ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.54.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 54/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2016 o dovolání obviněného A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 55 To 184/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 57/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný A. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. 2 T 57/2015 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od 22:15 hodin dne 26. 4. 2015 do 7:30 hodin dne 27. 4. 2015 při návštěvě v rodinném domě poškozené E. B., v B. p. P. – D., okres J., v obývacím pokoji v přízemí domu, kde přespával od 16. 4. 2015, za pomoci kuchyňského nože odemkl bez poškození dřevěná dvířka v sekretáři a z této skříňky následně vzal 2 zlaté snubní prsteny, 3 různě dlouhé zlaté řetízky, každý s přívěskem, 1 zlaté dámské náramkové hodinky, 1 zlatý prsten se zeleným oválným kamenem, 1 zlatý prsten se vsazeným kamenem zvaným tygří oko, vše v celkové hodnotě nejméně 43.000 Kč, dále v ložnici vzal z nočního stolku volně odloženou plastovou krabičku s finanční hotovostí ve výši nejméně 1.500 Kč v drobných mincích a z odložené peněženky finanční hotovost ve výši nejméně 600 Kč, čímž způsobil poškozené E. B., celkovou škodu nejméně ve výši 45.100 Kč, přičemž šperky následně prodal ve výkupu zlata a získané peníze použil pro svoji potřebu,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 23. 10. 2013 vykonal trest odnětí svobody ve výměře 2 let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 3 T 9/2012, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 160/2012 nabyl právní moci dne 24. 4. 2012, mimo jiné pro spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 2 T 103/2014, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2014, byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na dobu 36 měsíců, tedy do 20. 11. 2017, za současného vyslovení dohledu.
Za to mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené E. B., škodu ve výši 35.500 Kč.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání do výroku o trestu, které následně více rozpracoval prostřednictvím svého obhájce. Předmětné odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 55 To 184/2015 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti předmětnému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání do všech výroků, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se užívá tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný v prvé řadě zdůraznil, že skutková zjištění považuje za správná, úplná a zjištěná bez pochybností, v důsledku čehož nepodával žádný opravný prostředek do výroku o vině a do výroku o náhradě škody. Obviněný ovšem nesouhlasil s výrokem o trestu a považoval ho za nepřiměřeně přísný.
Příčinu obviněný viděl ve skutečnosti, že z hlediska k blízké časové souvislosti (období cca půl roku), stejné skutkové podstatě (přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), jednotnému záměru a podobnému způsobu provedení mu měl být uložen společný trest za pokračování v trestném činu ve vztahu k věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 103/2014. Odvolací soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč na takovou námitku obviněného nepřistoupil. Soud prvého stupně měl rovněž počkat na rozhodnutí v dalších trestních věcech vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 223/2014 a sp. zn. 6 T 82/2015, ve vztahu ke kterým měl být obviněnému uložen společný trest za pokračování v trestném činu.
V případě, že by dovolací soud tuto argumentaci obviněného nepřijal, obviněný uvedl, že ze stejných důvodů měl soud prvého stupně obviněnému uložit souhrnný trest s tím, že tento musí respektovat horní hranici zákonné trestní sazby, tj. tři roky. Nespravedlnost trestu obviněný konečně spatřoval také v samotných okolnostech spáchaných trestných činů, byť připustil svou trestní minulost.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a vadné řízení mu předcházející zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. sám.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání vyjádřil tím způsobem, že lze souhlasit s odůvodněním odvolacího soudu v tom smyslu, že v případě běžné majetkové kriminality nelze shledat blízkou časovou souvislost, pokud mezi jednotlivými útoky téhož pachatele proběhne více než několik měsíců, k čemuž došlo v posuzované věci. Zároveň upozornil na ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., podle kterého pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.
Napadené rozhodnutí podle státního zástupce rovněž nebylo vydáno v rozporu se zákonnými podmínkami pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž konstatoval, že uložený trest odnětí svobody nelze z hlediska mizivých možností nápravy obviněného považovat za nepřiměřeně přísný.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného A. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 55 To 184/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Ve věci dovolatele je v prvé řadě třeba zdůraznit skutečnost, že proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně podal odvolání formálně toliko do výroku o trestu, přičemž státní zástupce svého práva na odvolání nevyužil. Obecně přitom platí, že jestliže obviněný nebrojil řádným opravným prostředkem proti výroku o vině, nemůže zpravidla dovoláním – mimořádným opravným prostředkem – tentýž výrok o vině napadat, ale může tak činit toliko proti výroku o trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Přestože obviněný tuto skutečnost reflektuje, když v úvodu svého mimořádného opravného prostředku konstatuje, že se ke skutku doznal a nenaléhá na revizi skutkových zjištění soudů obou stupňů, prvá z námitek, tedy skutečnost, že obviněnému měl být uložen společný trest za pokračující trestný čin, neboť soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek nikoliv jako pokračující trestný čin ve spojení s trestní věcí vedenou u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 103/2014, ale toliko „izolovaně“ jako přečin krádeže podle odst. 1, písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, je námitkou směřující ve skutečnosti do výroku o vině. Neuložení společného trestu by bylo totiž pouhým důsledkem takové nesprávné právní kvalifikace.
Nejvyšší soud však z předloženého spisového materiálu zjistil, že v daném případě obviněný napadl odvoláním rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu, ve kterém uplatnil mimo jiné totožnou námitku o nesprávné právní kvalifikaci. Jednalo se tedy o toliko formální napadení rozsudku soudu prvého stupně do výroku do trestu, i když materiálně směřovalo i do výroku o vině. Jelikož se odvolací soud, i když explicitně neuvedl, že se jedná o námitku do výroku o vině, touto námitkou zabýval a de facto tak přezkoumával i výrok o vině, byť vadu v postupu soudu prvého stupně neshledal, nelze uzavřít, že by tato dovolací námitka obviněného byla nepřípustná. Totéž platí i pro námitku obviněného stran toho, že soud prvého stupně měl počkat na rozhodnutí v dalších trestních věcech vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 223/2014 a sp. zn. 6 T 82/2015, ve vztahu ke kterým měl být obviněnému uložen společný trest za pokračování v trestném činu.
Po úvaze o přípustnosti této dovolací námitky Nevyšší soud zhodnotil, zda tato spadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se, jak je uvedeno výše, uplatňuje v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podle judikatury Nejvyššího soudu právě ono jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dopadá i na situace, za které lze – pokud jde o výrok o trestu – považovat jiné vady výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, které jsou předmětem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Těmito jinými vadami jsou např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky obviněného proto pod uvedený dovolací důvod spadají, ale Nejvyšší soud je hodnotí jako zjevně neopodstatněné. Nutno dodat, že tytéž námitky obviněný uplatnil již v rámci řízení o odvolání a soud druhého stupně se s nimi správně a spravedlivě vypořádal, přičemž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že takové opakované námitky se zpravidla posuzují jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Pokud jde o namítanou nesprávnou právní kvalifikaci trestného činu krádeže jako nikoliv pokračujícího, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu na str. 3-4 usnesení, že pokud obviněný spáchal první skutek dne 5. 6. 2014 (trestní věc vedená Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 103/2014), druhý skutek dne 19. 11. 2014 (trestní věc vedená Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 223/2014) a projednávaný skutek spáchal dne 26. 4. 2015 (resp. od 22:15 hodin dne 26. 4. 2015 do 7:30 hodin dne 27. 4. 2015), absentuje zde jeden ze základních znaků pokračujícího trestného činu – časová souvislost.
Pokračující trestný čin definuje výkladové ustanovení §116 trestního zákoníku jako takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Co se týče časové souvislosti, odvolací soud správně cituje komentářovou literaturu, že tuto nelze ohraničit maximální lhůtou, ale zpravidla půjde o několik dnů či týdnů. K tomu Nejvyšší soud dodává, že platí, že o čím závažnější trestný čin se jedná, tím delší lhůta by měla být tolerována při stanovení závěru, zda jde o pokračující trestný čin. Obviněný se však opakovaně dopustil drobné majetkové trestné činnosti, takže by nebylo v souladu se zákonem kvalifikovat jednotlivé trestné činy krádeže, které byly spáchány v rozmezí cca pěti měsíců, jako pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, neboť vzhledem k okolnostem by podle názoru Nejvyššího soudu bylo možné tolerovat lhůtu maximálně několika týdnů.
Z uvedeného navíc vyplývá, že jednotlivé skutky, byť v celku naplňují shodnou skutkovou podstatu trestného činu a jejich objekt byl obdobný (soukromé vlastnictví), nemohly být vedeny jednotným záměrem, když si lze jen těžko představit, že by obviněný z hlediska subjektivní stránky již od počátku zamýšlel alespoň v nejhrubších rysech i další útoky a že by se mimo jiné z hlediska časového odstupu tyto jednotlivé útoky jevily jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 12. 1971 sp. zn. 2 Tzf 3/71, uveřejněný pod č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Rovněž i způsob provedení nebyl obdobný, když v ostatních namítaných případech se jednalo o drobné krádeže v obchodech, ale v projednávaném případě se jednalo o zneužití náklonnosti starší nemocné osoby – zvlášť zranitelné oběti – spojené s krádeží jejích úspor v jejím domě.
Rovněž odvolací soud nepochybil v tvrzení, že společný trest nemohl být uložen ani v souvislosti s trestní věcí vedenou Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 82/2015, neboť ta ve chvíli vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně ještě nebyla ani nepravomocně soudem prvého stupně rozhodnuta (až dne 30. 11. 2015). Úvahy o tom, zda měl být uložen společný trest za pokračující trestný čin, tedy měly náležet Okresnímu soudu v Českých Budějovicích při rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 82/2015, nikoliv Okresnímu soudu v Jeseníku v projednávané věci, neboť podle §45 odst. 1 tr. zákoníku „odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci , zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad (…)“.
I druhá z námitek obviněného spočívající v tom, že soud prvého stupně měl opět ze shora uvedeného důvodu uložit obviněnému souhrnný trest odnětí svobody a nikoliv účelově pod záštitou recidivy uložit za celkem tři skutky samostatné tresty, které ve svém souhrnu přesáhnou horní hranici pokračujícího trestného činu krádeže, je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že podmínky pro uložení souhrnného trestu, které upravuje ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku tak, že „soud uloží souhrnný trest tehdy, pokud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin“, nebyly splněny.
Jak je shora uvedeno, obviněný se dopustil nejprve skutku ze dne 5. 6. 2014, za který byl soudem prvého stupně nepravomocně odsouzen rozsudkem vyhlášeným dne 8. 10. 2014, poté se dopustil skutku ze dne 19. 11. 2014, za který byl soudem prvého stupně nepravomocně odsouzen rozsudkem vyhlášeným dne 24. 2. 2015 a konečně se obviněný dopustil projednávaného skutku dne 26. 4. 2015, za který byl soudem prvého stupně nepravomocně odsouzen rozsudkem vyhlášeným dne 29. 5. 2015. Z tohoto je zjevné, že obviněný projednávaný skutek nespáchal dříve, než byl soudem prvého stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Poslední z námitek obviněného o nespravedlnosti trestu vzhledem k samotným (blíže nespecifikovaným) okolnostem spáchaných trestných činů nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K tomuto se shodně vyslovil i Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07, ve kterém uvedl, že „S poukazem na citovaný dovolací důvod se (…) nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 140/1961, trestní zákon (v tehdejším znění pozn. Nejvyššího soudu) a §31 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961, trestní zákon (v tehdejším znění pozn. Nejvyššího soudu), která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. Mimo to je tato námitka formulována natolik vágně, že je fakticky nepřezkoumatelná, neboť Nejvyšší soud si nemůže vytvářet či domýšlet argumentaci obviněného uplatněnou v dovolání (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 6 Tdo 544/2015).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu