ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.847.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 847/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 1 To 12/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 12/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 53 T 12/2015 byl obviněný P. N. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 19. 5. 2015 v době kolem 14.30 hodin v rekreační chatě v zahradní chatové oblasti nacházející se v blízkosti ulice Z. v J., ve které bydlel společně s D. D. a V. B., po předchozí hádce týkající se vystěhování obžalovaného z této chaty, obžalovaný P. N. nejprve udeřil dlaní do tváře D. D. Když se jí V. B. zastal, došlo k fyzické potyčce obžalovaného s poškozeným, kdy se vzájemně snažili udeřit pěstí do obličeje, a obžalovaný vytlačil D. D. z chaty a shodil ji ven na zem. Obžalovaný vzal sekeru opřenou u vstupních dveří a dvakrát zadní tupou stranou sekery udeřil do hlavy ze země vstávajícího V. B., který po těchto úderech upadl na zem s krvácejícím zraněním v obličeji. Obžalovaný mu těmito údery způsobil krvácení pod měkké pleny mozkové na spodině pravého čelního laloku mozku, drobné zhmoždění mozku, vzduch v pravé očnici, krvácení do vedlejších dutin nosních v kosti čelní a v horní čelisti vpravo, zlomeninu kosti čelní vpravo a zlomeninu horní stěny očnice vpravo, a dále pak tržně zhmožděné rány v obličejové části hlavy v pravém obočí, v čelní krajině vpravo a na bradě vlevo. Poškozený byl poté ošetřen a hospitalizován na traumatologické jednotce intenzivní péče Nemocnice Jihlava a s obvyklou dobou léčení nepřesahující jeden měsíc, přičemž s ohledem na povahu použitého nástroje – sekery, jeho masivnost, opakovanost úderů cílených do oblasti hlavy a způsob vedení útoku obžalovaný věděl, že takovými údery tupou stranou sekery do hlavy poškozeného může dojít k proražení lebky – zlomeninám klenby a spodiny lební, krvácení do dutiny lební a zasažení a poškození – zhmoždění mozku, poranění krční páteře a poranění pravého oka. Pro případ, že taková zranění poškozenému svým jednáním způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž k takovému následku u poškozeného B. nedošlo jen náhodou a na vůli obžalovaného nezávislých okolností.
Obžalovaný P. N. se tohoto jednání dopustil i přesto, že byl
rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 7. 1993 sp. zn. 3 T 127/93, v právní moci téhož dne, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, kdy k osvědčení obžalovaného došlo ze zákona dne 24. 7. 1997,
rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 1 T 16/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 42 To 78/2009, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 16. 5. 2011.
Za to mu byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ 41197518, škodu ve výši 23 362 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, načež Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 1 To 12/2016 toto odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Předmětné usnesení soudu druhého stupně následně obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním v celém rozsahu, které založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy podle něj napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále pak i na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť zastává názor, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) tr. ř.
V tomto mimořádném opravném prostředku obviněný, vědom si skutečnosti, že hodnocení důkazů je především doménou soudu prvního stupně, s ohledem na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněném pod č. 34/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08, uveřejněném pod č. 65/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3315/13, namítl, že v jeho trestní věci bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantovaný v článcích 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně v ní došlo zejména k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a k porušení zásady in dubio pro reo .
Obviněný v tomto duchu zejména poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně v rozporu s provedenými důkazy jako příčinu konfliktu označil facku, kterou měl dát svědkyni D. D. Poškozený V. B. se jí měl zastat, kdy reagoval na nastalou situaci tím, že jeho ženu nikdo bít nebude. Výpověď svědkyně D. D. však stojí osamoceně a je navíc v rozporu jak s výpovědí obviněného, tak poškozeného V. B. učiněné v hlavním líčení. Obviněný má za to, že výpověď svědkyně byla účelová ve snaze zakrýt skutečnost, že poškozený zcela bezdůvodně fyzicky napadl obviněného.
Obviněný tyto námitky učinil již předmětem svého odvolání, přičemž zdůraznil, že z informací, které má k dispozici, vyplynulo, že proti svědkyni je v současné době u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 122/2015 vedeno trestní řízení pro trestný čin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku a že součástí trestního spisu je znalecký posudek, kterým byla zkoumána její věrohodnost. Znalec měl vyslovit závěry o snížené věrohodnosti dotyčné. Odvolací soud však vady předchozího řízení aproboval, přičemž řízení zatížil další vadou, která sama o sobě porušuje právo obviněného na spravedlivý proces, neboť se neseznámil se závěry z výše uvedeného znaleckého posudku a konstatoval, že výpověď svědkyně působí logicky a uceleně a namítaná otázka nesouvisí s vinou obviněného. Podle obviněného však soud prvního stupně tuto skutečnost učinil součástí popisu skutku, která byla součástí výrokové části rozsudku o vině obviněného, a proto jde podle obviněného o otázku podstatnou. Uvedené pochybení se navíc projevuje v dalších hodnoceních, například v bagatelizaci opakovaných útoků ze strany poškozeného, bagatelizaci délky trvání útoku ze strany poškozeného aj. Naopak skutečnost, že obviněný byl dříve soudně trestán, vedla k velmi zjednodušenému nazírání na obviněného, aniž by byly zohledněny konkrétní okolnosti projednávané trestní věci.
Nalézací soud rovněž nezohlednil okolnost, že úder sekerou byl výsledkem afektu obviněného, jež byl vyvolán dlouhodobými provokacemi a fyzickým napadáním ze strany poškozeného.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 1 To 12/2016, tak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 53 T 12/2015 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného P. N. do dne konání neveřejného zasedání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 1 To 12/2016 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „… z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. “.
Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že obviněný v dovolání opakuje námitky z předchozího řízení, se kterými se soudy obou stupňů řádně vypořádaly. Tyto námitky navíc směřují výhradně do procesní sféry trestního řízení, kdy obviněný namítá zvláště nesprávné hodnocení důkazů. Jak je uvedeno výše, takové námitky obecně nemohou být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem. Mohly by jím být jedině ve výjimečném případě, kdyby z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdyby skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 1104/08 a další).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný založil své dovolání právě na namítané existenci této zásadní vady předchozího řízení. Nejvyšší soud ovšem z předloženého spisového materiálu nezjistil podstatný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, natožpak rozpor extrémní.
Lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu na str. 4-5 usnesení o zamítnutí odvolání obviněného, že nalézací soud v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti, kdy provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, že by se při hodnocení důkazů a při z nich vyvozených skutkových zjištění dopustil nějaké zásadní vady, například logických pochybení či nepřihlédnutí k některým důkazům.
Závěr, který byl obsažen v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, spočívající v tom, že konflikt s vyvrcholením pokusu k těžkému ublížení na zdraví poškozeného vyvolala facka obviněného svědkyni D. D., soud prvního stupně opřel jednak o výpověď dotyčné, která byla v podstatných rysech shodná po celou dobu trestního řízení (srov. str. 4 str. protokolu o výslechu svědka v přípravném řízení ze dne 1. 6. 2015, č. l. 122 a str. 19 protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 1. 2016, č. l. 333), dále o výpověď poškozeného V. B. z přípravného řízení, který si však v řízení před soudem prvotně onu facku nevybavil (srov. str. 3 protokolu o výslechu svědka v přípravném řízení ze dne 26. 6. 2015, č. l. 117 ku str. 14 protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 1. 2016, č. l. 328), a po předestření výpovědi z přípravného řízení uvedl, že si tento moment špatně vybavuje. Pakliže se soud prvního stupně přiklonil v tomto aspektu k jeho výpovědi z přípravného řízení, tedy výpovědi časově bližší k inkriminovanému jednání, nelze to v kontextu výpovědi svědkyně D. D. považovat za nesprávný postup.
Soud druhého stupně k tomu zdůraznil, že je nutno mít na paměti, že v kritické době byl poškozený značně ovlivněn požitím alkoholických nápojů, kdy mu bylo naměřeno 3,16 promile alkoholu v krvi. Rovněž správně zdůraznil, že skutečnost, kdo vyvolal fyzickou konfrontaci, nemá vliv na naplnění zákonných znaků skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Jinak řečeno, obviněný není trestán za iniciaci daného konfliktu, nýbrž za pokus těžkého ublížení na zdraví, jehož se dopustil v průběhu fyzické konfrontace tím, že poškozeného nejméně dvakrát udeřil sekerou do hlavy. Předmětné trestné jednání, které bylo nad důvodnou pochybnost prokázáno, navíc obviněný nijak nezpochybňuje a své námitky váže výhradně k tomu, za jakých okolností daný konflikt vznikl. Z těchto důvodů vrchní soud přiléhavě rozhodl o neprovedení důkazu znaleckým posudkem k otázce věrohodnosti svědkyně D. D. opatřeného v jiné trestní věci, což řádně a náležitě vysvětlil na str. 6 svého usnesení.
Daná námitka by (z hlediska viny) mohla mít na danou věc vliv teoreticky jen v případě, pokud by jednání poškozeného (např. týrání či jiné psychické či fyzické násilí) mělo vliv na příčetnost obviněného v době trestného jednání jako pojmového formálního znaku trestného činu.
Nejvyšší soud se však shodně jako soud odvolací neztotožnil s námitkou obviněného, že soudy nezohlednily okolnost, že úder sekerou byl výsledkem afektu obviněného vyvolaného dlouhodobými provokacemi a fyzickým napadáním poškozeným. Soudy obou stupňů se touto otázkou zevrubně zabývaly. Nad rámec odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že ze společného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, oboru psychiatrie a oboru kultura a školství, odvětví dětské a dospělé psychologie sice vyplynulo, že ovládací schopnosti obviněného byly v rozhodné době sníženy o dvě třetiny oproti běžnému normálu. To bylo ovšem podníceno konzumací alkoholu (středně těžká simplexní alkoholová opilost, nikoliv opilost patická), která nabudila jeho typickou agresivní reakci, jíž uplatnil již v minulosti (č. l. 237-238). S vlivem alkoholu na své ovládací schopnosti byl tak navíc srozuměn. Nižší soudy proto nepochybily, když uzavřely, že rozhodnou motivací pro takto razantní trestné jednání obviněného nebyly předchozí konflikty s poškozeným, nýbrž vliv alkoholu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle ust. §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.
Obviněný namítá naplnění druhé z variant, konkrétně že v předchozím řízení byla dána vada ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odvolací soud tuto vadu v odvolacím řízení neodstranil. Jak ovšem Nejvyšší soud výše uvedl, v předchozím řízení (rozsudku soudu prvního stupně) nebyla zjištěna vada ve smyslu předmětného dovolacího důvodu, proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. N. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu