ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.624.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 624/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 5 To 9/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 149/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 24 T 149/2015 uznal obviněného P. D. vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že společně s J. V., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, obviněný D. jako fanoušek fotbalového klubu Slavia Praha dne 11. 4. 2015 v 17:10:56 hodin v P., v L. s., nad L. t., bez zjevné příčiny s rozběhem kopl do nohou neztotožněného poškozeného, evidentně fanouška fotbalového klubu Sparta Praha, který proti němu procházel, chytil ho za ramena a držel ho, a V. tohoto poškozeného udeřil pravou rukou do obličeje, čímž ho v 17:10:59 hodin společně srazili na zem, obviněný se tohoto jednání dopustil, ačkoli jednak rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 8 T 416/2003 s právní mocí dne 11. 3. 2004, byl uznán vinným mimo jiné trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, a jednak rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 5 T 169/2009 s právní mocí dne 8. 1. 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 55 To 395/2009, byl uznán vinným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 .
Za to byl obviněnému D. v souladu s §358 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku s dohledem. Současně mu byl podle §76 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, spočívající v zákazu vstupu na všechna fotbalová utkání organizovaná Fotbalovou asociací České republiky a UEFA na dobu dvou a půl let.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 5 To 9/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
Naplnění prvního z nich spatřuje v nesprávném obsazení soudu, jelikož v jeho věci měl rozhodovat senát, namísto samosoudkyně, čímž došlo k porušení práv obviněného na zákonného soudce a na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 byla původně podána proti T. R., J. V. a dovolateli. S ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněného R. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku měl ve smyslu §314a odst. 1 tr. ř. konat řízení senát. Obvodní soud pro Prahu 7 pak ve složení senátu zahájil dne 3. 9. 2015 hlavní líčení a vyslechl během něj všechny obviněné a až v průběhu jednoho z dalších hlavních líčení byla věc obviněného D. vyloučena k samostatnému řízení pod sp. zn. 24 T 149/2015. O něm pak nově rozhodovala samosoudkyně, a nikoli senát, jak tomu bylo od počátku řízení před nalézacím soudem. Obviněný odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 152/97, podle něhož nedojde-li ke změně příslušnosti soudu, nelze měnit ani zásady určující obsazení soudu původního společného řízení, tedy ze senátu na samosoudce. Oba soudy se s námitkou obviněného nevypořádaly. Obviněný nadto dodal, že v případě změny obsazení soudu, bylo povinností soudu opakovat celé hlavní líčení znovu a nikoli jen pokračovat v řízení a konstatovat dosavadní průběh trestního řízení a stav věci.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný subsumoval námitku existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry, neboť odsouzení obviněného je výlučně založeno na důkazu kamerovým záznamem z vrtulníku Policie ČR, ačkoli na něm není zachycen přímý kontakt obviněného s blíže neztotožněnou osobou. Z rozběhu a nápřahu nohy obviněného vůči jiné osobě nelze nepřípustně dovodit, že došlo k fyzické inzultaci. Nebylo prokázáno, že k fyzickému kontaktu došlo, ačkoli se jeví tato varianta jako nejpravděpodobnější verzí skutkového děje. V takovém případě je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného. Dále uvedl, že stíhané jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako přečin výtržnictví, ačkoli z výpovědi obviněného i ostatních spoluobviněných a svědků vyplynulo, že se dovolatel s doposud neztotožněnou osobou znal, tudíž jeho jednání směřovalo výlučně proti individuálním zájmům, což nenaplňuje znak výtržnosti, který se musí vždy opírat o povahu samotného posuzovaného jednání a nepostačí zjištění, že jakékoliv násilí bylo spáchané na veřejnosti, a lze ho tedy bez dalšího podřadit pod předmětnou skutkovou podstatu. Jedná se o trestný čin hrubě narušující klidné občanské soužití, přičemž ochrana směřuje proti útokům narušujících veřejný klid a pořádek, nikoli individuální zájmy jednotlivců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. 7 Tdo 886/2007, podle něhož naplnění znaku „výtržnost“ nelze spatřovat v tom, že posuzované jednání bylo spácháno na ulici, protože tím je naplněn jiný znak, a to znak „na místě veřejnosti přístupném“. Naplnění znaku „výtržnost“ se musí opírat o povahu posuzovaného jednání samotného, a nikoli jen o okolnost, kde k tomu došlo ). Další pochybení spatřuje v tom, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když odvolací soud dospěl k závěru, že všichni útočníci jednali v tzv. situační konkludentní dohodě beze slov v atmosféře blížícího se fotbalového zápasu. V takovém případě by však musel být stíhán i obviněný R., k čemuž ale nedošlo. Obviněný D. ani nemohl přepokládat posléze nastalou situaci, když měl být podle odvolacího soudu strůjcem útoku. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující nejen jejich společné jednání, ale i sledování určitého cíle. Nejedná se však o spolupachatelství, působí-li souběžně více pachatelů proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. NS SR 57/1970). Obviněný sledoval jiné cíle než ostatní spoluobvinění.
Obviněný se domnívá, že předmětný skutek ani nedosahuje potřebné společenské škodlivosti odpovídající běžně se vyskytujícím případům přečinů výtržnictví, neboť je hraničním případem trestní odpovědnosti. Za skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví je stanovena nízká trestní sazba v rozmezí do tří let, a je otázkou, zda existuje veřejný zájem na dokončení trestního řízení, když je třeba vzít v úvahu výchovné dopady spojené s projednáním věci v hlavním líčení. V daném případě proto postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tedy zákona o přestupcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 8 Tdo 197/2013, nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04).
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 5 To 9/2016, dále jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 24 T 149/2015, jakož i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v něm obviněný opakuje svou obhajobu zejména ze svého řádného opravného prostředku, která je však nedůvodná, neboť se s ní odvolací soud adekvátně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení na straně 3 až 6, tudíž na něj státní zástupce plně odkazuje. Obviněný s argumentací odvolacího soudu ani nepolemizuje a omezuje se na opakování totožných námitek. Ve vztahu ke zmíněnému rozhodnutí ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 9 To 152/97 publikovaného pod č. 11/1999 Sb. rozh. tr. odvolací soud vysvětlil, proč se dovolatelem zmiňovaný judikát vztahuje k jiné procesní situaci, nadto u něj obviněný účelově zamlčel, že je v něm mimo jiné uvedeno, že v trestním řízení rozhoduje samosoudce pouze u okresního soudu (§314a odst. 1 tr. ř., §9 odst. 2 ZSS), kdy v naposledy citovaném ustanovení je výslovně uvedeno, že okresní soud rozhoduje v senátech nebo samosoudcem. K tomu lze dodat, že znění §314a odst. 1 tr. ř. se od té doby nezměnilo a nadále umožňuje, aby okresní soud v trestním řízení rozhodoval samosoudcem, což je podle citovaného judikátu hlavní důvod, pro který je rozhodování samosoudcem nepřípustné před soudem krajským - je přípustné jen před soudem okresním. Poukazuje-li dovolatel na to, že před samosoudkyní mělo proběhnout celé hlavní líčení znovu, není patrno, zda a jaký dovolací důvod tomuto tvrzení přiřazuje. Navíc je takový požadavek zjevně nepřiměřený, když samosoudkyní byla Mgr. Iveta Postulková, tedy předchozí předsedkyně senátu. V takovém případě se tudíž nejedná o změnu složení senátu ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Obhájce obviněného ani po dobu celého hlavního líčení konaného dne 30. 11. 2015 nevznesl žádné námitky či připomínky v tomto směru.
Pod namítaný extrémní nesoulad obviněný nepodřadil žádné námitky, které by jej mohly podpořit, pouze zmiňuje nedodržení procesní zásady in dubio pro reo , u níž Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015).
Okolnost, že se obviněný s neztotožněným poškozeným znal a že předmětný útok proto směřoval výlučně proti individuálním zájmům, nemá na posouzení znaku výtržnosti vliv, neboť i útok na zcela individuální zájmy činěný veřejně výtržností být může (viz rvačka sourozenců nebo vulgární napadání mezi manželi), když není vyloučeno, aby takové jednání dosáhlo intenzity výtržnosti, byť pachatelé útočí na zájmy ryze osobní. Obdobně je tomu v případě fyzických útoků fotbalových chuligánů, tedy osob, které na sebe vzájemně útočí pod záminkou sportovních utkání. V otázce spolupachatelství nelze obviněnému taktéž přisvědčit, jelikož není podstatné, zda a s jakým výsledkem se orgánům činným v trestním řízení daří stíhat pachatele obdobné nebo jiné trestné činnosti. Obhajoba zloděje „všichni kradou“ je bez významu. Státní zástupce ve vztahu k namítanému nedostatku společenské škodlivosti jednání obviněného odkázal na argumentaci odvolacího soudu na straně 5 a 6 odůvodnění napadeného usnesení, s níž se ztotožnil a odkázal na související judikaturu (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10, sp. zn. I. ÚS 3113/13, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 960/2015, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 a další), z níž citoval. Skutek podle něj spočíval v běžné výtržnosti fotbalového chuligána poblíž skupin a davů jiných chuligánů. Takové jednání je zjevně škodlivé více než obvyklá výtržnost osamělého pachatele, neboť uvedený typ výtržnosti je páchán s rozmyslem, lze jej postihovat pouze při vynaložení vysokých nákladů finančních i lidských, působí tím vysoké škody i osobám zcela nezúčastněným a je tím více odsuzován širokou veřejností.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl z důvodu opakování námitek, s nimiž se soudy již vypořádaly, jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Zároveň podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 5 To 9/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Obviněný jej uplatnil v podobě, že namísto senátu ve věci rozhodl samosoudce, což je však námitka nedůvodná, nadto již zcela vyřešená soudem odvolacím, neboť ji obviněný beze změny přejal ze svého řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud stručně rekapituluje z odůvodnění napadeného usnesení, když odvolací soud správně dovodil, že věc byla z prvopočátku projednávána jako věc senátní toliko z důvodu přísnější právní kvalifikace jednání spoluobviněného R., ačkoli se u obviněného D. jednalo o věc samosoudcovskou ve smyslu §314a tr. ř., podle něhož samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jímž je právě i nyní projednávaná věc obviněného, kterému je kladen za vinu přečin výtržnictví, u něhož činí horní hranice tři roky. Kauza obviněného byla vyloučena z důvodu procesní překážky na straně obviněného, nic tedy nebránilo tomu, aby ji plně v souladu s trestním řádem projednala samosoudkyně, která dříve vedla předchozí řízení v postavení předsedkyně senátu. Neopakováním do té doby provedených důkazů tak nedošlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, neboť bylo rozhodováno stejnou soudkyní o tomtéž obviněném na základě stejné obžaloby o totožném skutku. K porušení práva obviněného D. na zákonného soudce proto v žádném případě dojít nemohlo. Odvolací soud taktéž vysvětlil, proč na nyní posuzovaný případ nedopadá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 152/97, jež se vztahuje k obsazení krajského soudu jako soudu rozhodujícího v prvním stupni, a tudíž nikoli na obsazení Obvodního soudu pro Prahu 7, jenž má postavení soudu okresního.
Dovolatelem další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněný se v dovolání soustředil jen na zopakování svých odvolacích námitek týkajících se domnělé důkazní nouze, když podle něj videozáznam pořízený Policií ČR z vrtulníku, jako jediný usvědčující důkaz, neprokazuje žalované jednání, jelikož se jednalo jen o naznačený kop v žertu, tudíž při nedostatku skutkových zjištění svědčících pro vinu obviněného měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Tyto výtky jsou však veskrze skutkové, případně procesní a odvolací soud je ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyvrátil. Nemohou tudíž naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Totožná situace vyvstává u dovolatelových námitek subsumovatelných pod tento dovolací důvod v podobě absence znaku výtržnosti, společenské škodlivosti a podmínek pro posouzení jednání obviněného, jako spáchaného ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se jimi též podrobně zabýval, vypořádal se s nimi a obviněný je znovu opakuje i v dovolání v tomtéž znění, aniž by přinejmenším uvedl polemiku s těmito závěry, a to jen proto, že není spokojen s výsledkem předchozího řízení, ačkoliv skutek byl správně právně posouzen. V takovém případě je pak nutno jeho dovolání označit za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud proto plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, když nepokládá za potřebné jeho správně uvedené argumenty ve svém vlastním rozhodnutí opakovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu