ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.623.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 623/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Ing. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2015, č. j. 5 To 330/2015-362, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 83/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 T 83/2014-301, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku o vině. Za to byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo zároveň uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV - Podmokly, Teplická 874/8, IČ: 24729035, částku 30.620 Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou společnost odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně shora uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to na částečně upraveném skutkovém základě, že obviněný „v době od 5. 12. 2011 do 30. 4. 2013 v P., okr. N. J., v domě, na ulici N. H., v odběrném místě distribuce, na základě smlouvy o dodávce elektřiny se společností ČEZ Prodej, s. r. o., jako zákazník sám, popř. prostřednictvím jiné osoby provedl neoprávněné zásahy do měřícího zařízení, a to vnitřní části elektroměru AEG, typ T2C114U, který se nacházel ve zděném pilíři na oploceném a uzamčeném pozemku rodinného domu, kdy na elektroměru nejprve poškodil obě úřední značky - olověné plomby na opředených ocelových drátech, které následně rozevřel, uvolnil opředený ocelový drát a vnikl do vnitřní části elektroměru, kde za užití nezjištěného nástroje násilně přetočil kotouče obou číselníků vysokého a nízkého tarifu tak, že snížil jejich stavy, následně opředený ocelový drát zasunul zpět a olověné plomby opětovně přimáčkl tak, aby tento zásah nebyl rozpoznatelný, čímž zastíral skutečnou výši odebrané energie, a takto neoprávněně odebíral elektrickou energii v uvedeném období v celkové výši 6.123 KWh, čímž poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 874/8, způsobil škodu ve výši 30.620 Kč“. Za to odvolací soud obviněnému podle §209 odst. 1 tr. zákoníku znovu trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. O nároku poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., na náhradu škody pak rozhodl výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. shodně jako soud prvního stupně ve zrušeném rozhodnutí (viz shora). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 11. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. K. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z neúplně a nejasně zjištěného skutkového stavu věci. V důsledku toho dospěly k nesprávnému právnímu závěru o jeho vině přečinem podvodu i k nesprávnému výroku o trestu. S řadou okolností významných pro věcně správné rozhodnutí se přitom důsledně nevypořádaly. Ignorovaly několik důkazů, které dovolatel v průběhu řízení opatřil a předložil z vlastní iniciativy. Odvolací soud pak navíc bez bližšího zdůvodnění nevyhověl několika jeho návrhům na doplnění dokazování, které vtělil do odůvodnění svého řádného opravného prostředku a na nichž setrval i v průběhu odvolacího řízení. Tím bylo podle přesvědčení dovolatele výrazně zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Uvedený postup a na něj navazující tendenční a jednostranné hodnocení provedených důkazů (zejména pak znaleckých posudků z oboru energetika a z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická technika, mechanoskopie a elektrotechnika) ve prospěch tvrzení obžaloby měly za následek jeho odsouzení, aniž by byla vůbec zjištěna doba, po kterou měl neoprávněně odebírat elektrickou energii, a reálné výkyvy v její spotřebě v inkriminovaném období na příslušném odběrném místě. V uvedeném směru byla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu mechanicky aplikována pouze vyhláška č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny. Soudy ale především podle názoru dovolatele neprokázaly v žalovaném jednání jeho úmyslné zavinění, které je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatel trvá na tom, že v daném směru jsou skutkové závěry soudů pouhými ničím nepodloženými spekulacemi. Jeho obhajobu, podle níž do měřícího zařízení způsobem popsaným ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku sám nezasáhl a pro svůj zdravotní handicap ani zasáhnout nemohl, se podle jeho přesvědčení v řízení spolehlivě vyvrátit nepodařilo. Stejně tak nebyla bez důvodných pochybností vyloučena jím předestřená alternativa skutkového děje, podle níž bez jeho vědomí s elektroměrem manipulovala třetí osoba; např. některý ze zaměstnanců společnosti ČEZ Distribuce, a. s., který mohl být finančně zainteresován na „hlášení neoprávněného odběru elektřiny“. Soudy se z tohoto hlediska věcí vůbec nezabývaly, jakkoli se toho dovolatel opakovaně domáhal. Nepřihlédly ani k jeho námitce, že nikdy nebyl vlastníkem nemovitosti, do níž byla elektřina dodávána, a dokazování nevedly ani k otázce, kolik osob nemovitost v rozhodném období skutečně užívalo k bydlení. Svým postupem, nerespektujícím zásady zakotvené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., pak vydaly rozhodnutí, jež v sobě nesou prvky soudní libovůle.
Proto dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu věc znovu přikázal k projednání a rozhodnutí, nebo za podmínek §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možno podřadit pouze tu část argumentace obviněného, v jejímž rámci konstatoval, že v jeho jednání absentovaly znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou námitku však současně nepovažuje za důvodnou. Státní zástupce poukázal na znění skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku, z níž podle něho jasně vyplývá, že obviněný se neoprávněně obohatil o odebranou elektrickou energii, a sice tak, že společnost ČEZ Distribuce, a. s., uvedl v omyl, když zastíral skutečné množství odebrané energie. Tímto jednáním způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 30.620 Kč. Objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku tím byla jednoznačně naplněna. Stejně tak ovšem byla posuzovaným skutkem naplněna i subjektivní stránka tohoto trestného činu, jestliže obviněný jako zákazník společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., sám nebo prostřednictvím jiné osoby provedl neoprávněné zásahy do měřícího zařízení násilným mechanizmem, který ve své podstatě vylučuje možnost, že by šlo zásahy z nedbalosti či dokonce nezaviněné. Ostatní námitky obviněného státní zástupce za právně relevantní z hlediska zákonných dovolacích důvodů nepovažuje. Konkrétně jde o výhrady vůči rozsahu provedených důkazů a způsobu, jakým je soudy hodnotily, a vůči uloženému trestu. Prvně jmenované totiž podle jeho názoru nemají povahu námitek směřujících vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a navíc nejsou ani důvodné, když vina dovolatele byla v řízení prokázána bez důvodných pochybností, zejména na základě znaleckých posudků, listinných důkazů dodaných společností ČEZ a výpovědí ve věci slyšených svědků. Z nich podle státního zástupce vyplývá, že dovolatel jako zákazník, resp. smluvní strana smlouvy o dodávce elektřiny, byl jedinou osobou, která mohla mít zájem na provedení zásahu do měřícího zařízení. Odvolací soud pak správně poznamenal, že je nerozhodné, zda zásah do zařízení provedl vlastní rukou, nebo zda k tomu vědomě užil jako nástroje třetí osoby. Státní zástupce v tomto směru neshledal mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními žádné významné, natožpak extrémní rozpory. Naopak má zato, že soudy v řízení postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Jestliže skutková zjištění zároveň měla oporu v dosud provedených důkazech, pak bylo jejich další doplňování v dovolatelem navrhovaném směru nadbytečné. Soudy tedy „z materiálního hlediska“ podle mínění státního zástupce nijak nepochybily, když dalším důkazním návrhům obhajoby nevyhověly. Vada tzv. opomenutých důkazů tím založena není a nedošlo ani k zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces. Pokud jde o jeho výhrady vůči nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, státní zástupce připomněl, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze obecně uplatnit jen v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Takovou kvalifikovanou námitku však dovolatel nevznesl.
S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 5. 5. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že k němu může za druhou procesní stranu zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). K doručení do datové schránky příjemce došlo dne 9. 5. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud případnou další reakci obhájkyně neobdržel.
Obviněný Ing. J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento zákonný důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům formálně vytkl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro absenci zákonných znaků dané skutkové podstaty v jeho jednání, zejména pak subjektivní stránky (zavinění), ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o namítanou neúplnost rozsahu dokazování ve věci a dále o výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů, která vzešla z jimi provedeného hodnocení důkazů. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum z důvodu, který použil obviněný.
V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení takovými zásadními vadami netrpí.
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, předneseným v odvolacím řízení, Nejvyšší soud předně připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Dovolateli je nicméně nutno přisvědčit potud, že řízení před soudem ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout . Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
O takový případ se však podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci nejedná. Odvolacímu soudu především nelze vytknout, že by návrhy obviněného na doplnění opomenul do té míry, že o nich vůbec nerozhodl. Učinil tak v rámci veřejného zasedání dne 9. 11. 2015, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz č. l. 357/2 a 358 předloženého spisu). Toto zamítavé rozhodnutí přitom vyhlásil ve stadiu odvolacího řízení následujícím poté, kdy k námitkám a návrhům obviněného sám poměrně obsáhle dokazování k některým k dílčím aspektům a okolnostem stíhaného skutku dále doplnil, neboť je neměl za dostatečně objasněné (tomu viz protokoly o veřejném zasedání na č. l. 321 a násl., č. l. 334 a násl. a č. l. 354 a násl. spisu). Rozhodně tedy nelze učinit závěr, že by se důkazními návrhy obviněného zabýval povrchně a od počátku jim a priori nepřisuzoval žádný význam. Vytknout mu lze pouze tolik, že v odůvodnění napadeného rozsudku k návrhům na doplnění dokazování, o jejichž odmítnutí usnesením (viz shora) rozhodl, explicitně neuvedl konkrétní důvod svého zamítavého stanoviska. Podle názoru Nejvyššího soudu však nejde o takovou vadu, pro niž by jinak přesvědčivě a podrobně zdůvodněné meritorní rozhodnutí ve věci nemohlo obstát; zvláště je-li v něm na str. 3 konstatováno, že vyjma pochybení ve výrokové části, týkajícího se nesprávného uvedení spotřeb elektrické energie, jsou skutková zjištění soudu prvního stupně správná, úplná a mají oporu v provedených důkazech. Taková formulace svědčí o tom, že odvolací soud považoval další doplňování dokazování pro ustálení skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, za nadbytečné (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09).
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., jak tvrdí dovolatel. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně přesvědčivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 5 dole a 6 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která navíc sám doplnil a upřesnil, neměl žádných dalších výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona náležitě odůvodnil. Také on se s obhajobou obviněného, uplatňovanou od počátku trestního řízení, vypořádal způsobem, jemuž z hlediska pravidel formální logiky nelze cokoli vytknout. Na jeho skutkové úvahy lze pro stručnost v plném rozsahu odkázat (viz příslušná pasáž na str. 4 - 7 shora napadeného rozsudku). Nelze tak dovodit, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Pouze jako obiter dictum je vhodné doplnit, že soudy obou stupňů spatřovaly v úmyslném jednání dovolatele naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku správně. Užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, totiž přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zjištěné podvodné jednání dovolatele, jehož cílem bylo vlastní obohacení na úkor společnosti ČEZ Distribuce, a. s., a jímž poškozené způsobil škodu zhruba šestinásobně přesahující hranici škody nikoli nepatrné (§138 odst. 1 tr. zákoníku), se svou povahou z běžného rámce trestných činů dané skutkové podstaty nevymyká do té míry, aby uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě odporovalo principu použití trestního práva jako krajního prostředku k ochraně práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob pouze v těch případech, kdy již k danému účelu nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio) .
Právně relevantně obviněný neuplatnil ani námitku vůči výroku o uloženém trestu, kterou bez dalšího vznesl pouze v návaznosti na výhrady vůči správnosti skutkových zjištění soudů ohledně jeho viny stíhaným skutkem. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - pokud jde o výrok o trestu - lze relevantně uplatnit jen tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám ukládání trestu. Jeho prostřednictvím tak lze například vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné předpoklady pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Takovou vadu však dovolatel napadenému výroku nevytkl. Úspěšně by jej zároveň nemohl napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu a který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byla sankce ukládána podle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen mimo jiné trestem odnětí svobody až na dvě léta. Jestliže mu odvolací soud uložil tento trest ve výměře deseti měsíců a navíc jej nespojil s přímým výkonem, jedná se o zákonný postih, jak pokud jde o druh, tak i výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného Ing. J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu