ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1347.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1347/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2016 dovolání obviněné J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 To 521/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 122/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 5 T 122/2012, byla obviněná J. B. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
od počátku roku 2007 do května roku 2010 v M., ve funkci předsedkyně Družstva Maxim 585, se sídlem Most, M. Gorkého, si z majetku tohoto družstva ponechala jeho prostředky, s nimiž disponovala, cekem ve výši 253.933 Kč tím, že:
- od ledna 2007 do května 2010 vybírala měsíční platby nájemného od členky družstva A. L., na které vystavila příjmové doklady, avšak neuložila je na účet družstva, ani je nezahrnula do jeho účetnictví, kdy takto vybrala celkem 134.460 Kč,
- nejméně od dubna 2007 do května 2010 si z finančních prostředků družstva dobíjela kredit svého mobilního telefonu, ačkoli úhrada plateb za telefon nebyla schválena členskou schůzí družstva, celkově tak za telefon z prostředků družstva uhradila 12.100 Kč,
- dne 31. 12. 2008 vystavila výdajový pokladní doklad, podle kterého měla být z prostředků družstva uhrazena částka 35.200 Kč za údajnou opravu střechy, přičemž k opravě fakticky nedošlo, avšak uvedená finanční hotovost byla z prostředků družstva odčerpána,
- neukládala všechny peněžní prostředky na účet družstva, větší finanční obnos ponechávala v pokladně, kterou měla u sebe, přičemž po předání pokladny a kontroly financí na účtu, kam posléze část peněz z pokladny vložila, byl zjištěn schodek ve výši 72.173 Kč, který si ponechala pro svoji potřebu.
Za to byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné současně uložena povinnost uhradit poškozenému družstvu Maxim 585 škodu ve výši 253.933 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 5 T 122/2012, podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 To 521/2015, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 To 521/2015, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že její jednání, tak jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu, jímž byla uznána vinnou. Z dosud provedeného dokazování podle jejího názoru nevyplývá, že by si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena. Soudy při svých závěrech vycházely pouze z tvrzení poškozeného subjektu, který navíc disponoval veškerými potřebnými podklady a sám určoval, které doklady orgánům činným v trestním řízení poskytne. V řízení tak podle názoru dovolatelky nedošlo k prověření závěrů poškozené organizace o výši údajného schodku, ani k posouzení jednání obviněné z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména pokud jde o používání mobilního telefonu a opravu střechy. Ve vztahu k částce 32.500 Kč pak dovolatelka podotkla, že neodpovídá použité právní kvalifikaci, když je v rozsudku uvedeno, že tyto částky byly vyplaceny třetí osobě. Má za to, že výše škody nebyla řádně zjištěna podle požadavků trestního řádu.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se písemně vyjádřil. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky, poté uvedl, že v podstatné části dovolání obviněná uplatnila námitky čistě skutkové, které pod uplatněné dovolací důvody podřadit nelze. Za právně relevantní lze podle jeho názoru považovat pouze námitky, že se soudy nezabývaly aplikací zásady subsidiarity trestní represe a že popis skutku ohledně částky 32.500 Kč neodpovídá přisouzené skutkové podstatě přečinu zpronevěry. Ani s těmito námitkami se však neztotožnil. Nelze akceptovat myšlenkovou konstrukci obviněné, že by v případě pokračující trestné činnosti obdobného druhu bylo možno izolovaně posuzovat společenskou škodlivost jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu, navíc výše škody způsobené poškozenou založila existenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, což je okolnost, která zpravidla vylučuje aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. K námitce ohledně částky 35.200 Kč pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že nelze obviněné přisvědčit v názoru, že by z popisu skutku vyplývalo vyplacení uvedené částky třetí osobě. Dodal, že i kdyby tomu tak bylo, ani taková skutečnost by obviněnou vyvinit nemohla.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z obsahu podaného dovolání dovozuje, že jej obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však podle něj rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelkou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že některými uplatněnými námitkami se obviněná pouze snaží prosazovat svoji vlastní verzi skutkového děje, která je pro ni příznivější. Jedná se o výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje dokazování a hodnocení důkazů a tvrdí, že výše škody nebyla zjištěna v souladu s trestním řádem a že v průběhu řízení se nepodařilo zjistit naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť rozhodující soudy vycházely pouze z podkladů dodaných poškozeným družstvem. Tyto námitky je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněná se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. V dané věci se ale o takový případ nejedná. Příslušné soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněné a proč její obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Je zřejmé, že v případě posuzované věci byly potřebné listinné materiály v držení poškozené organizace (družstva), což je běžná praxe a tato skutečnost sama o sobě nemůže nijak snížit či zpochybnit relevanci takových materiálů. Podstatné je, že příslušné soudy se všemi podklady podrobně zabývaly a hodnotily je jak jednotlivě, tak i v kontextu s ostatními provedenými důkazy. Proti jejich postupu tak v tomto směru nelze spatřovat žádné pochybení.
Za právně relevantní je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze námitky, že soudy obou stupňů rozhodly věc v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a že popis skutku ohledně částky 32.500 Kč neodpovídá skutkové podstatě přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jedná se však o námitky nedůvodné.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněné vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněná svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněná je toho názoru, že rozhodující soud se nezabýval zásadou subsidiarity trestní represe ve vztahu k užívání mobilního telefonu a opravě střechy, avšak její předmětné jednání je pokračujícím trestným činem, u kterého nelze odděleně posuzovat společenskou škodlivost jednotlivých dílčích útoků. Z hlediska hmotněprávního platí, že všechny dílčí útoky pokračování v trestném činu tvoří jediné trestněprávně relevantní jednání, které pak má i jediný trestněprávně relevantní následek, resp. účinek. Na jednotlivé dílčí akty pokračování v trestném činu proto nelze z hlediska jejich kvalifikace nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba posuzovat je v souhrnu jako jediný skutek. Jde-li o pokračování v trestné činnosti, není nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatu. Postačí, naplní-li ji některý z těchto útoků, jakož i to, pokud je dílčími útoky naplněna až ve svém souhrnu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1560/2012).
Společenskou škodlivost jednání obviněné je tak v tomto směru třeba posuzovat komplexně, nikoli izolovaně hodnotit jednotlivé dílčí útoky. Navíc je dle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip „ultima ratio“ a vystačit s jiným než trestněprávním řešením, a to už z toho důvodu, že výše škody, kterou obviněná způsobila, založila existenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – tj. okolnosti, která zpravidla vylučuje aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 815/2016). V této souvislosti nelze pominout také to, že výše škody přesáhla hranici větší škody více než pětkrát. Časový odstup od spáchání trestné činnosti byl pak zohledněn ve výroku o druhu trestu a jeho výměře, proto se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jí spáchaný skutek mohl a měl být posouzen jako trestný čin.
Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněné ani v jejím tvrzení, že popis skutku ohledně částky 35.200 Kč neodpovídá skutkové podstatě přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dle obviněné z popisu skutku vyplývá, že zmíněná částka byla vyplacena třetí osobě, avšak takovou skutečnost z popisu skutku dovodit nelze. Na základě učiněných skutkových zjištění bylo v řízení bez pochybností prokázáno, což plyne i z popisu skutku, že obviněná vystavila pokladní doklad za fiktivní práce na střeše bytového domu s cílem zastřít přisvojení si hotovosti ve výši 35.200 Kč, přičemž k opravě střechy fakticky nedošlo, ale uvedená finanční hotovost byla z prostředků družstva odčerpána. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že i kdyby takto pod fiktivní záminkou odčerpané finanční prostředky obviněná skutečně předala třetí osobě, i tak by svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přečinu zpronevěry podle ustanovení §206 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2010 s.).
Je zřejmé, že za neoprávněné nakládání ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení lze považovat i, byť hypotetické, vyplacení finančních prostředků družstva třetí osobě za nikdy nerealizované práce. Ani v tomto případě tedy obviněné přisvědčit nelze.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněné J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu