ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.678.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 678/2016 -46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání podaném M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 6 To 102/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 67/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 67/2014, byl M. H. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 6 To 102/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž odmítá závěry soudů, že by se měl dopustit jakéhokoli trestněprávně relevantního jednání. Podstatu „extrémního nesouladu“ poté v obecné rovině demonstroval na judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu. Uvedl, že soud prvního stupně hodnotil důkazy zcela jednostranně (v neprospěch obviněného) a výrazně dotvářel skutkový děj, přičemž soud druhého stupně těmto závěrům přisvědčil. Připomenul jednotlivé svědecké výpovědi, zejména stran okolností, zda měl obviněný útočit na hlavu poškozeného, a shrnul, že za stávající důkazní situace nelze najisto učinit závěr o úmyslu obviněného zasáhnout poškozeného teleskopickým obuškem právě do hlavy. Následně se vyjádřil k věrohodnosti poškozeného P. M., přičemž zejména poukázal na jím učiněné čestné prohlášení, kdy poškozený následně před soudem druhého stupně přiznal, že toto čestné prohlášení bylo lživé. Obviněný dále připomenul závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Tomáška (včetně jeho následné výpovědi) a označil je za poněkud hypotetické, kdy krom zlomeniny malíčku nelze najisto konstatovat, na kterou část hlavy byl útok veden, resp. že byl vůbec veden na hlavu poškozeného. Svá tvrzení obviněný opírá o znalecký posudek MUDr. Igora Fargaše, který si obhajoba nechala zpracovat po vyhlášení usnesení soudu druhého stupně a z jehož závěrů má vyplývat, že dosavadní skutková zjištění jsou pouze hypotetická. K tomuto dodal, že mechanizmus vzniku zjištěného zranění poškozeného vylučuje možnost vzniku závažnějšího zranění, než které skutečně nastalo. Soudům v tomto vytkl, že vlastní činností dotvářely a modelovaly podstatnou část skutkového děje, aniž by tato měla jakoukoli oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl absenci subjektivní i objektivní stránky, kdy tyto elementy nelze z provedeného dokazování dovodit, a stejně tak opětovně namítl, že nikdy nebyl najisto postaven závěr o osobě skutečného pachatele. Existují-li přitom pochybnosti stran skutkových zjištění, mají soudy povinnost postupovat v duchu zásady in dubio pro reo , což ovšem neučinily. Obviněný, vědom si limitů Nejvyššího soudu pro zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ve svém dovolání rovněž opakovaně apeloval, aby Nejvyšší soud náležitě vyhodnotil okolnosti, podle nichž měl být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jak jej mj. garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze svědeckých výpovědí P. M., F. L. a S. Š. lze dle obviněného vyvodit závěr o „určité míře angažovanosti“ policejního orgánu na obsahu těchto výpovědí, kdy to měla být právě policie, kdo navedl svědky na variantu, že bylo útočeno teleskopickým obuškem. Nadto poukázal na nezákonnost důkazního řízení, kdy svědku F. L. měla být v přípravném řízení předložena fotografie obviněného s tvrzením, že se jedná o pachatele. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně „usnesení“) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2015, sp. z.n 6 To 102/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 67/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 18. 5. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a znaleckého posudku MUDr. Petra Tomáška) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli (např. věrohodnost svědka M. K.) a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. K věrohodnosti poškozeného P. M. (stejně jako dalších svědků) se vyjádřil již soud druhého stupně (viz str. 11 napadeného rozhodnutí). Učiněné závěry jsou přitom dle Nejvyššího soudu logické a přesvědčivé. Poškozeným sepsané čestné prohlášení sice bylo shledáno lživým, avšak nelze přehlédnout, že tento se snažil o změnu skutkového stavu ve prospěch obviněného, nikoli k jeho tíži, přičemž o zásadních okolnostech zůstaly po celou dobu trestního řízení svědecké výpovědi v podstatě nezměněny (tedy krom onoho čestného prohlášení poškozeného). Bylo tedy možné uzavřít, že ani již zmíněný postup poškozeného, ke kterému se uchýlil po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nevylučuje závěr o pachatelství M. H. K případné „angažovanosti“ policejních orgánů se vyjádřil již soud prvního stupně (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), který se dle Nejvyššího soudu s námitkami obviněného přesvědčivě vypořádal. Ze svědecké výpovědi F. L. vzaly soudy za prokázané, že tento nebyl ze strany policie nucen k výpovědi, ani na něj nebyl vyvíjen jakýkoli nátlak. Rovněž (např. s ohledem na výpověď policisty K. M.) nebylo prokázáno, že by svědkům byly ukazovány fotografie obviněného dříve, než jim bylo předloženo celé album. Z výpovědi F. L. vyplývá, že pouze nebyl znám typ obušku, nicméně že se jednalo o obušek, se vědělo. Zjištění, že útok byl veden na hlavu poškozeného, vyplývá především z jeho výpovědi, neboť poškozený uvedl, že si před útokem rukou reflexivně kryl právě hlavu. Rovněž lze přisvědčit závěrům soudu druhého stupně, podle nichž obviněný, jako osoba s ukončenou základní školní docházkou a následným středním odborným vzděláním má zajisté (dostatečné) všeobecné laické povědomí o struktuře a fungování lidského těla a je si vědom, jaké následky může způsobit, pokud zaútočí teleskopickým obuškem na hlavu jiného člověka.
Stran námitek absence jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, lze předně podotknout, že i v tomto ohledu obviněný vychází z vlastního hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, která by pro něj byla příznivější. Jednotlivými znaky předmětných skutkových podstat se přitom zabývaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz např. str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 15 a 16 usnesení soudu druhého stupně), na něž lze zcela odkázat. K námitkám obviněného, že v předmětné věci nebyl najisto postaven závěr o osobě skutečného pachatele, lze podotknout, že s ohledem na provedené dokazování tyto námitky nemohou obstát. Provedené důkazy, mezi něž lze řadit zejména svědecké výpovědi a další listinné důkazy, jsou sice vesměs nepřímého charakteru, avšak v souhrnu utvářejí dostatečně podpořenou verzi o vině M. H., jak konstatovaly soudy prvního a druhého stupně. Pokud obviněný ve svém dovolání uvádí, že „ za dané situace by pak okolnosti vyžadovaly skutečnou argumentační akrobacii, aby bylo možné dospět k závěru o tom, že útok byl veden s úmyslem zasáhnout poškozeného do hlavy “, tak dle Nejvyššího soudu je to právě obviněný, kdo využívá jistou argumentační akrobacii. Provedené (nepřímé) důkazy je třeba hodnotit v jejich vzájemných souvislostech a doplnit je o vlastní logické úvahy. Obviněný v tomto postupuje zcela opačně, kdy se snaží každý provedený důkaz izolovat zvlášť a následně jakkoli zpochybnit. Zvolený způsob obhajoby je samozřejmě výsostným právem obviněného, avšak soudy jsou oproti tomu (za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti) povinny hodnotit důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti .“
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud rovněž neshledal porušení zásady in dubio pro reo , případně že by byl obviněný zkrácen na ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces. V této souvislosti Nejvyšší soud dále připomíná, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V této souvislosti je namístě dále zdůraznit, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud dále obviněný poukazuje na závěry znaleckého posudku MUDr. Igora Fargaše, tak Nejvyšší soud předně konstatuje, že tento si obhajoba nechala zpracovat až po vyhlášení usnesení soudu druhého stupně, tudíž na něj nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že dle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout . K provádění důkazů před Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení §2 tr. ř. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc (jak již bylo uvedeno) Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity, kdy dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu. Tudíž ani postupem podle §265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy prvního a druhého stupně při svých rozhodnutích vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž závěr, že obviněný útočil na hlavu poškozeného, je najisto postaven zejména s přihlédnutím k provedenému dokazování.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
S poukazem na uvedené potom Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu