházelo k zápočtu pohledávek mezi ním a poškozenou a jeho dluh vůči ní činí pouze 14.700 Kč, a dále stran jeho finanční situace zejména ve vztahu k vypláceným odměnám, které dostával od poškozené) a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že plnil vůči poškozené svůj dluh).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný uplatnil námitku, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by je blíže konkretizoval, výslovně poukazuje pouze na subjektivní stránku tohoto trestného činu, kteroužto lze pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl , jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění . Skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil . Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2058).
Trestný čin je spáchán úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku ), jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( úmysl přímý ) nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, obviněný využívaje důvěřivosti poškozené M. Z. si od ní opakovaně půjčoval různě vysoké finanční částky, o jejichž převzetí byla vystavena potvrzení, a to včetně vyjádřeného závazku tyto půjčky vrátit. Musel si být vědom, že vzhledem ke své finanční situaci a majetkovým poměrům nebude schopen dostát svých závazků, čímž poškozenou uvedl v omyl. Jednal v úmyslu se obohatit, zapůjčené finanční prostředky nevrátit a neplnit podmínky, ke kterým se zavázal. Ze zapůjčených finančních prostředků ničeho neuhradil ani neprojevil snahu tyto uhradit a s poškozenou přestal komunikovat. Tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 173.550 Kč, tedy větší škodu.
Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „obžalovaný si peníze půjčoval, a přitom poškozené sliboval jejich vrácení (vesměs do určitého termínu), přestože si musel být vědom toho, že vzhledem k jeho vysokým dluhům a četným exekucím a malému příjmu nebude schopen svým závazkům dostát“ (str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný se předmětného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém. Nad to lze uvést, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty projednávaného trestného činu postačí zavinění ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku, tedy nedbalost. Právnímu posouzení uvedeného jednání jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.
Obviněný dále namítl, že v projednávané věci nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe, jelikož v projednávané věci se jedná o občanskoprávní spor mezi ním a poškozenou.
Předmětnou námitku lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že skutek, kterého se obviněný dopustil, má zcela jistě trestněprávní charakter. Jak uvedl odvolací soud, jednání obviněného dosáhlo značného stupně společenské škodlivosti. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu podvodu, kdy jeho jednání přesáhlo hranice běžného jednání v závazkových právních vztazích.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. J. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu