ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.332.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 332/2016-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2016 o dovolání obviněného Ing. E. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. E. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 4 T 4/2012, byl obviněný Ing. E. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) za použití §116 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu sto denních sazeb ve výši 10 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
2. Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného Ing. E. M. proti uvedenému rozsudku, rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině pod bodem I. a) 1. až 10. [vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v rozsahu 538 153,40 Kč a zkrácení DPH v rozsahu 2 729 852 Kč, ve zdaňovacím období leden 2005 až červen 2005 a srpen 2005 až listopad 2005], pod bodem I. b) [zkrácení daně z příjmu právnických osob (dále jen „DPPO“) ve zdaňovacím období roku 2005 v rozsahu 4 533 874,80 Kč] a pod bodem II. b) (zkrácení DPPO ve zdaňovacím období roku 2006 v rozsahu 1 371 789,30 Kč)] a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. E. M. uznal vinným, že
I.
jako fakticky osoba jednající za společnosti EGEMA, s. r. o., se sídlem Praha 10, Třebohostická 2283/2, IČ: 252 85 726 (dále jen „EGEMA“), v úmyslu neoprávněně zkrátit DPH a vylákat uplatněné nadměrné odpočty DPH v jednotlivých daňových přiznáních k této dani a zároveň zkrátit DPPO, nechal zahrnout v jednotlivých níže uvedených měsících zdaňovacího období roku 2005 do účetnictví společnosti EGEMA a jednotlivých sestav zdanitelných plnění, sloužících k sestavení jednotlivých měsíčních přiznání k DPH, od ledna 2005 do 28. 12. 2005 padělky níže uvedených daňových dokladů (faktur) společnosti DZA Brno, s. r. o., se sídlem Brno, Řípská 1205/13, IČO: 253 45 478 (dále jen „DZA Brno“), následně i nechal vypracovat a podat u Finančního úřadu pro Prahu 10, se sídlem Praha 10, Petrohradská 13 (dále jen „FÚ“), nepravdivá přiznání k DPH v jednotlivých níže uvedených termínech, které zahrnovaly tyto faktury a rovněž nechal podat dne 3. 7. 2006 přiznání k DPPO za rok 2005, které rovněž zahrnovalo tyto padělky daňových dokladů společnosti DZA Brno jako údajného dodavatele fiktivních služeb a zboží, které na straně výdajů měly sloužit k dosažení, zajištění a udržení příjmů společnosti EGEMA, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve formě služeb či zboží nedošlo, že toto zboží a služby ve skutečnosti realizovaly jiné subjekty za nižší částky, než které byly uvedeny na fiktivních fakturách DZA Brno, kdy v některých případech za toto realizované zboží a služby bylo společností EGEMA placeno v hotovosti bez řádné fakturace, tudíž nemohlo dojít ani na straně skutečného dodavatele zboží a služeb k úhradě příslušné částky DPH a DPPO za realizované zboží a služby, čehož si byl obžalovaný rovněž vědom, přičemž v důsledku toho není možno ani zjistit skutečné výdaje uhrazené společností EGEMA dodavatelům zboží a služeb, k nimž byly vytvořeny a do účetnictví i daňových přiznání společnosti EGEMA zahrnuty fiktivní faktury DZA Brno, v důsledku čehož nebylo možno zjistit skutečnou výši daňových povinností společnosti EGEMA v jednotlivých zdaňovacích obdobích jak u DPH, tak i DPPO v roce 2005, kdy takto: 1. dne 1. 3. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce ledna 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 21. 1. 2005 s předmětem plnění stavební práce K. se základem daně 95 800,92 Kč a 19% DPH ve výši 18 207,08 Kč, celkem 114 008 Kč,
2. dne 30. 3. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce února 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 14. 2. 2005 s předmětem plnění oprava fasády VŠOE K. se základem daně 730 829,92 Kč a 19% DPH ve výši 138 895,08 Kč, celkem 869 725 Kč,
- faktura č. … ze dne 28. 2. 2005 s předmětem plnění elektropráce – DDM K. se základem daně 113 395,96 Kč a 19% DPH ve výši 21 551,04 Kč, celkem 134 947 Kč,
3. dne 26. 4. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce března 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 12. 3. 2005 s předmětem plnění transport materiálu – Carrefour Eden, V. ul., P. se základem daně 141 153,59 Kč a 19% DPH ve výši 26 826,41 Kč, celkem 167 980 Kč,
4. dne 26. 5. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce dubna 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 18. 4. 2005 s předmětem plnění dodávka a montáž truhlářských prvků pro USP Palata se základem daně 1 005 490,38 Kč a 19% DPH ve výši 191 094,62 Kč, celkem 1 196 585 Kč,
- faktura č. … ze dne 29. 4. 2005 s předmětem plnění převoz zeminy a zemní práce spojené s odizolováním atria USP Palata se základem daně 1 214 740,20 Kč a 19% DPH ve výši 230 862,80 Kč, celkem 1 445 603 Kč,
5. dne 29. 6. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce května 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 20. 5. 2005 s předmětem plnění dodávka a montáž stropních podhledů pro PBW Praha se základem daně 422 481,83 Kč a 19% DPH ve výši 80 293,17 Kč, celkem 502 775 Kč,
- faktura č. … ze dne 9. 5. 2005 s předmětem plnění odizolování atria USP Palata – východ podle smlouvy o dílo č. 2005/48 ze dne 5. 5. 2005 se základem daně 350 000 Kč a 19% DPH ve výši 66 500,00 Kč, celkem 416 500 Kč,
- faktura č. … ze dne 19. 5. 2005 s předmětem plnění odizolování atria USP Palata – východ podle smlouvy o dílo č. 2005/48 ze dne 5. 5. 2005 se základem daně 350 000 Kč a 19% DPH ve výši 66 500,00 Kč, celkem 416 500 Kč,
- faktura č. … ze dne 30. 5. 2005 s předmětem plnění odizolování atria USP Palata – východ podle smlouvy o dílo č. 2005/48 ze dne 5. 5. 2005 se základem daně 415 000 Kč a 19% DPH ve výši 78 850 Kč, celkem 493 850 Kč,
6. dne 29. 7. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce června 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 17. 6. 2005 s předmětem plnění SDK práce podle rozpisu na akci Korunní Dvůr se základem daně 973 542,17 Kč a 19% DPH ve výši 185 022,83 Kč, celkem 1 158 565 Kč,
- faktura č. … ze dne 29. 6. 2005 s předmětem plnění přípravné práce na fasádě – mytí, penetrace – Korunní Dvůr se základem daně 384 689,34 Kč a 19% DPH ve výši 73 110,66 Kč, celkem 457 800 Kč,
7. dne 29. 9. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce srpna 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 25. 8. 2005 s předmětem plnění obkladačské práce na akci Korunní Dvůr se základem daně 785 966,20 Kč a 19% DPH ve výši 149 373,80 Kč, celkem 935 340 Kč,
8. dne 27. 10. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce září 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 21. 9. 2005 s předmětem plnění penetrace fasády Korunní Dvůr se základem daně 134 437,08 Kč a 19% DPH ve výši 25 549,92 Kč, celkem 159 987 Kč,
9. dne 28. 11. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce října 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 14. 10. 2005 s předmětem plnění odizolování atria USP Palata – východ podle smlouvy o dílo č. 2005/48 ze dne 5. 5. 2005 se základem daně 383 000 Kč a 19% DPH ve výši 72 770 Kč, celkem 455 770 Kč,
- faktura č. … ze dne 26. 10. 2005 s předmětem plnění strojní omítání podle rozpisu Korunní Dvůr se základem daně 4 473 114,37 Kč a 19% DPH ve výši 850 120,63 Kč, celkem 5 323 235 Kč,
- faktura č. … ze dne 30. 10. 2005 s předmětem plnění odizolování atria USP Palata – východ podle smlouvy o dílo č. 2005/48 ze dne 5. 5. 2005 se základem daně 352 000 Kč a 19% DPH 66 880 Kč, celkem 418 880 Kč,
10. dne 28. 12. 2005 bylo u FÚ podáno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce listopadu 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 16. 11. 2005 s předmětem plnění SDH práce KD – Korunní Dvůr se základem daně 3 600 986,33 Kč a 19% DPH ve výši 684 371,67 Kč, celkem 4 285 358 Kč,
- faktura č. … ze dne 22. 11. 2005 s předmětem plnění obkladačské práce Korunní Dvůr se základem daně 1 281 752,45 Kč a 19% DPH ve výši 243 598,55 Kč, celkem 1 525 351,00 Kč,
- faktura č. … ze dne 30. 11. 2005 s předmětem plnění izolatérské práce Atrium Palata se základem daně 229 601,05 Kč a 19% DPH ve výši 43 635,95 Kč, celkem 273.237 Kč,
II.
jako jednatel společnosti EGEMA v období od počátku listopadu 2006 do 3. 7. 2007, v úmyslu neoprávněně zkrátit nejméně DPPO, zahrnul do daňového přiznání k DPPO za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, mezi skutečně vynaložené výdaje, fiktivně vyhotovené padělky daňových dokladů společnosti DZA Brno, které na straně výdajů měly sloužit k dosažení, zajištění a udržení příjmů, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve formě služeb či zboží nedošlo, a nechal vypracovat a podat u FÚ přiznání k DPPO dne 3. 7. 2007, které v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, obsahovalo fiktivní padělky daňových dokladů společnosti DZA Brno jako údajného dodavatele fiktivního zboží či služeb, ačkoliv věděl, že toto zboží a služby ve skutečnosti realizovaly jiné subjekty za nižší částky, než které byly uvedeny na fiktivních fakturách DZA Brno, kdy v některých případech za toto realizované zboží a služby bylo společností EGEMA placeno v hotovosti bez řádné fakturace, tudíž nemohlo dojít ani na straně skutečného dodavatele zboží a služeb k úhradě příslušné částky DPH a DPPO za realizované zboží a služby, čehož si byl obviněný rovněž vědom, přičemž v důsledku toho není možno ani zjistit skutečné výdaje uhrazené společností EGEMA dodavatelům zboží a služeb, k nimž byly vytvořeny a do účetnictví i daňových přiznání EGEMA zahrnuty fiktivní faktury DZA Brno, v důsledku čehož nebylo možno zjistit skutečnou výši daňové povinnosti společnosti EGEMA u DPPO za rok 2006, a to:
- faktura č. … ze dne 10. 11. 2006 s předmětem plnění dodávka a montáž střešních konstrukcí, rekonstrukce školy N., se základem daně ve výši 2 927 378 Kč,
- faktura č. … ze dne 16. 11. 2006 s předmětem plnění zámečnické a truhlářské konstrukce, rekonstrukce školy N., se základem daně ve výši 2 788 411 Kč,
čímž spáchal přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
3. Za tento přečin byl odsouzen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 (sta) celých denních sazeb ve výši denní sazby 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 400 000 Kč (čtyři sta tisíc). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.
4. Nutno zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem opětovně rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014-I., tak, že podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, a to pouze v odsuzující části pod bodem A., ve které podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu u obviněného Ing. E. M. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. E. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, podal obviněný Ing. E. M. prostřednictvím svého obhájce Dr. JUDr. Miroslava Zámišky dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud opětovně postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když tento ani ve svém novém rozhodnutí nezpochybnil reálné provedení prací, které byly vyfakturovány údajně fiktivními fakturami DZA Brno. Odvolací soud opakovaně pochybil, když se nezabýval tím, kdo konkrétní práce na stavbách realizovaných společností EGEMA skutečně vykonal, jaká byla cena těchto prací, jakým způsobem bylo za tyto práce zaplaceno. Kromě toho odvolací soud měl následně i v této souvislosti zkoumat, zda měl obviněný právo na to, aby se výdaj za provedené stavební práce odrazil v jeho daňové povinnosti.
6. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud si v rozporu s pokynem Nejvyššího soudu vyhodnotil, že není potřeba znalecký posudek z oboru ekonomika, který měl objasnit, zda v souvislosti s obstaráním stavebních prací mohl obviněnému, resp. společnosti EGEMA, vzniknout nárok na odpočet DPH a v jakém rozsahu mohl případně dovolatel zkrátit jak DPH, tak i DPPO.
7. Kromě toho obviněný namítal, že odvolací soud se pokusil pouze změnit právní kvalifikaci na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, aniž by však fakticky provedl potřebné úkony a následoval právní názor a pokyny Nejvyššího soudu a následně své závěry náležitě zdůvodnil. Podle dovolatele nebylo na základě dosud provedených důkazů nikterak prokázáno, že by obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky subjektivní a objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, kdy rovněž na konci svého mimořádného opravného prostředku rovněž poznamenává, že v řízení nebyl bez důvodných pochybností prokázán úmysl obviněného zkreslit údaje o stavu hospodaření a jmění.
8. Obviněnému nebylo v průběhu celého řízení prokázáno, že osobně zajišťoval předání účetních dokladů společnosti EGEMA a že to byl právě obviněný, kdo zahrnul do účetnictví společnosti EGEMA fiktivní účetní doklady společnosti DZA Brno. Účetnictví společnosti EGEMA zajišťoval svědek O. K. na základě jemu udělené plné moci. Podle dovolatele nelze mechanicky presumovat naplnění skutkové podstaty jen tím, že soud mechanicky nahlédne do výpisu z obchodního rejstříku a dále nezkoumá faktické interní poměry v dané obchodní společnosti.
9. Dovolatel v neposlední řadě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, které stanoví, že znak ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně se vztahuje nejen k alinea 3, ale i k alinea 1 a 2 ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je třeba se zaměřit na prokázání tohoto znaku.
10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, popř. též vadné řízení mu předcházející podle ustanovení §265k tr. ř. a podle ustanovení §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. E. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že tvrzení, kterými se dovolatel zcela distancuje od zařazení padělaných daňových dokladů do účetnictví společnosti EGEMA, jsou ryze skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Navíc se tyto námitky poněkud míjejí s obsahem tzv. skutkové věty ve výroku o vině. Zde se uvádí, že obviněný doklady do účetnictví společnosti „nechal zahrnout“, nikoli snad, že by obviněný osobně toto účetnictví vedl a falešné doklady do něho sám zařadil. Navíc podatel pouze obecně namítá, že mu aktivity týkající se falešných dokladů nebyly prokázány. Nevznáší v tomto směru konkrétní námitky, které by mohly založit existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními; nevytýká, že by soudy některé důkazy opomenuly nebo že by z provedených důkazů vyvodily závěry, které by z nich nebylo možné vyvodit při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení.
12. Deklarovanému dovolacímu důvodu obviněným neodpovídají ani námitky, podle kterých Vrchní soud v Praze nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu k provedení dokazování za účelem zjištění reálné daňové povinnosti obviněného, resp. společnosti EGEMA v inkriminovaných zdaňovacích obdobích. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nicméně konstatoval, že nelze bezpodmínečně trvat na provedení dokazování uloženého soudem vyššího stupně, jestliže se ukáže, že takovéto dokazování je neproveditelné. Odvolací soud na základě obsáhlého rozboru uvedeného na str. 24 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že zjištění rozsahu zkrácení DPH, resp. vylákání výhody na této dani a rozsahu zkrácení DPPO není možné. S těmito závěry odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil a dodal, že kromě okolností uvedených odvolacím soudem (charakter existujících dokladů, které neobsahují žádnou specifikaci rozsahu provedených prací a někdy ani údaje o místě, kde měly být provedeny, neexistence dalších účetních dokladů firmy EGEMA, nemožnost zjištění údajů o skutečných subdodavatelích této firmy přispívá k nemožnosti provedení dalšího dokazování i postoj samotného obviněného. Ten totiž nikdy neuvedl žádné konkrétní údaje k otázce, kým a za jakých okolností byly práce uvedené v padělaných fakturách skutečně provedeny, jakým způsobem a v jakých částkách za ně bylo placeno. Dále je nutno přihlédnout k časovému odstupu od doby spáchání činu, kdy místa, na kterých měly být práce prováděny, již nemusí být ve stejném stavu jako v letech 2005-2006.
13. Především je pak nutno podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvést, že daňový únik nebo vylákání daňové výhody není zákonným znakem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. K naplnění jeho skutkové podstaty postačuje ohrožení včasného a řádného vyměření daně, k nesprávnému nebo opožděnému vyměření daně však nemusí dojít. Tuto skutečnost si dovolatel patrně neuvědomuje a „pořád dokola“ žádá, aby bylo zjišťováno, jak se výdaje za provedené práce promítly v daňové povinnosti společnosti EGEMA. Dovolatel tak fakticky vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl dokazování, které by umožnilo použití výrazně přísnější právní kvalifikace. Rovněž další námitky týkající se absence některých znaků přečinu podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku lze pod deklarovaný dovolací důvod obviněným podřadit jen s jistou dávkou tolerance, když dovolatel opakovaně uvádí, že mu naplnění těchto znaků „nebylo prokázáno“.
14. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Nepravdivými údaji jsou údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace. Údaje o zdanitelných plněních mezi společnostmi DAZ Brno a EGEMA, ke kterým vůbec nedošlo, nepochybně jsou údaji nepravdivými. Trestní zákoník v platném znění výslovně nestanoví, že by se nepravdivé údaje musely týkat závažných skutečností, údaje o zdanitelných plněních však nepochybně jsou podstatné pro určení výše daňové povinnosti. Svým jednáním obviněný navodil situaci, kdy nelze zjistit skutečnou výši výdajů firmy EGEMA, vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tj. výdajů zohlednitelných pro snížení daňového základu (§24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb.) DPPO, stejně jako skutečnou výši zdanitelných plnění rozhodných pro stanovení výše DPH, když mj. nelze ani zjistit, zda skutečným dodavatelům prací byly placeny ceny včetně DPH a zda tito dodavatelé vůbec byli plátci DPH. Takovýmto stavem nepochybně bylo ohroženo řádné vyměření daně. Ze samotného charakteru jednání spočívajícího v zařazení fiktivních daňových dokladů do účetnictví podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá existence úmyslu na straně pachatele jak ve vztahu k nepravdivosti uváděných údajů, tak ve vztahu ke skutečnosti, že tak bude ohroženo zjištění skutečností rozhodných pro stanovení daňové povinnosti. Úmysl zkrátit daň nebo získat daňovou výhodu, který byl odvolacím soudem deklarován v tzv. skutkové větě, není zákonným znakem přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Lze si však stěží představit jiný racionální důvod, který by mohl dovolatel k zařazení falešných faktur do účetnictví mít. Dovolatel, který neustále zdůrazňuje, že práce byly skutečně provedeny, ostatně nikdy ani náznakem nevysvětlil, proč tedy za této situace do účetnictví nezařadil faktury skutečných dodavatelů. Bylo by zajisté absurdní, aby do účetnictví firmy EGEMA byly zařazovány fiktivní doklady v situaci, kdy částky zaplacené skutečným dodavatelům by byly stejné nebo vyšší než částky v těchto dokladech uvedené.
15. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. Ačkoliv obviněnému Ing. E. M. bylo prostřednictvím jeho obhájce Dr. JUDr. Miroslava Zámišky zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, dovolatel se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ani prostřednictvím svého obhájce k němu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
18. Obviněný Ing. E. M. opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud se zabýval některými skutkovými námitkami obviněného z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry reagující na konkrétní námitky obviněného neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014-I., rozhodnuto tak, že podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, a to pouze v odsuzující části pod bodem A., ve které podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu u obviněného Ing. E. M. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. E. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž k prokázání úmyslu obviněného nestačí toliko konstatování o tom, že obviněný, jako plátce daní věděl, že když předkládá falzifikáty příslušnému správci daně, které měly osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla, jednal v úmyslu zkrátit daň, či vylákat výhodu na dani. Odvolací soud se zejména měl zabývat tím, zda v souvislosti s obstaráním stavebních prací mohl obviněnému Ing. E. M. vzniknout nárok na odpočet DPH a v jakém rozsahu případně mohl zkrátit jak DPH, tak i DPPO. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že v dalším řízení bude potřebné znalecky určit jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly skutečně vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného Ing. E. M. V návaznosti na tato zjištění měl odvolací soud zvažovat právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. M. jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 tr. zákoníku, příp. jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku. Nejvyšší soud také poukázal na svou judikaturu, podle níž jednání pachatele, který vyhotovil fiktivní fakturu za neuskutečněné zdanitelné plnění a na jejím podkladě se domáhal snížení své daňové povinnosti, může být posouzeno jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, a to i za situace, kdy daňový únik nedosáhl většího rozsahu ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 843/2003, publikované pod č. T 653 v sešitě č. 2/2004 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck Praha).
20. Nejvyšší soud se nejprve s ohledem na zvažovaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, zabýval skutkovou námitkou dovolatele spočívající v tom, že mu nebylo v průběhu celého řízení prokázáno, že osobně zajišťoval předání účetních dokladů společnosti EGEMA a že to byl právě obviněný, kdo zahrnul do účetnictví společnosti EGEMA fiktivní účetní doklady společnosti DZA Brno, přičemž účetnictví společnosti EGEMA zajišťoval svědek O. K. na základě jemu udělené plné moci.
21. Nejvyšší soud předně považuje za potřebné upozornit na znění skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že jako osoba fakticky jednající za společnosti EGEMA, nechal zahrnout v jednotlivých níže uvedených měsících zdaňovacího období roku 2005 do účetnictví společnosti EGEMA a jednotlivých sestav zdanitelných plnění, sloužících k sestavení jednotlivých měsíčních přiznání k DPH, od ledna 2005 do 28. 12. 2005 padělky shora uvedených daňových dokladů (faktur) společnosti DZA Brno, následně i nechal vypracovat a podat u Finančního úřadu pro Prahu 10 nepravdivá přiznání k DPH v jednotlivých níže uvedených termínech, které zahrnovaly tyto faktury a rovněž nechal podat dne 3. 7. 2006 přiznání k DPPO za rok 2005, které rovněž zahrnovalo tyto padělky daňových dokladů společnosti DZA Brno jako údajného dodavatele fiktivních služeb a zboží, které na straně výdajů měly sloužit k dosažení, zajištění a udržení příjmů společnosti EGEMA. Skutková věta tedy používá výrazu, že nechal zahrnout, nikoliv, že by sám osobně zahrnul do účetnictví společnosti EGEMA fiktivní účetní doklady společnosti DZA Brno. Nejvyšší soud nemůže akceptovat ani tu část argumentace dovolatele, v níž se snaží svou trestní odpovědnost přenést na účetního O. K., neboť Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že jestliže pro účetní jednotku zpracovává účetnictví konkrétní osoba, která je zcela závislá na součinnosti s účetní jednotkou a na rozsahu a úplnosti dodaných účetních dokladů, nelze osobu oprávněnou odborně zpracovávat uvedené účetní doklady činit trestně odpovědnou např. za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku. Naopak nelze vyloučit existenci subjektivní stránky citovaného trestného činu u osoby, která jedná jménem účetní jednotky nebo za ni a která je odpovědná za řádné vedení účetnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 493/2012), jak tomu bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu dovozeno oběma soudy nižších stupňů u obviněného Ing. E. M.
22. Pokud se týká ostatních námitek obviněného Ing. E. M., považuje Nejvyšší soud za nutné mimo skutečností již podrobně rozvedených oběma nižšími soudy dále zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že odvolací soud nepřibral znalce, který by určil, jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly skutečně vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného Ing. E. M., což se stalo rovněž předmětem dovolacích námitek jmenovaného obviněného. S uvedeným velice úzce souvisí i ta část dovolací argumentace obviněného Ing. E. M., který namítal, že odvolací soud opakovaně pochybil, když se nezabýval tím, kdo konkrétní práce na stavbách realizovaných společností EGEMA skutečně vykonal, jaká byla cena těchto prací a jakým způsobem bylo za tyto práce zaplaceno. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítal, že odvolací soud se pokusil pouze změnit právní kvalifikaci na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, aniž by však fakticky provedl potřebné úkony a následoval právní názor i pokyny Nejvyššího soudu a následně své závěry náležitě zdůvodnil. Podle dovolatele nebylo na základě dosud provedených důkazů nikterak prokázáno, že by obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky subjektivní a objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. V návaznosti na to dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, které stanoví, že znak ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně se vztahuje nejen k alinea 3, ale i k alinea 1 a 2 ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je třeba se zaměřit na prokázání tohoto znaku.
23. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné především uvést, že odvolací soud ve veřejném zasedání doplnil postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. dokazování provedením listinných důkazů, a to daňovým přiznáním k DPPO společnosti EGEMA za rok 2015 (č. l. 15 – 21), za rok 2006 (č. l. 33 – 32), měsíčními daňovými přiznáními k DPH v roce 2005 (č. l. 32 – 56), fakturami společnosti DZA Brno (č. l. 153 – 172 a 173 – 174), fakturami EGEMA a smlouvou o dílo (č. l. 3602 – 3639), doklady týkajícími se společnosti STRABAG, a. s. (především faktury č. l. 4001 – 4239), včetně dobropisů, přehledy závazků společnosti EGEMA i úhrad, knihou došlých faktur (č. l. 298 – 335), pokladní knihou a dalšími účetními doklady (č. l. 333 – 355), inventurou závazků a pohledávek (č. l. 620 – 621), přehledem prací realizovaných pro EGEMU dalšími subjekty (č. l. 628 – 630), doklady ve vztahu ke společnosti STRABAG a EGEMA (č. l. 3645 – 4644), fakturami SWH stavby, s. r. o., EGEMA za práci na akci Korunní Dvůr (č. l. 3548 – 3570), doklady – fakturami V. P. (č. l. 3593 – 3597) a fakturou na montáž mozaiky (č. l. 3598).
24. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil provedené dokazování ve veřejném zasedání v návaznosti na důkazy provedené již nalézacím soudem a v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že byl vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu, kdy právě tento právní názor o nutnosti odečíst skutečné náklady vzniklé společnosti EGEMA v souvislosti s uskutečněnými stavebními pracemi provedenými přesně nezjištěnými subjekty, vyúčtovanými v účetnictví EGEMY následně fiktivními fakturami DZA Brno, od EGEMOU uplatněných v daňových přiznáních k DPH nákladů na vstupu a v daňových přiznáních k DPPO nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmů, byl důvodem částečného zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013. Odvolací soud považoval za nutné v této souvislosti znovu konstatovat, že prakticky žádné další účetní doklady EGEMY nad rámec těch, které jsou konstatovány v tomto rozsudku a v rozsudku nalézacího soudu, k dispozici nejsou, došlo zjevně k cílené ztrátě těchto dokladů v souvislosti s převodem jednatelství ve firmě na svědkyni I. Š. Jak vyplývá z fiktivních faktur DZA Brno, které jsou k dispozici, které byly zahrnuty do účetnictví EGEMY v průběhu roku 2005, přičemž z nich vycházela daňová přiznání EGEMY k DPH v jednotlivých výše uvedených měsících roku 2005 i daňové přiznání k DPPO za rok 2005 a následně i daňové přiznání k DPPO za rok 2006, tyto faktury měly být vystaveny za provedení prací, jejichž rozsah, ale i určení těchto prací, je v těchto fakturách velmi nekonkrétní. Následně se odvolací soud podrobně zabýval jednotlivými fakturami (v podrobnostech viz str. 24 – 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K přehledu jednotlivých faktur odvolací soud doplnil, že s výjimkou první faktury č. … ze dne 21. 1. 2005, u níž nelze ani zjistit místo výkonu tvrzených stavebních prací, přičemž rovněž nelze určit ani objem a druh tvrzených prací v této fiktivní faktuře DZA Brno, a faktury č. … ze dne 20. 5. 2005 s předmětem plnění dodávka a montáž stropních podhledů pro PBW Praha, u níž místo realizace se rovněž nepodařilo zjistit, stejně jako objem celkově prováděných prací na této stavbě, u dalších fiktivních faktur DZA Brno zahrnutých do účetnictví EGEMY lze pouze s určitostí konstatovat místo, kde tyto práce měly být vykonány, a finanční objem tvrzených prací, nikoli však již konkrétní druh a charakter fakturovaných prací, aby bylo možno určit znaleckým posudkem z oboru stavebnictví skutečný rozsah tvrzených prací a jejich reálnou hodnotu. Přitom ze smluv s investory, případně hlavními dodavateli stavby, které EGEMA uzavřela a které má soud k dispozici, stejně jako z fakturace EGEMY investorům či hlavním dodavatelům staveb vyplývá, že objemy fiktivních faktur DZA Brno představují jen část z celkového objemu prací, které EGEMA měla na těchto stavbách realizovat v pozici ať již subdodavatele, či dodavatele stavby (srov. str. 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Odvolací soud se poté v odůvodnění svého rozsudku dále v podrobnostech zabýval jednotlivými stavbami, přičemž pokaždé dospěl k závěru o nemožnosti stanovit rozdíl mezi skutečně realizovanými pracemi pro EGEMU a pracemi, které byly zahrnuty do účetnictví této společnosti fiktivními fakturami DZA Brno. Odvolací soud současně poznamenal, že nelze dovodit, že by stavební práce nebyly provedeny, případně, že by jejich cena byla záměrně navýšena ve prospěch EGEMY. Podle odvolacího soudu by nebylo možno u jednotlivých staveb stanovit rozdíl mezi pracemi fakturovanými fiktivními fakturami DZA Brno a skutečnou hodnotou provedených prací požadovaným znaleckým posudkem, neboť nejsou k dispozici taková vstupní data, která by posudek umožnila vypracovat, a to jednak pro nekonkrétnost fiktivních faktur, které prováděné práce nespecifikují, jednak pro neexistenci dalších účetních dokladů od jiných firem, které na této stavbě pro EGEMU subdodavatelsky pracovaly. Proto odvolací soud shrnul, že nelze objektivně rozsah zkrácení daňové povinnosti v důsledku zjištěného jednání obviněného Ing. E. M., tedy zahrnutí fiktivních faktur DZA Brno do účetnictví EGEMY, zjistit, a to ani u DPH v jednotlivých zdaňovacích obdobích roku 2005, ani u DPPO za rok 2005 a 2006, neboť zjištění skutečné výše daně na vstupu oproti uplatněné výši DPH fiktivními fakturami DZA Brno v roce 2005 nelze zjistit a nelze tedy specifikovat částku, která z uplatněných nákladů u DPH na vstupu s pomocí fiktivních faktur DZA Brno, by měla být odečtena, aby tak byl stanoven skutečný rozsah zkrácení DPH či vylákání nadměrného odpočtu DPH ve shora uvedených měsících roku 2005. Tentýž závěr pak bylo nutno učinit ohledně nákladů ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb., neboť ani zde nelze objektivně zjistit skutečné náklady vynaložené EGEMOU, oproti fiktivním nákladům zaúčtovaným do jejího účetnictví s pomocí fiktivních faktur DZA Brno, kdy pouze takto zjištěný rozdíl by představoval rozsah zkrácení DPPO (srov. str. 26 – 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014-I., ohledně potřeby provedení dalšího znaleckého dokazování především uvedl (viz str. 14 – 15 tohoto usnesení Nejvyššího soudu), že konstrukce odpovědnosti v daňovém řízení a v řízení trestním, pokud jde o povinnost prokazování rozhodných skutečností, je zakotvena odlišně. A tak zatímco v daňovém řízení je to daňový subjekt, který musí prokazovat správnost a reálnost dokladů a skutečností (uskutečněných zdanitelných plnění a jím odpovídajících dokladů), v řízení trestním je tato povinnost naopak na orgánech činných v trestním řízení. Rozsah daňové povinnosti (dříve škoda) v daňovém řízení při neuznání fiktivních faktur představuje jejich plnou výši a v tomto rozsahu se promítá v dodatečných platebních výměrech. Rozsah zkrácení daně v trestním řízení by měl v zásadě představovat rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými náklady (toto navýšení se pokusil vylákat, a tím v příslušném rozsahu zkrátit daň). Výší oprávněných nákladů se však ani orgány přípravného řízení trestního ani soudy, v této věci důsledně nezabývaly, a proto nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí, tj. výše škody, kdy v případě daňových deliktů hovoříme o rozsahu zkrácení daně či jiné povinné platby. V průběhu přípravného řízení byly postupně vypracovány tři znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy za účelem posouzení fakturace sporných faktur údajně vystavených spol. DZA Brno. Znalecké posudky vypracované Ing. Gabrielou Bartošovou a spol. EQUITA Consulting, s. r. o., pracují se všemi spornými fakturami, údajně vystavenými spol. DZA Brno, a se seznamem závazků a pohledávek předaných Finančnímu úřadu Ing. L. Znalecký posudek vypracovaný Ing. Pavlem Kvitou vychází pouze z faktur údajně vystavených spol. DZA Brno, které byly účetní společnosti EGEMA H. B. skutečně zaúčtovány, tedy opatřeny kontačním razítkem. Znaleckým posudkem Ing. Gabriely Bartošové (č. l. 2219 – 2230 spisu) byla vyčíslena DPPO spol. EGEMA za zdaňovací období let 2005 a 2006, kterou by byla společnost povinna uhradit v případě, že by nedošlo k zaúčtování fiktivních faktur vystavených spol. DZA Brno, a to částkou ve výši 6 403 020 Kč za rok 2005 a částkou ve výši 1 371 600 Kč za rok 2006 (srov. č. l. 2229 spisu). Ze znaleckého posudku spol. EQUITA Consulting, s. r. o. (č. l. 2237 – 2252 spisu), se zjišťuje, že pokud se týká prověření skutečnosti, zda dodavatelské faktury od spol. DZA Brno v počtu 29 ks jsou evidovány v účetních podkladech firmy EGEMA, pak v účetní evidenci firmy EGEMA (reprezentované několika druhy dílčích evidencí) je z prověřované Databáze faktur prokazatelně uvedeno několik položek z této databáze (20). V případě 5 položek byly zaznamenány rozdíly ve výši údaje ceny bez DPH, a to v celkové výši 102 201,54 Kč. Potvrdit, že položky z Databáze faktur byly či nebyly zahrnuty do podkladů pro přiznání k DPH lze jen částečně, a to u dvou položek (s ohledem na nekompletnost účetnictví). V této souvislosti dále znalec konstatuje zjištění, že některé platby v hotovosti byly provedeny v rozporu s ustanovením §4 zákona č. 254/2004 Sb. (srov. konkrétně č. l. 2246 spisu). Daňová povinnost firmy EGEMA byla za zdaňovací období roku 2005 na DPH stanovena částkou 3 314 014,21 Kč, na DPPO částkou 4 533 875,53 Kč, za zdaňovací období roku 2006 na DPH částkou 1 086 000 Kč, na DPPO částkou 1 371 789,36 Kč (konkrétně srov. č. l. 2248 spisu). Ze znaleckého posudku Ing, Pavla Kvity (č. l. 2152 – 2212 spisu) pak bylo zjištěno, že spol. EGEMA byla za zdaňovací období roku 2005 zkrácena DPPO částkou ve výši 4 533 874,8 Kč, DPH zkrácena částkou ve výši 2 729 852 Kč a neoprávněně inkasován nadměrný odpočet DPH ve výši 538 153,40 Kč (srov. konkrétně č. l. 2162 spisu); za zdaňovací období roku 2006 byla zkrácena DPPO částkou ve výši 1 371 789,30 Kč, DPH zkrácena částkou ve výši 597 820 Kč a neoprávněně inkasován nadměrný odpočet DPH ve výši 488 180 Kč (konkrétně srov. č. l. 2163 spisu). Předestřené znalecké posudky však vzhledem k tomu, že vycházely jen z fiktivních faktur spol. DZA Brno, nedávají zatím jednoznačnou odpověď na otázku, jaký byl skutečný rozsah zkrácení daně (dříve škody) jednáním obviněného Ing. E. M. ve smyslu shora uvedené judikatury, s níž se odvolací soud přes námitky obviněného uvedené v odvolání náležitě nevypořádal. S ohledem na to Nejvyšší soud ve svém citovaném zrušujícím rozhodnutí zdůraznil, že odvolací soud se tak ve svém novém rozhodnutí bude muset zabývat výší oprávněných nákladů obviněného Ing. E. M. a na základě těchto zjištění bude zvažovat zřejmě na základě doplnění nebo nového znaleckého posudku z oboru ekonomika právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 tr. zákoníku, příp. jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, byť jejich jednočinný souběh je vyloučen (srov. č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
27. V návaznosti na tyto skutkové a právní závěry pak Nejvyšší soud na straně 15 předchozího zrušujícího usnesení uvedl, že v novém řízení se Vrchní soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. Vrchní soud v Praze bude postupovat v souladu se shora prezentovanou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž k prokázání úmyslu obviněného nestačí toliko konstatování o tom, že obviněný, jako plátce daní věděl, že když předkládá falzifikáty příslušnému správci daně, které měly osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla, jednal v úmyslu zkrátit daň, či vylákat výhodu na dani. Odvolací soud se zejména bude muset zabývat tím, zda v souvislosti s obstaráním stavebních prací mohl obviněnému Ing. M. vzniknout nárok na odpočet DPH a v jakém rozsahu případně mohl zkrátit jak DPH, ale i DPPO. V dalším řízení bude tedy nezbytné znalecky určit jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly skutečně vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného Ing. E. M. V návaznosti na tato zjištění bude odvolací soud zvažovat právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. M. jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 tr. zákoníku nebo jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, což není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, neboť právní kvalifikace podle ustanovení §254 tr. zákoníku je pro pachatele příznivější. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nezbytnost znaleckého posudku byla Nejvyšším soudem v předchozím zrušujícím rozhodnutí vyžadována z hlediska právní kvalifikace zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když k tomuto posouzení by nový znalecký posudek (příp. doplnění znaleckých posudků již dříve přibraných znalců), byl nezbytný s ohledem na zjištění rozsahu zkrácení daně anebo vylákání daňové výhody. Odvolací soud ovšem s ohledem na jím tvrzenou nemožnost řádného znaleckého posouzení (srov. body 24. a 25. shora) posoudil jednání obviněného Ing. E. M. jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, jehož znakem není zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody, jako je tomu v případě ustanovení §240 tr. zákoníku, které je pro dovolatele z hlediska právní kvalifikace přísnější, ale jen ohrožení majetkového práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, přičemž konkrétně v případě obviněného Ing. E. M. se jedná o ohrožení včasného a řádného vyměření daně. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí, že pachatel v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a tím ohrozí včasné a řádné vyměření daně, nemusí tedy dojít k opožděnému a nesprávnému vyměření daně. Pokud by Nejvyšší soud nyní k dovolání jen obviněného trval na splnění pokynu, aby bylo dokazování doplněno novým znaleckým posudkem (příp. doplněním znaleckých posudků již dříve přibraných znalců), kdy odvolací soud by po novém zrušení napadeného rozsudku měl za pomoci znalce zjišťovat, jak se výdaje za provedené práce promítly v daňové povinnosti společnosti EGEMA, směřovalo by za této situace takové další dokazování odvolacího soudu k použití výrazně přísnější právní kvalifikace. Podle ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Tento zákaz brání, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněného nepříznivější, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v jakémkoli směru zhoršovalo jeho situaci, a to buď ještě v řízení před Nejvyšším soudem (§265m odst. 1 tr. ř.), nebo před orgánem, kterému byla věc přikázána (§265 l odst. 1, 2 tr. ř). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodnuto (srov. přiměřeně č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, pokud by Nejvyšší soud věc vrátil opětovně odvolacímu soudu s pokynem, aby doplnil řízení o znalecké dokazování směřující k přesnému zjištění rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody, v důsledku čehož by bylo jeho jednání kvalifikováno jako přísnější trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jednalo by se o postup v neprospěch obviněného Ing. E. M. Z tohoto důvodu, byť odvolací soud nepochybně měl pokyn Nejvyššího soudu týkající se znaleckého dokazování splnit, neboť i své shora uvedené závěry, že nelze objektivně rozsah zkrácení daňové povinnosti v důsledku zjištěného jednání obviněného Ing. E. M. ani za pomoci znalce zjistit, měl učinit ve spolupráci s příslušným znalcem, není možno na splnění uvedeného pokynu trvat, neboť takový postup Nejvyššího soudu by byl v rozporu s citovanými ustanoveními o zákazu reformationis in peius. Navíc Nejvyšší soud se blíže zabýval podrobným zdůvodněním odvolacího soudu, který velmi obsáhle popsal na stranách 24 – 29 odůvodnění svého rozsudku, na základě jakých skutečností bylo technicky a prakticky nemožné doplnit dokazování vypracováním znaleckého posudku, jenž by určil, jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly skutečně vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného Ing. E. M. S ohledem na tyto závěry odvolacího soudu, které má Nejvyšší soud za logické a odpovídající obsahu spisu, je třeba uzavřít, že skutečně nasvědčují závěru, že konkrétní skutečnosti případu, tj. charakter existujících dokladů, které neobsahují žádnou specifikaci rozsahu provedených prací a někdy ani údaje o místě, kde měly být práce provedeny, neexistence dalších účetních dokladů firmy EGEMA, odvolacím soudem rozvedená nemožnost zjištění údajů o skutečných subdodavatelích této firmy, by zřejmě neumožňovaly doplnění dokazování, které by mohlo vést ke stanovení skutečného rozsahu zkrácení DPH či vylákání nadměrného odpočtu DPH ve shora uvedených měsících roku 2005 a obdobně i nákladů ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb. skutečně vynaložených EGEMOU, oproti fiktivním nákladům zaúčtovaným do jejího účetnictví s pomocí fiktivních faktur DZA Brno, kdy jen takto zjištěný rozdíl by představoval rozsah zkrácení DPPO. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že rovněž dovolací námitky obviněného Ing. E. M. stran znaleckého posudku je třeba hodnotit jako skutkové námitky, jimiž se Nejvyšší soud s ohledem na dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl zabývat pouze z hlediska toho, zda by byly způsobilé založit existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud však současně konstatuje, že s ohledem na shora již podrobně rozvedené závěry nelze dospět k závěru o existenci tzv. extrémního rozporu.
28. Nejvyšší soud dále poznamenává, že v případě právní kvalifikace podle ustanovení §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí úmyslné zařazení falešných faktur či úmyslné nechání zařadit tyto faktury obviněným, jako tomu bylo v tomto konkrétním posuzovaném případě společnosti EGEMA, do účetnictví společnosti, jestliže tím obviněný současně úmyslně „ohrozil včasné a řádné vyměření daně“. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že ustanovení o trestném činu podle §254 tr. zákoníku jako trestném činu ohrožovacím je subsidiární k ustanovení o trestném činu podle §240 tr. zákoníku jako trestném činu poruchovém. Jelikož jednání popsané v ustanovení §254 tr. zákoníku bylo prostředkem ke snížení daňové povinnosti a tato porucha zřejmě skutečně nastala, avšak s ohledem na důkazní nouzi nelze určit minimální výši daňového úniku, je třeba odvolacím soudem užitou právní kvalifikaci považovat za správnou. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ve vztahu k užité právní kvalifikaci a prokázání úmyslu obviněného Ing. E. M., neboť jestliže dovolatel zařadil fiktivní daňové doklady do účetnictví společnosti EGEMA, je zřejmé, že jednal úmyslně jednak ve vztahu k nepravdivosti uváděných údajů, tak i ve vztahu ke skutečnosti, že bude ohroženo zjištění skutečností rozhodných pro stanovení daňové povinnosti, kdy v případě ustanovení §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku se jedná o aktivní falšování údajů v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konkrétně poznamenal, že není pochyb o tom, že cílem a motivem zajištění zahrnutí fiktivních faktur DZA Brno do účetnictví EGEMY obviněným, bylo jednak snížit daňovou povinnost této společnosti, případně i vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty v podobě vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Přitom nelze při odvolání pouze obviněného měnit skutková zjištění nalézacího soudu ohledně závěru, že byť do účetnictví EGEMY byly zahrnuty fiktivní faktury DZA Brno, práce, které byly takto fakturovány, provedeny byly, avšak jinými subjekty a zřejmě i z logiky věci za nižší cenu. V této souvislosti je pak rovněž odůvodněný závěr, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že subjekty, které práce ve skutečnosti provedly, pokud obdržely platby v hotovosti, jestliže EGEMĚ nevystavovaly faktury za provedené práce, neuhradí z těchto svých příjmů nejméně daň z příjmu, přičemž obviněný jim svým jednáním takovéto protiprávní jednání fakticky umožnil s cílem obohatit společnost EGEMA, neboť není pochyb o tom, že za této situace tyto subjekty účtovaly společnosti EGEMA cenu nižší, než jakou by účtovaly v případě, že by musely hradit z těchto příjmů daně. Obviněný se tedy vědomě podílel na takovémto protiprávním jednání, opět však rozsah zkrácení daňových povinností u těchto subjektů nelze kvantifikovat co do výše zkrácení těchto daňových povinností a zjistit tak, zda rozsah zkrácení daní dosáhl výše, kterou předpokládá alespoň základní skutková podstata ustanovení §240 tr. zákoníku (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
29. V návaznosti na tyto úvahy odvolacího soudu Nejvyšší soud poznamenává, že dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku byl v konkrétní podobě zjištěn na základě provedeného dokazování a jeho výsledky pak byly vyjádřeny ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že daňová přiznání spolu s fakturami prokazujícími uskutečněná zdanitelná plnění lze nepochybně považovat za podklady sloužící ke kontrole hospodaření, kdy především na jejich základě správce daně provádí kontrolu hospodaření daňového subjektu a zjišťuje z nich existenci daňové povinnosti a její rozsah. K trestnosti přitom není ustanovením §254 tr. zákoníku požadováno, aby jednání pachatele směřovalo k daňovému úniku v určité výši, takže spáchání tohoto trestného činu není vyloučeno ani v případě, pokud je ohroženo včasné a řádné vyměření daně ve výši nedosahující ani většího rozsahu ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů je proto i vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů, přičemž totožnost skutku je při takovéto změně právní kvalifikace jednání obviněného zachována, neboť ustanovení §254 tr. zákoníku mimo jiné postihuje právě i jednání přípravné ve vztahu k §240 tr. zákoníku, u něhož také z tohoto důvodu není příprava trestná. Při objektivní nemožnosti zjištění rozsahu zkrácení DPH či vylákání výhody na této dani a zkrácení DPPO proto jednání obviněného bylo posouzeno jako přečin podle ustanovení §254 tr. zákoníku, u něhož o trestnosti popsaného jednání obviněného není pochyb (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že přečinu podle ustanovení 254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku se dopustí pachatel, který v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Za nepravdivé je přitom třeba považovat údaje týkající se zdanitelných plnění mezi společnostmi DZA Brno a EGEMA, ke kterým vůbec nedošlo, jak bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno. Přitom údaje týkající se zdanitelných plnění jsou podstatné pro určení výše daňové povinnosti, a to zejména za situace, kdy faktury společnosti DZA Brno byly zahrnuty do účetnictví společnosti EGEMA a byly využity při sestavování jednotlivých daňových přiznání k DPPO za rok 2005 a 2006 a měsíčních přiznání k DPH v roce 2005. Obviněný Ing. E. M., který nechal zahrnout faktury společnosti DZA Brno do účetnictví společnosti EGEMA a který fakticky činnost společnosti EGEMA řídil a tuto společnost reálně i ovládal, si tedy počínal tak, že nebylo možné zjistit skutečnou výši výdajů společnosti EGEMA, zda skutečným dodavatelům prací byly placeny ceny včetně DPH a zda tito dodavatelé vůbec byli plátci DPH, čímž nepochybně ohrozil řádné vyměření daně. Svým jednáním obviněný navodil situaci, kdy nelze zjistit skutečnou výši výdajů firmy EGEMA, vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tj. výdajů zohlednitelných pro snížení daňového základu DPPO (§24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb.), stejně jako skutečnou výši zdanitelných plnění rozhodných pro stanovení výše DPH, když mj. nelze ani zjistit, zda skutečným dodavatelům prací byly placeny ceny včetně DPH a zda tito dodavatelé vůbec byli plátci DPH. Takovýmto stavem nepochybně bylo ohroženo řádné vyměření daně. Ze samotného charakteru jednání spočívajícího v zařazení fiktivních daňových dokladů do účetnictví podle Nejvyššího soudu vyplývá existence úmyslu na straně pachatele jak ve vztahu k nepravdivosti uváděných údajů, tak ve vztahu ke skutečnosti, že tak bude ohroženo zjištění skutečností rozhodných pro stanovení daňové povinnosti. Úmysl zkrátit daň nebo získat daňovou výhodu, který byl odvolacím soudem deklarován v tzv. skutkové větě, není zákonným znakem přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Lze si však stěží představit jiný racionální důvod, který by mohl obviněný k zařazení falešných faktur do účetnictví mít. Dovolatel, který neustále zdůrazňuje, že práce byly skutečně provedeny, ostatně nikdy ani náznakem nevysvětlil, proč tedy za této situace do účetnictví nezařadil faktury skutečných dodavatelů. Bylo by zajisté absurdní, aby do účetnictví firmy EGEMA byly zařazovány fiktivní doklady v situaci, kdy částky zaplacené skutečným dodavatelům by byly stejné nebo vyšší než částky v těchto dokladech uvedené.
30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného Ing. E. M. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 4 T 4/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 4 T 4/2012, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který nově rozhodl o vině a trestu obviněného Ing. E. M. rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a v zásadě i s pokyny Nejvyššího soudu, které mu byly uloženy v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014-I., byť je neprovedl zcela důsledně (viz bod 27. shora).
31. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami, pro které by jej bylo třeba zrušit. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. E. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu