ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.640.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 640/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2016, č. j. 4 To 26/2016-239, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 11 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 12. 2015, č. j. 11 T 1/2015-217, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 5. 8. 2015 kolem 18.40 hodin v P. na ulici V., společně s N. H. a S. H., cíleně oslovil M. Š., a požadoval po něm cigarety, marihuanu a posléze peníze, přičemž sebral poškozenému Š. skateboard a začal se na něm provokativně projíždět, a prohlašoval, že pokud nedostane peníze, obere ho o všechno, načež poškozený reagoval sdělením, že peníze nemá, protože používá platební kartu; na základě této informace obžalovaný spolu s bratry H. vyvíjel na poškozeného Š. nátlak, aby ho přiměl vybrat peníze z bankomatu, kdy ho obžalovaný S. zastrašoval tím, že zvyšoval hlas a prohlašoval, že mu dochází trpělivost, hrozil, že pokud mu poškozený nevyhoví, tak mu sebere všechny cennosti, které má u sebe, zejména mobilní telefon, zlatý řetízek, hodinky, zlatý náramek, a že ho i zbije, což bratři H. doplňovali sdělením, že S. je agresivní a již byl ve vězení; všechny tyto informace u poškozeného vyvolaly intenzivní obavu o svoje zdraví, takže nepřetržitě sledován obžalovaným S. a bratry H. šel do budovy ČSOB na ulici D., kde z bankomatu pod dohledem obviněného S. vybral 3.000 Kč, které mu vydal“ , a v bodě ad 2/ výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle tzv. skutkové věty dopustil tím, že „ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 7. 2015, č. j. 2 Tm 11/2011-154, odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, který vykonal 22. 5. 2015, přesto dne 27. 9. 2015 ve večerních hodinách v P. na náměstí S. cíleně oslovil P. H., se záměrem sebrat mu pánské horské jízdní kolo zn. Rockmachine, které poškozený vedl za řídítka, a neodbytně se dožadoval jeho zapůjčení s ujištěním, že se na kole jen projede a vrátí ho; když mu nakonec P. H. kolo půjčil, využil vhodné příležitosti a ujel, čímž majiteli jízdního kola S. H., způsobil škodu 5.800 Kč, přičemž kolo bylo následně vráceno“. Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 9. 2015, č. j. 13 T 135/2015-62, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2015, byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 9. 2015, č. j. 13 T 135/2015-62, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š., bytem J. Š., P., na náhradě škody částku 3.000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce odvolání. Obviněný jím napadl výrok o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad 1/) a výrok o trestu. Státní zástupce je zaměřil výhradně do výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný. Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 4 To 26/2016-239, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 9. 2015, č. j. 13 T 135/2015-62, uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku opět zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 2. 2016 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v obviněným napadeném nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. S. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutkem popsaným v bodě ad 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že poškozeného fyzicky nenapadl a ani jinak nenarušil jeho osobní sféru. Inkriminovaný výběr finanční hotovosti z bankomatu ČSOB uskutečnil poškozený na základě vlastního, zcela svobodného rozhodnutí. Poté spolu jednali o zapůjčení peněžní částky ve výši 3.000 Kč. Dovolatel připustil, že peníze od poškozeného převzal a slíbil mu, že je v dohodnutém termínu vrátí, což následně neučinil. Na určené místo se ve sjednanou dobu nedostavil a peníze poškozenému nevrátil, neboť je nemajetný. Tím se však s ohledem na výši způsobené škody (méně než 5.000 Kč) dopustil maximálně přestupkového jednání podvodného charakteru, když od počátku věděl, že na vrácení půjčky nebude mít finanční prostředky. Poškozený pak mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit v občanskoprávním řízení, kde by byl nepochybně úspěšný. Dovolatel má za to, že soudy vůči němu v daném případě uplatnily trestní odpovědnost v rozporu s principem ultima ratio. Zároveň překročily meze procesní zásady volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí založily ve vysoké míře na nepodložených skutkových závěrech. V důsledku toho stíhaný skutek posoudily zcela nesprávně též po stránce hmotněprávní, což mělo zásadní vliv i na povahu a výši následně uloženého trestu.
Z těchto důvodů obviněný závěrem dovolání alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a poté aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal věc k novému projednání anebo ve věci rozhodl rozsudkem sám za podmínek §265m tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 4. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 4. 5. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužije a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému nově uložen trest, a současně podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť v rámci tohoto rozhodnutí byl zároveň samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento zákonný důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právní kvalifikace skutku, popsaného v bodě ad 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak z hlediska naplnění zákonných znaků dané skutkové podstaty trestného činu, tak ve světle principu použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí k ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio), ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci opřel výhradně o výtky zaměřené vůči způsobu hodnocení ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek de facto založil výlučně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom - při prosazování vlastní verze skutkového děje - namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tak primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti popsané pod bodem ad 1) výroku o vině za prokázané a proč odmítl alternativu skutkového děje předkládanou obviněným, podle níž poškozeného k výběru peněz z bankomatu žádným způsobem - tedy ani pohrůžkou násilí - nenutil a posléze si je od něho po vzájemné domluvě vypůjčil, byť pod falešným (podvodným) příslibem jejich vrácení (viz část na str. 7/8 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona dostatečně odůvodnil (viz příslušná pasáž na str. 4 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Pouze jako obiter dictum je vhodné doplnit, že soudy obou stupňů dovodily v cíleném a koordinovaném úmyslném jednání dovolatele a bratrů H. vůči poškozenému M. Š. naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku správně a na jejich právní úvahy lze v daném směru plně odkázat. Užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, totiž přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zjištěné jednání dovolatele se však svou povahou z běžného rámce standardních přestupkových deliktů vymklo do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Dovolací přezkum nemohla založit ani námitka obviněného vůči nepřiměřené přísnosti (tvrdosti) uloženého trestu. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - pokud jde o výrok o trestu - relevantně uplatnit pouze tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu. Jeho prostřednictvím tak lze vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu naopak v dovolání nelze úspěšně namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). D ovolatel by pak nemohl výrok o trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat taxativně vymezené vady výroku o trestu a který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byl souhrnný trest důvodně ukládán podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let. Jestliže mu odvolací soud uložil tento trest ve výměře šesti let, navíc jako souhrnný za celkem tři sbíhající se trestné činy, jednalo se o zákonný postih, jak pokud jde o druh, tak i výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu