ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.552.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 552/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2016 dovolání obviněného E. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2 To 70/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 13/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 17 T 13/2014, byl obviněný E. A. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 1) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) dne 1. 1. 2014 v době kolem 03.30 h v Č. B., v ulici K., v baru F. C., odešel s poškozenou M. J., do kabinky pánských toalet, kde poté, co odtud poškozená chtěla odejít, ji přitlačením na stěnu kabinky a zastoupením dveří zabránil v odchodu, obnažil se ve spodní části těla a přes její verbální nesouhlas a odstrkování obviněného od sebe ji přitáhl její ruku ke svému ztopořenému penisu, stištěním jejího zápětí ji přiměl, aby jej za penis uchopila, a poté pohybováním její ruky ji nutil ke stimulaci svého penisu; následně jí stlačil k zemi, přitáhl si její hlavu do svého klína, strčil jí penis do úst a pohybování s její hlavou ji přes snahu odstrčit jej nutil k orální stimulaci penisu; poté se k poškozené sehnul, strhnul z ní kalhoty i kalhotky, stištěním krku jí zabránil v křiku a přes její obranu odstrkováním, snahu vysmeknout se a přes verbalizaci jejího nesouhlasu s ní vsunutím svého penisu do její pochvy vykonal vaginální pohlavní styk; a následně poté, co se poškozené podařilo otočením na bok vymanit z pozice na zádech, ji přetočil do kleku a vykonal s ní anální pohlavní styk; při žádné ze zmíněných sexuálních aktivit nevyvrcholil a svého jednání zanechal, až když do kabinky násilně vnikl F. F.; v důsledku popsaného jednání poškozená utrpěla jednak drobné oděrky na levém koleni, slizniční trhlinky konečníku na č. 6, 9 a 12 a podvrtnutí krční páteře, jednak posttraumatickou stresovou poruchu, která ji výrazným způsobem omezovala v běžném způsobu života a která trvala nejméně od poloviny ledna 2014 do poloviny prosince 2014;
2) dne 1. 1. 2014 v době kolem 03.30 h v Č. B., v ulici K., v baru F. C. poté, co poškozený F. F., vnikl do kabinky na pánské toaletě a snažil se mu zabránit v pokračování útoku proti poškozené M. J., v rámci fyzické potyčky s ním, ve snaze uniknout, zatlačil palcem ruky do pravého oka poškozeného, na určitou dobu jej tak znehybnil, takže se mu podařilo z místa uprchnout, přičemž poškozenému způsobil podspojivkový krevní výron a oděrku (erozi) rohovky pravého oka s obvyklou délkou léčení kolem 10 až 14 dnů, když minimálně po dobu jednoho týdne byl poškozený omezen bolestivostí a zhoršeným viděním na zraněné oko.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 9.889 Kč a M. J. částku 15.780 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. jdoucím od 28. 5. 2014 do zaplacení, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 17 T 13/2014, podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2 To 70/2015, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 1) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2) na tom skutkovém základě, že
1) dne 1. 1. 2014 v době kolem 03.30 h v Č. B., v ulici K., v baru F. C., odešel s poškozenou M. J., do kabinky pánských toalet, kde poté, co odtud poškozená chtěla odejít, ji přitlačením na stěnu kabinky a zastoupením dveří zabránil v odchodu, obnažil se ve spodní části těla a přes její verbální nesouhlas a odstrkování obviněného od sebe ji přitáhl její ruku ke svému ztopořenému penisu, stištěním jejího zápětí ji přiměl, aby jej za penis uchopila, a poté pohybováním její ruky ji nutil ke stimulaci svého penisu; následně jí stlačil k zemi, přitáhl si její hlavu do svého klína, strčil jí penis do úst a pohybování s její hlavou ji přes snahu odstrčit jej nutil k orální stimulaci penisu; poté se k poškozené sehnul, strhnul z ní kalhoty i kalhotky, stištěním krku jí zabránil v křiku a přes její obranu odstrkováním, snahu vysmeknout se a přes verbalizaci jejího nesouhlasu s ní vsunutím svého penisu do její pochvy vykonal vaginální pohlavní styk; a následně poté, co se poškozené podařilo otočením na bok vymanit z pozice na zádech, ji přetočil do kleku a vykonal s ní anální pohlavní styk; při žádné ze zmíněných sexuálních aktivit nevyvrcholil a svého jednání zanechal, až když do kabinky násilně vnikl F. F.; v důsledku popsaného jednání poškozená utrpěla jednak drobné oděrky na levém koleni, slizniční trhlinku konečníku na č. 12, jednak posttraumatickou stresovou poruchu, která ji výrazným způsobem omezovala v běžném způsobu života a která trvala nejméně od poloviny ledna 2014 do poloviny prosince 2014;
2) dne 1. 1. 2014 v době kolem 03.30 hod. v Č. B., v ulici K., v baru F. C. poté, co poškozený F. F., vnikl do kabinky na pánské toaletě a snažil se mu zabránit v pokračování útoku proti poškozené M. J., v rámci fyzické potyčky s ním, ve snaze uniknout, zatlačil palcem ruky do pravého oka poškozeného, na určitou dobu jej tak znehybnil, takže se mu podařilo z místa uprchnout, přičemž poškozenému způsobil podspojivkový krevní výron a oděrku (erozi) rohovky pravého oka s obvyklou délkou léčení kolem 10 až 14 dnů, zranění si vyžádalo lékařské ošetření a znesnadnilo mu po dobu nejméně jednoho týdne bolestivostí a zhoršeným viděním obvyklý způsob života.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 9.889 Kč a M. J. částku 15.780 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. počínaje dnem 28. 5. 2014 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2 To 70/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu ve dvou rovinách. Jednak je dle něj ve věci dán extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, jednak nebyla respektována zásada in dubio pro reo, v důsledku čehož došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl, že v rámci svého rozhodování v podstatě přejal postoj soudu prvního stupně při porušování zásad trestního řízení, zejména zásady presumpce neviny, zásady vyhledávací a zásady oficiality. Zdůraznil, že soud druhého stupně sice vzal v potaz nově předložený znalecký posudek znalce MUDr. Berana, ale z toho si vybral jen to, co nemohlo mít vliv na právní kvalifikaci skutku a tím i změnu výše trestu. Týká se to např. otázky vzniku trhlinek na sliznici konečníku poškozené. Trhlinky na sliznici konečníku podle jeho názoru u poškozené vznikly vypuzováním tuhé stolice, nikoli análním sexem, který on popírá. Obdobně u poškozeného F. poukázal na to, že dle znalce MUDr. Berana mu bylo způsobeno jen lehké poranění, které se obvykle hojí do jednoho týdne. Odvolací soud v tomto případě konstatoval, že MUDr. Beran poranění poškozeného F. bagatelizoval, a proto je třeba vycházet z výpovědi tohoto poškozeného a z posudku znalce MUDr. Šenkýře. Obviněný považuje za zvláštní, že odvolací soud v něčem závěry posudku MUDr. Šenkýře v důsledku nového posudku MUDr. Berana modifikoval a v jiných případech již ne s tím, že mu věří. Domnívá se, že soud měl buď plně vycházet z posudku MUDr. Šenkýře nebo z posudku MUDr. Berana, eventuelně měl nechat vypracovat revizní znalecký posudek.
V další části dovolání obviněný uvedl, že ze znaleckého posudku MUDr. Berana vyplývá, že pokud by se skutek měl odehrát tak, jak poškozená uvádí, musela by utrpět – i s ohledem na místo, kde k útoku mělo dojít – vážnější zranění. Odvolací soud se k tomuto závěru postavil s konstatováním, že znalec MUDr. Beran situaci hodnotil izolovaně, a to jen se zohledněním možných poranění poškozené. Odvolací soud se v této souvislosti podle obviněného dopustil spekulací, když s ohledem na intoxikaci poškozené dovodil, že nemusel vynaložit maximální násilí, aby její odpor překonal. Dodal, že takové spekulace jsou v trestním řízení nepřípustné a jejich důsledkem je porušení zásady in dubio pro reo. Dále podotkl, že soudy obou stupňů nesprávně vycházely z přesvědčení, že poškozená je osobou, která neměla jakýkoli motiv si útok vymýšlet. S tímto závěrem však obviněný nesouhlasí. Podle něj naopak je poškozená osobou, která zcela jistě není v daném řízení objektivní. Obviněný nezpochybňuje vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené, ale je toho názoru, že mohla vzniknout jako reakce na probíhající trestní řízení, jako určitá obava z toho, že o události se po celých Č. B. o ní povídá. Obviněný poukázal také na to, že byl nedůvodně zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Zastává názor, že rozměry kabinky neumožňují, aby v ní došlo k jednání popisovanému poškozenou.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a případně i vadné řízení jemu předcházející zrušil a přikázal věc příslušnému soudu (bez specifikace o který soud jde) k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Předně Nejvyšší soud připomíná, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 17 T 13/2014, byl v pořadí již třetím rozsudkem v příslušné věci. Předchozí rozsudky ze dnů 13. 6. 2014 a 5. 1. 2015 byly na podkladě odvolání obviněného zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že námitkami týkajících se skutku popsaného pod bodem 1) skutkové věty obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje dokazování a hodnocení důkazů a tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V dané věci se ale příslušné soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného a po náležitém zhodnocení všech důkazů, a to včetně obhajobou předloženého znaleckého posudku znalce MUDr. Berana, skutková zjištění a skutkovou větu pouze drobně a zcela správně upřesnil. Přezkumné řízení ve druhém stupni tedy proběhlo řádně, závěry odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněný zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, který vypracoval znalec MUDr. Beran a který byl obhajobou předložen při veřejném zasedání u odvolacího soudu dne 6. 8. 2015. Ze závěrů tohoto posudku obviněný dovozuje, že ke znásilnění poškozené z jeho strany vůbec nedošlo. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že obviněný byl z posuzované trestné činnosti popsané pod bodem 1) skutkové věty usvědčen na základě celé řady důkazů, které ve svém kontextu jednoznačně svědčí o jeho vině. Přímým a bezprostředním důkazem je především věrohodná výpověď poškozené M. J., která nestojí osamoceně, ale je v souladu s ostatními provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědka F. a dalších svědků, dále s vyhotovenými znaleckými posudky, lékařskými zprávami, protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací a plánkem místa činu, apod. Je zřejmé, že z uceleného řetězce důkazů nelze „vytrhnout“ jeden pro obviněného příznivě vyznívající důkaz (v tomto případě znalecký posudek MUDr. Berana), na jeho podkladě postavit skutková zjištění a ostatní důkazy opomenout. Naopak je třeba vzít v úvahu všechny zajištěné a provedené důkazy a tyto pečlivě hodnotit, jak správně učinily nalézací i odvolací soud.
I když tedy, jak uvádí obviněný, znalec MUDr. Beran stanovil možnost vzniku trhlinek sliznice konečníku v důsledku análního sexu až jako třetí možnost, když před tím jejich vznik odůvodňuje častější formou vypuzování stolice a zánětem, tak ve světle ostatních provedených důkazů je třeba učinit závěr o vině obviněného. Znalec MUDr. Beran dovodil, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného by mohla být jen akutní čerstvá trhlinka na č. 12. Tento závěr je v souladu s lékařskou zprávou proktologické ambulance (viz č. l. 150 spisu). Odvolací soud proto správně v souladu se zásadou in dubio pro reo upravil skutková zjištění tak, že v příčinné souvislosti s prokazatelným násilným análním stykem obviněného s poškozenou je toliko slizniční trhlinka na č. 12. Stejně tak bylo dle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného vypuštěno ze skutkových zjištění podvrtnutí krční páteře u obviněné, neboť s ohledem na časový odstup nebylo možno jednoznačně uvést, zda k distorzi krční páteře poškozené došlo v souvislosti s útokem obviněného. Odvolací soud tedy na základě znaleckého posudku MUDr. Berana upravil skutková zjištění a dodal, že s ohledem na časový odstup nelze předpokládat existenci dalších důkazů, které by mohly zmíněné dílčí rozpory objasnit, proto bylo postupováno dle zásady in dubio pro reo. Nejednalo se tak v žádném případě o situaci, kdy by si příslušný soud vybíral z jednotlivých znaleckých posudků ty pasáže, které se mu hodily, jak předestřel obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru obviněného ani v tom, že by se odvolací soud dopustil spekulace, pokud dovodil, že s ohledem na intoxikaci poškozené alkoholem nemusel obviněný vynaložit maximální úsilí k překonání jejího odporu. V řízení bylo prokázáno, že poškozená byla v inkriminovanou dobu skutečně značně ovlivněna alkoholem, proto je reálné a pochopitelné, že se nijak výrazněji nebránila a že na jejím těle nebyla zjištěna žádná poranění – vyjma drobných kožních oděrek na levém koleni.
Ke krácení práva obviněného na obhajobu nedošlo ani tím, že nalézací i odvolací soud zamítly jeho návrh na doplnění dokazování, jež mělo být doplněno rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl a odůvodnil, proč dle jeho názoru není tento důkaz potřebný, neboť měl k dispozici dostatek jiných důkazů svědčících o vině obviněného. Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů nižších stupňů, protokol o ohledání místa činu, náčrtek, fotodokumentace a výpověď poškozené jasně ukazují na to, že k sexuálnímu útoku mohlo v prostorách kabinky pánských toalet dojít. Důvodem, proč byl návrh na rekonstrukci zamítnut, nebyl přitom pouze zdravotní stav poškozené, ale navrhovaný důkaz byl zamítnut z důvodu nadbytečnosti s ohledem na ostatní již provedené důkazy a stabilizovaný skutkový stav.
Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného totiž vychází primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K tomu odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
U skutku pod bodem 2) skutkové věty rozsudku obviněný tvrdí, že újma na zdraví poškozeného neměla charakter ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku je sice možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantně uplatněnou, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Pokud jde o poruchu zdraví či jiné onemocnění, těmito je míněn takový změněný zdravotní stav poškozeného, který nastal v příčinné souvislosti s jednáním pachatele a který se projevoval nikoli jen nepodstatným zhoršením tělesných nebo duševních funkcí organismu. Za takovou poruchu na zdraví bývá považováno i smyslové omezení – tj. omezení zraku, sluchu, apod. Nelze přitom jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení. Soudní praxe vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1171 s.).
Obviněný svůj závěr o tom, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, opírá, stejně jako u skutku pod bodem 1), o jediný samostatně hodnocený důkaz, a to obhajobou předložený znalecký posudek znalce MUDr. Berana, ze kterého dovodil, že doba léčení poškozeného nepřesáhla sedm dnů. I zde je nutné zopakovat, že nelze účelově vytrhávat z kontextu pouze jeden jediný důkaz, který vyznívá ve prospěch obviněného, a zcela opomíjet existenci důkazů ostatních. Také ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný usvědčen na základě uceleného řetězce důkazů, které jeho vinu prokazují (tj. zejména výpovědi poškozeného F. F., lékařských zpráv, znaleckých posudků). Dle zjištěného skutkového stavu věci byl poškozený následkem jednání obviněného, který mu tlačil palcem ruky do oka, což si vyžádalo lékařské ošetření, omezen v běžném způsobu života týden až čtrnáct dnů, kdy týden jej oko bolelo (řezalo) a druhý týden měl už jen modřinu a krvavé oko. Po celou dobu si do oka musel aplikovat mast a kapky, které dostal při lékařském ošetření. Ostatně ani znalec MUDr. Beran nevyloučil, že vstřebání drobné krevní podlitiny pod spojivkou může přesáhnout jeden týden.
Na základě provedeného dokazování tak není pochyb o tom, že zatlačením palce ruky do oka poškozeného došlo u něj ke způsobení újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, způsobený následek znesnadnil poškozenému obvyklý způsob života po dobu nejméně sedmi dnů (nikoli jen po krátkou dobu) a vyžádal si lékařské ošetření. Obviněný přitom jednal v úmyslu přímém, neboť poškozeného napadl v okamžiku, kdy se tento snažil zamezit dalším sexuálním útokům obviněného na poškozenou M. J. Soudy obou stupňů ve vztahu k napadení poškozeného F. F. proto správně uznaly obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Je tak možno uzavřít, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní rozpor mez provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v předmětné věci nejedná.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného E. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 5. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu