ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.544.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 544/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Siemens, s. r. o. , se sídlem v Praze 13, Siemensova 1, identifikační číslo osoby 00268577, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované PRŮMSTAV, a. s. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, identifikační číslo osoby 25105825, zastoupené JUDr. Petrem Bízou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, o zaplacení 3 794 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 42/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 4 Cmo 157/2014-439, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 4 Cmo 157/2014-439, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 4 Cmo 157/2014-439, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, č. j. 11 Cm 42/2006-389, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 11 Cm 42/2006-415, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 3 794 330 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 2. 7. 2004 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost VA TECH EZ a. s., jako zhotovitel se žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo č. 425/RA/04, kterou se zhotovitel zavázal provést pro objednatele dodávku a montáž elektroinstalace – silnoproudu a slaboproudu objektů SO1, SO2 a SO3 a technologických rozvodů elektro PS05 a PS07 v rámci akce „Areál EBERSPRÄCHER – výrobní hala – 3. etapa – Rakovník“ (dále též jen „smlouva o dílo“). Všechny změny a doplňky smlouvy o dílo musely být provedeny písemně jako dodatky této smlouvy, oboustranně odsouhlaseny a oprávněnými zástupci smluvních stran podepsány.
2) Plněno mělo být podle smlouvy o dílo, stavebního povolení, platných právních předpisů, ČSN, technických předpisů a prováděcí projektové dokumentace předané objednatelem zhotoviteli v termínech podle smlouvy o dílo.
3) Objednatel byl oprávněn měnit specifikace a rozšířit nebo snížit rozsah prací a dodávek. Zhotovitel se zavázal takové změny zohlednit. Smluvní strany měly následně v dodatku ke smlouvě o dílo dohodnout změnu předmětu díla, ceny díla a případně i času plnění díla.
4) Cena za dílo byla stanovena ve výši 6 500 000 Kč bez DPH jako maximální na základě předaných podkladů v rámci výběrového řízení, tj. na základě projektu pro provedení stavby a výkazu výměr. V případě, že na základě předaného prováděcího projektu dojde ke změně rozsahu nebo kvality díla (například ke změně technických specifikací), byl zhotovitel oprávněn uvedenou cenu upravit tak, aby tyto změny byly v ceně za dílo zohledněny dodatkem ke smlouvě o dílo.
5) Zhotovitel ukončené dílo objednateli předal, k podpisu protokolu o předání a převzetí díla vyžadovaného smlouvou o dílo však nedošlo pro spor stran, podle jaké dokumentace (zda podle dokumentace pro stavební povolení, anebo podle dokumentace prováděcí) bylo dílo provedeno, a od čeho se tudíž měla odvíjet cena za dílo.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že podle smlouvy o dílo mělo být dílo prováděno podle prováděcí projektové dokumentace, nikoliv podle projektové dokumentace pro stavební povolení. Odkazuje na §549 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), dovodil, že za „takové situace nebylo zapotřebí uzavírat dohodu o změně ceny rozšířeného, nebo omezeného rozsahu díla, neboť v takovém případě se cena stanoví v souladu s tímto ustanovením“. Cituje §6 odst. 1 a 2 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), které na daný případ použil s odvoláním na §3030 o. z., uzavřel, že „uvedená ustanovení dopadají na výše uvedené chování strany žalované. Vedle výše uvedené úvahy o faktickém „nepředání“ díla má odvolací soud za to, že lze na projednávaný případ aplikovat ustanovení §555 odst. 1“ s tím, že místem předání díla v projednávané věci je podle „§554 odst. 3“ místo provádění díla.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že s ohledem na jiné právní hodnocení předestřeného skutkového stavu se „výše uvedenými otázkami“ dostatečně nezabýval a nepoučil strany ve smyslu §118a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Tím soud prvního stupně podle odvolacího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci se nedostalo potřebného poučení oběma stranám, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to „v plném rozsahu jeho výroku“, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o
- otázku změny ceny rozšířeného nebo omezeného rozsahu díla ve smyslu §549 odst. 1 obch. zák. ve spojení s otázkou smluvních podmínek pro změnu smlouvy pouze formou písemného dodatku ve smyslu §272 odst. 2 obch. zák.,
- otázku splnění povinnosti provést dílo ve smyslu §554 obch. zák. a §555 odst. 1 obch. zák. a smluvních ujednání o písemném protokolu jako podmínce předání díla a s tím spojenou otázku splatnosti ceny za dílo ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. a smluvních ujednání a
- otázku, zda ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti lze postup smluvní strany v souladu se smluvními závazky považovat za nepoctivý čin či zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany ve smyslu §6 odst. 1 o. z. a §8 o. z.
Dovolatelka považuje výklad projevu vůle provedený odvolacím soudem, podle něhož měl být předmět díla vymezen prováděcí projektovou dokumentací, za chybný, neboť nerespektuje gramatické vyjádření smluvních závazků, a tudíž se dostává do rozporu s §35 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a s §266 obch. zák. Vzhledem k absenci jakéhokoliv odůvodnění nelze podle dovolatelky seznat, jaká výkladová pravidla odvolací soud použil.
Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo zapotřebí uzavírat dohodu o změně ceny rozšířeného nebo omezeného rozsahu díla, neboť cena se stanoví v souladu s §549 odst. 1 obch. zák., dovolatelka shledává rozporný s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, a v usneseních ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2592/2011 (tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ). Jelikož mezi smluvními stranami nebyla po podpisu smlouvy o dílo uzavřena žádná dohoda o rozšíření rozsahu díla (ta navíc podle smlouvy o dílo vyžadovala písemnou formu), nebyla splněna podmínka pro použití §549 odst. 1 obch. zák.
Použil-li odvolací soud na daný případ §555 odst. 1 obch. zák., odchýlil se podle dovolatelky od smluvních ujednání a od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu přijatých např. v rozsudcích ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, nebo ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007. Jestliže si strany ve smlouvě o dílo dohodly, že podkladem pro vystavení daňového dokladu k úhradě ceny za dílo má být protokol o předání a převzetí díla, je existence takového protokolu podle dovolatelky hmotněprávní podmínkou nejen pro předání (a provedení) díla, ale též pro vznik práva zhotovitele na zaplacení ceny za dílo. K podpisu protokolu o předání a převzetí díla však nedošlo. Pominul-li odvolací soud citované smluvní ujednání, provedl i zde výklad projevu vůle v rozporu s gramatickým zněním příslušných ustanovení, s §35 obč. zák. a s §266 obch. zák.
Výklad §3030 o. z., na základě kterého odvolací soud dovodil, že se na projednávaný případ vztahují §6 odst. 1 a 2 o. z. a §8 o. z., je podle dovolatelky v rozporu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2016“). Dovolatelka odvolacímu soudu navíc vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, v jakém jejím jednání spatřuje naplnění citovaných ustanovení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrzuje, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolatelka se k přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce nesprávného výkladu projevu vůle jakkoliv nevyjádřila a argumentaci, jež by splňovala kriteria stanovená v §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení důvodu dovolání.
Uvedený nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Ani dovolatelkou předložená otázka splatnosti ceny za dílo ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. a smluvních ujednání nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Sama dovolatelka v dovolání ostatně připouští, že odvolací soud se otázkou vzniku práva na zaplacení ceny za dílo, popř. jeho splatností, v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval.
Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřených otázek výkladu §549 odst. 1 obch. zák., §555 odst. 1 obch. zák. a §3030 o. z., neboť odvolací soud se při výkladu těchto ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S posouzením dovolání jako přípustného se v tomto případě logicky pojí závěr o jeho důvodnosti.
Podle §549 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou (odstavec 1).
Podle §554 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Je-li místem předání jiné místo, než je uvedené v odstavcích 2 a 4, vyzve zhotovitel objednatele k převzetí díla (odstavec 1).
Podle §555 obch. zák. nezahrnuje-li smlouva povinnost zhotovitele předmět díla odeslat, splní zhotovitel svou povinnost provést dílo, jestliže umožní objednateli nakládat s předmětem díla řádně provedeným v místě stanoveném v §554. Zahrnuje-li závazek zhotovitele provést montáž jím zhotovené, opravené nebo upravené věci, je závazek splněn řádným provedením této montáže (odstavec 1).
Podle §3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
1) K výkladu §549 odst. 1 obch. zák.
Nejvyšší soud především shledává rozpor v závěrech odvolacího soudu, podle kterých na jedné straně smlouva o dílo stanovila, že dílo má být prováděno podle prováděcí projektové dokumentace, na druhé straně však měly být změny rozsahu či kvality díla vyžadované prováděcím projektem, jakož i z toho vyplývající úprava ceny za dílo, zapracovány do písemného dodatku ke smlouvě o dílo. Odvolací soud dále pochybil v tom, že na projednávanou věc použil §549 odst. 1 obch. zák., aniž by předtím zjistil, že smluvní strany uzavřely tímto ustanovením předpokládanou konkrétní dohodu o omezení či rozšíření rozsahu díla měnící smlouvu o dílo, a to v písemné formě (§272 odst. 2 obch. zák.). Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak od závěrů rozsudků ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, a ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 728/2005, a dovolatelkou citovaných usnesení sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 a sp. zn. 32 Cdo 2592/2011.
2) K výkladu §555 odst. 1 obch. zák.
Učinil-li odvolací soud závěr, podle kterého i přes neexistenci smlouvou o dílo požadovaného protokolu o předání a převzetí díla lze na projednávaný případ použít §555 odst. 1 obch. zák., odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. dovolatelkou citovaným rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 799/2009, ale též např. rozsudky ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010 – I., ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012. Podle této ustálené judikatury jestliže si účastníci ve smlouvě o dílo sjednali, že dílo bude mezi nimi předáno a převzato protokolárně, čímž se odchýlili od dispozitivního ustanovení §554 odst. 1 věty první obch. zák., a k tomuto protokolárnímu předání a převzetí díla mezi nimi nedošlo, není možné považovat dílo za předané a převzaté, a tedy za provedené.
3) K výkladu §3030 o. z.
Přijetím závěru, podle kterého s odkazem na §3030 o. z. je na práva a povinnosti stran ze smlouvy o dílo (vzniklá před 1. 1. 2014) nutné použít ustanovení části první hlavy I o. z., se odvolací odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené v R 4/2016. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí odmítnul takový výklad §3030 o. z., podle něhož by toto přechodné ustanovení způsobovalo (umožňovalo) v právním řádu České republiky nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) §§1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Navíc, neuvedl-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí žádný konkrétní důvod, pro který §6 a §8 o. z. mají na „výše uvedené chování strany žalované“ dopadat, zejména toto chování nijak nepopsal a nevysvětlil, proč dovolatelka jednala nepoctivě a jakým způsobem zjevně zneužila právo, a nevyvodil-li z použití těchto ustanovení žádný konkrétní důsledek pro trvání (vznik či zánik) práv a povinností smluvních stran, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné, přičemž tato nepřezkoumatelnost brání dovolacímu soudu zhodnotit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Nepřezkoumatelností trpí též výtka odvolacího soudu adresovaná soudu prvního stupně, podle které nepoučil strany ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. Z této výtky totiž není zřejmé, o čem měl soud prvního stupně strany poučit, tj. jaká konkrétní tvrzení či důkazy měli účastníci na základě odlišného právního názoru odvolacího soudu doplnit tak, aby měl soud k dispozici všechny rozhodné skutečnosti. I tato nepřezkoumatelnost brání dovolacímu soudu zhodnotit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
V obou zmíněných případech jde o vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K těmto vadám řízení dovolací soud musel u přípustného dovolání přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem a odvolací řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu