ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.182.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 182/2016-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2016 o dovolání obviněné V. S. , roz. O. , a obviněné M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 189/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 180/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. S. a dovolání obviněné M. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 180/2014 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“), byly obviněné V. S. a M. T. uznány vinnými přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se měly dopustit tím, že
v období od 3. října 2012 do 30. října 2012 jako jednatelky společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., IČ: 28305540, se sídlem Brno, Botanická 606/24, 602 00, s faktickým místem podnikání v H. , okres B. (dále též jen „předmětná společnost“), vědomy si splatných a neuhrazených závazků společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., vůči věřitelům, zejména společnosti PROFI am BAU CM, spol. s. r. o., IČ: 47912162 (od 6. 2. 2014 se společnost nazývá Profibaustoffe CZ, s. r. o.) ve výši 948 147,54 Kč, vzniklých z důvodu nezaplacení splatných faktur za koupené zboží a nájem strojů přijatých od této společnosti, v postavení statutárního orgánu společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., který má za povinnost řádně spravovat majetek společnosti, tedy i svěřené peněžní prostředky, v rozporu se zájmy této společnosti, na základě společné dohody odčerpaly z bankovního účtu společnosti číslo ........, část finančních prostředků ve výši celkem 441 400 Kč tak, že:
- obviněná M. T. prostřednictvím platební karty společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., vydané na její jméno, vybrala mj. i v H. hotovost z bankovních automatů:
- dne 3. 10. 2012 ve výši 25 000 Kč,
- dne 12. 10. 2012 ve výši 4 000 Kč,
- dne 12. 10. 2012 ve výši 20 000 Kč,
- dne 15. 10. 2012 ve výši 5 000 Kč,
- dne 15. 10. 2012 ve výši 10 000 Kč,
- dne 29. 10. 2012 ve výši 30 000 Kč,
- obviněná M. T. dne 29. 10. 2012 vybrala hotovost ve výši 100 000 Kč,
- obviněná V. S. prostřednictvím platební karty společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., vydané na její jméno, vybrala mj. i v H. hotovost z bankovních automatů:
- dne 3. 10. 2012 ve výši 20 000 Kč,
- dne 4. 10. 2012 ve výši 11 600 Kč,
- dne 7. 10. 2012 ve výši 8 000 Kč,
- dne 9. 10. 2012 ve výši 1 000 Kč,
- dne 10. 10. 2012 ve výši 2 000 Kč,
- dne 12. 10. 2012 ve výši 2 000 Kč,
- dne 16. 10. 2012 ve výši 1 800 Kč,
- dne 29. 10. 2012 obžalovaná M. T. a obžalovaná V. S.
provedly výběr hotovosti ve výši 201 000 Kč,
takto vybrané peněžní prostředky, celkem ve výši 441 400 Kč, které měly ve své dispozici, nevložily do pokladny společnosti tak, aby o nich bylo řádně a prokazatelně účtováno a mohly být použity k úhradě splatných závazků společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., a ani dodatečně nepředložily žádné doklady dokazující, že by s těmito penězi bylo naloženo ve prospěch společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., nýbrž peníze vzápětí po jejich výběru použily pro svou soukromou potřebu, takovým jednáním si přisvojily majetek společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., čímž způsobily zmenšení majetku dlužníka, který mohl být použit k uspokojení věřitelů, kteří se připojili se svými nároky k insolvenčnímu řízení úpadce společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., kdy takovým jednáním způsobily škodu celkem ve výši 441 400 Kč, a ani dodatečně na opakované výzvy insolvenčního správce peníze nevrátily.
2. Za tyto přečiny byly obviněné odsouzeny podle §206 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku každá k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody u obou obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl každé z obviněných uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 3 (tří) let.
3. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“) byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody Mgr. V. R. , s místem výkonu činnosti B. , K. , jako insolvenčnímu správci poškozené HS-STAVOSPOL, s. r. o., se sídlem Brno, Botanická 606/24, IČ: 28305540, částku 441 400 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl Mgr. V. R. , insolvenční správce poškozené HS-STAVOSPOL, s. r. o., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Profibaustoffe CZ, s. r. o, IČ: 47912162, se sídlem 619 00 Brno, Vídeňská 140/113c, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud v Brně, který jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání odvolání obou obviněných, rozhodl o nich usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 189/2015 (dále jen „usnesení odvolacího soudu“), tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podaly obviněná V. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Moltaše, LL.M. a obviněná M. T. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D., LL.M. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná V. S. konkrétně namítá, že právní posouzení skutků kladených oběma obviněným za vinu vychází výhradně ze zjištění, že obě obviněné prostředky z účtu vybíraly a že s těmito prostředky naložily „přesně nezjištěným způsobem“. K tomu obviněná S. uvádí, že výběr prostředků z účtu obviněnými je nespornou skutečností a že obviněné k tomuto byly beze všech pochybností oprávněny. Ke způsobu, s jakým měly obviněné s finančními prostředky naložit, obviněná S. poznamenává, že i toto konstatování je v zásadě pravdivé, avšak pouze proto, že další způsob nakládání s vybranými finančními prostředky se nepodařil spolehlivě zjistit a soudy obou stupňů o to ani příliš neusilovaly. Obviněná S. k uvedenému dále doplňuje, že se nepodařilo spolehlivě vyvrátit obhajobu obviněných, že vybrané peněžní částky byly použity nikoliv pro jejich soukromou potřebu, nýbrž že byly vloženy do společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o. Další osud vybraných finančních prostředků zůstal nezjištěn, když o nakládání s nimi není jediný důkaz, a nelze tedy bez dalšího dovozovat, jakým způsobem byly tyto částky použity. Dovolatelka S. tato svá tvrzení podporuje odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010, když uvádí, že ve skutkově obdobné věci došlo sice k použití peněžních prostředků obchodní společnosti k „blíže nezjištěnému účelu“ (přičemž bylo prokázáno, že uvedené prostředky se nenacházejí v majetkové sféře obchodní společnosti, jejíž hospodaření skončilo vysokými nezaplacenými závazky a prohlášením konkurzu, avšak na druhé straně se nepodařilo zjistit, jak obviněný ve skutečnosti s těmito prostředky naložil), Nejvyšší soud však v této souvislosti uzavřel, že v takovém případě nelze dovodit naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž spíše možnost spáchání jiného trestného činu. Obviněná S. dále uvádí, že není jasné, zda předmětné společnosti vznikla škoda, když další pohyb peněžních částek vybraných obviněnými zůstal v účetnictví nedohledán. Škoda by vznikla společnosti pouze v případě, že by o tyto finanční částky byla ochuzena, v daném případě však přetrvávají pochybnosti, zda nejde pouze o chybu účetní. K uvedenému obviněná dále konstatuje, že podmínkou odpovědnosti obviněných za případně vzniklou škodu by byla příčinná souvislost mezi škodou a porušením právní povinnosti, kterého se obviněné dopustily, ty však prokazatelně porušily pouze povinnost nakládat s těmito prostředky určitým způsobem, konkrétně je zaúčtovat, avšak při porušení této povinnosti nelze přímou příčinnou souvislost s případně vzniklou škodou dovodit. Dále dovolatelka uvádí, že příčinná souvislost by mezi škodou a porušením právní povinnosti obviněných existovala tehdy, pokud by ony porušily povinnost použít prostředky ve prospěch zmíněné společnosti, avšak přisvojení si těchto peněžních částek obviněnými je v rovině dedukcí. Obviněná S. doplňuje, že nesprávné nakládání s peněžními prostředky společnosti ještě nemusí znamenat naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry a že z provedeného dokazování v dané věci lze dovodit maximálně porušení povinnosti obviněných, které měly v postavení statutárního orgánu právnické osoby při hospodaření s jejími peněžními prostředky.
7. Závěrem svého dovolání obviněná S. navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s ohledem na to, že je nesporné, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla učiněna v neprospěch obviněných na základě nesprávného právního posouzení jejich skutků.
8. Obviněná M. T. své dovolání předně odůvodnila tím, že bylo prokázáno, že peněžní částky, které obviněné, ať už spolu nebo jednotlivě, vybraly, byly použity nikoli pro jejich soukromou potřebu, nýbrž skutečně vloženy do společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., a vynaloženy řádně v souladu s jejími zájmy. Obviněná podotýká, že částka 270 000 Kč byla prokazatelně předána svědkovi M. M. při převodu obchodních podílů společnosti a tento svědek dne 30. 10. 2012 převzal též pokladní hotovost ve výši 331 000 Kč a dále od každé z obviněných další obnos 135 000 Kč; celkem tedy od obviněných převzal skutečně částku 601 000 Kč. K tomu dovolatelka podotýká, že podle nalézacího soudu není tato skutečnost od samého počátku trestního stíhání mezi obžalobou a obhajobou sporná. Dovolatelka dále připomíná, že svědek M. byl pravomocně odsouzen za úpadkové delikty rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 2 T 166/2014. Obviněná soudům nižších stupňů rovněž vytýká, že se podstatu trestní odpovědnosti obou obviněných pokouší dovodit z dedukce, že pokud postupné výběry hotovosti, jak je v inkriminovaném období prováděly obviněné, ať už každá sama nebo společně, byly vloženy do pokladny společnosti, pak tam taková částka dříve chyběla a obviněné si ji musely neoprávněně přisvojit dříve. Taková dedukce však nemá podle dovolatelky v provedeném dokazování nejmenší oporu, navíc nic nesvědčí o tom, zda takové případné dřívější finanční transakce provedla obviněná T. nebo obviněná S. , či a do jaké míry se na nich měly podílet společně, tím méně pak o tom, k jakému účelu by takové finanční prostředky měly být následně použity a zda by šlo o použití neoprávněné. Dovolatelka tuto svou námitku uzavírá tvrzením, že by především šlo o jiný skutek, než jaký je oběma obviněným kladen za vinu. Obviněná dále podotýká, že z výpovědi svědkyně K. vyplývá, že záměrně sama zkreslovala účetnictví a že vypovídala křivě, přitom odvolací soud se touto skutečností nezabýval a naopak považuje za prokázané, že účetnictví, které obviněné předali svědku M. , je kompletní, přitom dovolatelka poukazuje na výpověď znalce Ing. Jiřího Bimky, který uvedl, že nemůže sdělit, zda je účetnictví předané svědkem M. Policii ČR a následně jemu kompletní. Odvolací soud k tomu pouze uvedl, že v podstatě účetnictví je kompletní, a proto nemůže obstát tvrzení, že účetnictví je zfalšované, nepravé či podvržené, a to přesto, že bývalá účetní svědkyně K. uvedla, že s účetnictvím neoprávněně manipulovala. Dovolatelka tedy setrvává na tvrzení uvedeném již v závěrečné řeči jejího obhájce, že finanční prostředky byly řádně předány novému společníkovi.
9. Dovolatelka T. také rozporuje výši uděleného trestu, jehož výše jí připadá vysoká, zejména s ohledem na její dosavadní bezúhonnost. Dále obviněná namítá, že pokud jde o povinnost uloženou jí soudem k náhradě škody, nemá její výše podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování.
10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná T. proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby zrušil i vadné řízení předcházející vydání usnesení odvolacího soudu.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněných V. S. a M. T. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření k dovolání připomíná, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není povolán v rámci řízení o dovolání k přezkoumání skutkového stavu, když dovolání slouží k omezenému přezkumu pravomocných rozhodnutí z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Vady spočívající v nedostatečně provedeném dokazování, resp. v nesprávném vyhodnocení provedených důkazů a z toho plynoucích nesprávných skutkových zjištění, mezi důvody §265b tr. ř. uvedeny nejsou. Státní zástupce konstatuje, že z tohoto důvodu nemohou obstát námitky z dovolání obviněné S. , v nichž zpochybňuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů, zejména pak výpovědi svědkyně K. Státní zástupce ve svém vyjádření dále podotýká, že v mezích deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněné uplatnily námitku, že zjištěným skutkem nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by si přisvojily cizí věc, tedy finanční prostředky společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o. K tomu státní zástupce doplňuje, že v uvedeném ohledu by pak logicky byla neopodstatněná i právní kvalifikace skutku jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce dále ve svém vyjádření k dovolání obviněných rozebírá pojem „přisvojení si“ jako znak skutkové podstaty přečinu zpronevěry, když uvádí, že za „přisvojení si“ se v souladu s respektovanou judikaturou považuje naložení s věcí v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření. V daném případě byly obviněné podle státního zástupce sice oprávněny z titulu své funkce jednatelek společnosti s vybranými finančními prostředky disponovat, avšak nikoli zcela svévolně a neomezeně, nýbrž v souladu se zájmy společnosti, což je účel, ke kterému jim byly finanční prostředky svěřeny. Povinnost nakládat s finančními prostředky tímto způsobem vyplývala v rozhodné době z §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož byly statutární orgány povinny zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, a rovněž z §194 odst. 5 obch. zák., podle něhož byl jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což znamená chovat se odpovědně, svědomitě, a tedy stejným způsobem, jakoby pečoval o svůj majetek, vědomě jej nezmenšoval nebo jej nějak neohrožoval. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněných dále uvádí, že se soudům nižších stupňů podařilo prokázat, že obviněné vybranou hotovost neinvestovaly ve prospěch společnosti, ani ji nevložily do její pokladny, což podle něj již samo o sobě naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci, přičemž je podstatné, že nejméně v rozsahu výběrů v celkové částce 441 400 Kč bylo prokázáno, že tato hotovost nebyla použita ve prospěch společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., když nebyl zjištěn nárůst aktiv společnosti, který by výběrům odpovídal, a že obviněné danou částku v rozporu s jejím určením použily pro své, byť přesně nezjištěné, potřeby. Státní zástupce rovněž doplňuje, že obviněné musely být srozuměny s tím, že snižují disponibilní zdroje dané společnosti na úroveň, která znemožňuje uspokojení věřitelů společnosti, když si v pozici jednatelek společnosti k její škodě přisvojily svěřenou finanční hotovost, z čehož státní zástupce dovozuje, že se obviněné v jednočinném souběhu dopustily i trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných S. a T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že obě dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
13. Obviněná V. S. i obviněná M. T. uplatnily ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelek, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů zejména nalézacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných V. S. a M. T. , a to z hlediska posouzení jejich jednání jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
14. Stěžejní námitkou, kterou obviněné argumentovaly již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, uplatněnou v mimořádných opravných prostředcích dovolatelek je, že podle jejich názoru osud finančních prostředků, které ať už spolu, nebo každá samostatně, vybraly z účtu předmětné společnosti, zůstal v řízení nezjištěn, když s těmito prostředky měly naložit „přesně nezjištěným způsobem“, obviněné přitom setrvávají na tvrzení, že prostředky použily nikoliv pro svou soukromou potřebu, ale vynaložily je řádně v zájmu předmětné společnosti. Jak vyplývá z dovolání obviněných, tuto skutečnost rozporují proto, že právní posouzení skutků kladených jim za vinu má vycházet výhradně ze zjištění, že obviněné s předmětnými peněžními prostředky naložily právě „přesně nezjištěným způsobem“.
15. Nalézací soud v shora uvedeném rozsudku k otázce finančních prostředků předně uvedl, že se obhajoba snažila prokázat, že všechny vybrané prostředky specifikované ve výroku rozsudku byly vloženy do společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., s tím, že se vlastně jednalo o pokladní hotovost 331 000 Kč a další výběr z účtu 270 000 Kč, tedy celkovou částku 601 000 Kč, která byla při převodu obchodních podílů společnosti převzata svědkem M. M. a další část vybraných peněz byla uhrazena za provoz kanceláře a výplaty. Soud prvního stupně dospívá k závěru, že snaha obhajoby o prokázání těchto skutečností však byla v podstatě nadbytečná, protože už od počátku trestního stíhání mezi obhajobou a obžalobou není sporu o tom, že svědek M. M. dne 30. 10. 2012 převzal jednak hotovost z pokladny ve výši 331 000 Kč a dále téhož dne od každé z obviněných vždy částku 135 000 Kč, tedy celkem dne 30. 10. 2012 svědek M. M. od obviněných převzal skutečně 601 000 Kč. Nalézací soud dále specifikuje, na základě jakých důkazů dospěl k této skutečnosti. Soud prvního stupně rovněž připomíná, že svědek M. M. byl v souvislosti s tím, že tuto celkovou částku 601 000 Kč převzal, pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 166/2014. Podstatu věci a tudíž i trestní odpovědnost obou obviněných jako jednatelek společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., však nalézací soud spatřuje v něčem jiném než v dispozici s touto částkou 601 000 Kč. Jde totiž o další částku náležející předmětné společnosti v celkovém rozsahu přinejmenším 441 400 Kč, která na rozdíl do celkové částky 601 000 Kč není a ani nikdy nebyla v účetnictví společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., zaevidována jako příjem do pokladny. Nalézací soud podotýká, že do peněžní hotovosti předmětné společnosti právě tyto prostředky nebyly zaúčtovány a následně v účetnictví musely být vykázány jako pohledávky za společnicemi, tedy za obviněnými. Následně nalézací soud konstatuje, že k závěru o společném úmyslu obviněných provést předmětné výběry finančních prostředků a naložit s nimi způsobem ve výroku specifikovaným dospěl na základě výpovědí prokuristů předmětné společnosti V. H. a P. S. , výpovědi insolvenčního správce Mgr. V. R. a také na základě výpovědi účetní předmětné společnosti E. K. a znaleckého posudku z oboru ekonomika vypracovaného znalcem Ing. Jiřím Bimkou, jenž je založen na č. l. 351 – 354 spisu (dále též jen „znalecký posudek“), přičemž tyto důkazy vyvrátily obhajobu obviněných (srov. str. 5 – 7 rozsudku nalézacího soudu).
16. Odvolací soud se ve svém zamítavém usnesení uvedenou námitkou také zabýval, neboť obě dovolatelky ji uvedly již v odvolání, a dospěl k závěru, že důkazy, jejichž objektivitu a věrohodnost dovolatelky rozporují, byly provedeny v rozsahu, jak ukládá §2 odst. 5 tr. ř., a vyplývá z nich, že obě obviněné v průběhu října 2012 vybraly z účtu firmy postupně celkem částku 441 400 Kč, tuto částku do pokladny nevložily, aby o ní mohlo být řádně účtováno a naložily s ní ve svůj prospěch přesně nezjištěným způsobem. Odvolací soud uzavírá, že obě obviněné jako jednatelky společnosti nesly plnou odpovědnost za hospodaření se svěřenými prostředky předmětné společnosti a při výběrech peněz a jejich následném nezaúčtování v důsledku toho, že je nevložily do pokladny či nedoložily, jak s těmito prostředky naložily, musely být přinejmenším srozuměny s tím, že si přisvojují cizí peníze, které jim byly svěřeny.
17. Nejvyšší soud k námitce dovolatelek spočívající v tom, že se soudům nižších stupňů nepodařil prokázat osud jimi vybraných finančních prostředků specifikovaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a k jejich tvrzení, že tyto byly vynaloženy v souladu se zájmy předmětné společnosti, uvádí následující. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku (konkrétně její objektivní stránky) je nutné, aby si pachatel přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím na cizím majetku způsobil škodu nikoli nepatrnou. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Obě dovolatelky byly bezesporu oprávněny vybírat finanční prostředky z účtu předmětné společnosti, a to z titulu svého postavení jednatelek této společnosti, což ostatně ve svém dovolání i obviněná S. uvádí. V souladu s tehdy platnými ustanoveními §135 odst. 2 a s §194 odst. 5 obch. zák. byli jednatelé povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře stanovila minimální míru, se kterou byl jednatel povinen za společnost jednat. Míra péče vynaložená při plnění povinností jednatele má být ve smyslu této právní úpravy péčí řádnou, obezřetnou, preferující potřeby a zájmy společnosti před zájmy a potřebami jednatele, jinými slovy jednatel je povinen při vyřizování zájmů společnosti postupovat s péčí, se kterou by postupoval řádný hospodář při vyřizování záležitostí vlastních. Jednatelkám je při spravování společnosti svěřena dispozice s finančními prostředky společnosti, ty však musí vynakládat výhradně v souladu se zájmy společnosti. Meritem dané věci tedy je, zda jednatelky peněžní prostředky vybrané z účtu předmětné společnosti v průběhu měsíce října 2012 tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, vynaložily v souladu se zájmy společnosti, či si je přisvojily ve smyslu shora uvedeném.
18. Předně je nutno uvést, že předání částky ve výši 270 000 Kč svědkovi M. M. při převodu obchodních podílů společnosti, převzetí pokladní hotovosti ve výši 331 000 Kč tímto svědkem a převzetí od každé z obviněných částky 135 000 Kč, na které poukazuje obviněná T. ve svém dovolání, je skutečně od počátku mezi obhajobou a obžalobou nespornou skutečností, což uvedl již nalézací soud (srov. str. 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu) a tuto skutečnost potvrdil i soud odvolací (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tedy uzavírá, že se touto problematikou celkové částky 601 000 Kč není nutné dále zabývat, neboť v posuzované věci jde o jinou další částku náležející předmětné společnosti v celkovém rozsahu přinejmenším 441 400 Kč, která na rozdíl od celkové částky 601 000 Kč nikdy nebyla v účetnictví společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., zaevidována jako příjem do pokladny.
19. Oběma obviněným je tedy soudy nižších stupňů kladeno za vinu přisvojení si jiné částky než 601 000 Kč, a to konkrétně částek vybraných v průběhu měsíce října 2012 obviněnými z účtu předmětné společnosti a následně nevložených do pokladny společnosti. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru o přisvojení si těchto částek především na základě výpovědi svědkyně E. K. , insolvenčního správce Mgr. V. R. a na základě shora uvedeného znaleckého posudku. Odvolací soud provedené dokazování a závěry z něj vyvozené náležitě přezkoumal a v řízení před nalézacím soudem neshledal pochybení. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné doplnit následující. V řízení před nalézacím soudem bylo zjištěno, že předmětná společnost měla finanční problémy, když předmětná společnost plnila své některé závazky částečně a neplnila je již od roku 2010, do konce roku 2012 nebyly uhrazeny části faktur i z roku 2010 (jak vyplývá ze znaleckého posudku – srov. č. l. 352 spisu), závazky přitom nebyly plněny po dobu delší 3 měsíců a ke konci roku 2011 společnost vykázala záporný vlastní kapitál ve výši 13 000 Kč (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Z výpovědi prokuristů společnosti, kteří jsou ve vztahu osob blízkých k obviněným, pak vyplynulo, že v důsledku nesplacených závazků předmětné společnosti vzrostl psychický nátlak na obviněné, objevily se různé druhy vyhrožování a psychicky to bylo nadále pro ně neúnosné (srov. č. l. 1621 spisu), proto se obviněné rozhodly obchodní podíly převést na svědka M. M. Z výpovědi svědka P. S. , který je manželem obviněné S. a byl prokuristou předmětné společnosti, pak vyplynulo, že ještě před převodem obchodních podílů neměly obviněné snahu závazky společnosti plnit, a to s odůvodněním, že předmětná společnost bude prodána a převedena na pana M. (srov. č. l. 1621 spisu). S přihlédnutím k závěru učiněnému nalézacím soudem, že předmětná společnost byla řízena oběma obviněnými jako jednatelkami a oběma prokuristy (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu), k němuž dospěl na základě výpovědi svědka P. S. (srov. č. l. 1620 spisu), a tedy s vědomím, že nejen ke své osobní vazbě k jedné z obviněných, ale i ke svému postavení v předmětné společnosti, měl svědek S. přehled o tom, jak byla společnost vedena, je podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněných, že předmětné finanční prostředky použily v souladu se zájmy předmětné společnosti, když svědek P. S. jednoznačně vypověděl, že vzhledem k blížícímu se převodu obchodních podílů již nehradily závazky společnosti. S přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky byly vybrány v průběhu měsíce před převodem obchodních podílů a s přihlédnutím k výpovědi svědka S. dosvědčující, že o převodu obchodních podílů byly jednatelky spolu s prokuristy společnosti rozhodnuty tři týdny až měsíc před samotným převodem (srov. č. l. 1621 spisu), je nutné dojít k závěru, že doba výběru finančních prostředků koresponduje s dobou, kdy došlo k rozhodnutí podíly předmětné společnosti převézt. Rovněž tato skutečnost svědčí závěru obou nižších soudů, že se obviněné rozhodly si finanční prostředky předmětné společnosti před převodem obchodních podílů přisvojit. Vypovídá o tom rovněž výpověď svědkyně E. K. , ze které je patrné, že jí obviněné jako účetní předmětné společnosti nepředaly přehled výběrů za měsíc říjen 2012, když dříve byla praxe taková, že tento přehled vždy obdržela. I tato skutečnost vypovídá o snaze obviněných předmětné výběry nedokládat, respektive nezaúčtovat je do pokladny společnosti, což se také fakticky stalo. Na základě všech shora uvedených skutečností je Nejvyšší soud toho názoru, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že si obviněné předmětné finanční prostředky přisvojily a tímto je ve smyslu §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku zpronevěřily. Vzhledem k tomu, že současně tímto jednáním obě obviněné jako jednatelky společně zcizily část majetku předmětné společnosti, čímž snížily její disponibilní zdroje a zmařily částečně uspokojení věřitelů této společnosti, dopustily se v jednočinném souběhu i trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
20. Nejvyšší soud považuje za nutné se rovněž vyjádřit k odkazu obviněné V. S. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010. Obviněná S. ve svém dovolání uvádí, že ve skutkově obdobné věci došlo sice k použití peněžních prostředků obchodní společnosti k „blíže nezjištěnému účelu“ (přičemž bylo prokázáno, že uvedené prostředky se nenacházejí v majetkové sféře obchodní společnosti, jejíž hospodaření skončilo vysokými nezaplacenými závazky a prohlášením konkurzu, avšak na druhé straně se nepodařilo zjistit, jak obviněný ve skutečnosti s těmito prostředky naložil), Nejvyšší soud však v této souvislosti podle jejího tvrzení uzavřel, že v takovém případě nelze dovodit naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž spíše možnost spáchání jiného trestného činu. Nejvyšší soud v této souvislosti však považuje za nutné zdůraznit, že odkaz na toto rozhodnutí není přiléhavý. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1449/2010 dospěl nalézací soud k závěru, že „provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že konkrétní jednotlivé zálohy složené Ing. P. Z. v průběhu výstavby rodinného domu v Ú. v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku v celkové výši 1 540 000 Kč byly použity na výstavbu tohoto rodinného domu, případně v souvislosti s činností společnosti B.“ (str. 15 – 16 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2009, sp. zn. 16 T 48/2008). V dané věci bylo rozhodné, že jeden ze svědků připustil, že alespoň část záloh mohla být použita pro nákup materiálu (srov. str. 4 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010). V popsaném případě se tedy jedná o jinou situaci, neboť nalézací soud tu konstatoval, že použití finančních prostředků v souvislosti s činností společnosti nebylo prokázáno a ve výroku svého rozsudku výslovně uvedl, že obviněný v této věci finanční prostředky obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, použil úmyslně k jinému, blíže nezjištěnému účelu (srov. str. 2 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2009, sp. zn. 16 T 48/2008), tedy jinými slovy nevyloučil, že by byly použity ve prospěch předmětné obchodní společnosti, čemuž dokonce nasvědčovala výpověď jednoho ze svědků, který připustil, že alespoň část záloh mohla být použita pro nákup materiálu. V posuzovaném případě společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., však soudy dospěly k závěru, že použití finančních prostředků v souladu se zájmy této společnosti ze strany obou obviněných V. S. a M. T. bylo vyvráceno provedeným dokazováním. Navíc z výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu v této věci přímo vyplývá, že finanční prostředky vybrané obviněnými byly jimi použity pro jejich soukromou potřebu (srov. str. 2 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že není nutné v rámci trestního řízení zjišťovat, k jakým konkrétním účelům byly případně zpronevěřené finanční prostředky použity. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je nutné učinit nepochybný závěr o tom, že si pachatel přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a naložil s ní v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice. Jak již dříve rozhodl Nejvyšší soud k naplnění zákonného znaku “přisvojení si” dostačuje zjištění, že ze strany pachatele došlo k takovému naložení s věcí jiného (věcí mu svěřenou), jež je v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření, resp. znemožňuje navrátit věc původnímu určení, bez ohledu na to, zda se soudům nižších stupňů podaří určit, jakým konkrétním způsobem s finančními prostředky pachatel po jejich přisvojení naložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 12/2016). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v daném případě se podařilo soudům nižších stupňů beze vší pochybnosti prokázat, že finanční prostředky vybrané obviněnými tak, jak je specifikováno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nebyly použity v souladu se zájmy předmětné společnosti, ale obviněné je z dispozice společnosti odejmuly, použily je pro svou soukromou, byť konkrétně nezjištěnou potřebu, a tím si je přisvojily.
21. S výše uvedenou námitkou dovolatelek souvisí další námitka uplatněná obviněnou V. S. v dovolání týkající se toho, že není jisté, zda předmětné společnosti vznikla škoda, když pohyb peněžních částek vybraných obviněnými zůstal nedohledán, a může se tak jednat pouze o chybu účetní. I při připuštění vzniku škody je podle obviněné S. otázkou, zda by za ni nesly obě obviněné odpovědnost, když by zde musela být příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, přičemž obě obviněné prokazatelně porušily pouze povinnost s peněžními prostředky určitým způsobem nakládat, konkrétně je zaúčtovat, což podle ní ke vzniku případné škody vést nemohlo.
22. Nejvyšší soud k námitce obviněné V. S. připomíná, že soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že si obviněné V. S. a M. T. přisvojily předmětné finanční prostředky a použily je nikoliv pro účel, ke kterému jim byly svěřeny (tedy pro potřeby společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o.), čímž tyto prostředky předmětné společnosti odejmuly. Na základě této premisy nelze dojít k jinému závěru, než že společnosti byla způsobena škoda, přitom tato škoda byla způsobena přímým jednáním obviněných. Kauzální nexus mezi jednáním obviněných, které peněžní prostředky nevložily do majetku předmětné společnosti, a škodou takto společnosti vzniklou, je zcela zřejmý, z čehož vyplývá, že obviněné za škodu vzniklou společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., odpovídají. Proto ani tato námitka dovolatelky V. S. neobstojí.
23. Následně se Nejvyšší soud zabýval další námitkou obviněné V. S. navazující na námitky shora uvedené (srov. body 14 a 21 tohoto usnesení), ve které uvádí, že nesprávné nakládání s finančními prostředky předmětné společnosti ještě nemusí znamenat naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry. K tomu dovolatelka doplňuje, že z provedeného dokazování v dané věci lze dovodit maximálně porušení povinnosti obviněných, které měly v postavení statutárního orgánu právnické osoby při hospodaření s jejími peněžními prostředky.
24. Nejvyšší soud je rovněž toho názoru, že jakékoliv nesprávné nakládání s finančními prostředky osobou, které jsou tyto prostředky při výkonu její funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu svěřeny do dispozice, nelze kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku. Na tuto skutečnost bylo ostatně poukázáno již shora, kde je uvedeno, že pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je nutné, aby si pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu mu svěřenou přisvojil a způsobil tak na majetku jiného škodu nikoli nepatrnou (srov. bod 17 tohoto usnesení). Stejně tak už bylo vyloženo, že v daném případě soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněné si předmětné finanční prostředky přisvojily ve smyslu požadovaném pro naplnění uvedené skutkové podstaty přečinu zpronevěry, přičemž Nejvyšší soud s tímto závěrem se shora uvedených důvodů souhlasí. Je tedy patrné, že v daném případě se nejednalo o jakékoliv nakládání s finančními prostředky svěřenými obviněným, nýbrž právě o přisvojení si těchto prostředků a jejich nevyužití v souladu se zájmy předmětné společnosti. Dovolatelka opakovaně v dovolání napadá závěry, ke kterým oba soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování. Nenamítá tedy nesprávnost právního posouzení skutku ani vadnost jiného hmotněprávního posouzení, přičemž Nejvyšší soud zde neshledává prostor pro zásah do dokazování provedeného zejména nalézacím soudem a přezkoumaného soudem odvolacím, neboť skutková zjištění z něj vyvozená – tedy že dovolatelky naložily s finančními prostředky nikoliv v zájmu předmětné společnosti, ale ve svůj prospěch – se nejeví být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy shora konkrétně uvedenými a v návaznosti na to s učiněnými právními závěry, ke kterým soudy nižších stupňů došly, když uzavřely, že si tyto prostředky dovolatelky přisvojily ve smyslu shora uvedeném (srov. bod 13 tohoto usnesení). Rovněž tuto námitku dovolatelky V. S. tedy dovolací soud shledává nedůvodnou.
25. Obviněná M. T. ve svém mimořádném opravném prostředku vytýká soudům nižších stupňů, že se podstatu trestní odpovědnosti obou obviněných pokouší dovodit také z dedukce, že pokud postupné výběry hotovosti, jak je v inkriminovaném období prováděly ať už každá z obviněných sama nebo obě společně, byly vloženy do pokladny společnosti, tak tam taková částka dříve chyběla a obviněné si ji musely přisvojit dříve. K tomu dovolatelka poznamenává, že taková dedukce nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Dále uvádí, že i v případě, že by tato dedukce byla v zásadě správná, nic nevypovídá o tom, zda by v dřívější době provedla předmětné dispozice s finančními prostředky obviněná V. S. , obviněná M. T. či obě společně, případně do jaké míry se na těchto dispozicích ta která podílela, tím méně o tom, k jakému účelu měly být finanční prostředky použity a zda se mělo jednat o použití neoprávněné. Dovolatelka tuto svou námitku shrnuje tvrzením, že by se v takovém případě jednalo o zcela jiný skutek či skutky, než je obviněným kladen za vinu.
26. Podstata trestní odpovědnosti obviněných podle nalézacího soudu spočívá v tom, že pokladna předmětné společnosti nebyla navýšena o vybranou finanční hotovost konkrétně popsanou ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Okresní soud v Břeclavi dále specifikuje, jaká finanční částka v pokladně byla, přičemž rozebírá, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl. Uvedený soud k tomu dále uvádí, že i pokud by byla obhajoba obviněných vykládána tak, že do dne 30. 10. 2012 fakticky nebyla v pokladně finanční hotovost 331 000 Kč a teprve postupnými výběry hotovosti v průběhu října 2012 obviněné dodatečně do pokladny tuto hotovost vložily, tak tento skutkový závěr by v žádném případě nebyl příznivější pro hodnocení trestní odpovědnosti obviněných. Nalézací soud dospívá k závěru, že by tato situace v podstatě znamenala to samé, tedy že pokud v říjnu 2012 v pokladně fyzicky nebyla účetně vykazovaná hotovost 331 000 Kč, tak by to nutně vedlo k závěru, že obviněné si musely tuto chybějící finanční hotovost přisvojit v dřívějším období. Vždy by to ale podle nalézacího soudu vedlo k závěru, že si obviněné jako jednatelky neoprávněně přisvojily peníze předmětné společnosti (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
27. Odvolací soud dospívá k závěru, že z dokazování provedeného před nalézacím soudem bylo zjištěno, že obě obviněné v průběhu října 2012 vybraly z účtu předmětné společnosti postupně celkem částku 441 400 Kč, tuto částku do pokladny nevložily, aby o ní mohlo být řádně účtováno, a naložily s ní přesně nezjištěným způsobem, přitom obě obviněné jako jednatelky předmětné společnosti nesly plnou odpovědnost za hospodaření se svěřenými prostředky. Odvolací soud z této skutečnosti vyvozuje minimálně srozumění obviněných s tím, že si přisvojují cizí peníze, které jim byly svěřeny, a dovozuje tak úmyslnou formu zavinění obviněných.
28. K námitce obviněné M. T. týkající se toho, že podstatu trestní odpovědnosti obviněných se nalézací soud pokouší dovodit z dedukce, že pokud finanční prostředky, jejichž přisvojení je obviněným kladeno za vinu, do pokladny předmětné společnosti obviněné vložily, musela tam částka odpovídající těmto finančním prostředkům chybět dříve, uvádí Nejvyšší soud následující. Nalézací soud výslovně uvádí, že „podstata trestní odpovědnosti obviněných spočívá v tom, že pokladna společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., nebyla navýšena o vybranou finanční hotovost konkrétně popsanou ve výroku tohoto rozsudku“ (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozebírá, na základě jakých důkazů a skutečností z nich plynoucích dospěl k závěru, že si předmětné finanční prostředky obviněné přisvojily (k tomu srov. bod 19 tohoto usnesení), v důsledku čehož nedošlo k navýšení pokladní hotovosti. Pokud i přes tento závěr nalézací soud pracuje v odůvodnění svého rozsudku i v podstatě s další možností, což mu vytýká dovolatelka M. T. , nutno podotknout, že i ze samotné formulace tohoto tvrzení je zřejmé, že se má jednat jen o hypotetický výklad obhajoby obviněných, když nalézací soud uvádí, že „i pokud by byla obhajoba [obviněných] vykládána tak, že do dne 30. 10. 2012 fakticky nebyla v pokladně finanční hotovost 331 000 Kč a teprve postupnými výběry hotovosti v průběhu října 2012 [obviněné] dodatečně do pokladny tuto hotovost vložily, tak tento skutkový závěr by v žádném případě nebyl příznivější pro hodnocení trestní odpovědnosti [obviněných]. Znamenalo by to totiž v podstatě to samé, tedy že pokud v říjnu 2012 v pokladně fyzicky nebyla účetně vykazovaná hotovost 331 000 Kč, tak by to nutně vedlo k závěru, že [obviněné] si musely tuto chybějící finanční hotovost přisvojit v dřívějším období. Vždy by to ale vedlo k závěru, že [obviněné] jako jednatelky si neoprávněně přisvojily firemní peníze“ (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). K tomu považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že tato úvaha nalézacího soudu jím byla uvedena nad rámec provedeného dokazování, a proto ji ani nebylo nutné v odůvodnění rozsudku uvádět, neboť nic takového z provedeného dokazování nevyplynulo a nic ani nenasvědčuje této jen zcela hypotetické úvaze, kterou ani nalézací soud z hlediska vlastního závěru o trestní odpovědnosti obou obviněných za trestné činy, jež jsou jim kladeny za vinu, ve výroku svého rozsudku nepoužil, a uvedl ji v zásadě jen z hlediska možného výkladu obhajoby obou obviněných. Proto i tato námitka dovolatelky M. T. nemůže být shledána důvodnou.
29. Obviněná M. T. v dovolání rovněž namítá, že z výpovědi svědkyně K. , která byla účetní v předmětné společnosti, má vyplývat, že záměrně zkreslovala účetnictví a vypovídala křivě. Stejně tak rozporuje dokazování ohledně účetnictví předaného svědku M. , které podle dovolatelky není kompletní, což dovozuje z výpovědi ve věci ustanoveného znalce Ing. Bimky, který uvedl, že nemůže úplnost účetnictví potvrdit. Obviněná T. k tomu doplňuje, že svědkyně K. podle vlastní výpovědi s účetnictvím neoprávněně manipulovala, proto dovolatelka poukazuje na „zfalšovaní, nepravost či podvrženost“ tohoto účetnictví.
30. Podstata trestní odpovědnosti obviněných spočívá podle nalézacího soudu v tom, že částka ve výši 441 400 Kč není a ani nikdy nebyla v účetnictví předmětné společnosti zaevidována jako příjem do pokladny, a proto musela být zaevidována jako pohledávka za obviněnými (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Přestože provádění dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. náleží především nalézacímu soudu, případný přezkum pak podle §254 tr. ř. odvolacímu soudu, jak již bylo uvedeno shora (srov. bod 13 tohoto usnesení), považuje Nejvyšší soud za nutné se k otázce věrohodnosti účetnictví vyjádřit, a to s ohledem na povinnost dovolacího soudu vyplývající z čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelkami uplatněná námitka o dokazování je, či není dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované v č. 40/2014 Sb.).
31. Dovolatelka M. T. v dovolání také uvádí, že nelze s určitostí usoudit, že účetnictví je kompletní, úplné a nezfalšované, a to s ohledem na to, že tuto skutečnost jednak nepotvrdil v oboru ustanovený soudní znalec Ing. Jiří Bimka, a zároveň svědkyně E. K. sama uvedla, že s účetnictvím neoprávněně manipulovala. Již v řízení před nalézacím soudem obě obviněné navrhovaly doplnění dokazování doplňkem znaleckého posudku z oboru ekonomika, mimo jiné k tomu, zda je účetnictví předmětné společnosti úplné. Nalézací soud tento návrh zamítl pro nadbytečnost s odůvodněním, že podstata trestní odpovědnosti obviněných, stejně jako těžiště dokazování spočívá v jiných skutečnostech, na které se orgány činné v trestním řízení dotazovaly znalce při zadávání znaleckého posudku a na které znalec také odpověděl, přičemž znalec v předloženém účetnictví předmětné společnosti žádný nesoulad nezjistil, zároveň dospěl k závěru, že v účetnictví předmětné společnosti nejsou založeny pokladní doklady ohledně výběrů hotovosti popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně k tomu uzavřel, že pro rozhodování o skutku, který byl předmětem tohoto trestního řízení, měl soud k dispozici dostatek důkazů, které spolu vzájemně korespondovaly, a nebyl tedy žádný důvod doplňovat dokazování dodatkem znaleckého posudku z oboru ekonomika.
32. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou nesprávnosti či podvrženosti účetnictví, které měl při zpracování znaleckého posudku Ing. Bimka k dispozici. Odvolací soud k tomu v podrobnostech uvádí, že účetní evidenci firmy HS-STAVOSPOL, s. r. o., obviněné předali svědku M. , na kterého byly obchodní podíly předmětné společnosti k 30. 10. 2012 převedeny, tento je skladoval v kanceláři. Tento svědek také uvedl, že ještě nalezl v kanceláři další doklady, které vložil k ostatním dokladům. Odvolací soud k tomu doplnil, že v tomto směru je jeho výpověď potvrzena i výpovědí svědkyně K. Účetní doklady pak předal na výzvu Policii ČR a ta následně účetnictví předala znalci Ing. Bimkovi. Odvolací soud se rovněž věnoval námitce o nevěrohodnosti svědkyně K. , když obviněné poukazují na to, že této svědkyni bylo vždy řádně za práci zaplaceno a tato naproti tomu tvrdila, že zaplaceno za práci nedostala. Na základě listinných důkazů však odvolací soud uzavřel, že svědkyně nedostala zaplaceno za účetní práce prováděné v říjnu 2012, když tyto prokazatelně ještě prováděla, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že nelze přisvědčit námitce obviněných o tom, že svědkyně K. křivě vypovídala. S přihlédnutím ke všem těmto důvodům odvolací soud uvedl, že nemůže obstát tvrzení, že účetnictví bylo zfalšované, nepravé či podvržené (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu).
33. Nejvyšší soud k námitce o neúplnosti či zfalšování účetnictví předmětné společnosti uvádí následující. Z výslechu ve věci ustanoveného znalce Ing. Jiřího Bimky skutečně vyplývá, že není schopný sdělit, zda měl pro zpracování znaleckého posudku všechny podklady, tuto skutečnost neví (srov. č. l. 1660, 1661 spisu), nicméně je zřejmé, že si na tuto skutečnost vzhledem k délce doby, která uplynula od zpracování znaleckého posudku, nevzpomíná, když ve výpovědi k přítomnosti mezitímní uzávěrky v účetnictví předmětné společnosti uvádí „[a]č pátrám v paměti, tak už bych řekl, že ten mozek je jaksi opotřebovaný, tak já vám to teď neřeknu, ale myslím si, že ne“ (srov. č. l. 1660 spisu). Usuzovat ze skutečnosti, že si znalec nepamatuje, zda v účetnictví byly založeny všechny dokumenty, že je toto účetnictví neúplné, se jeví Nejvyššímu soudu jako neodpovídající realitě a obsahu výpovědi uvedeného znalce, a to s ohledem na skutečnost, že z výpovědi znalce jednoznačně vyplývá, že účetnictví bylo vedeno řádně v souladu se zákonem (srov. č. l. 1658 spisu), přičemž tato otázka byla předmětem znaleckého zkoumání, a tak k ní znalec dospěl v jeho rámci v době, kdy měl k dispozici spis ke zpracování tohoto posudku (srov. č. l. 352 spisu). Co se týče věrohodnosti svědkyně E. K. a její výpovědi, Nejvyšší soud poznamenává, že svědkyně E. K. skutečně ve své výpovědi uvádí, že s účetnictvím neoprávněně manipulovala, avšak pouze potud, že určitou částku, která měla být vyplacena na mzdy za rok 2012, zaúčtovala do pokladny společnosti tak, že částka vyplacena byla, přitom se tak nestalo. Z výpovědi svědkyně K. se podává, že tak učinila proto, že se jí příčil způsob, jakým jednatelky řešily špatnou ekonomickou situaci předmětné společnosti, když uvádí „[k]dyby paní S. s paní T. zaplatily všechny závazky, co tam byly, a peníze nevybíraly, a nikomu nic nepředávaly, tak jsem tu vůbec nemusela být“ (srov. č. l. 1636 spisu). Z dokladů předložených obviněnými při hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2015 se podává, že částka, kterou měla svědkyně K. neoprávněně manipulovat účetnictví, představuje mzdy za měsíc říjen 2012, a to v souhrnné výši 66 732 Kč (srov. č. l. 1644 – 1646 spisu). Zůstává bezpochyby, že svědkyně E. K. účetnictvím manipulovat neměla, ať už ji k tomu vedly jakékoliv důvody. Nicméně nelze přehlédnout fakt, že zpronevěření částky 66 732 Kč, o kterou bylo účetnictví zmanipulováno, není obviněným kladeno za vinu. Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že tento soud důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětné finanční částky popsané ve výroku rozsudku obviněné vybraly a následně nevložily do pokladny společnosti, což ostatně tyto ani nerozporují, aby o nich mohlo být řádně účtováno. K tomuto závěru nalézací soud dospěl na základě výpovědi Mgr. V. R. , znaleckého posudku Ing. Jiřího Bimky a výpovědi svědkyně E. K. (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se zabýval i návrhem na doplnění dokazování doplňkem znaleckého posudku, náležitě vysvětlil, proč tento považuje za nadbytečný, přičemž k tomu uvedl, že v rámci znaleckého zkoumání nebyl zjištěn žádný nesoulad, a zdůraznil, že účetnictví společnosti neobsahuje žádné příjmové doklady, které by vypovídaly o přijetí předmětných finančních částek do pokladny (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž odvolací soud se náležitě zabýval tvrzenými rozpory ve znaleckém posudku a výpovědi svědkyně E. K. , když zopakoval, že svědkyně K. vykonávala pro firmu HS-STAVOSPOL, s. r. o., účetnické práce na základě dokladů, které jí předkládaly obviněné V. S. a M. T. O tom, že byly v průběhu října 2012 provedeny obviněnými výběry peněz z účtu firmy, ji obviněné neinformovaly, nedoložily ani žádné doklady, které by prokazovaly, že peníze byly vloženy do pokladny, aby o nich mohlo být účtováno. O výběru těchto finančních prostředků se účetní dozvěděla až dodatečně, poté, co přišly výpisy z banky. K datu provedení mimořádné účetní závěrky tyto k dispozici neměla. Setrvala na tom, že jí nebyly předloženy žádné doklady o tom, jak s částkou, která byla postupně z účtu firmy vybrána, bylo naloženo. Tato její výpověď má oporu i v závěrech znaleckého posudku a ve výpovědi znalce Ing. Jiřího Bimky u hlavního líčení. Těmito důkazy bylo prokázáno, že částka 441 400 Kč, přestavující součet všech výběrů z účtu firmy HS-STAVOSPOL, s. r. o., ať již z bankomatu či v hotovosti, které byly provedeny v říjnu 2012 obviněnými, stále chybí a obviněné jejich použití nebyly schopny doložit ani dodatečně insolvenčnímu správci. Dále se odvolací soud vypořádal s tvrzeným rozporem ve výpovědi svědkyně E. K. týkající se skutečnosti, že neměla za svou práci dostat zaplaceno, když uvedl, že za měsíc říjen 2012 od obviněných skutečně odměnu neobdržela. Soudy nižších stupňů správně poukazují na skutečnost, že obě obviněné nejen orgánům činným v trestním řízení, ale ani dříve insolvenčnímu správci k jeho výzvě nepředložily žádné důkazy, které by dokládaly, že finanční prostředky, jejichž zpronevěra je jim kladena za vinu, vynaložily v souladu se zájmy předmětné společnosti. Obviněné samozřejmě v rámci trestního řízení nemají povinnost tvrdit jakékoliv skutečnosti a předkládat k nim důkazy, avšak ve světle toho, že obviněné od počátku tvrdí, že předmětné finanční částky použily pro účely společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., a zároveň předkládají různé podklady, které však nedokládají způsob naložení s částkou v celkové výši 441 400 Kč, jejíž zpronevěra je jim kladena za vinu, je Nejvyšší soud názoru, že obhajoba obviněných je účelová a že soudům nižších stupňů se skutkový stav podařilo prokázat tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Nalézací soud dostatečně z hlediska zjištění skutkového stavu věci vysvětlil závěry, které v míře zcela postačující vtělil do skutkové věty výroku o vině. Tyto jeho závěry náležitě přezkoumal odvolací soud, přičemž oba soudy nižších stupňů dospěly shodně k závěru, že doplnění znaleckého posudku není třeba. Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné doplnit, že z uvedených podrobně rozvedených důvodů manipulace s účetnictvím, jíž se dopustila svědkyně E. K. a kterou i dostatečně vysvětlila, nevedla k zásadnímu zpochybnění její výpovědi ve vztahu ke skutku kladenému oběma obviněným za vinu, a zejména ani nemohla mít vliv na zjištěný skutkový stav, a to z toho důvodu, že se týká částky, jejíž zpronevěření není obviněným kladeno za vinu, a v dalších částech její výpověď odpovídá ostatním shora uvedeným důkazům.
34. Dovolatelka M. T. dále v dovolání také nesouhlasila s výší uděleného trestu, a to s odůvodněním, že udělený trest, a to včetně trestu zákazu činnosti, je vysoký, zejména s ohledem na dosavadní bezúhonnost dovolatelky.
35. Obě obviněné byly rozsudkem nalézacího soudu odsouzeny podle §206 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku každá k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, přitom jim byl výkon trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň byl každé z obviněných podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 3 let. Nalézací soud k odůvodnění uložených trestů uvedl, jakou výší sazby trestu odnětí svobody byly obě obviněné ohroženy, přičemž přitěžující okolnost spatřoval v tom, že obě spáchaly dva přečiny, a naopak ve prospěch obviněných zohlednil i polehčující okolnost, že obě dříve vedly řádný život. Nalézací soud na základě rozhodných skutečností obviněným uložil trest při dolní hranici trestní sazby, a to i s ohledem na jejich dosavadní bezúhonnost, kterou nalézací soud rovněž vnímá spolu s okolnostmi případu jako skutečnost umožňující podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k výši způsobené škody se nalézacímu soudu jako přiměřená jevila zkušební doba podmíněného odsouzení v trvání 3 let u obou obviněných. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 3 let nalézací soud uložil oběma obviněným s ohledem na charakter jimi spáchané trestné činnosti.
36. Odvolací soud ve svém usnesení k druhu a výši uloženého trestu zdůraznil, že nalézací soud při těchto úvahách nepochybil, zhodnotil hlediska pro ukládání trestu rozhodná podle §37 až §39 tr. zákoníku, přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, které jsou určovány významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobami pachatelek, mírou jejich zavinění a pohnutkou, záměrem nebo cílem. Nalézací soud podle odvolacího soudu dostatečně přihlédl i k dosavadnímu způsobu života obžalovaných, k jejich trestní minulosti i k možnostem nápravy. Odvolací soud rovněž uvádí, že soud nalézací přihlížel k okolnostem polehčujícím, vzal také v úvahu, že trest je ukládán za více trestných činů, zohlednil i výši způsobené škody a uzavřel, že uložený trest odnětí svobody mírně nad dolní hranicí trestní sazby, tedy v trvání 14 měsíců pro každou z obviněných, není trestem nepřiměřeně přísným. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s délkou zkušební doby v trvání 3 let uloženou nalézacím soudem. Rovněž se ztotožnil s názorem nalézacího soudu o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 3 let, a to s odůvodněním, že trestná činnost byla spáchána v přímé příčinné souvislosti s postavením obviněných v poškozené společnosti.
37. Nejvyšší soud k nesouhlasu obviněné M. T. s výškou udělených trestů uvádí, že zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodržování dvou základních principů, které platí při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště, a to principu zákonnosti trestání (zakotveného v §37 tr. zákoníku) a principu individualizace trestů (§38 tr. zákoníku). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v každém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu). Současně je třeba se řídit se vší důsledností pravidly pro ukládání trestů obsaženými v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání). Individualizace (adekvátnost) trestání představuje vlastně tzv. soudcovskou individualizaci, jejíž rámec je vymezen individualizací zákonnou. V rámci soudcovské individualizace trestu lze vymezit následující obecná kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu, která se pravidelně uplatní při ukládání trestu. Jedná se o povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele a možnosti jeho nápravy, okolnosti polehčující a přitěžující, zvláštní podmínky pro ukládání jednotlivých druhů trestů. Další konkretizace je specificky provedena pro určité zvláštní případy, a to jen tam, kde to bude přicházet v úvahu (např. ve vztahu k zmenšené příčetnosti, úpravou trestnosti souběhu trestných činů a pokračování v trestném činu, ve vztahu k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu). Soud v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. je pak při odůvodnění uloženého trestu povinen uvést, jakými úvahami byl veden při ukládání trestu a jak posoudil a zohlednil shora uvedená obecná kritéria rozhodná pro stanovení druhu a výměry trestu. Soud přihlédne rovněž k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud při stanovení výše jednotlivých trestů a odvolací soud při přezkoumávání tohoto postupu, nepochybily.
38. K uloženému trestu odnětí svobody Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud postupoval v souladu s §43 odst. 1 tr. zákoníku, který stanoví, že pokud soud odsuzuje pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, v daném případě tedy za trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který soud uloží trest v rozmezí jednoho roku až pěti let. Nalézací soud vyměřil obviněným trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby, když jim jej stanovil v trvání 14 měsíců. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přitom vyplývá, že trest v této výši byl vyměřen zejména s ohledem na dosavadní bezúhonnost obou obviněných, zároveň však vedle povahy a závažnosti spáchaných trestných činů zohlednil další skutečnost, která dovolatelkám naopak přitěžovala, a sice že spáchaly dva přečiny (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Výkon tohoto trestu byl podle §81 a násl. tr. zákoníku obviněným podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání tří let, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku je možné zkušební dobu stanovit v rozpětí jednoho roku až pěti let. Nalézací soud při vyměření délky zkušební doby přitom zohlednil zejména okolnosti případu, dřívější bezúhonný život obviněných a výši způsobené škody. Odvolací soud přezkoumal druh i výši udělených trestů, přezkoumal, jaké skutečnosti nalézací soud zohlednil, a dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody není nepřiměřeně přísným (srov. str. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při určení trestu odnětí svobody, jeho výměry a stanovení zkušební doby včetně její délky soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se zákonem.
39. Dovolatelka M. T. rovněž rozporuje délku uloženého trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud postupoval v souladu s §73 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněným uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, neboť tento trest může soud uložit v rozsahu jednoho roku až deseti let v případě, že se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. Při uložení tohoto trestu a jeho výše soud prvního stupně přihlédl k okolnostem, za kterých byly trestné činy spáchány, když zdůraznil, že dovolatelky trestnou činností řešily špatnou ekonomickou situaci předmětné společnosti místo toho, aby se této situaci pokusily čelit cestou, která by nebyla v rozporu s právními předpisy. K této úvaze Nejvyšší soud doplňuje, že v rámci podnikání bezpochyby může dojít k tomu, že se obchodní společnost ocitne v problematické situaci, ať již ekonomického nebo jiného charakteru. Statutární orgán, v daném případě jednatel společnosti s ručením omezeným, je zde pak od toho, aby se pokusil obchodní společnost z této situace vyvézt. Přitom měl v souladu s tehdy platným §135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §194 odst. 5 obch. zák. jednat s péčí řádného hospodáře. Jak shora bylo uvedeno (srov. bod 19 tohoto usnesení), obviněné jako jednatelky společnosti takto nepostupovaly. V případě, že by se společnost nepodařilo zachránit, dostala by se do předlužení ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), účinného v době, kdy ke spáchání předmětných trestných činů došlo, tedy v říjnu 2012 (dále jen „insolvenční zákon“). Ostatně z výpovědi Ing. Jiřího Bimky, soudního znalce ve věci ustanoveného, vyplývá, že předmětná společnost předlužená byla (srov. č. l. 1658 spisu), obviněné tak byly jako jednatelky povinny podat insolvenční návrh podle §98 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Předlužení, resp. úpadek předmětné společnosti, by se řešil tak, jak tento zákon v rozhodné době stanovoval, tedy v souladu s §4 insolvenčního zákona konkurzem, reorganizací, oddlužením nebo zvláštními způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů. V daném případě by přicházel v úvahu jako způsob řešení úpadku konkurz (podle §389 odst. 1 insolvenčního zákona lze totiž oddlužením řešit jen úpadek subjektu, který není podnikatelem, podmínku pro reorganizaci stanovenou v §316 odst. 3 insolvenčního zákona předmětná společnost nesplňovala, stejně tak nebyl získán alternativní souhlas věřitelů této společnosti podle §316 odst. 4 insolvenčního zákona a shora uvedené zvláštní způsoby řešení úpadku jsou v souladu s §367 a násl. insolvenčního zákona použitelné jen pro řešení úpadku specifických subjektů, jako jsou banky, spořitelní a úvěrová družstva a další, nicméně nikoliv pro takové subjekty, jakým je HS-STAVOSPOL, s. r. o.). Podle §381 odst. 1 věty první obch. zák. nemohl být statutárním orgánem podnikající právnické osoby nebo jeho členem ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz. Účelem tohoto ustanovení bylo, aby se osoby, které se podílely na úpadku jakékoli právnické osoby, po určitou dobu nepodílely na řízení či kontrole jiné právnické osoby – podnikatele (k tomu srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 153.). Pokud je osobám, které se podílí na úpadku obchodní společnosti, znemožněno působit ve funkci statutárního orgánu další obchodní společnosti, argumentem a minori ad maius musíme dospět k závěru, že stejný následek má stihnout ty osoby, které spácháním trestného činu řeší špatnou ekonomickou situaci obchodní společnosti. Trest zákazu činnosti patří totiž k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení a jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které zneužil nebo využil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Tyto podmínky byly u obou obviněných splněny. Výše uloženého trestu se jeví přiměřená s ohledem na zákonem stanovené rozpětí, ve kterém se soud při určení výše trestu zákazu činnosti pohybuje (jeden rok až deset let podle §73 odst. 1 tr. zákoníku), a s ohledem na povahu a závažnost spáchaných trestných činů a skutečnost, že trestná činnost byla spáchána přímo v souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu předmětné společnosti, neboť tyto tresty byly vyměřeny jen dva roky nad spodní hranicí trestní sazby, Nejvyšší soud proto uzavírá, že nalézací soud, a při přezkumu rozsudku i odvolací soud, postupovaly správně, když uložily obviněné M. T. (stejně jako obviněné V. S. ) trest zákazu činnosti, byť ve výměře poněkud vyšší než trest odnětí svobody, neboť charakter tohoto specifického trestu přesně reflektuje okolnosti dané trestné činnosti. Nejvyšší soud je tedy názoru, že uložením trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu včetně stanovení jeho výměry nalézací soud nepochybil, když z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přímo vyplývá, že tento trest byl uložen s ohledem na souvislosti a charakter spáchané trestné činnosti (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Navíc tato otázka byla řádně přezkoumána odvolacím soudem s poukazem na to, že trestná činnost byla spáchána v přímé příčinné souvislosti s postavením obou obviněných v poškozené společnosti (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu).
40. Dovolatelka M. T. rovněž napadá výrok o náhradě škody v rozsudku nalézacího soudu, když uvádí, že tento nemá oporu v provedeném dokazování s odkazem na výše uvedené rozpory v dokazování.
41. Nalézací soud k otázce náhrady škody uvedl, že Ing. V. R. jako insolvenční správce poškozené společnosti na náhradě škody žádal částku 458 329 Kč, přičemž přiznána takto byla částka 441 000 Kč, neboť dokazováním provedeným u hlavního líčení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obě obviněné zpronevěřily poškozené společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., přinejmenším právě částku 441 400 Kč. Nad rámec této částky 441 400 Kč nebylo zpronevěření vyšší částky jednoznačně prokázáno, a proto byl Mgr. V. R. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně tak byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních společnost Profibaustoffe CZ, s. r. o., a to s odůvodněním, že tato společnost nebyla a není jediným věřitelem společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., a bylo by proto třeba určit skutečný rozsah všech poškozených věřitelů, celkový rozsah všech jednotlivých věřitelských závazků a také rozsah, v jakém by připadalo v úvahu poměrné uspokojení jednotlivých věřitelů včetně poškozené společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o. Takové dokazování ovšem přesahuje rámec trestního řízení (srov. str. 10 a 11 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k otázce náhrady škody pouze uvedl, že byla soudem prvního stupně vyřešena správně.
42. Nejvyšší soud k rozhodnutí o náhradě škody považuje za nutné zdůraznit, že ustanovení §228 a §229 tr. ř. upravují způsob rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody v hlavním líčení. Jde o rozhodnutí v rámci adhezního řízení, které je součástí trestního řízení. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje poškozenému, který je stranou v trestním řízení, aby byl souběžně s trestním stíháním obviněných objasněn i jeho nárok na náhradu škody, a aby poškozený měl možnost za splnění zákonných předpokladů dosáhnout přisouzení náhrady škody. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě škody podle hmotného práva jiné povahy než trestní [nejčastěji podle občanského (dříve i obchodního zákoníku) nebo zákoníku práce], ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního řádu. Soud přizná (zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody, jestliže jsou nárok i jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení (§228 tr. ř.). O tom, že v projednávané věci byl nárok uplatněn a jeho výše přiznána v souladu s provedenými důkazy, svědčí následující skutečnosti. Ing. V. R. jako insolvenční správce poškozené společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., se řádně připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, jak dokladuje návrh společnosti HS-STAVOSPOL, s. r. o., aby nalézací soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněným povinnost nahradit v penězích škodu, jež byla předmětné společnosti trestným činem způsobena (srov. č. l. 24 spisu). Již shora bylo uvedeno, že je nepochybné, že předmětné společnosti vznikla škoda, za kterou obě obviněné odpovídají (srov. bod 22 tohoto usnesení). Výše škody je stanovena podle částky, která chyběla v pokladní hotovosti předmětné společnosti, přitom z Výpisu z Firemního účtu č. ......... předloženého na č. l. 965 až 969 a ze seznamu výběrů hotovosti z bankomatů z předmětného účtu předloženého na č. l. 70 je patrné, že došlo k výběrům z předmětného účtu tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Z výpovědi svědka Mgr. V. R. , insolvenčního správce, stejně jako z výpovědi Ing. Jiřího Bimky, znalce ustanoveného k vypracování znaleckého posudku v dané věci, přitom jednoznačně vyplývá, že pokladna předmětné společnosti nebyla o částku, kterou obviněné vybraly tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, navýšena (srov. č. l. 1627 a 1658). Těmito skutečnostmi se nalézací soud zabýval, svůj závěr o výši náhrady škody řádně odůvodnil, a jeho postupu tak není co vytknout. V odvolání obviněných nebyla námitka týkající se náhrady škody uplatněna, proto nelze ani odvolacímu soudu vytýkat, že se k náhradě škody vyjádřil poněkud stroze, neboť jeho zhodnocení postupu nalézacího soudu jako správné se v daném případě jeví dostatečné. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ani námitku týkající se náhrady škody uplatněnou v dovolání obviněné M. T. nelze shledat důvodnou.
43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 189/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 180/2014, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
44. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných V. S. a M. T. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu