ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.429.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 429/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného V. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 120/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, byl obviněný V. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
2. Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného V. Č. jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1, písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného V. Č. uznal vinným, že dne 6. března 2011 kolem 03:00 hod. v H. K., na P. n. před restaurací R. C. – b. poté, co jako člen pořádkové služby vyvedl před restauraci hosta V. P., nar. ..., a ten se pokusil otevřít dveře do chodby před barem, po prudkém odstrčení jmenovaného dalším členem ochranky oběma rukama do hrudníku, obviněný V. Č. udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje v oblasti rtů tak, že napadený v důsledku tohoto úderu upadl na zem a způsobil mu tak kromě zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje také podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Za tento přečin byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P., nar. ..., bytem Š., V., a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
4. Nutno zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem opětovně rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 bylo již jeho třetím rozhodnutím v projednávané věci obviněného V. Č., neboť Nejvyšší soud ještě předtím rozhodoval usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, a usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Pertota dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud zcela účelově a naprosto nesprávně posoudil coby důkaz zápis obhájce obviněného ze schůzky se svědkem J. P. a snažil se konstruovat výklad takovým způsobem, aby se pokud možno ani netýkal předmětné věci a dopouštěl se fabulací. Podle dovolatele se tak odvolací soud nedostatečně vypořádal se stávajícími důkazy co do zjištění skutkového stavu, neboť opomenul záznam o telefonátu svědka V. P. (pozn. dovolatel měl zřejmě na mysli svědka J. P.), a nakonec i účelově tak, aby obviněný nemohl být zproštěn obžaloby.
6. Dovolatel dále uvedl, že při doplnění dokazování svědek T. T. uvedl, že poškozený hudebník V. P. ukončil své angažmá v jedné kapele pro nadměrné požívání alkoholu. Toto bylo potvrzeno další důkazem provedeným soudem na veřejném zasedání dne 23. 10. 2014, když k osobě poškozeného V. P. bylo zjištěno, že mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel pro požití alkoholu. Soud se s těmito zjištěními nevypořádal, když obviněný dlouhodobě v této kauze namítá opilost poškozeného v inkriminovaný den. To mělo dopad na rozlišovací schopnost poškozeného při zapamatování si osoby, která ho udeřila, i vůbec určení osoby, která ho udeřila (dva vyhazovači vedle sebe v jedněch dveřích). Nadto byla hluboká noc, poškozený byl předtím na plese, sám se doznal k velmi nízkému příjmu alkoholu na poměry onoho večera. Rovněž byla ovlivněna stabilita poškozeného, který by jinak nemusel upadnout, když tím obviněný dochází k právnímu názoru, že není splněna podmínka volní na straně pachatele, tedy není zde ani úmysl nepřímý. Odvolací soud tedy podle dovolatele pominul zhodnotit vliv alkoholu v těle poškozeného na jeho rozlišovací schopnosti, když přitom novým dokazováním z výslechů (např. svědek T. T.) i z listinných podkladů (záznam o zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel pro požití alkoholu poškozeného V. P.) zjistil, že poškozený V. P. nejspíše alkohol požívá v míře nadměrné (tedy i zde po plese v hluboké noční době).
7. Kromě toho obviněný opětovně namítal, že nesouhlasí s aprobací rekognice „in natura“, když se opět dovolává toho, že byla provedena nesprávně, a to ze všech již zmíněných důvodů v jeho dřívějších dovoláních. Opět uvedl, že tomu není proto, že by jí předcházela fotorekognice, ale proto, že byla sama o sobě zcela nesprávná. K jednotlivým důvodům odkázal na svou předchozí argumentaci.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že žádá, aby Nejvyšší soud předložil argumentaci obviněného co do všech pochybení u rekognice „in natura“ k zaujetí stanoviska trestnímu kolegiu, případně velkému senátu. Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud taková jsou a pozbyla podkladu, a dále aby přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného V. Č. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že námitky obviněného, které v rámci dovolání vznesl vůči rozhodnutí odvolacího soudu, jsou identické s námitkami, které uplatnil v předešlých dovoláních, a proto nezbývá než konstatovat, že z úhlu pohledu tohoto vyjádření obviněný v dovolání opět uplatnil pouze jedinou námitku právní, vztahující se k právnímu posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že zpochybnil své zavinění ve formě úmyslu, byť nepřímého. V uvedeném ohledu státní zástupkyně odkázala na obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 1 NZO 407/2014, na jehož závěrech se ani po doplnění dokazování odvolacím soudem ve veřejném zasedání nic nezměnilo.
10. Jestliže obviněný i v tomto dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními, je třeba opakovaně zmínit, že uvedené námitky nelze podřadit pod jím vybrané dovolací důvody. Pouze pro úplnost je třeba zopakovat, že názory na zákonnost provedené rekognice byly vyjádřeny již v dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 NZO 5016/2012, kterým v zásadě přisvědčil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 To 1413/2012. Procesní principy pro provedení tohoto důkazu nebyly žádným způsobem porušeny, a proto soudy obou stupňů nepochybily, pokud k tomuto důkazu v rámci svých hodnotících úvah přihlédly. Bylo prokázáno, že rekognice podle fotografií nemohla ovlivnit rekognici „in natura“, neboť původní popis pachatele napadení, který učinil poškozený, koresponduje se vzezřením obviněného, který byl při rekognici „in natura“ identifikován jako pachatel tohoto napadení. Poškozeným popsané markanty postavy pachatele z fotorekognice nevyplývaly. Odpovídajícím způsobem se odvolací soud vypořádal s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu čl. 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011, neboť uvedený záznam nelze hodnotit, jak správně uvádí odvolací soud, za doznání viny ke konkrétnímu způsobení zranění poškozeného, ale spíše zapadá do snahy obhajoby obviněného rozmělnit důkazy svědčící v neprospěch obviněného. V úvahách odvolacího soudu nezůstal opomenut ani úřední záznam o telefonátu svědka J. P. na Policii České republiky. Pokud svědek J. P. telefonoval vyšetřujícímu komisaři por. Ing. R. a uvedl, že vinu za napadení poškozeného P. „bere na sebe“, nelze z této formulace dovozovat, že by byl pachatelem předmětného činu, neboť již z takto doslovně formulovaného vyjádření vyplývá, že chce vzít svědek vinu jiného na sebe.
11. Protože odvolací soud vyhověl veškerým požadavkům z posledního kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závěry jsou jasné, logické a přesvědčivé, kdy závěr o vině obviněného V. Č. přisouzeným trestným činem je plně podložen, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Obviněný V. Č. ve své replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že hlavní vadou celého trestního řízení je rekognice „in natura“, stižená až neuvěřitelným počtem jednotlivých chyb. Státní zástupkyně chybně hovoří toliko o možnosti ovlivnění této rekognice předchozí zcela nezákonnou fotorekognicí, tato vada je spíše z těch méně závažných. Krystalizovaná myšlenka odvolání je právní názor obviněného, že nemůže v rámci jedné rekognice, v rámci jednoho seřazení poznávaných osob, figurovat blíže neurčité množství podezřelých osob vyšší než 1, když k tomu množství budou postaveny pouze 3 další osoby výrazně se neodlišující coby stafáž.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Obviněný V. Č. opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud se zabýval některými skutkovými námitkami obviněného z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.
15. Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož odvolací soud rozhodoval rozsudkem, tj. o vině a trestu obviněného V. Č., nenastala tak skutečnost předpokládaná ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že by řádný opravný prostředek dovolatele byl zamítnut nebo odmítnut, a proto uplatnění tohoto dovolacího důvodu obviněným nebylo odůvodněné.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, již potřetí rozhodnuto tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby posoudil, zda mohla rekognice podle fotografií ovlivnit a v jakém směru rekognici „in natura“. Dále se odvolací soud měl znovu také komplexně vypořádat s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 (č. l. 142 – 143 spisu). V návaznosti na to se měl odvolací soud také zabývat i úředním záznamem o telefonátu svědka J. P. na Policii České republiky. V neposlední řadě měl odvolací soud náležitě vyhodnotit sílu (intenzitu) úderu, který měl vést obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., jak o něm zejména hovoří znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, a v závislosti na tom se také náležitě vypořádat s naplněním subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněným V. Č.. Kromě výše uvedeného měl odvolací soud vyslechnout svědka T. T., který se měl vyjádřit k věrohodnosti poškozeného V. P. Konečně se také Krajský soud v Hradci Králové, pokud by obviněného V. Č. opětovně uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, měl vypořádat s návrhem dovolatele, který ve svém dovolání navrhoval upuštění od potrestání, případně využití některého z „moderních“ trestů, čímž měl zřejmě na mysli aplikaci některého z alternativních trestů, jejichž uložení připouští trestní zákoník.
17. Odvolací soud vyslechl svědka T. T. (srov. č. l. 450 spisu), který měl podle tvrzení obhajoby zpochybnit věrohodnost poškozeného V. P. Svědek T. T. uvedl, že poškozeného V. P. zná pouze jako hudebníka, který vystupoval opakovaně v jeho hotelu ve Š. M. s malou kapelou, osobně s ním jednal pouze v jednom případě, přesný časový úsek není schopen uvést, snad v r. 2012, kdy se ho jmenovaný tázal na možnost zpětného uzavření dohody, že měl v hotelu vystupovat. V pozdější době mu tmavovlasá žena, zpěvačka z této kapely, řekla, že s nimi V. P. už nevystupuje kvůli alkoholismu. Svědek naproti tomu potvrdil, že poškozený žádné informace o majetkových poměrech či rodině Č. nesháněl. Sám svědek se přátelí s otcem obviněného V. Č., ten je v hotelu často hostem, od něho získal informaci, že bude volán k soudu svědčit, důvod mu nebyl sdělen. Odvolací soud potom vyhodnotil výpověď tohoto svědka jako mnohomluvně zabíhavou od merita věci, v časových údajích neurčitou, která však obhajobu obviněného nepotvrdila. Věrohodnost tohoto svědka proto soud mohl hodnotit jen sporadicky a mohla být zpochybněna, nejen pro úzké vztahy s otcem obviněného, ale i s ohledem na obsah dalších důkazů – trestních spisů tohoto svědka (trestán za podvod a poškození životního prostředí v K.), když krajský soud jimi provedl u veřejného zasedání důkaz. Nicméně jeho svědectví nemá podle názoru krajského soudu pro posouzení věci význam (v podrobnostech srov. str. 5 – 6 odůvodnění odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud má s ohledem na uvedené závěry odvolacího soudu za to, že pokud se týká jeho pokynu, aby byl vyslechnut svědek T. T., odvolací soud tento důkaz nejenom řádně provedl, ale rovněž se i dostatečně zabýval jeho hodnocením v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pouze pro úplnost je třeba zmínit, že odvolací soud provedl doplňující výslech poškozeného V. P. (srov. č. l. 459 spisu), který v podstatě potvrdil výpověď svědka T. T. ohledně vzájemného kontaktu a připomněl, že v době, kdy svědek měl mít od zpěvačky informaci o ukončení spolupráce s kapelou pro jeho údajný alkoholismus, nevystupoval pro zranění a pro rozpad jeho osobního vztahu v rámci kapely právě s partnerkou. K tomu odvolací soud uzavřel, že poškozený V. P. tak zcela evidentně nemohl označit již při prvém kontaktu s policejními orgány účelově jako pachatele obviněného V. Č. pro jeho lepší majetkové poměry. Od počátku trestního řízení bylo prokázáno, že v Hradci Králové neměl žádné známosti ani kontakty, aby mohl úmyslně označit zraňující osobu právě obviněného V. Č. Pokud se později dotazoval na možnost jednání o náhradě škody a sháněl si v Hradci Králové možného zmocněnce, šlo o legitimní snahu, kdy byl obviněný V. Č. za jeho zranění pravomocně odsouzen a mimosoudně se k dohodě o náhradě škody neměl (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud rovněž uložil soudu odvolacímu, aby se komplexně vypořádal s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 (č. l. 142 – 143 spisu). V návaznosti na to se měl odvolací soud také zabývat i úředním záznamem o telefonátu svědka J. P. na Policii České republiky.
20. Odvolací soud se velmi důsledně a podrobně vypořádal s tímto pokynem Nejvyššího soudu, přičemž nejprve poznamenal, že se pokusil provést výslech tohoto svědka, který využil opětovně svého práva a vypovídat po zákonném poučení odmítl. Svědek J. P. u hlavního líčení pak odmítl vypovídat po zákonném poučení zcela důvodně. Mohl se vystavit trestnímu stíhání za situace, když by uvedl cokoliv jiného o průběhu vyvedení poškozeného z baru, jestliže jako svědek ve výpovědi, kterou soud přečetl u hlavního líčení (č. l. 117 – 118 spisu), tvrdil, že se ničeho neúčastnil a žádnou konfliktní situaci nezaznamenal. Pokud se týká samotného záznamu ze dne 3. 11. 2011, odvolací soud poznamenal, že je zcela zřejmé, že k sepsání záznamu se J. P. dostavil na popud obhajoby fakticky vzápětí po jeho svědeckém výslechu, kterému byl obhájce přítomen. Krajský soud považuje ve všech souvislostech, jak vyplynuly z porovnání souvisejících důkazů, postup obhajoby za účelový. Pokud je v záznamu dotazován svědek P. osobně obhájcem Mgr. Tomášem Pertotem na průběh incidentu, je v popisu děje velmi neurčitý. Svědek se evidentně zdráhal označit konkrétně, po čím úderu poškozený spadl. Na přímý dotaz obhájce pak – již v podstatě „zahnán do úzkých“ později znovu před odvolacím soudem uvedl „já jsem mu dal ránu, je to možné, že spadnul na ruku, aby vzápětí toto tvrzení zpochybnil slovy: „… fakt nevím...“. Odvolací soud trval na tom, že jeho obsah není zdaleka jednoznačný, jak se snažila obhajoba dokazovat. Vedle nezpochybnitelné identifikace obviněného V. Č. poškozeným V. P., jako pachatele, který způsobil jeho pád a zranění, je důkazní význam takového důkazu, právě v souvislostech, za jakých byl opatřen a obhajobou prezentován, pochybný. Odvolací soud tedy vyhodnotil tento důkaz tak, že jej nelze považovat, jak se snaží tvrdit obviněný, za doznání viny ke konkrétnímu způsobení zranění poškozeného. Naopak tento záznam podle názoru odvolacího soudu zapadá do snahy obhajoby obviněného, zbavit se trestní odpovědnosti a přimět svědka J. P., aby vzal vinu na sebe. Neúspěšnost této snahy vyplývá i z obsahu úředního záznamu policejního komisaře ze dne 7. 11. 2011 (č. l. 128 spisu). Svědek P. citovaného dne, tj. krátce po výslechu svědka (proveden dne 31. 10. 2011 – č. l. 117 za účasti obhájce Mgr. Tomáše Pertota) volal telefonicky vyšetřujícímu komisaři a uvedl, že vinu za napadení poškozeného P. „bere na sebe“. Podle odvolacího soudu nelze pominout, že nevyjádřil své zavinění jednoznačně, že on dal tu ránu, po které poškozený upadl. Po upozornění na skutečnost, že již vypovídal jako svědek po zákonném poučení o povinnosti vypovídat pravdu do protokolu, rozhovor ukončil se slovy: „tak já nemám co dále říci“. K případnému novému výslechu se sám a dobrovolně nedostavil. Do stejného rámce zapadá i požadavek provedení výslechu svědka J. P. u odvolacího řízení a provedení konfrontace, když obdobně údajně slíbil obhájci, že bude vypovídat před soudem, ale přesto zvolil odmítnutí výpovědi. Je zřejmé, že vinu na sebe vzít nehodlá. Důkazní situaci se tak za popsaného stavu nepodařilo obhajobě ve prospěch obviněného zvrátit (v podrobnostech srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Odvolací soud tedy bezezbytku splnil, co mu bylo ze strany Nejvyššího soudu uloženo, tj. komplexně se vypořádal s výpovědí J. P., kterou učinil do záznamu ze dne 3. 11. 2011, a dále rovněž s úředním záznamem o telefonátu J. P. na Policii České republiky, přičemž se dostatečně věnoval i jejich následnému hodnocení. Kromě toho odvolací soud správně upozornil na závěry soudu prvního stupně, který se vypořádal s problematikou zapojení tohoto svědka tím způsobem, že poškozený V. P. u hlavního líčení jmenovaného vyloučil jako muže, kterým byl udeřen a setrval jednoznačně na označení obviněného jako pachatele úderu do obličeje, po kterém upadl, a vzniklo jeho zranění. Odvolací soud dodal, že poškozený tak potvrdil i svůj prvotní popis mužů, kteří s ním byli ve fyzickém kontaktu, tedy, že menší a rozložitější muž (J. P.) do něho strčil oběma rukama do oblasti hrudníku, což ještě ustál, cupital vzad, druhý muž štíhlejší a nepatrně vyšší postavy (obviněný V. Č.), ho téměř současně udeřil pěstí do obličeje do oblasti úst. Tento atak již neustál a upadl na zem na záda a na pravou ruku, kterou instinktivně podsunul pod tělo. Obviněného V. Č. označil poškozený opakovaně jako toho, kdo ho udeřil do obličeje a tím způsobil jeho pád k zemi, popsal ho jako muže vyšší a štíhlejší postavy, jehož tvář si zapamatoval. Odvolací soud k tomu dodal, že za současné přítomnosti obviněného i svědka seznal, že je tvář obviněného, včetně očí, oproti snědší tváři svědka J. P., skutečně mnohem světlejší pigmentace a lze je odlišit skutečně podle tohoto vzezření, výšky a typu postavy, jak je popsal poškozený V. P. při prvotním výslechu, kdy neoznačoval nikoho jménem, i při rekognici (v podrobnostech srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
22. Obviněný V. Č. opětovně postavil svou dovolací argumentaci zejména na nesouhlasu s aprobací rekognice „in natura“. Nejvyšší soud současně poznamenává, že pokud se týká provedených rekognicí, ve svém posledním zrušujícím rozhodnutí v návaznosti i na předchozí zrušující usnesení uložil odvolacímu soudu, aby posoudil, zda mohla rekognice podle fotografií ovlivnit a v jakém směru rekognici „in natura“.
23. Odvolací soud v odůvodnění svého posledního rozsudku k tomu uvedl, že obecně lze připustit a nelze vyloučit, že v paměti svědka může utkvět obličej dříve shlédnutý na fotografii a při následné identifikaci mezi dalšími osobami se k označení viděné tváře (osoby) přikloní, vzpomene si, že ji už označoval. V konkrétním případě však tato situace zcela jednoznačně nenastala. Na rozdíl od Nejvyššího soudu mohl totiž odvolací soud bezprostředně vizuálně zaznamenat a zhodnotit evidentně rozdílný vzhled obviněného V. Č. i svědka J. P., když byli u veřejného zasedání dne 16. 1. 2014 přítomni. Přesně totiž odpovídá prvotnímu popisu obou mužů, provádějících vyvedení a následné vystrkování ode dveří na náměstí, zachycenému ve výpovědích poškozeného V. P., a jednoznačné identifikaci obviněného V. Č. jako pachatele, jehož jednáním byl bezprostředně způsoben pád a zranění (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud nemá k takto učiněnému závěru odvolacího soudu žádných připomínek, zvláště když původní popis pachatele napadení ve formě úderu pěstí do obličeje ze strany poškozeného koresponduje s postavou a vzhledem obviněného V. Č., který byl při rekognici „in natura“ jím identifikován jako pachatel napadení, při čemž poškozeným popsané markanty postavy pachatele z rekognice podle fotografií nevyplývaly. V této souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nikde neuváděl, že by bezprostředně zjišťoval či sledoval rozdílný vzhled obviněného V. Č. i svědka J. P., jak to nadbytečně uváděl ve svých závěrech odvolací soud, byť se i k tomu vyjadřoval na základě fotografické dokumentace rekognice „in natura“ v souvislosti s posuzováním zákonnosti provedení této rekognice ve svém původním rozhodnutí. Ve zbytku, pokud se týká posouzení zákonnosti a právního hodnocení provedených rekognicí, byl odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, zachyceným v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, jak jej prezentoval na stranách 6 – 10 předmětného rozhodnutí. V návaznosti na to k právnímu názoru obviněného uvedenému v jeho replice k vyjádření státní zástupkyně k jeho dovolání, že nemůže v rámci jedné rekognice, v rámci jednoho seřazení poznávaných osob, figurovat blíže neurčité množství podezřelých osob vyšší než 1, když k tomu množství budou postaveny pouze 3 další osoby výrazně se neodlišující coby stafáž, Nejvyšší soud považuje za potřebné z citovaného usnesení znovu uvést, že „… obviněnému V. Č. bylo předloženo celkem 6 fotoalb (č. l. 95 až 100 spisu). Podle přiložené legendy (č. l. 101 až 103 spisu) je zřejmé, že fotografie J. P. byla zařazena ve fotoalbu č. 1 a 2, fotografie F. P. byla zařazena ve fotoalbu č. 3 a 4 a konečně fotografie V. Č. byla zařazena ve fotoalbu č. 5 a 6. Z toho vyplývá, že V. Č., J. P. a F. P. ve skutečnosti nebyli ani v jednom případě zařazení ve stejném fotoalbu. Policie navíc nepochybila, pokud k fotografii V. Č. ve fotoalbech č. 5 a 6, na níž má vlasy, byť kratšího sestřihu, a má zde velmi mladistvý vzhled, přiřadila fotografie osob, které také vypadají velmi mladě a nemají ʺholou hlavuʺ, jak měl mít podezřelý v době spáchání činu podle popisu poškozeného. Pokud by totiž takováto fotografie byla jinak mezi osobami s ʺvyholenouʺ hlavou, měl by poznávající poškozený ulehčenou situaci s poznáváním pachatele a bylo by to v rozporu s ustanovením §104b odst. 4 tr. ř. S ohledem na tyto uvedené okolnosti měl naopak svědek V. P., který měl poznat obviněného V. Č. na fotografii, ztíženou situaci při znovu poznání, neboť na uvedené fotografii (č. l. 99 a 100 spisu), měl obviněný podstatně mladší vzhled než v době činu a navíc s narostlými vlasy. I přes tuto ztíženou situaci však poškozený do protokolu uvedl, že poznal osobu, která jej udeřila pěstí do obličeje, kdy tuto osobu poznal na 80 %, a to podle rysů její tváře, neboť je podobná jeho známému a její tvář si zapamatoval (srov. č. l. 94 spisu). Proto pokud stížnostní soud uvedl, že rekognice byla provedena za použití naprosto neodpovídajících a tedy nepoužitelných fotografií, nelze s tím zcela souhlasit a navíc jistě to nelze vykládat v neprospěch poškozeného z hlediska zpochybňování věrohodnosti jeho znovu poznání V. Č. jako osoby, která ho udeřila a způsobila mu shora uvedené zranění. Poškozený totiž v obou fotoalbech označených čísly 5 a 6 shodně určil jako pachatele, byť ʺjenʺ na 80 %, později obviněného V. Č. K tvrzení nalézacího soudu, že na č. l. 93 p. v. jsou jména osob na fotografiích značně zpřeházena, Nejvyšší soud dodává, že toto je sice pravda, pokud jde o druhou stranu č. l. 93 spisu, avšak tato nepřesnost je odstraněna na č. l. 101 až 103 uvedenou a pochybnosti nevzbuzující legendou k fotoalbům, kde jsou pod jednotlivými fotografiemi osob uvedena také jejich jména. Není proto ani toto tvrzení nalézacího soudu relevantní. Pokud jde o rekognici ʺin naturaʺ a její provedení ze dne 27. 9. 2011, nalézací soud se jejím hodnocením z hlediska zákonnosti blíže nezabýval, když pouze uvedl, že byla sama o sobě provedena nezákonným způsobem, ale navíc jí předcházela i rekognice podle fotografií, která byla rovněž provedena nezákonným způsobem, neboť poškozený byl nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 (srov. str. 2 až 3 rozsudku nalézacího soudu). Poněkud zevrubněji se rekognicí ʺin naturaʺ zabýval stížnostní soud, který ohledně ní především zdůraznil, že za zcela profesionálně nekompetentní je třeba označit zařazení obou podezřelých při rekognici ʺin naturaʺ současně do stejné skupiny osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný soudce. Poškozený uvedl obecně, že poznává osobu pachatele (neuvedl čeho). Nekonkretizoval totiž vůbec jakého chování (formy napadení) se vůči němu označená osoba pachatele měla dopustit (na č. l. 60 vzadu uvedl: ʺmuže č. 2 bych myslím poznalʺ), když před tím popsal, že menší muž označovaný č. 2 ho pouze prudce vystrčil přede dveře. Popsal totiž ve své předchozí výpovědi, že byl vyváděn a fyzicky napaden postupně dvěma muži. K tomuto rozporu měl být podle stížnostního soudu vyslechnut. Výslech poškozeného před rekognicí byl sice dne 27. 9. 2011 proveden, ovšem v protokole o rekognici samé je pouze odkaz na tento předchozí výslech, kterému však obhájce obviněného nebyl přítomen. I v tomto případě jde o procesní pochybení. Podle stížnostního soudu je problematické i přibrání pracovnice Policie České republiky.“ Dále Nejvyšší soud uvedl, že jak „... vyplývá ze spisu poškozený V. P. před rekognicí ʺin naturaʺ dne 27. 9. 2011 vypověděl do protokolu o výslechu svědka ze dne 27. 9. 2011 prováděného v době od 09.13 do 10.02 hod. (vlastní rekognice započala v 10.15 hod.), že nejprve za ním přišel člen ochranky, kterého pro účely této výpovědi označil jako muže č. 1, a dále jej popsal tak, že byl vysoký cca 180 cm, sportovní postavy, štíhlý, byl holohlavý, neměl žádný knír vousy apod., přičemž dále uvedl, že by tohoto muže rozhodně poznal. Když k poškozenému tento muž č. 1 přišel v baru již potřetí, přišel s mužem č. 2. Podle popisu poškozeného byl muž č. 2 vysoký cca 175 cm, kulatější postavy. Poškozený také k muži č. 2 uvedl, že si myslí, že by jej poznal. Když se poškozený pokusil vstoupit do baru, muž č. 2 jej z něj vystrčil. Téměř okamžitě se muž č. 1 napřáhl a pravou rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného do levé části obličeje, načež poškozený upadl (srov. druhou stranu č. l. 60 spisu). V rámci výslechu před rekognicí podle fotografií poškozený V. P. k tomu rovněž shodně uváděl, že vyšší a štíhlejší muž jej udeřil pěstí do obličeje (srov. č. l. 93 spisu). Nejvyšší soud tedy nepovažuje za správné a spisovému materiálu odpovídající závěry stížnostního soudu, který na str. 2 svého rozhodnutí uvedl, že poškozený ve své předchozí výpovědi popsal, že byl vyváděn a postupně napaden dvěma muži, kdy k tomuto rozporu by měl být podle stížnostního soudu vyslechnut. V rozporu se závěrem stížnostního soudu je také výpověď poškozeného do protokolu o trestním oznámení na č. l. 71 spisu. Poškozený totiž od počátku a v podstatě beze změny uváděl, že ho sice vyváděli dva muži, ale muž č. 2 ho jen vystrčil z baru, kdy to ustál a neupadl, zatímco muž č. 1 ho pěstí udeřil do levé části obličeje, do tváře a částečně i do zubů, přičemž úder byl silný, neustál ho, a proto začal padat na záda, instinktivně za sebe položil pravou ruku, na níž pak upadl, a zlomil si ji v oblasti vřetenní kosti. Z toho jednoznačně zatím vyplývá, že útočníkem z hlediska popisované shora uvedené trestné činnosti byl pouze muž č. 1, který poškozenému úderem pěstí na jeho hlavu způsobil popsaná zranění, a proto poznával poškozený pouze tohoto jediného muže č. 1, jako pachatele předmětného trestného činu, neboť muž č. 2 ho jen vystrčil bez jakýchkoli následků z baru. Není zde tedy žádný objektivní rozpor, ke kterému by měl být poškozený V. P. opětovně vyslýchán. Není proto také ani žádný důvod, aby poškozený poznával jako pachatele tohoto činu někoho dalšího, příp. dvě osoby apod., jak je zcela bez důvodu požadováno oběma soudy. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že při rekognici ʺin naturaʺ poškozený neoznačil, resp. nepoznal J. P. jako muže č. 2, který ho měl vystrčit z baru (srov. č. l. 63 p. v. spisu), a to přesto, že při předchozím výslechu uvedl, že si myslí, že by muže č. 2 poznal (č. l. 60 p. v.). Proto není ani důvodná další výtka stížnostního soudu, že ʺ… za zcela profesionálně nekompetentní je třeba označit zařazení obou podezřelých při rekognici in natura současně do stejné skupiny osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný soudce,ʺ čehož se v podstatě dovolává i obviněný ve zmíněné replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, zvláště když mimo obviněného V. Č. a J. P. byly při znovu poznání ukázány tyto osoby mezi ještě dalšími čtyřmi osobami, které se výrazně neodlišovaly (srov. č. l. 63 p. v. a 67 spisu). V protokole o rekognici osoby je zaznamenáno, že poškozený uvedl, že celou situaci již řádně popsal v dnešní svědecké výpovědi (tj. výpovědi ze dne 27. 9. 2011 na č. l. 59 až 61 spisu), a na tuto výpověď plně odkázal (srov. č. l. 63 spisu). Následně V. P. při poznávání v obou případech určil jako pachatele V. Č., a to s bezpečnou jistotou. V prvním případě určil pachatele podle postavy (srov. č. l. 63 spisu z druhé strany). Ve druhém případě poznal pachatele podle jeho postavy a vzezření (srov. č. l. 64 spisu). Podle fotografické dokumentace stál ve druhém případě obviněný V. Č. hned vedle J. P., kdy z porovnání těchto dvou osob na fotografiích je zřejmé, jak uváděl poškozený P., že V. Č. je nepatrně vyšší a štíhlejší či méně ʺkulatějšíʺ či ʺzavalitějšíʺ postavy než J. P., který byl slovy poškozeného ʺkulatější – při těleʺ (č. l. 60 p. v. spisu), oba dva měli ʺvyholenou hlavuʺ. S ohledem na to a s přihlédnutím k dokumentaci postavy V. Č. včetně výšky a váhy na č. l. 56 spisu nejsou ani výtky stížnostního soudu o nedostatečné dokumentaci postav obou uvedených osob důvodné. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že i v případě, pokud by měly být znovu poznávány dvě osoby, nelze z ustanovení §104b tr. ř. dovodit, že by mezi ukázanými osobami musela být obligatorně pouze jedna poznávaná osoba, byť v praxi se často takto postupuje. Praxe však zcela nezpochybnitelně v mnohých jiných případech akceptuje i opačný postup, jak na to poukázal správně i nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, tedy zařazení více poznávaných osob mezi osoby ukazované (při dodržení ostatních podmínek pro zákonné provedení rekognice podle §104b tr. ř., a to včetně potřebného počtu osob, které se vzájemně neodlišují), neboť tím je nepochybně znovu poznávací proces pro poznávající osobu ztížen, zvláště když měla vidět takové osoby při jednom činu a současně, poněvadž při takovém provádění rekognice může dojít snadněji k záměně takto znovu poznávaných osob. Současně však Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že v daném případě bylo účelem předmětné rekognice poznání jediné osoby, a to té, která poškozeného v průběhu incidentu napadla a kterou poškozený označil při své výpovědi jako muže č. 1. Přitom jak vyplývá z citovaného protokolu o rekognici ʺin naturaʺ poškozený v průběhu rekognice uvedl, že ʺpoznává osobu pachateleʺ. Z kontextu jednotlivých úkonů provedených v rámci přípravného řízení je přitom zřejmé, že pachatelem je myšlena osoba, která mu úderem pěstí vedeným na jeho hlavu způsobila pád na zem a s ním související zranění, tedy poškozeným uváděný muž č. 1.“ Nejvyšší soud uvádí tuto část svého předchozího rozhodnutí pro připomenutí k uvedené námitce obviněného s ohledem na delší odstup času a s přihlédnutím k shora uvedené replice obviněného V. Č. k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž na těchto závěrech setrvává, neboť v daném případě šlo o poznávání jen jediné osoby jako pachatele trestného činu, který ho udeřil pěstí. Nejvyšší soud i přes opakované námitky a návrhy dovolatele, aby tato otázka byla předložena k zaujetí stanoviska trestnímu kolegiu, případně velkému senátu, pro což neshledal zákonné podmínky (srov. §20 a §21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů – zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), setrvává na svých závěrech zejména v tom směru, že rekognice „in natura“ nevykazuje takové procesní vady, které by měly za následek její procesní nepoužitelnost jako důkazu v hlavním líčení (srov. rovněž str. 12 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014), a neshledává tedy žádný důvod pro předložení této problematiky velkému senátu či trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu.
25. Nejvyšší soud ve svém posledním zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu zejména uložil, aby náležitě vyhodnotit sílu (intenzitu) úderu, který vedl obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., jak o něm hovoří znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, což předtím dostatečně neučinil, a v závislosti na tom se také vypořádal s naplněním subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněným V. Č.
26. Odvolací soud se tak zabýval znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který objektivizuje následek trestného jednání obviněného V. Č. na zdraví poškozeného, a výpovědí znalkyně MUDr. Lenky Zátopkové, načež dovodil, že úder pěstí obviněného, byť nevedl k vážnému zranění v obličeji, kam byl cílen, byl v užité síle, která nemusela být takové intenzity, aby vedla k závažnějšímu zranění v obličeji než vzniku zhmoždění měkkých částí obličeje, byl evidentně dostatečně razantní – pokud dokonce následoval po prudkém odstrčení druhým členem ochranky, do osoby rozkolísané ztrátou stability – aby přivodil prudký pád poškozeného k zemi a vedl k následku – jeho zranění, jaké je objektivně zjištěno a které na dlouhou dobu ovlivnilo podstatným způsobem obvyklý způsob jeho života, a to včetně profesního uplatnění. Podle názoru odvolacího soudu je důležité zmínit právě při hodnocení naplnění subjektivní stránky přečinu i okolnosti, za kterých byl poškozený zraněn. Pohnutkou obviněného bylo „vypořádat“ se za užití demonstrace síly s „obtěžujícím“ hostem sahajícím na dveře do chodby (nikoliv do baru!), zbavit se jeho přítomnosti a kontaktu s ním, ačkoliv ten se bez jakéhokoliv odporu předtím podrobil požadavku opustit bar, byl si vědom své únavy, jejího projevu – usínání u stolu, a je zcela nelogické, aby se tam ihned vzápětí chtěl vrátit a pospávat dále, což bylo příčinou jeho vyvedení. Rozhodně nehrozilo žádné narušení pořádku či obtěžování hostů, když poškozený žádným způsobem zábavu, na jejíž klidný průběh měl obviněný dbát, nenarušoval a narušení pořádku nehrozilo ani za situace, kdyby dovnitř chodby vstoupil. Naopak by zjistil, že ho přátelé následují. Následkem takového jednání, spočívajícího ve zcela nepochopitelném zlém nakládání s hostem, je pak závažné a dlouhou dobu obvyklý způsob života ovlivňující zranění poškozeného, které v důsledku podstatného narušení a ztráty v jeho výdělečné činnosti mělo i následky v duševní sféře, s nimiž se musel psychiatricky léčit. Proti fyzicky slabšímu, a podle jeho domněnky podnapilému či jinak indisponovanému poškozenému, nebylo nutno k jeho eliminaci („potrestání“ za snahu otevřít dveře do chodby) užít násilí výrazné intenzity, aby způsobil vážnější zranění charakteru zlomeniny v místě úderu. Subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je podle názoru odvolacího soudu ve shodě se soudem nalézacím v jednání obviněného nejméně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku naplněna a tento se vztahuje ke zranění ruky poškozeného. Vedením zcela zbytečného a situaci nepřiměřeného útoku pěstí proti citlivé části těla – obličeji, navíc proti osobě, která se vyvedení z baru bez jakéhokoliv protestu či bránění podrobila a jevila se obviněnému fyzicky indisponována, přitom obviněný viděl její odstrčení druhým členem ochranky a rozkolísání postoje, musel vědět, že může úder pěstí do obličeje, a to i silou menší intenzity, pád na zem a zranění způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Soud tak nevychází toliko z toho, jaká újma vznikla na zdraví poškozeného, jak mu vytýká Nejvyšší soud, ale hodnotí i okolnosti, za kterých k útoku došlo. O zavinění pachatele trestného činu proti životu a zdraví může svědčit i okolnost, že věděl o tom, že osoba, proti které podniká útok, je tělesně nebo psychicky indisponována, a to např. že jde o osobu podnapilou. Možnost vzniku protiprávního následku (resp. účinku) na zdraví takové osoby je přitom mnohem pravděpodobnější než u jiné osoby. Byť není objektivizováno případné ovlivnění poškozeného alkoholem, obviněný uvedl, že poškozený se mu jevil podnapilý, přičemž vycházel právě ze zjištění, že na židli usínal. Jednání obviněného by ho nemohlo po subjektivní stránce vyvinit ani za situace, kdy by byla prokázána podnapilost poškozeného, neboť tím spíše by musel při úderu předpokládat sníženou stabilitu takové osoby a možnost jejího pádu i v důsledku úderu vedeného údajně poměrně malou intenzitou. Stejně tak je nutno subjektivní stránku jednání obviněného hodnotit v situaci, kdy úder pěstí zasadil poškozenému bezprostředně po prudkém odstrčení vzad dalším členem ochranky a byl evidentně ve stoje destabilizován. Podle odvolacího soudu nelze dále odhlédnout, že obviněný, jak sám uvedl, měl zkušenosti z výkonu této služby na řadě akcí. U členů tzv. ochranky (security) se kromě fyzické zdatnosti k zásahům proti nevhodnému násilnému chování hostů, musí očekávat také schopnost reagovat na situaci vhodným způsobem, tj. takticky a vždy podle pravidel slušného chování (v podrobnostech srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud tak k těmto závěrům odvolacího soudu poznamenává, že odvolací soud v souladu s pokyny Nejvyššího soudu vyhodnotil intenzitu (sílu), s níž působil dovolatel na poškozeného V. P. v závislosti na tom, co uvedla znalkyně MUDr. Lenka Zátopková. Odvolací soud proto již v tomto svém posledním napadeném rozhodnutí zvážil, zda úmysl obviněného V. Č. při zasažení poškozeného úderem, který proti němu vedl, jehož intenzitu již konečně k pokynu Nejvyššího soudu vyhodnotil, směřoval ke zranění poškozeného, přičemž dostatečně zhodnotili možné ovlivnění poškozeného požitým alkoholem. Nejvyšší soud tak považuje hodnocení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem za dostačující, zvláště když není pravdou, že by na další okolnosti vztahující se k pohnutce obviněného Nejvyšší soud pohlížel jako na nepodstatné, ale pouze v souladu s uplatněnými důvody předchozího dovolání obviněného vytkl odvolacímu soudu, že pokud se týká razance, se kterou měl obviněný V. Č. působit na poškozeného V. P., odvolací soud její intenzitu (sílu) nevyhodnotil v závislosti na tom, co uvedla znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, ale v závislosti na tom, co nastalo, když se nad rámec rozhodných okolností z hlediska úmyslného zavinění obviněného zabývá také tím, jak by obecně správně měli postupovat členové tzv. ochranky (security) v případech, jako byl tento a v souvislosti s tím činí závěr, že šlo o jednání „hrubě neslušné“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu), což je znakem přečinu výtržnictví, kterým však obviněného vinným neuznal a nikoliv přečinu ublížení na zdraví. Naopak Nejvyšší soud v té souvislosti uvedl, že aniž by „… zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že obviněný jednal neadekvátně a zbytečně impulzivně, ač si měl počínat uvážlivě k situaci a zdrženlivě a s respektem k hostům, považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zdůraznit, že podstatné je zejména zvážit, zda úmysl obviněného V. Č., ať už přímý nebo nepřímý (§15 tr. zákoníku) při zasažení poškozeného úderem, který vedl proti poškozenému, směřoval ke zranění poškozeného, které dosahuje ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému v důsledku popsaných okolností skutečně došlo, nikoliv to, jak by správně měla řešit případnou agresi hostů tzv. ochranka (security) baru“ (viz str. 10 – 11 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014), a to samozřejmě ve smyslu shora uvedeném, tedy zda šlo o jednání „hrubě neslušné“.
28. Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vzal v úvahu, jak namítá obviněný V. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku, že poškozený mohl být pod vlivem alkoholu, a že již byla hluboká noc, což přispělo k únavě poškozeného. Na závěrech odvolacího soudu stran zavinění dovolatele nemůže ničeho změnit dovolatelem namítaná spoluúčast poškozeného, kterou nelogicky dovozuje z ukončení jeho angažmá v kapele pro nadměrné požívání alkoholu a zákazu řízení motorových vozidel pro požití alkoholu [pozn. odvolací soud rovněž u veřejného zasedání konaného dne 23. 10. 2014 postupem podle ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. přečetl jako listinný důkaz (srov. č. l. 438 spisu) zprávu Městského úřadu Vrchlabí, kde se mj. konstatuje, že proti poškozenému V. P. bylo vedeno přestupkové řízení, jehož podstata spočívala také v tom, že se po dopravní nehodě nezdržel požití alkoholického nápoje do doby příjezdu policisty (srov. č. l. 399 spisu)]. Nejvyšší soud neshledává příčinnou souvislost ani mezi těmito skutečnostmi, na něž dovolatel upozorňuje, a mezi schopností poškozeného zapamatovat si osobu, která ho udeřila, když této problematice se odvolací soud mj. věnuje na straně 8 a 9 – 10 odůvodnění svého rozsudku, jak již bylo shora konstatováno.
29. Nejvyšší soud má tedy v této fázi řízení za to, že ze strany odvolacího soudu v návaznosti na dokazování provedené nalézacím soudem byly opatřeny všechny nezbytné důkazy, tyto byly řádně provedeny a vyhodnoceny. Obviněný V. Č. ve svém posledním mimořádném opravném prostředku namítal, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s důkazy co do zjištění skutkového stavu, a že provedené důkazy vykládá účelově. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Těmto požadavkům odvolací ve svém posledním odsuzujícím rozsudku již dostál, a proto bylo možno náležitě přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.). S ohledem na to Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal hodnocení důkazů odvolacím soudem za odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a proto neshledal námitky obviněného V. Č. uplatněné v jeho dovolání důvodnými.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že z rozhodnutí odvolacího soudu napadeného dovolatelem, vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové splnil všechny pokyny, které mu byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, a náležitě se vypořádal s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud současně podotýká, že soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a proto Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zrušení posledního napadeného rozsudku, jako tomu bylo v předchozích případech. V souladu s ustálenou judikaturou by byl Nejvyšší soud ke zrušení napadených rozhodnutí oprávněn zejména tehdy, pokud by dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadami oficiality, vyhledávací a materiální pravdy (§2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.), popř. zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jako tomu bylo v předchozích případech opakovaně zrušovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, neboť tím dochází i k porušení práv garantovaných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí klade důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 tr. řádu). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 181 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, uveřejněný pod č. 175 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR či nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, uveřejněný pod č. 65 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR či nález ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněný pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Tyto skutečnosti však nebyly Nejvyšším soudem v rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, shledány, přičemž odvolací soud rovněž dostál i dalším požadavkům obsaženým zejména v shora citované judikatuře Ústavního soudu, když náležitě popsal svůj důkazní postup a dostatečně přesvědčivě jej odůvodnil.
31. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud se týká uloženého trestu, ačkoliv Nejvyšší soud zavázal odvolací soud, aby zvážil případné odsouzení dovolatele k některému z alternativních trestů, odvolací soud shodně jako ve svém předposledním rozsudku ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, uložil obviněnému V. Č. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Jelikož odvolací soud tento svůj postup dostatečně odůvodnil na straně 14 odůvodnění svého rozsudku, Nejvyšší soud s přihlédnutím k tomu, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přichází v úvahu jeho zásah v zásadě jen, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nemá k tomuto postupu odvolacího soudu žádných výhrad.
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného V. Č. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který nově rozhodl o vině a trestu obviněného V. Č. rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a s pokyny Nejvyššího soudu, které mu byly uloženy v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014.
33. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného V. Č. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu