ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.92.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 92/2016 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. ledna 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 9 To 123/2015-399, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 17/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 2 T 17/2014-363, byl obviněný L. T. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v souvislosti s povolenou mýtní těžbou dřevní hmoty na lesní parcele v katastrálním území O., obec O., okr. K., v majetku jeho matky H. T., v úmyslu zmocnit se cizí věci a sebe tak neoprávněně obohatit, v blíže nezjištěné době od 17. do 27. ledna 2013, protiprávně a proti vůli vlastníků sousedních pozemků, dále vykácel lesní porosty a odcizil dřevní hmotu takto získanou, kterou prodal a utržené prostředky použil pro svou potřebu, i na sousedních lesních pozemcích nacházejících se ve stejném katastrálním území, a to na sousední lesní parcele, kde na ploše 72 m² pokácel a odcizil 2 ks vzrostlé borovice s 1,27 m³ dřevní hmoty a 1 ks břízy s 0,73 m³ dřevní hmoty, a dále na sousední lesní parcele, kde na ploše 608 m² ve vzdálenosti 1,5 – 7,0 m od hranice pozemku vykácel a odcizil 19 ks borovic s 19 m³ dřevní hmoty, 10 ks akátu s 1,12 m³ dřevní hmoty, 1 ks dub s 1,18 m³ dřevní hmoty a 1 ks břízy s 0,57 m³ dřevní hmoty, kdy tak učinil i přesto, že bezpečně znal hranice uvedených lesních pozemků, neboť ty byly před zahájením těžby dřeva řádně vyznačeny oranžovými plastovými mezníky, dřevěnými krajovými kolíky natřenými na vršcích oranžovou barvou a dále nastříkáním výrazné barvy ve výšce zhruba 100 cm nad zemí na hraničních stromech, čímž způsobil vlastníkovi lesního pozemku J. R., škodu ve výši 27.500 Kč odcizením dřevní hmoty, a vlastníkům lesního pozemku P. M., a P. M., způsobil škodu ve výši 1.481 Kč odcizením dřevní hmoty, přičemž uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl za trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 148/2011-62, ze dne 7. 4. 2011, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2011, odsouzen mimo jiné k souhrnnému trestu zákazu pobytu na území v působnosti Okresního soudu v Chomutově v trvání 12 měsíců“.
Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2014, č. j. 6 T 49/2012-226, byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2014, č. j. 6 T 49/2012-226, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Mgr. P. M., bytem U. S. L., N., a Mgr. P. M., bytem O., okr. K., částku ve výši 1.481 Kč a J. R., bytem O., okr. K., částku ve výši 27.550 Kč.
Proti předmětnému rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak také v jeho neprospěch státní zástupce, který svůj řádný opravný prostředek zaměřil výhradně do výroku o trestu. Z jeho podnětu Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 9 To 123/2015-399, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného za nyní projednávaný přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2014, č. j. 6 T 49/2012-226, nově odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2014, č. j. 6 T 49/2012-226, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl . Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 4. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v obviněným napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. T. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) poukázal na to, že trestného činu krádeže se pachatel může dopustit toliko úmyslným jednáním, které mu však nebylo prokázáno. Namítl, že ve věci provedené důkazy byly hodnoceny neobjektivně a tendenčně v jeho neprospěch, kdy mu byla k tíži přičtena jeho trestní minulost. Soudy podle něj především nepřihlédly ke skutečnosti, že těžbu na pozemku své matky prováděl na základě řádného povolení a za soustavných kontrol. Dále nevzaly v úvahu, že v důsledku přeměření pozemků se změnila jejich výměra takovým způsobem, že v konečném výsledku nevytěžil na pozemku své matky cca 5 m² plochy. Z výše uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že to nebyl on, kdo by měl zájem na posunutí jeho hranice, a že zjevně nejednal v úmyslu přisvojit si cizí věc. Důkazní stav naopak svědčí o tom, že jevil snahu jednat v souladu se zákony a souvisejícími právními předpisy. Skutek byl tudíž soudem prvního stupně nesprávně právně posouzen jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud pak tuto vadu neodstranil a nenapravil a chybně postupoval tak, že řádný opravný prostředek dovolatele zamítl. Tím byly založeny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a „všechna mu předcházející a s ním související rozhodnutí“ zrušil a podle §226 písm. b) tr. ř., případně §226 písm. c) tr. ř. ho zprostil obžaloby. Součástí dovolání učinil i návrh předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhl přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu napadeným rozsudkem.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 12. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Z. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému nově uložen trest, a současně podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť v rámci téhož rozsudku byl samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku z důvodu absence úmyslného zavinění, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku opřel o výhrady zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy založil na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Nelze proto pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy, doplněnými podle pokynů obsažených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 7. 2014, č. j. 9 To 298/2014-318, vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že skutkové závěry, podle nichž obviněný cíleně manipuloval s mezníky vyznačujícími hranici mezi pozemkem jeho matky a pozemky sousedními, aby tak skryl následnou neoprávněnou těžbu dřevní hmoty (stromů) na pozemcích poškozených, realizovanou s vědomím, že se jedná o věc cizí, soud nezaložil na pouhých presumpcích, poplatných zjištěním stran trestní minulosti obviněného, jak se naznačuje v podaném dovolání. Naopak, argumentace soudu představuje ucelený souhrn na sebe navazujících úvah, kterým z hlediska principů formální logiky nelze ničeho vytknout a na něž lze pro stručnost plně odkázat. Totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, tedy včetně klíčové otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) následně zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru vyložil rovněž plně v souladu s požadavky zákona (k tomu viz str. 4/5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl skutkový stav v projednávané trestní věci zjištěn nezákonným způsobem, povrchně nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného L. T. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. mu tudíž nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o podnět obviněného k rozhodnutí o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba konstatovat, že samosoudce soudu prvního stupně důvody k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. při předložení dovolání neshledal a příslušný návrh, o němž by bylo nutno rozhodnout samostatným usnesením, Nejvyššímu soudu nepodal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu