ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.69.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 69/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2016 o dovolání obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 10 To 157/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 111/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 T 111/2014, byl obviněný L. M. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„dne 2. 10. 2012 v P. a K., ačkoliv si byl vědom toho, že M. K. se dopustil trestné činnosti spočívající v tom, že dne 2. 3. 2012 při sjednávání úvěru určeného pro nákup vozidla Fiat Punto se společností Credium, a. s. ve výši 179.900 Kč uvedl nepravdivé údaje pro poskytnutí úvěru a jeho výši o tom, že M. K. v uvedené době nebyl zatížen jinými splátkami, a ačkoliv si byl vědom toho, že M. K. měl od 22. 6. 2011 povinnost každý měsíc hradit 13 504,22 Kč na splátku GE Money Bank, a. s., a ačkoliv si byl vědom toho, že jemu ani M. K. vozidlo nepatří, a vědom si ujednání, že předmět financování – vozidlo Fiat Punto – nesmí být do zaplacení poslední splátky převedeno na třetí osobu, přesto vědomě neoprávněně vozidlo v hodnotě 160 000 Kč převedl J. P. za částku 109 000 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. M. odsouzen podle §214 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 T 111/2014, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 10 To 157/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal následně obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že ke konstatování jeho viny v předmětné věci by muselo být prokázáno, že skutečně byl subjektem stojícím za převodem vozidla, a že věděl o tom, že úvěr, z něhož bylo vozidlo pořízeno, byl získán trestnou činností. Obé však jíž od počátku trestního řízení popírá. Obviněný vytýká soudu prvního stupně, že hodnotil důkazy způsobem příkře odporujícím ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, přičemž ani odvolací soud jeho námitky nereflektoval. Dále pak z vlastního hlediska rozebírá a hodnotí výpovědi svědků K., S. a P., přičemž současně označuje způsob, kterým soudy tyto důkazy hodnotily, za neobjektivní, nelogický a odporující zásadě in dubio pro reo. U svědka K. nebylo k jeho návrhu u hlavního líčení ověřeno, zda tento nevypovídá pod vlivem alkoholu. Tento svědek ostatně neuvedl žádné podstatné skutečnosti, z nichž by vina dovolatele mohla být vyvozena, neboť hovořil pouze o tom, že s obviněným „dělal“ nějaké úvěry, přičemž není specifikováno jaké úvěry a jakým způsobem. Současně dovolatel zdůrazňuje existenci kupní smlouvy, kterou podepsal svědek K., což je podle něj důkaz, že za převodem vozidla stál právě tento svědek. Výpovědi svědků S. a P. obviněný vnímá jako protikladné, u nichž je nadto nutno důsledně zvažovat věrohodnost jmenovaných. Svědek P. tak v rámci výslechu u policie uvedl, že za převodem vozidla stál K., zatímco u hlavního líčení za strůjce označil obviněného. S ohledem na časový odstup obou výpovědí by tak soudy jako věrohodnější měly brát v potaz dřívější výpověď, kdy si svědek musel lépe vzpomínat na okolnosti případu. Z vlastního hlediska hodnotí dovolatel též výpověď svědkyně P. a důkaz fotokopií internetové stránky, na které bylo předmětné vozidlo nabízeno, když nebylo ověřeno telefonní číslo v inzerátu uvedené, přičemž pokud by tak bylo učiněno, zjistilo by se, že daný telefon nenáležel obviněnému.
Vlastní hodnocení výpovědi svědka K. provádí dovolatel též ve vztahu ke své vědomosti o podmínkách úvěrových smluv a dovozuje, že v souladu se zásadou in dubio pro reo musí být uzavřeno, že nevěděl, co svědek K. do žádosti vyplnil. Sám mohl maximálně vědět o jiném úvěru svědka K., avšak na jakémkoliv sjednávání smlouvy se nepodílel. Dále se pozastavuje nad tím, že soud odsoudil M. K. trestním příkazem pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 trestního zákoníku, aniž by si prověřil, zda by společnost Credium, a. s., neposkytla úvěr bez ohledu na to, že K. již nějaké finanční produkty čerpal, či zda ze strany dlužníka nešlo při vyplňování žádosti o pouhý omyl (nedbalost) v označení kolonky o absenci dalších závazků. Formulaci základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu označuje za nelogickou a několikrát kritizovanou Ústavním soudem. V této souvislosti uvádí, že trestné není poskytnutí nepravdivé informace, která neovlivnila poskytnutí úvěru. Soudy však naopak mechanicky dovodily dovolatelovu vinu ze skutečnosti, že svědek K. již byl pravomocně odsouzen, a neprovedly dokazování, kterým mohla být presumovaná správnost dřívějšího rozhodnutí o vině svědka K. prolomena. Povědomí o pochybení svědka K. nemohlo být vyloženo na straně obviněného jako osoby práva neznalé tak, že si sám toto pochybení z trestně právního hlediska posoudil, a dospěl k tomu, že úvěr byl poskytnut nezákonně. Pokud by i obviněný věděl, že svědek K. uvedl nepravdu do žádosti, musel by přesně znát ustanovení §211 odst. 1 trestního zákoníku, „zanalyzovat po právní stránce nastalou situaci a sám si vyhodnotit, zda-li bylo jednání svědka K. trestné“. V neposlední řadě poukazuje na fakt, že osobní automobil byl převeden ještě před zahájením trestního stíhání, a nelze tak dojít k závěru, že dovolatel v okamžiku převodu automobilu věděl o tom, že prostředky získané z úvěru byly získané trestným činem.
Své dovolání obviněný uzavírá tím, že s ohledem na výpovědi svědků a existenci kupní smlouvy se zdá být hodnověrnější účast svědka K. na převedení automobilu, a že z žádného důkazu nevyplývá povědomí dovolatele o způsobu vyplnění žádosti svědkem K. I kdyby toto povědomí měl, pak ne každá nepravda v žádosti o úvěr zakládá skutkovou podstatu trestného činu. Posouzení trestnosti jednání občana, obzvláště v hraničních případech, nemůže zpětně založit trestní odpovědnost toho, kdo jednání jiného neposoudil tak, jak toto jednání mnohem později zhodnotil soud.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a obviněného obžaloby buďto zprostil, či aby v souladu s §265l odst. 1 přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil následovně. Ve svém podání stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále se vyjádřil k jednotlivým námitkám dovolatele tak, že tyto v převážné míře směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Jsou to námitky, ve kterých obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů tvrdí, že neprovedl převod vozidla na J. P., a že mu nebylo známo, že M. K. uvedl nepravdivé údaje v žádosti o úvěr, ze kterého nákup vozidla financoval. Skutková zjištění, která o těchto okolnostech soudy učinily, logicky vyplývají z provedených důkazů a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním, rozporu. V tomto směru lze odkázat na výstižné shrnutí důkazní situace provedené odvolacím soudem na str. 3 – 4 odůvodnění jeho rozhodnutí.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit toliko námitky, podle kterých jednání M. K. s ohledem na charakter údajů nepravdivě uvedených v žádosti o úvěr údajně nevykazovalo znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku a s touto námitkou spojené námitky týkající se existence subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §214 trestního zákoníku na straně dovolatele, podle kterých dovolatel i v případě, že by věděl o uvedení nepravdivých údajů v K. žádosti o úvěr, nevěděl o tom, že toto jednání je trestným činem. Zákon nestanoví žádné podmínky týkající se významu nepravdivých údajů pro poskytnutí úvěru, je však nepochybné že údaje o již existujícím úvěrovém zatížení žadatele jsou natolik důležité pro rozhodování peněžního ústavu, že právě jejich nepravdivé uvedení vykazuje znaky trestného činu úvěrového podvodu. Dovolateli lze přisvědčit v tom směru, že v řízení o trestném činu podílnictví není soud mechanicky vázán již existujícím pravomocným soudním rozhodnutím o vině pachatele základního trestného činu; v předmětné trestní věci však neexistovaly žádné rozumné důvody k tomu, aby správnost pravomocného rozhodnutí o vině původně spoluobviněného M. K. (trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 1 T 111/2014) byla jakkoli zpochybňována. Jestliže ale obviněný M. podle skutkových zjištění věděl o tom, že nákup vozidla byl financován z bankovního úvěru, který M. K. získal za uvedení nepravdivých údajů v žádosti o úvěr, pak znalost těchto okolností na straně obviněného M. plně postačuje k závěru o existenci subjektivní stránky trestného činu podílnictví na jeho straně, přičemž k existenci zavinění pachatele postačuje jeho úmysl v rovině eventuální. V žádném případě pak není k trestnosti podílníka nezbytné, aby v době, kdy věcí či jinou majetkovou hodnotou provedl některou z dispozic uvedených v §214 tr. zákoníku, byl již pachatel základního trestného činu trestně stíhán či dokonce pravomocně odsouzen. Dovolací námitky obviněného M. jsou tedy zjevně nedůvodné. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství pro úplnost dodal, že při užití jednání obviněného bylo v rámci §214 odst. 1 tr. zákoníku právně posouzeno podle písm. a), b), byť fakticky odpovídá toliko jednání pod písm. b). Na tuto vadu, která ostatně nemá z hlediska postavení obviněného prakticky žádný význam, však dovolatel nepoukazuje.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Jelikož dovolání k Nejvyššímu soudu lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spadá do rámce řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založený na námitce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a přezkumu vznesených námitek podřazených pod shora uvedený dovolací důvod konstatuje následující. Drtivá většina obviněným uplatněné argumentace již byla z jeho strany použita v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž se jedná v podstatě o opakování skutkových námitek, jimiž se jmenovaný dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů. Danými skutečnostmi se přitom zabývaly a dostatečným způsobem vypořádaly již oba nižší soudy. Dovolací soud proto může odkázat zejména na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně, kde jsou rozvedeny veškeré okolnosti, o které nalézací soud opřel svůj závěr o vině obviněného, s nímž se následně odvolací soud plně ztotožnil. Na základě dokazování byla vina L. M. konstatována s přihlédnutím k výpovědím svědků K. (jenž potvrdil, že dotčený úvěr se společností Credium, a. s. uzavíral s vědomím a za účasti obviněného, který rovněž věděl o jeho předchozím úvěrovém zatížení u spol. GE Money Bank, a. s., jakož i uvedl, že vozidlo Fiat Punto si následně obviněný odebral do své dispozice), jakož i S. a P. (kteří potvrdili, že vozidlo, které delší dobu používal obviněný, na jeho žádost odjeli prodat do P.). Nelze současně opomenout veškeré okolnosti, které byly uvedeny k otázce přístupu obviněného k účtu svědka K., transferu peněz z něj na účty osob spřízněných s obviněným, zejména V. V. (babičky obviněného), ze kterého pak plynuly některé splátky na předmětné vozidlo, což opět nemohl učinit nikdo jiný než obviněný M. Odvolací soud tak, stejně jako soud prvého stupně, vycházel z uceleného, pevného a logicky provázaného řetězce důkazů, na jehož základě mohly oba soudy dospět bez důvodných pochybností k závěrům, které ve svých rozhodnutích učinily. Je přitom zřejmé, že celá trestná činnosti počínaje uzavřením úvěrové smlouvy na základě nepravdivých údajů, až po převod motorového vozidla byla provázaná a plánovaná, s maximální snahou o zastření účasti obviněného M. Pakliže tento nyní namítá nedostatečné dokazování směrem např. k ověření telefonního čísla, které bylo uvedeno v inzerci na prodej automobilu, této otázce orgány činné v trestním řízení věnovaly pozornost (č. l. 261), avšak za zjištění, že číslo náleželo anonymní předplacené kartě mobilního operátora, kterou pachatel evidentně zakoupil za účelem zastření své totožnosti.
Daným závěrům, které ve svém usnesení podpořil také odvolací soud nelze ničeho vytknout a jako takové nevykazují žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Tolik stručně k otázce skutkových zjištění, kdy toto dovolací soud konstatuje nad rámec předepsané přezkumné činnosti a ve zbývající části plně odkazuje na odůvodnění usnesení krajského, resp. rozsudku okresního soudu, neboť takto uplatněné námitky obviněného jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde je konstatováno, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Za podřaditelnou námitce ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze označit pouze argumentaci týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví. Obviněný předně poukazuje na již samotné jednání M. K., které dle jeho názoru nemuselo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, a to z hlediska povahy uváděných nepravdivých údajů, když i na základě nich mohlo dojít k poskytnutí úvěru ze strany peněžní instituce, stejně jako nelze vyloučit, že daná chyba byla ze strany M. K. učiněna nedopatřením. Obviněný pak o těchto hraničních skutečnostech nemusel vědět, a jejich vyložení v intencích úmyslného protiprávního jednání u něj, jako u osoby neznalé práva, nelze předpokládat. Pokud tedy ještě před zahájením trestního stíhání obviněného i M. K. došlo k převodu vozidla, nelze dle dovolatele konstatovat, že obviněný v okamžiku převodu věděl, že prostředky získané z úvěru byly opatřené tr. činem.
Shora uvedenou argumentaci však dovolací soud považuje, v naprosté shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, za chybnou. Přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel dopustí tehdy, jestliže ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá - a) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo b) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmenu a) . Již na tomto místě může dovolací soud vyslovit shodu s vyjádřením státního zástupce ohledně chyby (dovolatelem nevytýkané) ohledně právní kvalifikace jednání v rámci základní skutkové podstaty trestného činu, tedy jak podle §214 odst. 1 písm. a), tak i písm. b) tr. zákoníku. Že se jedná toliko o vadu nedbalostní či písařskou svědčí i fakt, že soud prvého stupně v právní větě výroku svého rozsudku správně uvedl, že obviněný na jiného převedl věc, která byla opatřena za věc získanou trestným činem na území České republiky jinou osobou, tedy posuzoval případ v souladu toliko s ustanovením §214 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (a následujícího odst. 2 písm. a), b)). Vada, které se dopustil soud prvého stupně, a která zůstala nepovšimnuta také soudem dovolacím, však nebyla ze strany dovolatele nikterak napadána, stejně jako v jeho prospěch nepodal dovolání státní zástupce. Ačkoliv tedy na právní závěry obou nižších soudů je třeba nahlížet jako na pochybení, je třeba současně konstatovat, že na postavení obviněného nemají žádný význam, když jeho jednání bylo podřazeno rovněž kvalifikovaným znakům skutkové podstaty podle §214 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to v tomto případě zcela správně. V intencích daného ustanovení pak byl také ukládán trest. V případě, že by pochybení, na něž upozorňuje státní zástupce bylo ze strany dovolatele namítáno, byl by tímto dán Nejvyššímu soudu prostor k rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy jeho odmítnutí z důvodu, že projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být řešená, není po právní stránce zásadního významu.
V rámci projednávaného případu je trestná činnosti obviněného navázána k protiprávnímu jednání M. K., jenž byl trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2014, č. j. 1 T 111/2014-283 uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku. Přečin podílnictví tak představuje snahu pachatele na tom, aby důsledky hlavního (základního) trestného činu zůstaly nezměněny. Primární je proto vědomí pachatele o tom, že věc (či jiná majetková hodnota), s níž provádí dispozici ve smyslu převodu na jiného, pochází z hlavní (základní) trestné činnosti. Takovýto postup pak z hlediska zavinění musí naplňovat formu úmyslné jednání (§15 tr. zákoníku), alespoň v podobě eventuální. Pachatel tedy musí znát veškeré skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc nebo jiná majetková hodnota získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový hlavní (základní) trestný čin. Oba nižší soudy přitom po provedeném dokazování dospěly k závěru, že obviněný participoval na trestné činnosti M. K., když s tímto navštívil peněžní instituci poskytující úvěr, vzhledem k předchozím vztahům a spolupráci věděl, že posledně jmenovaný je zatížen dalším úvěrem, a že tuto skutečnost při sjednávání smlouvy zamlčel. Následně pak právě vozidlo, které bylo získáno za peníze pocházející z podvodně získaného úvěru provozoval, a prostřednictvím transakcí, které činil díky dispozičnímu právu k účtu M. K., z něhož převáděl finanční prostředky na účty spřízněných osob, tento předmětný úvěr částečně splácel. Z těchto okolností proto nelze než dojít ke shodnému přesvědčení, jako to učinil odvolací a také nalézací soud, tedy, že obviněný L. M. věděl o protiprávním jednání M. K. v podobě uvádění nepravdivých údajů při sjednávání úvěrového produktu, jakož i o tom, že z takto podvodně vyzískaných peněz bylo zakoupeno vozidlo Fiat Punto, které pak i přes nemožnost převodu na třetí osobu do doby splacení úvěru, prodal J. P. Jak již bylo uvedeno výše, jeho zapojení do prodeje je dokladováno výslechem svědků S. a P. Lze též doplnit, že ačkoliv zákonodárce v podstatě nespecifikuje, na jaké konkrétní údaje se jejich nepravdivé uvedení, či naopak zamlčení vztahuje, a z formálního hlediska proto postačí k naplnění znaků skutkové podstaty jakékoliv takové uvedení v omyl, je možno jednoznačně poukázat, že kromě údajů týkajících se totožnosti samotného žadatele, se za zcela typické považují informace o výši výdělku žadatele, jakož i právě o jeho dalších finančních omezeních a zatíženích. Jedná se o takový podstatný typ údajů, který má přímý vliv na rozhodování peněžní instituce, zda požadovaný úvěrový rámec poskytne či nikoliv. Při posouzení věci v případě M. K. tedy není možno shledávat žádné pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, jak to učinil Okresní soud v Kladně v rámci svého rozhodnutí formou trestního příkazu, a to zejména jestliže jmenovaný při sjednávání úvěrové smlouvy ve své žádosti uvedl nepravdivé informace o své bezdlužnosti, byť ve skutečnosti byl povinen hradit měsíční splátky ve výši 13.504,22 Kč. O této skutečnosti přitom obviněný M. věděl a byl obeznámen s tím, že finanční prostředky poskytnuté za účelem koupě motorového vozidla pocházejí z trestné činnosti, jakož i s tím, že s vozidlem nelze až do splacení úvěru disponovat formou převodu na třetí osobu. Jestliže tak i přesto učinil, musel vědět, že svým jednáním porušuje zákonem chráněný zájem v podobě útoku na cizí majetek a tento porušit chtěl. Je proto třeba jeho zavinění spatřovat za zcela naplněné v podobě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť k trestnosti by postačovala i forma úmyslu eventuálního (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), tedy srozumění s porušením zákonem chráněného zájmu. Znalost takové elementární právní úpravy postihující jak úvěrové podvody, tak převody věcí z nich pocházejících, je přitom zcela presumována, k čemuž není třeba žádných specifických vědomostí. Stejně tak není podstatné, zda pachatel hlavního trestného činu již byl trestně stíhán či dokonce pravomocně odsouzen před inkriminovaným převodem.
Pro shora uvedené, je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný L. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pročež v právním posouzení věci ze strany obou soudů nebyly shledány žádné podstatné vady (s výjimkou chybného označení jednání rovněž pod písm. a) §214 odst. 1 tr. zákoníku, která však na postavení obviněného nemá natolik zásadní vliv, aby odůvodňovala zásadu dovolacího soudu v podobě zrušení napadeného rozhodnutí a současně nebyla dovolatelem vytýkána, aby byl soud zavázán k rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.).
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů konstatoval, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.