ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4875.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4875/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně UNIVERSA tepelná technika spol. s r. o. , se sídlem v Olomouci, Na Sezníku 309, PSČ 774 00, identifikační číslo osoby 26851806, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 539/12, PSČ 779 00, proti žalované DEVELOP BUILDING s. r. o. , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27763056, zastoupené Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Politických vězňů 1511/5, PSČ 110 00, o zaplacení 1 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 45/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 Cmo 93/2014-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 Cmo 93/2014-149, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, č. j. 36 Cm 45/2012-102, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2013, č. j. 36 Cm 45/2012-108, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 36 Cm 45/2012-102, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2013, č. j. 36 Cm 45/2012-108, zamítl žalobu o zaplacení 1 350 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 Cmo 93/2014-149, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 26. 1. 2011 uzavřely žalobkyně a žalovaná smlouvu o postoupení pohledávek (dále též jen „smlouva“), kterou žalobkyně žalované postoupila konkrétní pohledávky za společností DEVELOP BUILDING-CONSTRUCTION s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby 27855040 (dále též jen „dlužník“), v celkové výši 1 575 423 Kč za cenu ve výši 1 550 000 splatnou nejpozději do 30. 4. 2011. Žalobkyně se zavázala oznámit postoupení pohledávek dlužníkovi a do 10 dnů od podpisu smlouvy předat žalované veškeré doklady týkající se postoupených pohledávek, zejména smlouvy, objednávky, dodací listy a faktury a dále podklady o případných soudních řízeních a poskytnout jí potřebné informace týkající se postoupených pohledávek a stavu jejich vymáhání.
2) Žalovaná žalobkyni na sjednanou cenu za postoupení pohledávek zaplatila pouze 200 000 Kč.
3) Dopisem ze dne 27. 1. 2012 žalovaná od smlouvy odstoupila pro porušení povinností žalobkyně předat jí doklad o oznámení postoupení pohledávek dlužníkovi a podklady týkající se postoupených pohledávek. Žalobkyně popírá existenci důvodů pro odstoupení od smlouvy, neboť uvedené povinnosti ze smlouvy řádně a včas splnila, a namítá nepoctivost jednání žalované, která je dlouhodobě v prodlení se zaplacením ceny za postoupení pohledávek, na údajné nepředání podkladů žalobkyni před odstoupením od smlouvy nikdy neupozornila a před odstoupením od smlouvy ani žalobkyni neposkytla přiměřenou lhůtu k dodatečnému splnění povinností. Žalobkyně navíc namítla, že jediný společník a jednatel žalované P. Š. byl v době od 5. 8. 2008 do 1. 1. 2011 jediným společníkem a jednatelem dlužníka, který pro žalovanou prováděl výstavbu bytů na M. ulici v O., sjednával za dlužníka se žalobkyní smluvní vztahy, z nichž vznikly postoupené pohledávky, a závazky za dlužníka odpovídající postoupeným pohledávkám dne 30. 12. 2010 též písemně uznal. Jako jediný jednatel žalované proto dobře věděl, jaké pohledávky jsou na žalovanou smlouvou postupovány. P. Š. se podle žalobkyně zbavil své účasti v dlužníkovi, který byl předlužený, se záměrem uniknout věřitelům, když aktiva (byty) měly zůstat ve vlastnictví žalované, avšak pasiva (závazky vůči věřitelům) měly jít za dlužníkem.
4) Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 27. 4. 2012 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení zbývající (dosud nezaplacené) části splatné ceny sjednané za postoupení pohledávek.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně neprokázala předání podkladů týkajících se postoupených pohledávek žalované. Prodlení s předáním těchto podkladů vyhodnotil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako podstatné porušení smlouvy ve smyslu §345 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Jelikož žalovaná od smlouvy neodstoupila ve lhůtě podle §345 odst. 1 obch. zák., aplikovaly soudy na daný případ §346 obch. zák. s tím, že účinky odstoupení od smlouvy (tj. zánik smlouvy) nastaly v souladu s §350 odst. 1 obch. zák. marným uplynutím přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být žalovanou žalobkyni poskytnuta k plnění povinností a která činí 10 dnů ode dne, kdy byl dopis s odstoupením od smlouvy doručen žalobkyni. Žalobu o zaplacení částky 1 350 000 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil jako nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka formuluje jednu otázku hmotného práva a dvě otázky procesního práva, při jejichž řešení se podle jejího názoru měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázku posouzení určitosti odstoupení od smlouvy, otázku rozložení důkazního břemene a otázku výjimek z koncentrace řízení.
Otázka hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla podle dovolatelky vyřešena, zní: Jsou soudy při interpretaci ustanovení obchodního zákoníku upravujících odstoupení od smlouvy povinny zohlednit zásadu poctivosti, a pokud ano, jaký je důsledek aplikace této zásady?
Odstoupení od smlouvy je podle názoru dovolatelky zcela neurčité, neboť z něj není zřejmé, jaké listiny dovolatelka žalované nepředala. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy měly tuto neurčitost zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o „neurčitost absolutní“, což podle dovolatelky vyplývá „z ustálené judikatury dovolacího soudu“, kterou však dovolatelka nijak nekonkretizovala.
Měly-li soudy dostatek nepřímých důkazů o tom, že žalovaná na údajné nepředání podkladů dovolatelku před odstoupením od smlouvy nikdy neupozornila, a měnila-li žalovaná neustále svá tvrzení o tom, co jí mělo přijít, porušily soudy „rozložení důkazního břemene“ v neprospěch dovolatelky, když po ní chtěly, aby prokázala doručení všech listin, ale nechtěly po žalované, aby prokázala, že dovolatelka skutečně „prodlila“ (což by poctivě jednající žalovaná prokázala řádnou výzvou k dodání listin). Tím se podle dovolatelky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, který je – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz .
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká porušení ustanovení o výjimkách ze zásady koncentrace řízení, neboť odvolací soud nepřipustil dovolatelkou navržené nové důkazy, které prokazují nepoctivé jednání žalované a které dovolatelka nemohla označit dříve, neboť nebyla řádně poučena podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud tak podle dovolatelky postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud podle dovolatelky nepřihlédl k nepoctivému jednání žalované a nijak právně nekvalifikoval „v řízení prokazatelné účelové zneužívání práva“ žalovanou. Odvolací soud „nesprávně interpretoval smysl a účel“ §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a „ve spojení s tím nesprávně aplikoval“ §350 obch. zák. Žalovaná od smlouvy odstoupila poté, co byla dovolatelkou vyzvána k úhradě ceny za postoupení pohledávek, aniž by uvedla, jaké konkrétní doklady jí nebyly dovolatelkou předány. Ve světle shora uvedených skutečností namítaných dovolatelkou v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení je podle dovolatelky nutné považovat jednání žalované za nepoctivé (právo zneužívající), a proto mu nelze poskytnout právní ochranu.
Dovolatelka dále namítá, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, když nepřihlédly k důkazům navrženým dovolatelkou a s těmito důkazy se nijak nevypořádaly, což podle dovolatelky zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvádí-li dovolatelka, že v otázce posouzení určitosti odstoupení od smlouvy bylo rozhodnuto v rozporu s konstantní judikaturou, zjevně míří k té části §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky určitosti odstoupení od smlouvy odchýlit. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze ve vztahu k uvedené otázce posoudit přípustnost dovolání.
Ani dovolatelkou předložená otázka výjimek z koncentrace řízení nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (ani při jednání konaném dne 30. 4. 2014) institutem koncentrace řízení a výjimkami z něj (§118b o. s. ř.) nijak nezabýval.
Při formulaci otázky rozložení důkazního břemene dovolatelka zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky, zda je soud povinen při posouzení účinků odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku přihlédnout k zásadě poctivosti, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Soudní praxe, včetně Nejvyššího soudu, nicméně připouští, že i v obchodních závazkových vztazích lze (podle intenzity příslušného jednání) aplikovat §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, prohlašující za (absolutně) neplatný právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí dobrým mravům, tedy, že užití této normy není co do rozporu právního úkonu s dobrými mravy apriori vyloučeno úpravou obsaženou v ustanovení §265 obch. zák. (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004, uveřejněný pod číslem 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 756/2005).
Odvolací soud se shora uvedenými námitkami dovolatelky týkajícími se tvrzeného nepoctivého jednání žalované a vznesenými již v řízení před soudem prvního stupně nijak nezabýval, ačkoliv tak při hodnocení jednání žalované z hlediska zásad poctivého obchodního styku, popř. též z hlediska dobrých mravů, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu učinit měl. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
V projednávané věci soud prvního stupně učinil závěr o tom, že dovolatelka neprokázala předání podkladů k postoupeným pohledávkám žalované, tj. že ve vztahu k této smluvní povinnosti neunesla důkazní břemeno, aniž jí, jak vyplývá z obsahu spisu, poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a dal jí tak příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení [srov. §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tím, že by dovolatelce sám příslušné poučení poskytl (srov. §213b odst. 1 o. s. ř.) a jí případně navržené důkazy sám provedl [srov. §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.], ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, aniž jeho pochybení napravil. Tím i odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010).
Neprovedly-li soudy některé z dovolatelkou navržených důkazů (výzva k úhradě ze dne 24. 1. 2012 včetně dodejky, výpisy z obchodního rejstříku, znalecký posudek z oboru písmoznalectví, e-mailová dokumentace předložená v odvolacím řízení), aniž tento postup řádně zdůvodnily, a nevypořádaly-li se s tím, proč v rozsudcích nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů (uznání závazku ze dne 30. 12. 2010, výpisy z účtu dovolatelky ze dne 3. 3. 2011 a ze dne 26. 4. 2011), jde také o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014).
K uvedeným vadám řízení dovolací soud musel u přípustného dovolání přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem a řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu