ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.885.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 885/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2016 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 To 310/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 138/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 138/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
během dne 27. 08. 2013 si se svojí bývalou přítelkyní V. T., domluvil schůzku a ve stejný den se s ní sešel okolo 13:45 hodin u obchodního domu L. v N. ulici v P., kde si k ní přisedl do jejího osobního automobilu zn. Renault Megane, se kterým V. T. přijela na parkoviště, a po nastoupení do vozidla jí začal vulgárně nadávat, křičel na ní, vyhrožoval jí zabitím a při tom jí ukazoval nůž, který měl zastrčený za pasem; poté poškozenou V. T. vyzval, aby mu dala svůj mobilní telefon, a když toto odmítla, tak jí opětovně pohrozil nožem a na základě této výhrůžky mu V. T. dala svůj mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S3 Mini, se SIM kartou operátora Vodafone s telefonním číslem v hodnotě nejméně 3.000 Kč, obviněný M. K. si tento telefon vzal, listoval v něm, četl zde uložené textové zprávy a mazal v telefonu jednotlivé telefonické kontakty a i přes výzvy poškozené V. T. jí mobilní telefon nevrátil a po dobu, co byl s poškozenou V. T. v autě, si jej ponechal u sebe; následně jí pod pohrůžkou použití nože přinutil, aby nastartovala vozidlo a s vozidlem odjela z parkoviště směrem na obec S., kde poblíž objektu teplárny zastavila, kdy po celou dobu držel ruku na noži zasunutém za pasem kalhot, žádal po ní, aby se rozešla se svým přítelem T. K. a ve vozidle jí stále vyhrožoval, že nejprve zabije ji a potom i sebe a tím u V. T. vzbudil důvodnou obavu, že tak učiní; poté, co jí sdělil, že spolu budou žít v P. a budou mít spolu dítě, donutil V. T., aby vyjela s vozidlem směrem na P. a cestou za obcí Č., okres P., jí nařídil, aby zastavila na silničním odpočívadle, že spolu budou mít pohlavní styk, vulgárně jí nadával, donutil ji pod pohrůžkou použití nože, aby se svlékla, a když tak učinila z obavy z obviněného, sklopil opěradlo sedačky řidiče, na kterém seděla, sahal jí na přirození a nutil jí, aby i ona mu sahala na jeho pohlavní úd a násilím jí přinutil přesednout si na sedadlo spolujezdce, u kterého před tím také sklopil opěradlo, poručil jí, aby roztáhla nohy, a přestože se bránila a nesouhlasila, M. K. na ní vykonal nechráněný pohlavní styk, po kterém povolil V. T. vrátit se zpět do P., kam dojeli společně okolo 17:00 hodin a na parkovišti před prodejnou L. v N. ulici v P. obviněný M. K. poškozenou V. T. s nožem v ruce donutil, aby napsala ze svého mobilního telefonu textovou zprávu jejímu příteli T. K., že musí ukončit jejich vzájemný vztah a následně jí vyhrožoval, že pokud celou věc ohlásí, tak že zabije ji, T. K. a pak sebe, a poté z automobilu vystoupil a odešel pryč.
Za to byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, a to nože celokovového o délce 35,5 cm s nápisem MFH INT.COM., střenka nože černé barvy, šroubovací ukončení střenky s kompasem, délka střenky 13,5 cm, délka čepele nože 21,5 cm, ostří nože z jedné strany ozubené.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 138/2014, podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 To 310/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 To 310/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl jednak existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jednak existenci tzv. opomenutých důkazů. Nalézacímu soudu vytýká, že při rozhodování o vině zásadně vycházel jen z výpovědi poškozené V. T., kterou pokládal za zcela věrohodnou a tento závěr opřel o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, PhDr. Rostislava Nesnídala. Obviněný však s vyslovenými závěry jmenovaného znalce nesouhlasí a podrobně rozvádí, z jakých důvodů naopak považuje výpověď poškozené za nevěrohodnou. V této souvislosti soudům vytkl, že byl odmítnut obhajobou navrhovaný důkaz výslechem kpt. PhDr. D. Š., dále návrh na vypracování nového znaleckého posudku na poškozenou i návrh na provedení vyšetřovacího pokusu či prověrky na místě k ověření manipulace s nožem. Dovolatel totiž popírá, že by v inkriminovanou dobu měl u sebe nějaký nůž. Nesouhlas vyjádřil také se zamítnutím návrhu obhajoby na to, aby se poškozená podrobila lékařskému vyšetření za účelem zjištění její náchylnosti k tvorbě modřin a zdůraznil, že v době, kdy měl páchat vytýkané jednání, vedl v časech 15:43 a 15:55 hodin dva příchozí telefonní hovory a v 16:33 hodin další telefonní hovor. Je podle něj zvláštní, aby v průběhu znásilnění přijímal a vedl tři telefonní hovory. Na základě zjištěného skutkového stavu věci v rozsahu, který soudy obou stupňů pokládaly za dostačující, nelze podle jeho mínění jednoznačně dojít k závěru, že se předmětný skutek stal a že je jeho pachatelem.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání ze dne 4. 4. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na jedné straně a z nich učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, případně též námitky týkající se nezákonnosti postup orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v předchozích stádiích trestního řízení a tvořily tak podstatu jeho obhajoby. Stejné námitky jsou pak obsahem podaného odvolání, se kterými se již dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc obviněný sice v dovolání expresis verbis označil důvod uplatňovaný podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nelze tyto námitky pojímat jako argumenty zpochybňující nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze jimi napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výtky obviněného proti závěrům vypracovaných znaleckých posudků, výhrady proti neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů, tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, zpochybňování výpovědi poškozené pro její nevěrohodnost a rozporuplnost, je nutné označit za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost a výše vzpomenutou argumentaci však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, námitkami tohoto druhu je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, dojde-li k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, což má v konečném významu zásadní dopad hmotně právní posouzení skutku. V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Vina obviněného byla na základě zjištěného skutkového stavu věci bez jakýchkoliv pochybností prokázána, soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě zanalyzoval a vyhodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v rozsahu a způsobem, jak mu velí trestní řád. Odvolací soud se pak zákonu odpovídajícím způsobem podrobně zaobíral námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo plně v souladu se zákonnými požadavky, jež se pojí s tímto typem řízení, a i odvolací soud tak plně dostál povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu a §134 odst. 2 tr. řádu. Závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Podle názoru Nejvyššího soudu mají proto závěry učiněné o vině obviněného nalézacím i odvolacím soudem v provedených důkazech jednoznačnou oporu, a neskýtají důvod k pochybnostem o jejich správnosti.
Je proto třeba uzavřít, že nejde o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného totiž vychází primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v závěru, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, neboť z obsahu spisu je patrno, že byl vždy řádně o svých právech poučen, mohl uplatnit svou obhajobu, která byla provedenými důkazy prověřována a s nimi konfrontována, byl ke skutku řádně vyslechnut, k jednotlivým důkazům se mohl vyjádřit. Za okolnost, která by představovala nežádoucí a nezákonný zásah do pravidel spravedlivého procesu nelze v žádném případě zahrnout subjektivní pocit obviněného plynoucí z výsledku takto provedeného řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, „že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k neprovedení jím navrhovaných důkazů, nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly za potřebné doplňovat dokazování v intencích návrhů obviněného, neboť takové doplnění dokazování vyhodnotily jako nadbytečné. K tomuto závěru došly z průběžně prováděného hodnocení dosud provedených důkazů a důvodně měly za to, že důkazy, které ve věci již byly provedeny, skýtají dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé. K takovému závěru je soud jako dominus litis plně oprávněn a je jeho nezadatelným právem stanovit hranici toho co, v jakém rozsahu a jak podrobně bude v řízení před ním dokazováno, a co naopak je pro posouzení merita věci již nadbytečné, aniž by tím bylo dotčeno právo obviněného na obhajobu, neboť toto právo nemůže být využíváno bezbřeze. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný v rámci své obhajoby zjevně izoluje a upřednostňuje důkazy, které by měly jeho vinu žalovaným jednání oslabit a zcela zjevně při tom opomíjí důkazy ostatní, které ho naopak z posuzovaného jednání usvědčují, což jistě je možný způsob uplatnění vlastní obhajoby, v žádném případě však neospravedlňuje tvrzení o opomenutém důkazu. Je tak možno uzavřít, že rozhodující soudy nižších stupňů se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly a svá zamítavá stanoviska řádně odůvodnily, majíce v tomto případě plnou oporu pro tento závěr ve stavu již provedených důkazů.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Dovolací důvod je tak uplatněn pouze formálně, bez uvedení řádných argumentů, které by jeho existenci podmiňovaly.
Ostatně k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 7. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu