ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.894.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 894/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 514/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 150/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1 T 150/2014 , byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 6. 1. 2014 v 17.05 hodin při řízení osobního vozidla zn. BMW 530D, majitele společnosti Hanssped, s. r. o., IČ :02058057 po silnici III. třídy v obci B., ulice H., okres P.-v., ve směru jízdy od obce L. k obci K. před budovou obecního úřadu porušil povinnosti vyplývající z ust. §4 písm. a), b) a §5 odst. 2. písm. f) zákona o silničním provozu č. 361/200 Sb., ve znění novel, když nedbal potřebné opatrnosti a nedal přednost chodci J. F., který přecházel komunikaci po vyznačeném přechodu pro chodce, pravou přední částí vozidla BMW do chodce narazil, v důsledku čehož J. F., utrpěl zhmoždění levé tváře, pravého bérce, zhmoždění a odřeniny obou kolen, zhmoždění kyčlí, zhmoždění zad, podvrtnutí a natažení krční páteře, v důsledku čehož byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů “.
Za to by odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1 T 150/2014, podal obviněný J. V. odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ, a to v neprospěch obviněného, jímž napadla výrok o trestu, a dále Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 514/2015 , a to tak, že podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil napadený rozsudek o výrok, v rámci něhož byla obviněnému J. V. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 24.104 Kč.
Odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 514/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 348-349), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť tyto jsou v příkrém rozporu se smyslem zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Obviněný se neztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že rychlost jízdy kolem 50 km/h byla nepřiměřená, byť v daném místě povolená, a že jako řidič osobního vozu by se měl před přechodem pro chodce pohybovat jen takovou rychlostí, aby byl vždy schopen bezpečně zastavit. Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“) v ustanovení §54 odst. 3 upravuje práva a povinnosti chodce, kdy jednou z jeho povinností je nevstoupit na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. To pak znamená, že chodec, jakožto účastník silničního provozu, který vstoupil na přechod pro chodce způsobem, který pro řidiče blížícího se vozidla znamená vytvoření nečekané a těžko předvídatelné překážky, nejenže nepožívá žádné právní ochrany svého chování, ale, a to především, dopouští se protiprávního jednání. Obviněný se proto domnívá a je přesvědčen, že jedinou příčinou dopravní nehody je protiprávní chování chodce J. F., který jakožto účastník silničního provozu, oblečen do tmavého oděvu, za tmy, deště a mokré vozovky, náhlým a nečekaným vstupem do vozovky, na přechod pro chodce, mu jakožto řidiči vozidla BMW vytvořil těžko předvídatelnou a těžko rozeznatelnou překážku, kterou, přestože splnil všechny své zákonné povinnosti, dbal patřičné a náležité opatrnosti, věnoval řízení dostatečnou pozornost a jel rychlostí přiměřenou, v obci dodržel maximální rychlostní limit a ještě před blížícím se přechodem pro chodce rychlost vozidla dále snížil, nebyl již schopen odvrátit. Tento závěr je podpořen i znaleckými posudky provedenými ve věci, z oboru doprava, odvětví doprava silniční, v rámci něhož byl proveden i technický experiment na místě, kde došlo k nehodovému ději, z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a revizního znaleckého posudku spol. DEKRA, a. s. Přestože skutečnosti, zjištěné ze znaleckých posudků byly v řízení před soudy obou stupňů shledány jako nesporné, právní závěry z nich správné vyvozeny nebyly. Soud svým rozhodnutím založil absolutní objektivní odpovědnost řidiče, které se nelze nikdy a za žádných okolností zbavit a současně tím zakládá právo absolutní přednosti chodce na přechodu, což však vnímá jako nesprávné.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu druhého stupně, jakož i část řízení předcházející vydanému rozsudku, a přihlédl přitom i k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, a poté, aby podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 514/2015, zrušil a zrušil zároveň s tím i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a poté aby podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 583/2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 7. 6. 2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že se s citovanými názory obou soudů ztotožňuje, přičemž odkázal na podrobné a přesvědčivé úvahy odvolacího soudu na str. 4 a 5 rozsudku. Uvedl dále, že vysoká míra ochrany chodce na přechodu je patrna jak z judikatury Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Jestliže pak poškozený přecházel běžnou rychlostí chůze po přechodu zleva doprava, nemohl vytvořit dovolateli náhlou a nečekanou překážku, ani nelze posuzovat takové vstoupení na přechod za vstoupení „bezprostředně před blížícím se vozidlem“ ve smyslu §54 odst. 3 zákona o silničním provozu. V předmětné věci bylo nečekané objevení se chodce před vozidlem dovolatele následkem toho, že dovolatel poškozeného ve tmě neviděl a nikoliv toho, že by snad poškozený vběhl na přechod z nějakého zakrytého místa. Z ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu se pak podává, že řidič musí přizpůsobit rychlost své jízdy mimo jiné „vlastnostem vozidla“ a „povětrnostním podmínkám“, a smí jet jen takovou rychlostí, „aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled“. Dovolatel sice mohl tmavě oblečeného chodce vidět objektivně teprve ze vzdálenosti 20 metrů, to však vzešlo z ryze technické otázky – z dosvitu xenonových světlometů vozidla dovolatele za ztížených podmínek, tedy na mokré vozovce v noci. Tento technický problém je ale věcí řidiče a nelze jej přenášet na chodce. Dosvitu světlometů musí přizpůsobit své chování řidič a nikoliv chodec, po němž nelze požadovat, aby své vstoupení či nevstoupení na přechod zvažoval v noci podle toho, jaké vozidlo se blíží a jaké má světlomety.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 514/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (rozsudek nalézacího soudu byl toliko doplněn o adhézní výrok o náhradě škody). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční Ing. Zbyňka Vlasáka /č. l. 231–261/, znaleckého nálezu a posudku z oboru zdravotnictví MUDr. Zdeňka Šňupárka /č.l. 214–224/, a znaleckého posudku ústavu DEKRA CZ, a. s. /č. l. 116–150/) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění viditelnosti v době a místě střetu, otázky porušení povinnosti poškozeného jako chodce, a tedy účastníka silničního provozu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soud nesprávně vyhodnotil skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo, že poškozený jako účastník silničního provozu porušil svoji zákonnou povinnost a vstoupil na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem a vytvořil mu tak nečekanou a těžko předvídatelnou překážku, kdy už nebylo v jeho moci střetu zabránit, přičemž střetová rychlost vzhledem ke stupni poranění poškozeného nemohla být nepřiměřená pro jízdu v obci).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Námitky obviněného vznesené v rámci podaného dovolání jsou námitkami totožnými s těmi, kterými se zabýval již soud odvolací v rámci projednání řádného opravného prostředku dovolatele. Odvolací soud se s těmito vypořádal zcela dostačujícím způsobem.
Obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Porušení důležité povinnosti bylo v projednávané věci shledáno v porušení ustanovení zákona o silničním provozu, kdy obviněný v postavení řidiče osobního automobilu coby účastník silničního provozu nedbal potřebné opatrnosti a nedal přednost poškozenému coby chodci pohybujícímu se na přechodu pro chodce, kdy do chodce osobním automobilem narazil a způsobil mu zranění.
Obviněný svým jednáním porušil zejména ustanovení §4 písm. a), b) zákona o silničním provozu, tj. obecnou povinnost účastníka silničního provozu počínat si tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, přizpůsobit své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, a současně se řídit pravidly provozu na pozemních komunikacích vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích .
Dále bylo shledáno porušení ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, které stanoví, že řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce .
Problematika porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku je judikaturou rozsáhle řešena. Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008).
Soudní praxí je předmětná povinnost řidiče uvedená v ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu považována za povinnost důležitou, neboť jejím porušením dochází ke střetu mezi motorovým vozidlem a chodcem, kdy chodec je v takovémto případě ohrožen na zdraví a životě, přičemž může dojít i k fatálním následkům.
Obviněný argumentuje tím, že soud své rozhodnutí založil na absolutní objektivní odpovědnosti řidiče, resp. vůbec se nezabýval odpovědností poškozeného, kterýžto jako chodec byl také účastníkem silničního provozu. Obviněný zejména namítá, že poškozený jako chodec porušil ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, konkrétně tu část, která říká, že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem . Námitka obviněného tak spočívá v tom, že jedinou příčinou dopravní nehody je protiprávní chování poškozeného, který jakožto účastník silničního provozu, oblečen do tmavého oděvu, za tmy, deště a mokré vozovky, náhlým a nečekaným vstupem do vozovky, na přechod pro chodce, vytvořil těžko předvídatelnou a těžko rozeznatelnou překážku, kterou, přestože splnil všechny své zákonné povinnosti, dbal patřičné a náležité opatrnosti, věnoval řízení dostatečnou pozornost a jel rychlostí přiměřenou, v obci dodržel maximální rychlostní limit a ještě před blížícím se přechodem pro chodce rychlost vozidla dále snížil, nebyl již schopen odvrátit.
Ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, nelze dovodit, že by poškozený vstoupil na přechod „bezprostředně před blížícím se vozidlem“. Poškozený vstoupil na přechod pro chodce zleva a do okamžiku střetu stačil rychlostí běžné chůze téměř celou šíři vozovky přejít, přičemž byl sražen blíže k pravému okraji vozovky. Je tedy zřejmé, že se po přechodu pohyboval již před střetem s vozidlem obviněného, což vylučuje, že by se jednalo o „bezprostřední“ vstup do vozovky. Navíc poškozený se pohyboval po značeném přechodu pro chodce, nejednalo se tedy o žádné náhlé a nečekané vběhnutí do vozovky v místech, kde se pohyb chodců nepředpokládá, případně odněkud ze zakrytého místa. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že „ chodec je více chráněn právě na přechodu pro chodce oproti přecházení mimo přechod pro chodce, při kterém je chodec podle §54 odst. 2 zákona oprávněn přecházet vozovku jen, pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Při přecházení přes vozovku mimo přechod pro chodce si tedy chodec musí neustále bedlivě kontrolovat, že ji může bezpečně přejít, což u přecházení přes přechod pro chodce není zákonnou povinností “ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014).
Zvýšená ochrana chodce jako účastníka silničního provozu je patrná i z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15 neshledal, že by bylo porušením práv a svobod řidičů, pokud zákonodárce vytváří „ chráněný prostor (např. přechod přes vozovku), v němž musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku “, tedy není zjevně nespravedlivé „ požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled, tedy stanovení povinnosti předvídat náhlý přechod chodce zpoza jiného automobilu, blokujícího polovinu přechodu .“
Nalézací soud se dostatečně a podrobně zabýval i dalšími hledisky, zejména otázkou rychlosti, kterou se obviněný v obci pohyboval, a otázkou viditelnosti v místě a době nehodového děje. Přitom vycházel ze znaleckých posudků, kdy výpovědi poškozeného a svědka V. V. vyhodnotil ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru dopravy stran rychlosti jako nevěrohodné. Soud neshledal, že by obviněný překročil v obci povolenou rychlost 50 km/h, vyhodnotil však jeho rychlost jako nepřiměřenou. V rámci odůvodnění uvedl, že „ obžalovaný se pohyboval úsekem, který zná, k dopravní nehodě došlo na značeném přechodu pro chodce v blízkosti zastávky, bylo tedy na obžalovaném, aby přizpůsobil rychlost jízdy této situaci, navíc k dopravní nehodě došlo za tmy, kolem 17 hodiny, kdy výskyt chodců je více než předvídatelný, proto bylo povinností obžalovaného rychlost svého vozidla této situaci přizpůsobit “ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a uvedl, že pokud by ke střetu s chodcem došlo v prostoru mimo vyznačený přechod, pak by se dalo uvažovat o odlišném posouzení, v projednávané věci však ke střetu došlo na přechodu pro chodce. Obviněný byl na blížící se přechod upozorněn včas dopravním značením, přičemž skutečnost, že přechod pro chodce nebyl osvětlen, „ ho měla vést k nejvyšší možné opatrnosti a především k podstatnému snížení rychlosti jízdy, to tím spíše, že šlo o denní dobu, kdy se lidé v obci běžně pohybují, a že jejich tmavé oblečení bez jakýchkoliv výrazných prvků je více než běžné “. Uzavřel, že obviněný „ nedbal potřebné opatrnosti a blížil se k přechodu nepřiměřenou (byť v obci nikoliv vysokou) rychlostí jízdy, což bylo příčinou následného střetu a zranění poškozeného “ (str. 4 napadeného rozsudku).
Jak nalézací, tak odvolací soud shodně uvádějí, že poškozený mohl střet s vozidlem obviněného odvrátit jednoduše tím, že by do vozovky nevstupoval a nechal pro něj dostatečně viditelné blížící se vozidlo projet (zejména str. 5 napadeného rozsudku). Stejně tak shodně reagují na skutečnost, že ke střetu došlo za snížené viditelnosti způsobené mokrou vozovkou a pozdní hodinou (zimní čas), nicméně se stále jedná o přizpůsobení rychlosti jízdy povětrnostním podmínkám a vlastnostem vozidla, tedy povinnosti počínat si tak, aby nebylo ohroženo zdraví nebo život jiných účastníků silničního provozu. Jak uvedl v rámci vyjádření státní zástupce, pominou-li se úvahy o tmavém oblečení chodce, pak oněch pouhých 20 metrů viditelnosti poškozeného vzešlo z ryze technické otázky – z dosvitu xenonových světlometů vozidla obviněného za předmětných podmínek, tj. na mokré vozovce v noci, kdy se však jedná o technický problém řidiče, kterýžto na chodce nelze přenášet, resp. nelze po chodci požadovat, aby vstoupení či nevstoupení na přechod zvažoval v noci podle toho, jaké vozidlo se blíží a jaké má světlomety. Naopak bylo věcí obviněného, aby svou jízdu přizpůsobil vlastnostem svého vozidla, tedy i dosvitu světlometů jeho vozidla za předmětných podmínek.
Nalézací soud zohlednil veškeré okolnosti případu, kdy obviněnému uložil minimální možný podmíněný trest, a to bez současného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel. Odvolací soud se taktéž přiklonil k závěru, že není třeba důraznějšího trestání, kdy „ okolnosti nehody samotné tedy nijak nezvyšují závažnost prokázaného jednání, a ani hodnocení osoby obžalovaného nesvědčí pro potřebu citelného trestu “ (str. 5 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu