ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.950.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 950/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 dovolání obviněného O. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 4 To 76/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 68 T 11/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 68 T 11/2015, byl obviněný O. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v přesně neurčené době, na přelomu let 2011 – 2012, v kuchyni rodinného domu v obci H., okres K., Z. kraj, v podnapilém stavu a po předchozí slovní rozepři s poškozeným J. S., z důvodu nevhodného chování poškozeného vůči družce obviněného J. Ř., pak s úmyslem poškozeného usmrtit, odešel z kuchyně do chodby, kde si vzal kovové štípací kladivo – kalač o váze 5,03 kg, které následně přinesl do kuchyně, kde se rozmáchl a tímto kladivem 2x udeřil poškozeného J. S. plochou částí štípacího kladiva do hlavy, v důsledku čehož mu způsobil mnohačetné tříštivé zlomeniny boční plochy kosti temenní vlevo, zasahující do kosti spánkové vlevo, a do levé střední jámy lební, a tříštivé zlomeniny zadních částí kostí temenních zasahující na kost týlní a do zadní jámy lební, čímž poškozenému způsobil poranění mozku při mnohačetných tříštivých zlomeninách lebky, kterému poškozený na místě podlehl, kdy bezprostředně po spáchání trestného činu obžalovaný odtáhl tělo poškozeného z domu do kůlny a posléze vhodil do studny, kde byly po podání trestního oznámení a provedení ohledání místa činu dne 18. 3. 2015 nalezeny kosterní pozůstatky lidského těla, které byly identifikovány jako kosterní pozůstatky poškozeného J. S.
Za to a za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 9 T 162/2014, který mu byl doručen dne 20. 8. 2014 a ohledně jeho osoby nabyl právní moci dne 29. 8. 2014, byl obviněnému O. N. podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 9 T 162/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Poškozená V. D., byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 68 T 11/2015, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 4 To 76/2015, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 4 To 76/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž deklaroval dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu uplatnil přitom v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V dovolání opakovaně uváděl, že skutek nespáchal. Podle jeho názoru stávající důkazní situace neposkytuje prostor pro závěr o jeho vině, neboť on sám neví, jak byl poškozený J. S. usmrcen a neví, jestli kosterní pozůstatky nalezené ve studni byly skutečně poškozeného J. S. Podotýká, že v domě, kde ke skutku došlo, se vyskytovalo průběžně mnoho různých osob, zejména bezdomovců, kteří jej a svědkyni J. Ř. navštěvovali. Pokud jde o svědectví J. Ř. a další tři nepřímá svědectví z doslechu, a to svědků T. K., P. Š. a A. Ž., je přesvědčen, že tyto vyjmenované důkazy netvoří ucelený do sebe zapadající řetězec důkazů, který by svědčil o jeho vině. Výpověď svědkyně J. Ř. označil za nepravdivou a nevěrohodnou s tím, že sama tato svědkyně byla ve věci podezřelá a její výpovědi se v průběhu trestního řízení měnily a vyvíjely. Tato svědkyně je schopna si věci úplně vymýšlet, a to do detailních podrobností, aby vzápětí ve svých následujících výpovědích situaci popsala zcela jinak. Pozastavuje se nad tím, že soudy vystavěly svá rozhodnutí o jeho vině na výpovědi duševně postižené svědkyně, když výpověď obsahuje podstatné rozpory. Za pochybení označil i to, že na posouzení věrohodnosti svědkyně nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, byť v tomto ohledu činil opakované návrhy na doplnění dokazování. V této souvislosti poukázal na to, že J. Ř. svědčila i v trestní věci obviněného F. J., jež byla vedena u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 10/2010, kdy byla označena za zjevně nevěrohodnou svědkyni a špatného svědka. Obviněný odsuzující rozsudek považuje za nepřijatelný, a domnívá se, že z učiněných důkazů jeho vina nevyplývá.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky, k námitkám obviněného uvedla, že pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani jednu z nich. Obviněný ve skutečnosti svými námitkami nenapadá nesprávnost právního posouzení skutku, naopak dovolání výlučně zaměřuje do soudy učiněných skutkových zjištění. Ačkoli obviněný vznesl námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, učinil tak zcela formálním nezdůvodněným poukazem na tento stav a v následné argumentaci tento svůj závěr ničím neodůvodnil. Namítaná nevěrohodnost svědkyně J. Ř. je podle názoru státní zástupkyně otázkou hodnocení důkazů, přičemž posouzení věrohodnosti svědka je otázkou právní, nikoli znaleckou. Není tudíž vadou dokazování okolnost, že soudy dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti této svědkyně, aniž potřebovaly tyto závěry podložit znaleckým posudkem, když navíc obsah výpovědi této svědkyně koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy. Výtky obviněného zaměřené do neúplnosti provedeného dokazování nejsou podle státní zástupkyně důvodné, neboť pokud soudy k návrhu obviněného neprovedly doplnění dokazování o jím navrhované důkazy, vysvětlily řádně svůj procesní postup a vyložily, že skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu uvedla, že pokud námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neodpovídají z logiky věci ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dva důvody dovolání, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především zjistil, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil v rámci své obhajoby v předchozích stadiích trestního řízení, které byly i obsahem podaného odvolání, s nimiž se již dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Byť obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti svými námitkami nezpochybňuje přiléhavost právního posouzení skutku, ale pouze napadá skutková zjištění, která soudy obou stupňů ve věci učinily. Výtky obviněného, že důkazní situace neposkytuje prostor pro závěr o jeho vině, že výpověď svědkyně J. Ř. není pravdivá, ani věrohodná, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, jakož i zásadní popření jednání pro něž byl postaven před soud, je třeba označit za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a způsobu hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak již bylo uvedeno výše námitkami tohoto druhu je dovolací soud povinen se zabývat pouze tehdy, dospěje-li k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Obviněný sice ve svém dovolání formálně tuto námitku vznesl, avšak mimo tvrzení o existenci tohoto nesouladu neobsahuje dovolání validní argumentaci, v čem tento rozpor spočívá a z čeho jej dovozuje. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tzv. extrémní rozpor nemůže být dovolatelem pouze tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, které jsou odrazem svévolného rozhodnutí. Otázku svévole či nelogičností, případně dezinterpretace při výkladu skutkových okolností promítnutých do právní kvalifikace činu však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry rozhodujícího soudu a nelze ji shledávat ani v tom, že řádně učiněná skutková zjištění jsou zásadně odlišná od představ obviněného.
V posuzované věci se soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, řádně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto důkazy zcela vyvrácenou. Vina obviněného byla tedy na základě zjištěného skutkového stavu věci bez jakýchkoliv pochybností prokázána, soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě analyzoval a vyhodnotil je tak, jak mu ukládá trestní řád. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v tvrzeném tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Dovolací námitky obviněného totiž vycházejí primárně z jím podaného odlišně vystavěného skutkového děje, ze zcela subjektivního náhledu na hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě výsledků vlastního hodnocení obviněný namítá existenci extrémního nesouladu, čímž však zcela vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vychází nejen z vlastní judikatury, ale i z rozhodovací praxe Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná jeho rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
Námitky obviněného poukazující na neprovedení jím navrhovaného důkazu – tj. znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, k posouzení věrohodnosti svědkyně J. Ř., nejsou relevantní. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně vysvětlily, proč neshledaly potřebu doplňovat dokazování v intencích návrhů obviněného, když takové dokazování vyhodnotily jako nadbytečné, a to zejména proto, že výsledky do té doby provedeného dokazování skýtaly dostatečný podklad pro meritorní rozhodnutí. Posouzení věrohodnosti svědkyně je otázkou výsostně právní, spadající výlučně do kompetence rozhodujících soudů a proto nelze konstatovat vadu dokazování, pokud příslušné soudy svědkyni J. Ř. hodnotily jako věrohodného svědka, aniž potřebovaly doložit tento závěr ještě i znaleckým posudkem.
Hodnocení výpovědi této svědkyně provedl vyčerpávajícím způsobem již soud prvního stupně, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku na str. 18. V této pasáži hodnotil všechny svědkyní učiněné výpovědi, zejména akcentoval závěr, že o všech důležitých okolnostech svědkyně vypovídala stejně. Podstatné jsou zejména ty části tvrzení svědkyně, v nichž popisuje způsob napadení poškozeného obviněným, a to směr vedení útoku obviněným vůči tělu poškozeného, použitý nástroj útoku včetně jeho popisu, počet zasazených ran a lokalizace jejich místa. V tomto ohledu se výpověď svědkyně zcela shoduje se závěry znalců z oboru soudního lékařství, kteří se vyjadřovali k mechanismu vzniku zranění a jeho charakteristice, a tyto odborné závěry plně konvenují laickému popisu útoku podaného touto svědkyní. Rovněž i odvolací soud se námitkou něvěrohodnosti svědkyně v dostatečné míře zabýval a podrobně vyložil, proč tuto námitku neshledává důvodnou (str. 8, 9 usnesení). Soudy obou stupňů také vyložily a odůvodnily svůj náhled na nadbytečnost znaleckého zkoumání duševního stavu svědkyně pro posouzení její schopnosti interpretovat prožité události, když porovnávaly jednotlivá tvrzení svědkyně s dalšími ve věci učiněnými důkazy a výsledky znaleckého zkoumání příčin a způsobu usmrcení poškozeného. Nejvyšší soud na tomto způsobu hodnocení důkazu neshledal nic, co by opravňovalo k závěru o zkrácení práva obviněného na obhajobu, o dezinterpretaci důkazu či o nedostatečně provedeném rozsahu dokazování.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozhodující soudy obou stupňů se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, a jejich zamítavé stanovisko k doplňování dokazování výše uvedeným způsobem bylo plně právně relevantní. Obviněným avízovaný závěr o existenci tzv. opomenutých důkazů tak nemá v obsahu přezkoumávaného spisu oporu.
Je proto zřejmý závěr, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Obviněný v dovolání uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud považuje oba uplatněné dovolací důvody jen za formálně uplatněné, bez náležitého materiálního podkladu. V této souvislosti připomíná, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mimo jiné uvedl „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného O. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu, aniž by věc meritorně přezkoumával podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu