ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.869.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 869/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2016 dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 238/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 4 T 238/2015, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1), a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 2), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
v přesně nezjištěné době nejpozději od 10. 12. 2014 do 22:00 hodin dne 15. 12. 2014, nejméně v okrese O., jako řidič užíval k jízdě po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo tov. značky Audi 80, 1.9 TDi, barvy zelená metal, rok výroby 1992, které bylo odcizeno v době od 1. 12. 2014 do 2. 12. 2014 v Š. jeho majiteli P. A., a které bylo opatřeno odcizenými registračními značkami, kdy vozidlo Audi 80 převzal od dosud neustanovené osoby k užívání na dobu 5 dnů, ačkoli byl srozuměn s tím, že předmětné vozidlo, jehož spínací skříňka byla poškozena tak, že byla vylomena a v panelu pod volantem čněl vytržený svazek drátů elektroinstalace, bylo předtím odcizeno, a vozidlo řídil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 4 T 174/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 55 To 8/2009 mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, který byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2010 zkrácen o 6 měsíců, a jehož předpokládaný konec by měl nastat dne 12. 8. 2015, přičemž dne 15. 12. 2014 krátce před 22:00 hodinou řídil vozidlo Audi 80 v obci O., okres O. z pozemní komunikace III. třídy na místní cestu, kde vozidlo zaparkoval za rodinnými domy a vzápětí na to byl ve vozidle kontrolován hlídkou Policie ČR Obvodního oddělení policie L., na základě výsledku této kontroly, z důvodu podezření z jeho ovlivnění návykovou látkou při řízení motorového vozidla se v čase 02:55 hodin dne 16. 12. 2014 podrobil lékařskému vyšetření a odběru krve a provedeným rozborem byla v jeho krevním vzorku prokázána přítomnost metamfetaminu v koncentraci 924 ng/ml, amfetaminu v koncentraci 141 ng/ml a kyseliny tetrahydrocannabinol karboxylové v koncentraci 32 ng/ml, kdy v době řízení motorového vozidla, s ohledem na zjištěnou koncentraci návykových látek v jeho těle se nacházel ve stavu intoxikace metamfetaminem, v důsledku čehož byl ve stavu vylučujícím bezpečně řídit motorové vozidlo,
2)
dne 23. 4. 2015 v 08:55 hodin na pozemní komunikaci v O. řídil osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Felicia, barvy šedá, a v ulici H. byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR Obvodní oddělení policie Olomouc 4, při kontrole byl u něho proveden orientační test na přítomnost návykových látek Drugwipe 5S s pozitivním výsledkem na amfetamin, ještě téhož dne v 11:30 hodin se podrobil lékařskému vyšetření a odběru krve a v 11:45 odběru moči a provedeným rozborem byla v jeho krevním vzorku prokázána přítomnost metamfetaminu v koncentraci 670 ng/ml a amfetaminu v koncentraci 82 ng/ml, přičemž v době řízení motorového vozidla, s ohledem na zjištěnou koncentraci návykových látek v jeho těle se nacházel ve stavu intoxikace stimulancii, v důsledku čehož byl ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání motorového vozidla, a vozidlo řídil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 4 T 174/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 55 To 8/2009 mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, který byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2010 zkrácen o 6 měsíců, a jehož předpokládaný konec by měl nastat dne 12. 8. 2015, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 322/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 68 To 57/2015 odsouzen mimo jiné za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.
Za jednání pod bodem 1) byl obviněný podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, č. j. 4 T 322/2014-154, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 13. 3. 2015, č. j. 68 To 57/2015-180, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za jednání pod bodem 2) byl obviněný podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 4 T 238/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že předmětným jednáním nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť absentoval jeho úmysl daný přečin spáchat. Za chybný pak označil také výrok o trestu s tím, že dle něj došlo k nesprávné aplikaci §23 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že při ukládání druhu trestu nebyla respektována ustanovení §39 tr. zákoníku a §55 odst. 2 tr. zákoníku, protože soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel deklaroval, že rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud ve svém usnesení na jedné straně konstatuje, že soud prvního stupně za jednání pod bodem 2) uložil obviněnému trest úhrnný a na jiném místě téhož rozhodnutí uvádí, že za jednání pod bodem 2) nalézací soud správně ukládal obviněnému trest samostatný.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 7. 6. 2016 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Pode dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v podaném odvolání, se kterými se již dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc pokud jde o námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný ve skutečnosti těmito námitkami nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.
Obviněný má zato, že v řízení nebylo prokázáno zavinění a nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť zcela absentoval jeho úmysl trestný čin spáchat. Je zřejmé, že závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. I když je obecně závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, závěrem právním, uplatněnou námitku je nutno posuzovat jako námitku skutkovou, jejímž cílem bylo ve své podstatě dosáhnout změny skutkového stavu věci. Verzi obviněného, že absentoval jeho úmysl příslušný trestný čin spáchat, již soud prvního stupně považoval za vyvrácenou a v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a vyložil, které skutečnosti vzal po provedeném dokazování za prokázané. Odvolací soud pak odkázal na správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný musel vědět, že předmětný automobil byl kradený, že s ním nebylo něco v pořádku a že rozhodně nepocházel z legálního zdroje. Za těchto okolností nemůže být námitka obviněného považována za právně relevantní důvod dovolání, neboť jde o námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterou se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Irelevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) je také tvrzení obviněného, že při ukládání trestu došlo k pochybení, jelikož nebyla respektována ustanovení §39 tr. zákoníku a §55 odst. 2 tr. zákoníku a soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu.
Je třeba připomenout, že námitky proti druhu a výši uloženého trestu je možno uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu. Jiné vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
Obviněný se domnívá, že v jeho případě měl být uložen trest alternativní, avšak jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, takovou námitkou se nelze v dovolacím řízení zabývat. Samotná skutečnost, že uložený trest obviněný subjektivně pociťuje jako trest nepřiměřeně přísný, uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu nenaplňuje.
Stejně tak nelze obviněnému přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud ve svém usnesení na jedné straně konstatuje, že soud prvního stupně za jednání pod bodem 2) uložil obviněnému trest úhrnný a na jiném místě téhož rozhodnutí uvádí, že za jednání pod bodem 2) nalézací soud správně ukládal obviněnému trest samostatný. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně dle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že za jednání uvedené pod bodem 2) skutkové věty byl obviněnému uložen samostatný trest (ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1), a to trest úhrnný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, které mimo jiné stanoví, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Rozhodující soud postupoval v souladu s citovaným zákonným ustanovením a Nejvyšší soud se s jeho právním názorem ztotožnil.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat tak, jak je specifikováno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz výše). Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu