ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.884.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 884/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2016, č. j. 11 To 439/2015-282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 53/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 10. 2015, č. j. 1 T 53/2015-254, byl obviněný T. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 23. května 2014 v 17.20 hodin na silnici v km před křižovatkou se silnicí v Ch. H., okres T., jako řidič osobního motorového vozidla značky BMW 316, na pozemní komunikaci s vozidlem nejel vpravo, při pravém okraji vozovky, při projíždění levotočivé zatáčky těsně před předmětnou křižovatkou přejel vodorovnou dopravní značku V1a – podélná čára souvislá a pohyboval se v protisměrném jízdním pruhu, tedy v jízdním koridoru jedoucího motocyklu zn. SUZUKI VS VS52B, jehož řidiči Ing. I. J. vytvořil neočekávanou překážku, čímž došlo k bočnímu střetu, pádu motocyklu na komunikaci, v důsledku čehož řidič motocyklu Ing. I. J., bytem H.–Ž., utrpěl lehké zhmoždění pravého kyčle, kolene a levého zápěstí s omezením v běžném způsobu života po dobu tří dnů, kdy poškozený trpěl mírnými bolestmi, a tandemistka E. O., nyní bytem D. K. n. L., 5. k., utrpěla tříštivou, mírně dislokovanou zlomeninu většího hrbolu pravé pažní kosti, pro tato zranění byla hospitalizována na chirurgickém oddělení nemocnice D. K. n. L. od 23. 5. do 28. 5. a dále léčena při pracovní neschopnosti do 4. 9. 2014, po dobu šesti týdnů byla omezena nemožností vůbec používat pravou horní končetinu, kterou musela mít fixovánu ramenní ortézou, musela užívat analgetika a posléze probíhala rehabilitace s rozcvičováním“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce dvou roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Hradec Králové, se sídlem Hořická 1710/19a, Hradec Králové, částku 18.658 Kč, a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Ústí nad Labem a Hradec Králové, se sídlem Štefánkova 1992/16, Ústí nad Labem, částku 948 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 1. 2016, č. j. 11 To 439/2015-282, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 1. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. P. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) vytkl soudu druhého stupně, že zamítl jeho řádný opravný prostředek, aniž by jakkoli reagoval na jeho logickou argumentaci uplatněnou v odvolání, týkající se technické nemožnosti průběhu dopravní nehody, jak byl popsán ve výroku o vině z rozsudku prvoinstančního soudu. Je přesvědčen, že se mu podařilo vyvrátit závěry Ing. Petra Mazáka obsažené v jeho znaleckém posudku z oboru městské a silniční dopravy, které se vztahovaly k určení místa střetu jeho vozidla s motocyklem poškozeného a v návaznosti na tom i k určení jeho údajného zavinění. Přestože byla vypovídací hodnota tohoto posudku zásadním způsobem zpochybněna, soudy z něj při rekonstrukci skutkového stavu vycházely jako z jediného „usvědčujícího“ důkazu. Návrh dovolatele na vypracování znaleckého posudku jiným znalcem, případně příslušným ústavem, neakceptovaly, ačkoli zejména odvolací soud měl pro takový postup dostatek podkladů. Vedle samotného odvolání, obsahu protokolů o hlavním líčení a závěrečné řeči obhajoby měl k dispozici i výpovědi svědků J. a O. jako přímých účastníků dopravní nehody a protokol o dopravní nehodě spolu s plánkem a příslušnou fotodokumentací, které se v mnohém podstatném s provedeným znaleckým posudkem významně rozcházely. Část rozhodných skutečností si totiž znalec „přetvořil“ podle svého tím způsobem, že některé důkazy považoval za technicky neproveditelné a k jiným nezaujal stanovisko žádné. Dovolatel zdůraznil, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, neboť ani on nepožívá žádné větší důkazní síly. Proto musí být podroben všestranné prověrce korektnosti a správnosti. Naprosto a zcela bez pochybností důvěřovat závěrům znalce by v daném případě znamenalo porušení zásady volného hodnocení důkazů soudem. Takový postup podle dovolatele nelze akceptovat ani z hlediska ústavněprávního.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2016, č. j. 11 To 439/2015-282, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 5. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 6. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužije a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný T. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento zákonný důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku (skutkových zjištění) a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutek nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil de facto na výtce, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah důkazů, provedených navíc v nedostatečném rozsahu, v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí těchto tvrzených pochybení obviněný na základě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, předneseným v řízení před soudy, Nejvyšší soud předně připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout . Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
O takový případ se však podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci nejedná. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 8) dostatečně vysvětlil důvody, pro které návrhům dovolatele na doplnění dokazování nevyhověl. Ani odvolacímu soudu pak nelze vytknout, že by návrh obviněného na doplnění dokazování o další znalecký posudek z oboru silniční dopravy opomenul do té míry, že by o něm vůbec nerozhodl. Učinil tak v průběhu veřejného zasedání dne 19. 1. 2016, a to procesním usnesením , jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz č. l. 280 předloženého spisu). Nadbytečnost navrženého důkazu ovšem vyložil ústně (viz zvukový záznam o průběhu veřejného zasedání) jako jeden z důvodů, na nichž lze založit odmítnutí důkazního návrhu účastníka řízení (k tomu srov. blíže též nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., jak tvrdí dovolatel. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti, resp. průběhu nehodového děje, za prokázané (viz zejména str. 7/8 písemného vyhotovení rozsudku). Závěry znalce z oboru dopravy Ing. Petra Mazáka nehodnotil nekriticky a izolovaně, bez návaznosti na další provedené důkazy, jak je vytýkáno dovolatelem. Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných dalších výhrad, své stanovisko v tomto směru na str. 6 rovněž zdůvodnil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nelze tak dovodit, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem pouhé nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného T. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu