ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.692.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 692/2016 -57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání podaném J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 118/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 68 T 2/2015, byl J. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 3. 2002, č. j. 4 T 7/2002-35, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2002, byl za použití §29 odst. 1, 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 3. 2002, č. j. 4 T 17/2002-35, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
V předmětné věci podal J. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 118/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 3. 2002, č. j. 4 T 7/2002-35, byl za použití §29 odst. 1, 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 3. 2002, č. j. 4 T 17/2002-35, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal J. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jej směřuje do výroku o vině, o trestu i o náhradě škody a nemajetkové újmy. Předně namítl nejasnost a neúplnost ve věci učiněných skutkových zjištění a navazujících právních závěrů. Dále podotkl, že i přes návrhy obhajoby nebyly zajištěny a provedeny některé důkazy, které by mohly přinést poznatky o skutečném pachateli předmětného trestného činu, a to např. zajištění všech kamerových záznamů z lokálních obecních webových kamerových systémů z obce V. za období od 16. 9. 2004 do 18. 9. 2004, výslechy svědků V. Z., Z. Š., V. M., poštovního doručovatele tiskovin ze dne 5. 12. 2001, ztotožnění a vyslechnutí možného pisatele anonymního dopisu nalezeného dne 18. 9. 2004 ve V., zjištění existence sportovní tašky tmavé barvy, zajištění biologických, genetických, pachových, daktyloskopických a trasologických stop (zejména od osob O. M., P. B., V. M. apod.), či audiozáznamy na tísňovou telefonní linku RZP a telefonní linku Policie ČR ze dne 5. 12. 2001. Poukázal, že některé úřední záznamy o podaných vysvětleních (stručně řečeno ty, které dle obviněného nepodporují verzi obžaloby) nemohly být provedeny v rámci dokazování, neboť Krajské státní zastupitelství opakovaně k jejich čtení nedalo souhlas ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř., přičemž státnímu zastupitelství v tomto vytýká, že má zjišťovat skutečnosti nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného. Následně se velmi podrobně vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním. S ohledem na svědecké výpovědi J. K., J. V., Mgr. M. B. a M. V. (které následně v jednotlivých bodech rozporuje) poukázal na existující rozpory ve skutkových okolnostech, např. stran nálezu kuřiva, počtu a druhu lahví s alkoholem, které u něj měly být viděny, vlastnictví bundy, či poukázal na inventurní doklady, přičemž uvedenými příklady demonstroval nedbalý přístup policejních orgánů při zajišťování důkazního materiálu. Současně rozporuje tvrzení Mgr. M. B., že o schůzkách se svědkyní J. V. vždy sepsal úřední záznam, neboť žádný takový záznam není součástí trestního spisu. Rovněž závěry soudů, že se měl obviněný bezprostředně po činu zbavit ošacení, obuvi a vražedného nástroje, odporují provedenému dokazování a jsou čistě spekulativní. Stran konkrétní židle, na které měl v baru dle soudů sedět obviněný (resp. bylo dovozeno, že na ní měl sedět pachatel), je dle obviněného zřejmé, že na ní seděl P. B. Své tvrzení opřel o jednotlivé svědecké výpovědi, protokol o ohledání místa činu apod. Soudům nadto vytkl neprovedení výslechu Z. Š., podotkl, že motiv k vraždě měl právě P. B., a závěry, že měl předstírat telefonní hovory (s cílem vylákat poškozeného na nějakou párty s úmyslem jej usmrtit) označil za absurdní a důkazně nepodložené. Svědkyně H. M. a svědek O. M. ml. u hlavního líčení dne 17. 4. 2015 dle obviněného nevypovídali pravdu. Nadto mělo dojít k porušení ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., jelikož O. M. ml. byl dne 17. 4. 2015 po dobu výslechu H. M. přítomen v jednací síni. Skutečný pachatel je dle obviněného pisatel (anonymního) dopisu nalezeného dne 18. 9. 2004 v odpadkovém koši v zámecké zahradě u parku ve V., což je patrné právě z obsahu tohoto dopisu, ve kterém je za pachatele označený obviněný J. P. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu následně připomenul okolnosti, podle kterých bývá hodnocena subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vraždy a jakým způsobem může či nemůže být presumován ať již přímý anebo eventuální úmysl spáchat předmětný trestný čin. Dle obviněného bylo v dané trestní věci porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, provedené dokazování a učiněné skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu, soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, některé (navrhované) důkazy vůbec nebyly provedeny, a jelikož (i s ohledem na uplynulou dobu čtrnácti let od spáchání skutku) přetrvávají důvodné pochybnosti o konkrétním pachateli, mj. z důvodu většího počtu vysoce podezřelých osob, které se skutku mohly dopustit, mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo . Nesprávné právní hodnocení skutku poté obviněný spatřuje v tom, že zcela absentuje objektivní i subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty, zejména za situace, kdy obviněný není skutečným pachatelem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., jak bylo dovozeno ze strany soudů prvního i druhého stupně. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 118/2015, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 68 T 2/2015, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, shrnul dovolací námitky obviněného a připomenul podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný dle státního zástupce pouze zpochybňuje učiněná skutková zjištění, přičemž setrvává na námitkách uplatněných již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se však soudy prvního a druhého stupně přesvědčivě vypořádaly. Uplatněnou argumentací se pak obviněný ocitá zcela mimo rozsah uplatněného dovolacího důvodu. Dle státního zástupce byly zajištěny a provedeny všechny důležité a pro rozhodnutí podstatné důkazy a tyto byly získány a následně provedeny v souladu s procesními předpisy. Soudy rovněž dostály své povinnosti, když patřičně odůvodnily, proč neprovedly některé obhajobou navrhované důkazy. Státní zástupce k tomuto shrnul, že soudy dostály všem požadavkům spravedlivého procesu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za nedůvodný dále označil návrh obviněného na odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a kamerových záznamů), neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů (např. zajištění všech kamerových záznamů z lokálních obecních webových kamerových systémů z obce V. za období od 16. 9. 2004 do 18. 9. 2004, výslechy dalších svědků, zjištění poštovního doručovatele tiskovin ze dne 5. 12. 2001, ztotožnění a vyslechnutí možného pisatele anonymního dopisu nalezeného dne 18. 9. 2004 ve V., zjištění existence sportovní tašky tmavé barvy, či zkoumání audiozáznamů hovorů na tísňovou telefonní linku RZP a telefonní linku Policie ČR ze dne 5. 12. 2001) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Obhajoba obviněného (např. že skutečným pachatelem je P. B.) přitom byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním a soudy prvního a druhého stupně tak mohly učinit závěr o tom, že pachatelem předmětného trestného činu je právě obviněný J. P., a to i při vědomí absence zjištěných a srovnaných stop z místa činu, které nevedly k žádné konkrétní osobě. Stran jednotlivých dovolacích námitek obviněného lze uvést následující:
Soud prvního stupně náležitě odůvodnil, proč zamítl provedení některých obhajobou navrhovaných důkazů (viz zejména str. 29 rozsudku soudu prvního stupně). Tedy proč např. nebyla vyslechnuta svědkyně Z. stran zjištění tělesné teploty poškozeného, z jakých důvodů nebyl předvolán pisatel anonymního dopisu, když tohoto se nepodařilo identifikovat, proč nebyl zpracován znalecký posudek k posouzení věrohodnosti svědka M. T., za jakých okolností bylo opatření audiozáznamu telefonních nahrávek na tísňovou linku rychlé záchranné pomoci a Policie ČR ze dne 5. 12. 2001 shledáno nadbytečným, stejně jako byl nadbytečným shledán návrh výslechu listonoše, který měl doručovat poštu dne 5. 12. 2001 či případný výslech svědka Z. Š., resp. provedení důkazu úředními záznamy, které se vztahují k operativnímu šetření orgánu Policie ČR a de facto se nejedná o úřední záznamy ve smyslu §158 odst. 3 a násl. tr. ř., stejně jako proč soud nevzal za směrodatné (zejména vzhledem k značnému časovému odstupu od předmětné události), kolik lahví alkoholu bylo z restaurace odcizeno a kolik jich svědkyně J. V. u obviněného viděla, apod. K tomu lze upozornit, že obviněný se během trestního řízení domáhal provedení i takových důkazů, které nebylo možno zjistit buď vůbec, anebo se značnými obtížemi, a to zejména s přihlédnutím k velkému časovému odstupu od předmětné události, což ostatně podotkl již soud druhého stupně ve svém rozhodnutí.
Obhajobou navrhované a zároveň neprovedené důkazy poté v projednávané trestní věci nelze podřadit pod kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). V předmětné trestní věci však nelze konstatovat, že by se soudy uvedenými návrhy vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně odůvodnil, proč nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování, když dosavadní provedené dokazování považoval za dostatečné pro své rozhodnutí. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudům nelze vytýkat neprovedení některých navrhovaných důkazů, zejména když takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno.
Rovněž bylo logicky a dostatečně odůvodněno, proč byla výpověď svědkyně J. V. (přítelkyně obviněného) shledána důvěryhodnou a okolnosti vyplývající z její výpovědi mohly sloužit jako podklad pro náležité zjištění skutkového stavu věci, byť zprvu i přes své přesvědčení o vině J. P. s orgány činnými v trestním řízení nespolupracovala, některé informace zamlčela a k zjištění pachatele předmětného trestného činu došlo s notným odstupem času. I těmito okolnostmi se však soudy prvního a druhého stupně dostatečně zabývaly a logicky odůvodnily, proč lze výpověď svědkyně V. považovat za důvěryhodnou a vycházet z ní (viz např. str. 18 rozsudku soudu druhého stupně).
Obviněnému lze přisvědčit, že státní zástupce má zjišťovat rozhodné skutečnosti jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného, kdy z dikce §180 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že v řízení před soudem státní zástupce vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Námitkami obviněného stran úlohy státního zástupce se však zabýval již soud druhého stupně, kdy hodnotil jeho přístup k navrhovaným důkazům a souhlas k provedení některých z nich ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř. nebyl dán zřetelně z toho důvodu, že tyto zjevně neměly pro zjištění skutkového stavu objektivní podklad. Nadto lze podotknout, že podstatná část navrhovaných zápisů o výpovědích jednotlivých osob následně provedena byla. Rovněž námitkami stran kontaktu Mgr. M. B. se svědkyní J. V. se důsledně zabýval již soud druhého stupně (srov. zejména str. 13 a 14 napadeného rozsudku). Bylo náležitým způsobem odůvodněno, proč nevznikají jakékoli zásadní pochybnosti o správnosti postupu policie ve snaze zjištění pachatele předmětné vraždy. K některým (neformálním) kontaktům mezi Mgr. M. B. a J. V. došlo v době, kdy trestní věc byla formálně odložena, a nejednalo se takto o situaci, za které by bylo vyžadováno vysvětlení fyzické osoby, o němž by bylo třeba sepisovat úřední záznam. Okolnosti stran osob, které seděly na konkrétních barových židlích poté korigoval soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že dovození totožnosti osoby (která se jako poslední nacházela v restauraci) z „pootočené židle“, je nedostatečné a neobjektivní (v podrobnostech viz str. 18 a 19 rozsudku soudu druhého stupně). Rovněž k předstíraným telefonním hovorům se podrobně vyjádřil soud druhého stupně, přičemž nebyla prokázána přímá souvislost takového jednání s následným napadením poškozeného obviněným. Tudíž takové jednání nemohlo být součástí popisu skutkového děje, stejně jako musely být upřesněny, resp. vhodněji formulovány, skutkové závěry stran časových údajů, obsažené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Pro úplnost lze podotknout, že byť většina ve věci provedených důkazů je pouze nepřímého charakteru, současně tak není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve svém výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti .“
Nejvyšší soud v tomto směru mohl uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V projednávané trestní věci Nejvyšší soud rovněž neshledal (obviněným namítaný) extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Stran námitky porušení ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., kdy O. M. ml. byl po dobu výslechu H. M. dne 17. 4. 2015 přítomen v jednací síni a přesto bylo přistoupeno k jeho výslechu, lze uvést, že návrh na výslech svědka O. M. ml. byl původně zamítnut pro nadbytečnost. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 4. 2015 dále vyplývá, že po výslechu svědkyně H. M. se státní zástupce obrátil na předsedkyni senátu, zda se soud O. M. ml. nechce dotázat k autorství anonymního dopisu, který byl nalezen dne 18. 9. 2004 v odpadkovém koši v zámecké zahradě u parku ve V. Následně bylo zjištěno, že se svědek nachází v jednací síni, neboť doprovázel svoji matku, a byl vyzván, ať předstoupí před soud. Obviněný k tomuto tedy namítá porušení ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., dle kterého předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků . Smyslem tohoto ustanovení mj. je, aby výpověď svědka a tím i její důkazní hodnota nebyla nepříznivě ovlivněna předchozím průběhem hlavního líčení. Přesto námitce obviněného nelze přisvědčit, jelikož pokud soud rozhodne o výslechu určité osoby jako svědka teprve v průběhu hlavního líčení, nebrání provedení tohoto důkazu skutečnost, že osoba, která má být vyslechnuta jako svědek, byla přítomna dosavadnímu jednání. Nicméně k této přítomnosti musí soud přihlížet při provádění výslechu takového svědka a při hodnocení jeho výpovědi, zejména tedy, zda výpověď svědka nebyla ovlivněna skutečnostmi probíranými při hlavním líčení a které tudíž bezprostředně vnímal. Okolnost, že se vyslýchaný svědek účastnil dosavadního projednávání věci v hlavním líčení, by měla být poznamenána v protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 797 předmětného spisového materiálu).
Pokud obviněný dále namítá, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., resp. že on sám není skutečným pachatelem, tak v tomto opětovně vychází z vlastního, pro něj příznivějšího, hodnocení důkazů a vlastní skutkové verze věci, která však byla vyvrácena provedeným dokazováním. Jednotlivými znaky předmětné skutkové podstaty (včetně úmyslné stránky zavinění) se náležitě zabývaly soudy prvního i druhého stupně (viz str. 37 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 22 rozsudku soudu druhého stupně). Dle Nejvyššího soudu přitom byly příslušné právní normy správně aplikovány na spolehlivě zjištěný skutkový stav, tudíž se právní kvalifikace jednání obviněného podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. jeví zcela přiléhavou. Obviněný uvedl, že dovolání podává rovněž do výroku o trestu a o náhradě škody, nicméně veškeré námitky směřoval výlučně do výroku o vině a vadné výroky o trestu a náhradě škody bere jako důsledek nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. V podaném dovolání z tohoto pohledu absentují relevantní námitky, na které by Nejvyšší soud mohl reagovat.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu