ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.628.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 628/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2016 dovolání obviněného Ing. F. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 To 161/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 113/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 4 T 113/2015, byl obviněný Ing. F. V. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v O. a na dalších přesně nezjištěných místech v době od 12. 6. 2012 do 6. 11. 2013 poškozenému Ing. M. K. nejprve lhal, že mu zprostředkuje zakázku v Rusku, na kterou potřebuje zálohu, a vylákal z něj tak dne 12. 6. 2012 částku 4.000 EUR a dále mu lhal, že potřebuje půjčit peníze na úhradu různých nákladů (letenka, poplatky, apod.) souvisejících s vyřizováním ziskových obchodů v Rusku, ze kterých již brzy zaplatí poškozenému třímilionovou pohledávku, a tak poté kromě toho:
do dne 30. 9. 2012 vylákal od poškozeného celkem 125.000 Kč a dále
dne 18. 3. 2013 vylákal od poškozeného 20.000 Kč
dne 3. 5. 2013 vylákal od poškozeného 42.000 Kč
dne 20. 5. 2013 vylákal od poškozeného 32.000 Kč
dne 17. 6. 2013 vylákal od poškozeného 25.000 Kč
dne 6. 11. 2013 vylákal od poškozeného 200.000 Kč
a sliboval mu přitom vždy vrácení těchto částek a často i dobu, kdy tak učiní, ačkoli věděl, že poškozenému žádnou zakázku nezprostředkuje, že půjčené peníze mu nikdy nevrátí ani vrátit nemůže, a tak způsobil poškozenému škodu v celkové výši 546.720 Kč, ze které přes urgence poškozeného uhradil pouze 30.000 Kč, přičemž poškozenému zatajil, že je proti němu vedeno několik exekučních řízení pro dluhy přesahující 50.000.000 Kč.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. M. K. částku 516.720 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený Ing. M. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 4 T 113/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 To 161/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 To 161/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci uplatněné dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy vyšly z neprokázané hypotézy, že poškozenému lhal, pokud tvrdil, že pro jeho společnost zprostředkuje zakázku v Rusku a přitom věděl, že mu žádnou zakázku nezprostředkuje a půjčené peníze nikdy nevrátí. V návaznosti na to pak prezentuje některá další skutková zjištění a dospívá k závěru, že skutkový stav je v rozporu s právním závěrem učiněným soudem. Dle názoru obviněného soudy obou stupňů pominuly fakt, že pouhé nezprostředkování v rámci obchodního vztahu odsouzeného a poškozeného nemůže být rozhodné pro trestněprávní sankci. Podle jeho mínění se jednalo o soukromoprávní zprostředkovatelský vztah, jehož obsahem byla možnost získání zakázek v Rusku, kdy skutečně aktivity ve prospěch poškozeného vyvíjel, byť bez efektu. Dodal, že dobrovolné jednání poškozeného bylo elementárně neopatrné a rizikové. Poškozený podstupoval nejisté transakce, nic si neověřoval, smlouvy o půjčkách vyhotovil ex post atd. Vzhledem k tomu se obviněný domnívá, že posuzovaný případ měl být řešen v rámci civilní odpovědností. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v kterém má jeho názor oporu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám obviněného předmětné obžaloby zprostil, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Výtky obviněného, jejichž podstatou je prezentace vlastních skutkových zjištění či rekapitulace, vlastní reprodukce a výklad skutkových zjištění učiněných soudy, nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Za nedůvodnou označil i výhradu obviněného, dle níž soudy vyvodily trestní odpovědnost z pouhého „nezprostředkování“ v rámci obchodního vztahu. K tomu podotkl, že trestní odpovědnost byla dovozena s ohledem na komplexní skutková zjištění, jež naplňují skutkovou podstatu předmětného deliktu, nikoliv s pouhým odkazem na to, že nedošlo ke slíbenému zprostředkování obchodu. Státní zástupce nepřisvědčil obviněnému ani v tom, že proti němu neměla být uplatněna trestní odpovědnost, protože poškozený sám jednal dobrovolně a zároveň riskantně a neopatrně. Připustil, že poškozený sice mohl být opatrnější, nicméně nelze z tohoto faktu dovodit, že by soudy obou stupňů porušily ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku jen proto, že si poškozený mohl počínat obezřetněji. Způsob provedení předmětné trestné činnosti obviněným nelze podle názoru státního zástupce označit za takový, jenž by u poškozeného ihned vzbudit pocit nekalého jednání, případně nedůvěru či podezření, že se stává obětí podvodu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 784/2010, ze kterého vyplývá, že existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Za podstatné označil, že obviněný v rámci uvedeného vztahu naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva, a to tím spíše, když obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Uplatnění trestní odpovědnosti je v tomto konkrétním případě podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství plně opodstatněné.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení, použil je také v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitky obviněného, že rozhodující soudy vyšly z údajně neprokázané hypotézy, že lhal poškozenému, že pro jeho společnost zprostředkuje zakázku v Rusku, i když věděl, že se nic takového nestane a půjčené peníze mu nikdy nevrátí, nenapadají nesprávnost právního posouzení skutku, ale jsou výlučně zaměřeny proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje dokazování a hodnocení důkazů a tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil, je nutno hodnotit jako námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Námitkami tohoto charakteru je dovolací soud povinen zabývat se pouze a jedině v situaci, kdy dojde k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto byla vyvrácena provedenými důkazy. Odvolací soud se pak zákonu konvenujícím způsobem zabýval a vypořádal s námitkami formulovanými v podaném odvolání. Přezkumné řízení ve druhém stupni proto Nejvyšší soud hodnotí jako řádně a zákonně provedené, vyslovené závěry odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, lze proto na ně plně odkázat.
Obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován zejména výpovědí poškozeného Ing. M. K., který zásadně potvrdil, že to byl obviněný, kdo mu sděloval, že má kontakty v Rusku, donesl mu smlouvu a nějaké dopisy z Ruska s tím, že pokud zaplatí 50.000 EUR, dostanou možnost zakázky v Rusku, kterou by obviněný zprostředkoval. Nejprve se domluvili na poskytnutí částky 4.000 EUR, poté následovaly další žádosti obviněného o hotovost v několika splátkách, jak je specifikováno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný poškozenému rozhodně nesdělil, že je proti němu vedeno několik exekučních řízení v řádu desítek milionů, naopak uváděl, že čeká desetimilionové zisky ze zakázek v Rusku. Obviněný si byl jednoznačně vědom své krajně nepříznivé finanční situace, poškozeného o svých finančních problémech neinformoval, naopak jej průběžně utvrzoval o pokračujících konkrétních jednáních s očekávaným dobrým a slíbeným výsledkem. Podle jeho tvrzení byly naplánované zisky reálné ve velmi krátké době, přičemž budou bohatě pokrývat všechny již existující závazky. Nadto poškozenému opakovaně zdůrazňoval, že pokud nepošle další peníze, budou všechny dosavadní investice nenávratně ztraceny. Poškozený si sám nedokázal ověřit reálnou činnost obviněného v Rusku, ale domluvil si s ním společnou návštěvu Ruska, kde hodlal údaje obviněného na místě verifikovat. Obviněný však dvakrát schůzku zrušil z důvodů, které měly být údajně na ruské straně. Žádný jiný důkaz neprokazoval, že by obviněný pro poškozeného zprostředkoval nějaký konkrétní obchod či vyvinul nějakou jinou aktivitu k tomu, aby mohl poškozenému splnit závazky, jež vůči němu měl. Za důkazy potvrzující obviněným namítané „zprostředkování“ lze stěží považovat písemnosti osvědčující, že v roce 2007 a 2010 pánové Z., I., P. či Š. mají patenty na léčbu adenokarcenomu (?), případně zpráva ze dne 12. 8. 2014 potvrzující, že obviněný a blíže neztotožněný muž V. S. O. (bez specifikace adresy firmy, totožnosti podepsaného, jeho postavení či zaměstnání, razítka, označení oboru podnikání, notářskou verifikaci listiny apod.) „spolu projednali možnost zařazení firmy N. na ruský trh“. Ve spise rovněž není k dispozici nic, co by potvrzovalo kontakt obviněného s věrohodnou ruskou společností, rezervaci či zakoupení letenek do Ruska, placení jakýchkoli poplatků pro ruskou stranu, apod.).
Vzhledem k výsledkům provedeného dokazování se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že vina Ing. F. V. byla plně prokázána a má oporu v provedených důkazech. V průběhu řízení bylo prokázáno, že v době, kdy obviněný od poškozeného vylákal peníze pod vymyšlenou záminkou, již nebyl schopen hradit žádné své závazky, bylo proti němu vedeno exekuční řízení pro dluhy přesahující částku padesát milionů korun, avšak poškozeného o této skutečnosti neinformoval, přesto od něj požadoval další peníze jako zálohy na domluvené podnikání v Rusku. Sliboval poškozenému nejen vrácení, ale i navýšení finančních částek, které takto od poškozeného získal, udával nereálné termíny vrácení peněz a opakovaně poškozeného utvrzoval v přesvědčení, že je jen otázkou krátké doby, kdy se mu investice bohatě vrátí. Je nepochybné, že tímto svým cíleným jednáním uváděl poškozeného od počátku v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti o tom, že žádná obchodní jednání spojená s investicemi v Rusku nevede, poškodil jej o částku přes 540.000 Kč, o kterou naopak sebe obohatil. Pochybnosti nevznikly ani o formě zavinění v úmyslu přímém, když odvolací soud v tomto směru upřesnil závěr soudu prvního stupně, přičemž pro správnost tohoto závěru i uplatněné argumentace Nejvyšší soud plně pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (viz str. 6, 7).
Obviněný dále v dovolání namítl, že poškozený jednal dobrovolně, a proto by vůči němu neměla být uplatněna trestní odpovědnost, neboť pouhé „nezprostředkování“ v rámci obchodního vztahu nemůže být rozhodné pro založení trestněprávní odpovědnosti. Tyto námitky je sice možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že jsou neopodstatněné.
Obviněný v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které však na nyní posuzovanou trestní věc nedopadá. Byť je možno připustit, že poškozený mohl vyžadovat od obviněného lepší ověření slibovaných aktivit, resp. mohl si počínat více obezřetněji a opatrněji, nelze jeho jednání označit za tak naivní, že by samotný tento fakt byl sto obviněného z trestné činnosti vyvinit. Nešlo totiž o takové okolnosti, které by v poškozeném mohly hned zpočátku vzbudit nedůvěru či podezření, že se stává obětí podvodu. Poškozený měl snahu si obviněným uváděné skutečnosti ověřit, chtěl se setkat s ruskou stranou, což se však nepodařilo, a spoléhal na informace od obviněného. Je třeba také vzít v úvahu, že pro poškozeného jako českého občana bylo složité ověřovat si relevantní skutečnosti v zahraničí.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že pouze na základě jisté neopatrnosti poškozeného nelze dospět k závěru o porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany rozhodujících soudů.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
V projednávané věci se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil jednání, které naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, navíc v kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 písm. d). Jednání obviněného je tak jednáním společensky škodlivým, jde o trestnou činnost proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů (exces) a stalo se natolik společensky škodlivým, že na ně bylo zapotřebí v každém případě bezodkladně reagovat prostředky trestního práva. Nejvyšší soud proto nesdílí právní názor obviněného, že na jeho případ byly prostředky práva trestního aplikovány nepřiměřeně. V situaci, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, byla aplikace prostředků trestněprávní represe zcela namístě.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Je tak možno uzavřít, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného Ing. F. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 5. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu