ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.105.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 105/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 218/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 34 T 8/2015, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným tím, že
„1) od 19. 4. 2011 do 10. 10. 2012 v O., okres Z. provedl z účtu E. H., za pomoci její platební karty MAXKARTA vydané Československou obchodní bankou, a.s., výběr z bankomatů dohromady ve výši 522.900 Kč, z čehož zčásti uhradil výdaje poškozené a jeho dvou synů M. Š. a P. Š., avšak částku 276.556 Kč neoprávněně použil pro vlastní potřebu, zejména pak tyto peníze prosázel, čímž poškozené E. H., způsobil škodu ve výši 276.556 Kč,
2) dne 1. 12. 2012 ve Z. od svého syna M. Š., převzal jeho platební kartu, kterou mu poskytl k tomu, aby hradil jeho výdaje, pomocí této platební karty ERA Debit MC vydané Československou obchodní bankou, a.s., k jeho účtu, od 2. 1. 2013 do 22. 5. 2013 provedl celkem 14 výběrů z bankomatu ve výši 51.300 Kč, z čehož zčásti uhradil výdaje syna M. Š. ve výši 23.619 Kč, zbytek si neoprávněně ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému M. Š., škodu ve výši 27.681 Kč,
3) od 11. 1. 2013 do 15. 1. 2014 v O., okres Z. jako soudem ustanovený opatrovník svého syna P. Š., v rámci dispozičního oprávnění za pomoci platební karty ERA Debit MC, vydané Československou obchodní bankou, a.s., vybral z účtu P. Š. celkem 104.300 Kč, přičemž z této částky uhradil výdaje syna ve výši 65.446 Kč, zbytek peněz si ponechal pro vlastní potřebu, kdy z části je prosázel, čímž P. Š., způsobil škodu ve výši 38.854 Kč“ .
2. Jednání popsané v bodech 1), 2) bylo kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jednání uvedené pod bodem 3) jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
3. Podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyřiceti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným v intencích §49 – §51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby nahradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozeným synům způsobenou škodu, a to M. Š. ve výši 165.959 Kč a P. Š. ve výši 177.132 Kč.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 218/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
6. Obviněný připomněl, že již od zahájení trestního řízení uvádí, že nikdy neměl v úmyslu okrást svého syna M. a zesnulou E. H. či zpronevěřit finanční prostředky svému synovi P. Skutku krádeže finančních prostředků zesnulé E. H. se podle svého přesvědčení nedopustil. Měl za to, že právní kvalifikace jeho jednání jako krádeže nemůže obstát, neboť PIN ke své platební kartě mu zesnulá E. H. sdělila sama a požádala jej, aby finanční prostředky uložené na jejím účtu použil v případě, kdy by se jí po zdravotní stránce něco přihodilo, tedy aby prostřednictvím její platební karty hradil její a své výdaje, jakož i výdaje svých synů. Za tímto účelem mu rovněž ukázala, kde má platební kartu uschovánu. Opak podle jeho přesvědčení nebyl v trestním řízení prokázán. Obviněný dále namítl, že ani jeden orgán činný v trestním řízení nepřihlédl k jeho tvrzení o protiprávním zacházení třetích osob s majetkem jeho synů. Vyjádřil přesvědčení, že ze strany sdružení Slunečnice a opatrovníka jeho syna P. Š. dochází dlouhodobě k nešetrnému zacházení s majetkem jeho synů. Aby své syny před popsaným jednáním třetích osob a jejich vlastním neuvážlivým jednáním ochránil, vybral uvedené finanční prostředky z jejich účtů a použil je buďto na úhradu potřeb synů anebo je u sebe uložil. Je skutečností, že uvedené finanční hotovosti měl po dlouhou dobu uschovány u sebe, než je vložil na vkladní knížky, to však podle něj nevylučuje jeho úmysl syny opravdu ochránit, což od počátku trestního řízení konstantně tvrdí.
7. Obviněný se dále neztotožnil ani s výší škody, která měla být údajně způsobena. Uvedl, že z finančních prostředků jednotlivých poškozených hradil další výdaje, které byly na potřeby jmenovaných poškozených vynaloženy a které nebyly orgány činnými v trestním řízení při úvahách o výši způsobené škody zohledněny. Tato skutečnost má zásadní vliv na hmotně právní posouzení daných skutků. Zdůraznil pak, že k jeho odsouzení je třeba naplnění všech obligatorních znaků skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu, tedy mimo jiné i subjektivní stránky trestného činu krádeže a zpronevěry. Tato však podle jeho názoru ani v jednom případě naplněna nebyla, neboť u něj nikdy neexistoval úmysl okrást syna M. a zesnulou E. H. či zpronevěřit finanční prostředky syna P. Vyjádřil přesvědčení, že podle pravidla in dubio pro reo mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Odvolací soud uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho jeho důvodně podané odvolání zamítl.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2015, č. j. 6 To 218/2015-408, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 218/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného jím dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídá.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům nižších stupňů vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména nepřihlédnutí k jeho přesvědčení o nešetrném zacházení třetích osob s finančními prostředky jeho synů) a vadná skutková zjištění (včetně výše škody), když současně prosazuje vlastní – od skutkových zjištění soudů nižších stupňů – zcela odlišný a pro něj výhodnější skutkový závěr v tom smyslu, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil (v podrobnostech viz shora argumentaci jeho dovolání). Až v návaznosti na to (sekundárně) a s odkazem na zásadu in dubio pro reo vyvozuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání pro nenaplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže a zpronevěry. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. O extrémní rozpor (nesoulad) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
21. V tomto kontextu je na místě doplnit, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že přes výhrady obviněného nelze konstatovat, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů neměly oporu v provedených důkazech.
22. Dodat lze, že pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in dubio pro reo, Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
23. Jak již výše uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace (jak již uvedeno i shora) nebyl v posuzované věci prostor ani k aplikaci zásady in dubio pro reo. Pouze pro úplnost pak lze uvést, že i možností aplikace této zásady se soudy ve věci činné zabývaly a neopomněly ji. Zejména lze poukázat na to, že již soud prvního stupně (oproti obžalobě) shledal, že nebylo nade vší pochybnost vyvráceno tvrzení obviněného, že mu zesnulá poškozená E. H. sdělila PIN ke své platební kartě a povolila mu výběry peněz pro potřeby jeho synů (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), v důsledku čehož jednání obviněného neposoudil jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Pouze na okraj lze poznamenat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů zřetelně svědčí o tom, že se obviněný dopustil činů kladených mu za vinu v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
26. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
27. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
28. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu