ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.757.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 757/2016 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 44 To 569/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 14 T 7/2015, byl podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) zrušen výrok o vině obviněného M. G. pod bodem ad I/, výrok o trestu a další výroky mající ve zmíněném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 14 T 49/2014. Dále byly zrušeny výroky o vině, výroky o trestech a další výroky mající svůj podklad ve zrušených výrocích o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 T 63/2014, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 8 T 336/2014. Obviněný byl poté uznán vinným pod bodem ad I/ výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, dílem v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal rovněž dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Pod bodem ad II/ výroku o vině byl obviněný rovněž uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal rovněž dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, dílem v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal rovněž dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tuto sbíhající se trestnou činnost, jednotlivě podrobně popsanou v tzv. skutkových větách výrokové části rozsudku, byl obviněnému podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný a společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradě škody v rozsudku specifikovaným poškozeným tam uvedené finanční částky. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli někteří z poškozených podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený W. X., byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních v celém rozsahu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 44 To 569/2015, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 1. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. G. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že již soud prvního stupně při shromažďování a hodnocení důkazů nepostupoval důsledně v souladu se zásadami zakotvenými v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nezjistil tak skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se nevypořádal s řadou procesních námitek obsažených v řádném opravném prostředku v takové míře, aby mohl napadený odsuzující rozsudek důvodně považovat za věcně správný. Přesto tak chybně učinil.
Ve shora uvedených souvislostech dovolatel v prvé řadě poukázal na to, že k trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu obžalobou Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 21. 1. 2015, č. j. 1 ZT 335/2014-33, odmítl vypovídat, a to jak ve fázi přípravného řízení, tak i v rámci následného řízení před soudy. Pokud k ní on nebo jiné osoby uvedli některé skutečnosti, ze kterých obžaloba vycházela, ty jsou zachyceny výlučně v úředních záznamech o podaném vysvětlení či výslechu těchto osob v postavení podezřelého, které však podle příslušných ustanovení trestního řádu nejsou jakožto důkaz před soudem procesně použitelné a nelze z nich tedy vycházet. Žádná z těchto osob ho svou výpovědí v hlavním líčení dne 25. 8. 2015 z trestné činnosti neusvědčila. Z trestního spisu je pak zřejmé, že dovolatele na místech spáchání jednotlivých stíhaných skutků nikdo neviděl. Fotodokumentace (případně kamerové záznamy) založená v procesním spisu, na níž měl být zachycen jako jeden z pachatelů, je poměrně nekvalitní. Nelze tak mít za jednoznačně prokázané, že by se na pořízených snímcích vyskytoval právě on. S výše uvedenou námitkou faktické nepoužitelnosti tohoto důkazního materiálu se odvolací soud nijak přesvědčivě nevypořádal. Odmítl ji však s tím, že tento důkaz doplňují důkazy jiné. S tímto závěrem dovolatel zásadně nesouhlasí. Každý z použitých důkazů by podle jeho mínění měl mít takovou vypovídací hodnotu, aby jím mohla být jeho vina prokázána. Pokud tomu tak není, nelze jej mít za procesně použitelný pouze z toho důvodu, že u některých jiných důkazů jejich použití pro daný účel možné je. V další části dovolání obviněný upozornil na to, že u něho nebyly zajištěny žádné z movitých věcí, které měly být jednotlivým poškozeným jeho údajnou trestnou činností odcizeny, přičemž v jeho prospěch měla vyznít i odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, z nichž vyplynulo, že stopy nalezené na místech činu se neshodují s otiskem jeho obuvi, a stejně bezvýsledně byla prováděna i odborná šetření z odvětví genetiky, jimiž nebylo zjištěno, že by se izolovaný profil DNA z biologických stěrů ze stop na místě činu shodoval s jeho genetickým profilem.
Soud prvního stupně podle dovolatele nesprávně vycházel i z výsledků prověrek na místě, provedených podle §104e tr. ř. ve dnech 21. 7. 2014 a 27. 8. 2014, ačkoliv tyto byly jako důkazní prostředky procesně nepoužitelné. Je totiž třeba vzít v úvahu, že v uvedené době se nenacházel v postavení obviněného. Pokud z tohoto důvodu byla procesně nepoužitelná jeho „výpověď“, kterou učinil v postavení podezřelého a na jejímž základě byla prověrka následně realizována, došlo k situaci, kdy policejní orgán z této nepoužitelné výpovědi nepřípustně těžil. Dovolatel naznačil, že takový postup by snad bylo možno napravit zajištěním přítomností obhájce u prováděné prověrky. V dané době mu však žádný obhájce ustanoven nebyl, což znamená, že policejní orgán mohl nerušeně shromažďovat důkazy svědčící v jeho neprospěch. Přitom důvod nutné obhajoby byl dán s ohledem na ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. Tím bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ve zbývající části dovolací argumentace obviněný rozvedl své výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy v otázkách jeho viny dílčími skutky popsanými zejména v bodech ad II/ 2), 5), 9) a 12) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že výsledky dokazování ve skutečnosti netvoří ucelený řetězec, na jehož podkladě by bylo možno učinit spolehlivý závěr, že tyto dílčí útoky projednávané trestné činnosti opravdu spáchal.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 44 To 569/2015, zrušil a věc tomuto soudu „vrátil“ k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 4. 2016. Dne 2. 5. 2016 Nejvyšší soudu obdržel přípis, v němž mu pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřil pouze souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení a rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutků a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výlučně na výtkách vůči kvalitě důkazního řízení, které mělo být provedeno vesměs nezákonným způsobem a v rozporu se zásadami zakotvenými v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Se zřetelem k tomuto výchozímu předpokladu pak směřoval uplatněné námitky ke zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy postupně dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V důsledku procesních chyb vytýkaných v dovolání, pak v posuzované věci mělo dojít k nežádoucí k situaci, kdy soudy vycházely z takového skutkového stavu věci, který přinejmenším zčásti neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn. že dovolání ve skutečnosti neuplatnil na hmotněprávním základě, jak předpokládá posledně citované zákonné ustanovení. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Tento závěr Nejvyšší soud učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení věci. Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i procesní (skutkové) námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z takových vad netrpí .
Dovolateli v prvé řadě nelze přisvědčit v názoru, že prověrka na místě provedená podle §104e tr. ř. nebyla procesně použitelným důkazem za situace, kdy k tomuto úkonu bylo přistoupeno na základě poznatků získaných v rámci jím podaného vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., ačkoliv se toto vysvětlení za důkaz v trestním řízení nepovažuje.
Skutečnost, že úřední záznam o podaném vysvětlení obecně nelze použít jako důkaz v řízení před soudem, současně neznamená, že by nemohl policejnímu orgánu posloužit jako „pramen důkazu“, tj. určit další směr, jímž bude vedeno shromažďování důkazů relevantních pro trestní řízení. Jedním z nich je pak i prověrka na místě jako zvláštní způsob dokazování, zavedený do trestního řádu novelou účinnou od 1. 1. 2002. Podstatou a účelem prověrky na místě je upřesnění nebo doplnění důležitých údajů pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu, a to za osobní přítomnosti vyslýchané osoby. Protokol o prověrce na místě se zásadně považuje za plnohodnotný listinný důkaz , který lze provést v hlavním líčení (viz §112 odst. 2 tr. ř.). Z dikce §104e tr. ř. dále vyplývá, že daný úkon může být proveden i s osobou, která se aktuálně nachází v procesním postavení podezřelého , jak tomu bylo i v případě dovolatele. Může se jí zúčastnit i obhájce, jestliže si ho taková osoba zvolí. O tom dovolatel policejním orgánem poučen byl (srov. §158 odst. 5 tr. ř. per analogiam). Ve dnech 21. 7. 2014 a 27. 8. 2014, kdy byla v projednávané trestní věci provedena prověrka na místě, dovolatel obhájcem zastoupen nebyl. K jeho námitce, že tomu tak být mělo a policejní orgán mu měl obhájce ustanovit již před tímto úkonem z důvodu uvedeného v §36 odst. 3 tr. zákoníku, je nutno připomenout, že případnou existenci důvodů nutné obhajoby podle §36 tr. ř. je třeba zkoumat zásadně až ve chvíli, kdy bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., a nikoli dříve. To ostatně zřetelně vyplývá již z použitého pojmu „obviněný“ v úvodní větě ustanovení §36 tr. ř. o nutné obhajobě.
Jestliže tedy při prověrce na místě podle §104e tr. ř. nebyla porušena příslušná ustanovení zákona a pořízený protokol o ní byl soudem prvního stupně následně proveden jako důkaz v hlavním líčení postupem lege artis, pak námitka dovolatele stran procesní nepoužitelnosti poznatků o jeho trestné činnosti, které při tomto úkonu byly získány, nemá oporu v trestním řádu.
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by byl v řízení zjišťován skutkový stav věci povrchně, rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle a tím došlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud ke skutkovým zjištěním, popsaným ve výroku o vině, dospěl po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Na soubor úvah obsažený v odůvodnění jeho rozsudku (zejména pak na str. 25) lze v plném rozsahu odkázat. Nutno dodat, že prvoinstatnční soud svá skutková zjištění neopíral pouze o obsah protokolu o prověrce na místě, ale i o důkazy další, tvořící při hodnocení ve vzájemných souvislostech ucelený řetězec. S totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého dalšího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazujícím právním závěrům neměl žádných výhrad, své stanovisko rovněž na str. 8 - 11 odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a současně ústavně konformním způsobem.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu