ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2292.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2292/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. N. , zastoupeného JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 988/31, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo 452 44 782, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o určení právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 895/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 68 Co 381/2014-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marie Oswaldové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 38 C 895/2013-32, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „ je na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalovanou jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem dne 17. 8. 2013 věřitelem Ing. arch. V. V. a R. V. jako dlužníků pohledávky, která činila ke dni 19. 7. 2013 nominální hodnotu 4.616.352,84 Kč, když před postoupením této pohledávky žalovanou jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem smlouvou ze dne 17. 8. 2013 náležela tato pohledávka žalované a je splatná 29. 2. 2028 “; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 68 Co 381/2014-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012, čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že při řešení otázky hmotného práva , konkrétně při posouzení, zda dopis žalované ze dne 15. 8. 2013 je akceptací jeho nabídky na uzavření smlouvy o postoupení pohledávek (a tudíž zda doručením této listiny do jeho sféry došlo k platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávek), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 421/2011, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 368/99, a ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1492/2006. Vytýká přitom odvolacímu soudu, že při posouzení obsahu dopisu žalované ze dne 15. 8. 2013 nesprávně vyložil ustanovení §43c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), resp. že jej vůbec neaplikoval. Námitky, které žalobce ve skutečnosti v dovolání uplatnil, však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž žalobce prosazuje, že dopis ze dne 15. 8. 2013 obsahuje jasný a srozumitelný projev vůle žalované ( „s postoupením pohledávek souhlasí“ ) směřující k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek přijetím jeho návrhu, který je obsažen v dopise ze dne 14. 8. 2013. Je přitom přesvědčen, že skutečnost, že žalovaná akceptovala jeho nabídku, není s to vyvrátit dovětek obsažený v dopise žalované ( „v nejbližší době Vás budeme kontaktovat ohledně dalšího postupu“ ), ani dokument „Memorandum, podmínky prodeje pohledávek České spořitelny, a. s.“.
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle jednajícího ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Výše uvedené dovolací námitky proto nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými. Žalobce navíc - krom toho, že rozsáhle interpretuje obsah jednotlivých listin (dopisů ze dne 14. 8. 2013 a 15. 8. 2013 a Memoranda, podmínek prodeje pohledávek České spořitelny, a. s.) – namítá, že pro právní posouzení věci byly relevantní pouze údaje obsažené ve dvou listinných důkazech – v dopise ze dne 14. 8. 2013, kterým učinil nabídku na uzavření smlouvy o postoupení pohledávek a v dopise ze dne 15. 8. 2013, kterým žalovaná přijala jeho nabídku (z tohoto dopisu navíc vyjímá některé části, resp. tvrdí, že dovětek „v nejbližší době Vás budeme kontaktovat ohledně dalšího postupu“ není relevantní pro závěr, zda tímto projevem vůle došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek). Ostatní v řízení provedené důkazy (především Memorandum obsahující podmínky prodeje pohledávek žalované, resp. postup uzavření případné smlouvy o postoupení pohledávek a okamžik účinnosti takového postoupení), z nichž odvolací soud při právním posouzení věci rovněž vycházel, považuje za bezvýznamné a přisuzuje jim pouhou „informativní hodnotu“ . Nadto se pouští do spekulativní úvahy, že z textu Memoranda vyplývá, že žalovaná byla povinna jeho v pořadí druhou nabídku přijmout. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Protože dovolací námitky jsou námitkami skutkovými, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, jíž se žalobce dovolává, a v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu právních úkonů podle §35 odst. 2 obč. zák. Sluší se přitom upozornit, že žalobcem zmiňovaná rozhodnutí byla vydána v době účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy dovolateli bylo umožněno zpochybnit i skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se výkladem §43c odst. 1 obč. zák. je nepřiléhavý, neboť je založen na vlastní skutkové verzi žalobce; skutková zjištění odvolacího soudu možnost uzavření smlouvy o postoupení pohledávek přijetím návrhu podle §43c odst. 1 obč. zák. vylučují. Navíc nelze přehlédnout, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1492/2006, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08.
Regulérní není námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, „ zda je možné podmínit právní úkon „podmínkou“ mimo samotnou smlouvu a zda je možné za podmínku považovat jednostranné prohlášení (tedy zda lze účinnost smlouvy podmínit jednostranným právním úkonem) “. Dovolatel přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5 2010, sp. zn. 33 Cdo 4079/2007, ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1070/2006, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 a ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, v nichž se Nejvyšší soud zabýval podmínkami v právních úkonech. Předně, žalobce vydává konstatování odvolacího soudu o obsahu Memoranda za jeho právní závěr, resp. odvolacímu soudu podsouvá, že dovodil, že uhrazení ceny za postupované pohledávky mělo být sjednanou podmínkou účinnosti smlouvy. Prosazuje přitom, že má-li být vedlejší ujednání platné, musí být uvedeno ve smlouvě; smlouva o postoupení pohledávek žádná vedlejší ujednání neobsahovala. Odvolací soud však dospěl k závěru, že účastníci smlouvu o postoupení pohledávek vůbec neuzavřeli, protože nebyl realizován postup uvedený v Memorandu (tj. nedošlo ani k podpisu smlouvy, ani k uhrazení úplaty za postoupení pohledávky). Nedošlo-li k uzavření smlouvy, je nadbytečné zkoumat, zda žalovaná byla oprávněna požadovat k okamžiku podpisu smlouvy rovněž úhradu sjednané úplaty. Právní závěr, který odvolací soud neučinil, nemůže být - logicky vzato - dovolacím soudem přezkoumán.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnil.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu