ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.672.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 672/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 67 To 15/2016, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 99/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 T 99/2015, byla trestní věc obviněného R. P. podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Úřadu městské části Praha 4 jako orgánu příslušnému k projednání přestupku. Obviněný byl stíhán pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a který měl spočívat v tom, že „od blíže nezjištěné doby, nejméně však od května roku 2014, do dne 28. 4 2015, na P., ul. S., ve 4. p., bytě, v místě společného bydliště psychicky a fyzicky týral se vzrůstající intenzitou svoji přítelkyni L. K., a to tím způsobem, že ji od května 2014 slovně urážel, vulgárně jí nadával slovy: "píčo, kurvo", opakovaně jí vyhrožoval s nožem v ruce se slovy, že ji zabije, rozřeže jí obličej, že ji nikdo nepozná, zláme jí ruce, aby nemohla pracovat, a vyhrožoval, že ublíží dceři poškozené tím, že si najme někoho a nechá dceru zprznit, poškozené neustále vyčítal nedostatečnou výchovu její dcery, kdy většina hádek se právě dcery poškozené týkala, posléze začal poškozenou i fyzicky napadat, a to údery a fackami do obličeje a do těla, kopáním do hlavy i celého těla, taháním za vlasy a škrcením, a to nejméně jedenkrát v blíže nezjištěné době, kolem listopadu 2014 jí nadával, urážel a následně ji udeřil rukou do obličeje, poté ji chytil za krk, oběma rukama ji škrtil a pustil ji, až když začala křičet, dále jí dne 1. 1. 2015 kolem 11:00 hodin úmyslně fyzicky napadl ve vchodu bytu tak, že ji strčil, až spadla na zeď, a následně ji opakovaně kopal do hlavy a těla a přestal, až když ho okřikl soused M. H., ale po chvíli ji opětovně začal kopat, dotáhl ji za vlasy do bytu a stále na ni útočil, až jí začala téct krev z nosu a obočí a vypadávaly jí chomáče vytrhaných vlasů, v důsledku čehož poškozená měla modřiny po celém těle, oteklý obličej, natržené obočí a pohmožděná žebra, dále v blíže neurčené době, asi 14 dní po předchozím útoku, jí nadával, urážel, strkal a bil fackami, takto až do února 2015 a dále v blíže neurčené době, koncem února 2015, ji shodil na zem a následně na ni zaklekl a lil jí červené víno z láhve do úst, mlátil ji pěstmi do obličeje, až měla roztržený ret, obočí a uražený zub, poté začal rozbíjet nábytek a vybavení bytu, vzal kuchyňský nůž a po předchozí drobné potyčce ji řízl do vnitřní strany prsteníčku a přitom poškozené vyhrožoval opakovaně se slovy, že ji zabije, a následně dne 28. 4. 2015 kolem 19:00 hodin, po předchozí slovní potyčce kvůli výchově dcery, začal poškozené nadávat slovy, že je "píča a kráva", poté vytáhl na poškozenou kuchyňský nůž s plastovou oranžovou rukojetí, s délkou čepele 10 cm, se kterým šel za poškozenou s tím, že ho použije, a pokračoval v napadání poškozené, tahal ji za vlasy a začal jí vyhazovat oblečení ze skříně, které jí následně polil náplní z aromalampy, uvedené jednání poškozenou psychicky stresovalo, neboť se bála o svoji dceru, avšak závažnější následky na psychice poškozené zanechány nebyly, a to zejména proto, že poškozená je dle znaleckého posudku psychicky silnou osobností“.
Soud po projednání věci v hlavním líčení dospěl na základě výsledků dokazování k závěru, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti shora citovanému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 stížnost, o níž rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 67 To 15/2016, jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení stížnostního soudu nabylo právní moci dne 18. 1. 2016 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabylo právní moci i usnesení soudu prvního stupně (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení stížnostního soudu a v návaznosti na tom i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“). Učinil tak v neprospěch obviněného R. P. a ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), f), l ) tr. ř.
V jeho odůvodnění dovolatel předně připomněl, že soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že mezi obviněným a poškozenou docházelo v průběhu jejich vzájemného soužití k hádkám, vzájemnému slovnímu napadání i k tomu, že obviněný poškozenou několikrát fyzicky napadl. Předmětné jednání však nepovažoval za natolik hrubé, bezcitné a trvalé, aby naplnilo pojmový znak „týrání“ ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku. Zároveň neměl za bezpečně prokázanou ani takovou intenzitu zjištěných fyzických ataků, aby je bylo možno kvalifikovat např. jako trestný čin ublížení na zdraví nebo jeho pokus.
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve své stížnosti podané proti předmětnému rozhodnutí akceptovala právní závěr o tom, že žalované jednání obviněného skutečně nebylo namístě posuzovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Současně však poukázala na to, že nejméně dvě v obžalobě popsaná fyzická napadení poškozené v sobě nesla minimálně znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, a jednání obviněného, kdy s nožem v ruce poškozené vyhrožoval, že ji zabije nebo ublíží její dceři, bylo rovněž možno posoudit jako trestnou činnost.
Městskému soudu v Praze, který ve věci rozhodoval o podaném řádném opravném prostředku (stížnosti), dovolatel vytkl, že svůj přezkum zaměřil téměř výhradně na otázku, zda stíhaný skutek naplnil či nenaplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, aniž by se v napadeném usnesení blíže vyjádřil i k posledně uvedeným námitkám státní zástupkyně. Poukázal v něm pouze na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a omezil se na konstatování, že ze strany obviněného šlo s ohledem na zjištěné skutečnosti o jednání natolik málo společensky škodlivé, že zde postačí uplatnění odpovědnosti podle „přestupkového zákona“.
S právními závěry soudů obou stupňů, pokud dovodily, že jednání obviněného R. P. nenaplnilo znaky žádného trestného činu a mohlo být posouzeno pouze jako přestupek, se podle dovolatele ztotožnit nelze. Připustil, že inkriminované jednání skutečně nebylo možno hodnotit jako „týrání“, jak je vymezuje soudní judikatura, a trestný čin podle §199 tr. zákoníku tedy po objektivní stránce naplněn nebyl. Na straně druhé však zdůraznil, že z dosud učiněných skutkových zjištění lze dovodit, že obviněný se několika útoky popsanými v obžalobě dopustil pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a v jednom případě i přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel připomněl, že poškozená poměrně podrobně popsala dva intenzivní fyzické útoky obviněného vůči její osobě, které jsou uvedeny i ve skutkové větě usnesení soudu prvního stupně. K prvnímu došlo dne 1. 1. 2015, kdy ji obviněný poté, co přišla domů, začal bít, kopat, vytáhl ji na chodbu, tahal ji za vlasy, uhodil do obličeje a nechtěl ji vpustit zpět do bytu. Poškozená po útoku měla mít roztržené obočí, tekla jí krev z nosu, všude se nacházely její vytržené vlasy a měla mít po těle modřiny. K druhému významnému fyzickému napadení pak došlo koncem února 2015, kdy obviněný po návratu poškozené od matky začal rozbíjet věci v bytě, poté ji začal bít do všech částí těla, otevřel červené víno a lil jí je do úst. Přitom jí měl hrdlem láhve uštípnout kus zubní skloviny. Poté ji opět trhal vlasy a bil jí hlavou o zeď. Přestože těmto incidentům nikdo další přítomen nebyl, sousedé z domu i dcera poškozené obecně popsali, že na poškozené často pozorovali modřiny a podlitiny, byť je nedokázali zařadit do konkrétního časového období. Svědkyně E. Ž. však na ní zpozorovala podlitiny a dále kapky krve na chodbě právě po události ze dne 1. 1. 2015. Jedná se o fyzické napadení takové povahy, jež podle názoru dovolatele zjevně přesahuje intenzitu přestupkového jednání. Útoky, které obviněný vedl například na hlavu poškozené, včetně tlučení hlavou o zeď, nebo kopy směřující do různých částí jejího těla, nepochybně byly způsobilé vyvolat u ní poruchu zdraví. Pokud by snad o takovém možném škodlivém následku vznikly pochybnosti, bylo k jejich odstranění namístě opatřit odborné vyjádření či znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
V další části dovolání nejvyšší státní zástupce vytkl soudu prvního stupně, že sice vzal za prokázané obviněným bagatelizované fyzické útoky na poškozenou, ovšem na straně druhé uzavřel, že neexistují žádné přímé důkazy, na jejichž podkladě by mohl posoudit, nakolik tyto byly intenzivní, a posuzované jednání právně kvalifikovat např. jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu pouze konstatoval, že poškozená se po napadení nenechala ošetřit lékařem a její zranění tudíž nejsou zdokumentována. Výpověď poškozené přitom považoval za poněkud rozporuplnou, mj. proto, že s obviněným i přes jeho chování nadále udržovala vztah, setrvávala s ním ve společné domácnosti a dokonce ho kontaktovala i po zahájení trestního stíhání, kdy projevila zájem o obnovení jejich vztahu. Podle soudu tak vyvstala otázka, zda byly jí popisované útoky skutečně natolik intenzivní, jak je prezentovala. Rozpory ve výpovědi poškozené soud po výtce dovolatele chybně nedovodil na základě zpochybnění její věrohodnosti, ale z jejího chování, kdy s obviněným nadále vedla společnou domácnost. Ve vztahu k tomu je však podle dovolatele nezbytné zmínit závěry znaleckých posudků zpracovaných k osobě poškozené, z nichž vyplývá, že je osobou lehce manipulovatelnou a ovlivnitelnou, na obviněném si vypěstovala citovou závislost, měla ho ráda, jeho chování mu v inkriminované době odpouštěla, omlouvala je a chtěla, aby se k ní vrátil. Sama skutečnost, že po jednotlivých napadeních nevyhledala lékařské ošetření a s obviněným nadále udržovala vztah, tak podle dovolatele není důvodem ke zpochybnění intenzity fyzických útoků obviněného vůči její tělesné integritě, jak ji popisovala. Takové chování odpovídalo jejím povahovým vlastnostem a osobnostnímu profilu. Podle závěrů znalkyň MUDr. Dany Kerteszové a PhDr. Ludmily Šrutové je poškozená schopna prožívané události správně vnímat, zapamatovat si je a dále je reprodukovat. Ve shodě s vyjádřením znalkyň je pak to, že konzistentní výpověď poškozené byla v klíčových bodech neměnná po celé trestní řízení. Soužití s obviněným popsala poměrně věcně, a to navzdory tomu, že k němu má výrazně ambivalentní vztah. Sebe samu ani své chování se nesnažila nijak přikrášlit a útoky obviněného na svoji osobu popisovala v podstatě vždy shodným způsobem. Pokud přesto soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze bezpečně prokázat, zda fyzické útoky obviněného vůči ní dosáhly takové intenzity, aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zatížil podle názoru dovolatele své rozhodnutí vadou spočívající v tzv. extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů.
Dovolatel dále namítl, že ani jeden z obou soudů se náležitě nevypořádal s událostí z konce dubna roku 2015, kdy obviněný po dalším konfliktu s poškozenou vzal do ruky nůž, stál nad ní a své jednání doprovodil slovním komentářem, že si to s ní vyřídí. V návaznosti na tuto výhrůžku poškozená potvrdila, že z obviněného dostala strach a volala na dceru, aby zavolala policejní hlídku. Předmětné jednání přitom bezpochyby bylo způsobilé v poškozené vyvolat důvodnou obavu, a to již s ohledem na agresivní jednání obviněného v minulosti. Tuto obavu lze dovodit i z toho, že v daný okamžik poprvé v průběhu jejich společného soužití žádala o přivolání hlídky policie, která u nich dříve zasahovala výhradně na základě oznámení sousedů. Dovolatel je přesvědčen, že popsané jednání obviněného, jehož se dopustil se zbraní, naplnilo znaky přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Stížnostnímu soudu pak ve shora uvedených souvislostech vytkl, že svou pozornost i následnou argumentaci obsaženou v napadeném usnesení zaměřil v prvé řadě na vymezení toho, proč jednání obviněného nenaplnilo znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, přestože závěry soudu prvního stupně v daném ohledu státní zástupkyně nikterak nezpochybňovala. Podstatou její stížnosti byly námitky, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestných činů jiných (viz shora). K tomu se však již Městský soud v Praze nijak nevyjádřil. Nevypořádal se tedy s tím, zda byly či nebyly znaky těchto jiných trestných činů v projednávaném případě naplněny. Na stranách 5 - 7 napadeného usnesení toliko obšírně vymezil zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a dovodil, že ze strany obviněného R. P. šlo s ohledem na zjištěné skutečnosti o jednání natolik málo společensky škodlivé, že v daném případě postačí uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích. Podle nejvyššího státního zástupce tak soud druhého stupně učinil nesprávně, jestliže nejprve nezaujal jasné stanovisko k otázce naplnění či nenaplnění formálních znaků skutkových podstat stěžovatelkou zmiňovaných trestných činů (přečinů). Tím své rozhodnutí zatížil vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 67 To 15/2016, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 T 99/2015, i všechna případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal nutnost rozhodnout v posuzované věci jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil dovolatel souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Branislava Renkera vyjádřil obviněný R. P. S námitkami v něm obsaženými zásadně nesouhlasí. Nejvyšší státní zástupce podle jeho přesvědčení úmyslně opomněl zmínit zcela zásadní skutková zjištění i právní závěry soudů, které činí napadená rozhodnutí věcně správnými. Předně není pravdou, že by se soudy nevypořádaly s možnou změnou právní kvalifikace jednání popsaného v obžalobě a jeho posouzení jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně podle obviněného v tomto směru důsledně hodnotil veškeré provedené důkazy a vyvodil z nich i odpovídající skutkové závěry. Stížnostní soud pak na tato zjištění „řádně odkázal“ s tím, že byla v napadeném usnesení dostatečně a správně odůvodněna. Obviněný také připomněl, že poškozená ho sama několikrát napadla, a to nejen slovně. Ve své výpovědi současně jednoznačně potvrdila, že inkriminovaná zranění si mohla způsobit i sama v důsledku vlastní opilosti. Nikdy kvůli nim nevyhledala lékařskou pomoc. Znaleckým zkoumáním bylo navíc prokázáno, že jeví sklony k citovanému vydírání obviněného a není tedy pravdou, že by byla v jejich vztahu osobou lehce manipulovatelnou, ovlivnitelnou či zneužitelnou. Věc se jeví tak, že podaným trestním oznámením patrně chtěla získat nad obviněným psychickou nadvládu tím, že ho bude moci ovládat pod hrozbou trestního řízení. O tom svědčí i SMS zprávy, které mu v jeho průběhu zaslala. Její výpovědi k předestřenému násilnému jednání tak nelze považovat za věrohodné. Pokud jde o intenzitu údajných fyzických napadení, obviněný zdůraznil, že obžaloba měla v řízení dostatečný prostor k tomu, aby navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Přesto tak neučinila. Případná právní kvalifikace jeho jednání, jíž se domáhá dovolatel, se mu jeví absurdní už z toho důvodu, že mu poškozená sama ublížila na zdraví, při posledním incidentu mu poškodila i jeho ošacení v hodnotě nikoli nepatrné a vzniklou škodu mu do dnešní doby neuhradila. Zejména ale neexistuje jediný listinný důkaz (např. lékařská dokumentace), který by potvrdil vůbec samotnou existenci v obžalobě tvrzených zranění, natož pak jejich rozsah a závažnost; tedy ani důkaz, jímž by zároveň bylo možno doložit mechanizmus jejich vzniku a případně následky, které měla na zdraví poškozené.
Za daných okolností podle názoru obviněného nelze dospět k jinému závěru, než že soudy obou stupňů dospěly ke správným a spravedlivým rozhodnutím, respektujícím zásadu in dubio pro reo a princip ultima ratio. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání přitom nijak nezdůvodnil, o co opírá své přesvědčení, že napadená usnesení a řízení jim předcházející jsou zatížena vadami předpokládanými v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. Obviněný má nicméně zato, že procesní podmínky pro vydání shora citovaných rozhodnutí splněny byly a v tomto směru podané dovolání postrádá jakékoli opodstatnění. Pokud jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce jej neuplatnil právně relevantními námitkami vůči hmotněprávnímu posouzení skutku, neboť jeho existenci dovozoval výhradně z údajného porušení procesních zásad uvedených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v rámci postupu při provádění a hodnocení důkazů, který však dovolacímu přezkumu podrobit nelze.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) státní zástupkyně proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu (§265a odst. 2 písm. d/ tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), f), l ) tr ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Dovolatel jej uplatnil v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí stížnostního soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími oba či některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., o které rovněž opřel svůj mimořádný opravný prostředek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci jinému orgánu, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku meritorního rozhodnutí (zpravidla rozsudku) a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud již v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při dovolacím přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Vzhledem ke způsobu, na kterém nejvyšší státní zástupce vystavěl svou dovolací argumentaci, bylo třeba se v prvé řadě zabývat otázkou, zda lze jeho stěžejní námitky podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomu tak není .
Tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci dovolatelem vytýkaného extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň v každé konkrétní věci třeba vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný vliv na správnost konečného hmotněprávního posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum z důvodu, který použil dovolatel.
V projednávaném případě však napadená usnesení soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou z výše zmíněných závažných vad, na něž by bylo nutno reagovat jejich zrušením v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání), netrpí.
Předně nelze přisvědčit výtce nejvyššího státního zástupce, že stížnostní soud nevěnoval žádnou pozornost námitce státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, obsažené v podané stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, podle níž provedené důkazy představovaly dostatečný podklad pro závěr, že minimálně dva fyzické útoky obviněného vůči poškozené, popsané v podané obžalobě, bylo namístě právně kvalifikovat alespoň jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho jednání vůči poškozené ze dne 28. 4. 2015 pak jako přečin nebezpečného vyhrožování, spáchaný se zbraní, podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Možností výše uvedeného právního posouzení se v reakci na stížnost státní zástupkyně (str. 2 stížnosti) soud druhého stupně zabýval v závěru odůvodnění svého usnesení na straně 7.
Právní závěr soudů obou stupňů, že žalované jednání není trestným činem, vycházel z komplexního posouzení ve věci provedených důkazů, které lze shrnout tak, že ačkoli mezi obviněným a poškozenou v rámci jejich dramatického společného soužití nepochybně docházelo k různým projevům agrese, a to včetně fyzického napadání, nebylo zároveň zjištěno, že by obviněný vůči poškozené užil násilí v takové formě a intenzitě, jak popsala ve svých výpovědích v průběhu řízení. O jejich věrohodnosti měly zejména v tomto směru zřetelné pochybnosti, které zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vysvětlil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Ty pak v duchu zásady in dubio pro reo hodnotily ve prospěch obviněného a dospěly k tomu odpovídajícímu závěru, že uplatnění trestní odpovědnosti by v posuzovaném případě odporovalo zásadě subsidiarity trestní represe a na ni navazujícímu principu užití trestního práva jako nejzazšího prostředku ochrany práv fyzických a právnických osob v případech, kdy prostředky jiných právních odvětví (např. správního práva) pro daný účel již nepostačují (ultima ratio).
Nejvyšší státní zástupce svou námitku stran nesprávnosti právního posouzení stíhaného skutku opřel především o výhrady vůči hodnocení obsahu shora uvedených výpovědí. V podaném dovolání v rozporu s hmotněprávní povahou důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prosazoval zcela jiné (vlastní) hodnocení těchto důkazů a teprve v návaznosti na tom i právní názor, že skutek uvedený v obžalobě je trestným činem, byť jiným (méně závažným), než jaký v něm původně spatřovala obžaloba. Z toho pak dovozoval, že ve věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu v hlavním líčení ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze a v této spojitosti nemohou mít opodstatnění ani z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud ve skutkových úvahách soudů - byť výsledky dokazování samozřejmě lze vždy hodnotit různým v úvahu přicházejícím způsobem - neshledal nic, co by odporovalo pravidlům formální logiky či z nich dokonce extrémně vybočovalo a z tohoto pohledu činilo napadená usnesení nepřezkoumatelnými. Závěr, že jednání obviněného nedosáhlo takové míry společenské škodlivosti, aby na ně již bylo nutno reagovat prostředky trestního práva, nepokládá za výsledek nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci nebo dokonce za projev nepřípustné soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání nejvyššího státního zástupce bylo opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo mu možno z hlediska dalších uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) a l ) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je tudíž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu