ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.74.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 74/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. ledna 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. W., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2015, č. j. 50 To 272/2015-882, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 32 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 6. 2015, č. j. 32 T 13/2015-822, v trestní věci obviněných M. W. , P. V. a D. K., byl obviněný M. W. v bodě ad 1) výroku o vině uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku v rámci skutkového základu spočívajícího v tom, že dne 18. 11. 2014 kolem 02.40 hod. v P., v bytě v G. ulici uživatele obžalovaného D. K. a v jeho přítomnosti obžalovaný V. fyzicky napadl kvůli údajnému dluhu ve výši 3.500 Kč poškozeného D. P., a to nezjištěným počtem úderů rukou do oblasti hlavy a obličeje, v důsledku čehož poškozený utrpěl krvácení ze rtu, svého jednání po zhruba 5 minutách zanechal a požadoval po poškozeném, aby sehnal peníze, přikázal obžalovanému K., že poškozený nesmí z bytu odejít, a před svým odchodem z bytu vzal poškozenému mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě cca 1.500 Kč, který měl poškozený v nabíječce na stole, přičemž z telefonu vyjmul SIM kartu a odešel z bytu s tím, že se v ranních hodinách téhož dne vrátí, po svém návratu opětovně požadoval po poškozeném, aby obstaral peníze na úhradu dluhu, poškozený proto volal z mobilního telefonu obžalovaného K. na poštu a dále svému bratrovi P. N., kterého žádal o půjčení finanční částky, s tím, že do telefonátu s bratrem poškozeného se zapojoval i obžalovaný K., téhož dne obžalovaný W. v dopoledních hodinách dne 18. 11. 24 po předchozí komunikaci s obžalovaným K. přijel do bytu v G. ulici v P. a kvůli dluhu z minulosti fyzicky napadl poškozeného D. P., který v době jeho příchodu seděl na zemi u sporáku v kuchyni, nejprve úderem loktem do hlavy a posléze dřevěnou násadou v délce 40 cm, kterou si s sebou přinesl, přes prsty ruky a kopl jej nohou obutou do sportovní obuvi do levé tváře, čímž mu způsobil pohmoždění páteře, zhmožděninu v oblasti hrudníku a hřbetu pravé ruky, poté požadoval po poškozeném, aby mu vydal peněženku, což poškozený ze strachu učinil a vydal i klíče od ubytovny;
následně obžalovaný W. byt krátce opustil z důvodu přeparkování vozidla a po svém návratu dal v době kolem 12.00 hod. poškozenému přes hlavu černý látkový pytel, svázal mu ruce tenkým kovovým drátem v černé bužírce a pomocí pásku utvořil na krku obojek, tímto způsobem poškozeného odvedl ke svému automobilu, donutil ho nastoupit do zavazadlového prostoru a v tomto prostoru ho držel do nočních hodin ze dne 19. 11. 2014 na 20. 11. 2014, kdy vozidlo zastavil na blíže nezjištěném místě v lese poblíž obce L., vytáhl poškozeného ven z kufru, sundal mu obojek, poškozený poté klečel na zemi za autem a obžalovaný mu řekl, že mu dává ještě šanci dluh zaplatit, poté z vozidla vystoupila další osoba s maskou netvora na obličeji, která se ho snažila rovněž udeřit, poškozený využil situace a dal se na útěk, kdy ho nezjištěný pachatel ještě pronásledoval, poškozenému se podařilo uprchnout a dostat se pěšky do P., kde prostřednictvím své matky věc oznámil policii.
Dále byl obviněný v bodě ad 2) výroku o vině uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že nejméně ve dnech 18. 11. 2014 od cca 12.00 hod. do dne 20. 11.2014 do cca 10.00 hodin v P. a jejím okolí řídil osobní motorové vozidlo VW Passat modré barvy, přestože mu byla rozhodnutím Magistrátu města Plzně - odbor správních činností pod č. j. MMP 050961/13 ze dne 7. 3. 2013, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2014, uložena mj. sankce zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 22 měsíců, počínaje právní mocí rozhodnutí.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního automobilu VW Passat Syncro, specifikovaného ve výroku rozsudku, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný M. W., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 50 To 272/2015-882, jímž je samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 2. 9. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti rozsudku odvolacího podal obviněný M. W. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutek popsaný v bodě ad 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně posouzen jako zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu uvedl, že důkazy provedenými v přípravném řízení bylo potvrzeno, že poškozeného nemohl držet v zavazadlovém prostoru svého vozu VW Passat Syncro po celou dobu od 12:00 hodin dne 18. 11. 2014 do nočních hodin ze dne 19. 11. 2014 na 20. 11. 2014, jak je mu kladeno za vinu. V této souvislosti dovolatel poukázal na sklon poškozeného ke zneužívání drog (pervitinu), jenž mohl mít dopad na existující rozpory v jeho svědeckých výpovědích. Soudům zároveň vytkl, že se otázce věrohodnosti poškozeným předkládané skutkové verze dostatečně nevěnovaly a jím uváděné skutečnosti nekriticky vzaly za základ pro svá budoucí skutková zjištění. Zejména závěr o době, po kterou měl dovolatel poškozeného „věznit“ v kufru svého vozidla, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Vinou nedbalosti policejního orgánu především nebyla objektivně verifikována výpověď poškozeného potud, že se při pobytu v zavazadlovém prostoru auta pomočil. Soudy, aniž měly k dispozici výsledky příslušného zkoumání (oděv, zavazadlový prostor), z tohoto údaje nesprávně vycházely při rekonstrukci skutkového stavu věci a přijaly závěr, podle nějž měl být poškozený zbaven osobní svobody po dobu téměř dvou dnů.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2015, č. j. 50 To 272/2015-882, i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 11. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 12. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. W. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení jednoho ze stíhaných skutků jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku opřel o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tudíž založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti dovolatele za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že skutkový závěr ohledně délky trvání nedobrovolného pobytu D. P. v zavazadlovém prostoru automobilu obviněného nevychází pouze z nekritického hodnocení jeho výpovědi bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy, jak se naznačuje v podaném dovolání. Naopak, příslušná část odůvodnění rozsudku na str. 7 až 9 představuje ucelený soubor úvah, jimž z hlediska principů formální logiky nelze ničeho vytknout a na něž lze pro stručnost plně odkázat. S totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, byl v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) následně konfrontován i soud odvolací, a to včetně otázky významu případného pomočení se poškozeného ve vozidle, kterou dovolatel i nyní považuje za klíčovou. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru vyložil rovněž plně v souladu s požadavky zákona (viz str. 4/5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl skutkový stav v projednávané trestní věci zjištěn nezákonným způsobem, povrchně nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. W. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu