ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1360.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1360/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2016 o dovolání obviněného V. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 61 To 194/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. Z. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 32 T 5/2016, uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku (bod 1), přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod 2) v obou případech v jednočinném souběhu s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými v bodě 1) a 2) výroku o vině citovaného rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 3 T 63/2015, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek §81 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému, za současného vyslovení dohledu, výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §48 odst. 4 písm. h) a f) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená omezení a povinnosti. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické, protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, kterému Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 61 To 194/2016, z části vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině ad 2) rozsudku a v důsledku toho ve výroku o trestu a ochranném léčení a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 3 T 63/2015, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek §81 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému, za současného vyslovení dohledu, výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §48 odst. 4 písm. h) a f) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo během zkušební doby zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů J. P., a Ing. M. P. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické, protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Podle §222 odst. 2 tr. ř. byl skutek vymezený pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně postoupen Úřadu městské části Praha 8, neboť soud druhého stupně dospěl k závěru, že skutek (pod bodem 2 vymezený) není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek.
4. Obviněný V. Z. podal proti výše zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval nemožnost způsobení těžké újmy na zdraví za vinu mu kladeným jednáním, a to především s ohledem na nemožnost „pokračov[ání] v trvajícím zločinu těžké újmy na zdraví, jehož škodlivé následky nastaly v době předcházející“. Stěžejní námitkou obviněného uvedenou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byla absence výroku v rozsudku soudu druhého stupně, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dále poukázal na to, že znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že by jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (ad 1) byly naplněny znaky těžké újmy na zdraví, když stresová porucha je staršího data a závěr o spáchání zločinu těžké újmy na zdraví nekoresponduje s obžalobou, ani s provedeným dokazováním. Ve shrnutí svého dovolání obviněný zdůraznil pochybení obecných soudů v případě hodnocení jednotlivých důkazů, neboť právě k důkazům svědčícím v jeho prospěch nebylo dostatečně přihlédnuto. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 61 To 194/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Dále konstatoval, že ač jde, jak v případě námitky týkající se absentujícího výroku v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v případě námitky týkající se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněného jako trvajícího trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, o námitky, které jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Stran námitky vztahující se k dovolacímu důvodů podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jestliže soud druhého stupně ve vztahu ke skutkům uvedeným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zrušil pouze výrok o trestu a o ochranném opatření, obsahově tím rozhodl i o zamítnutí předmětného odvolání do zbývajících částí rozsudku. Ve vztahu k námitce týkající se hmotněprávního posouzení trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupce plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů v tom, že obviněný zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu naplnil. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek souvisejících především s nesprávně určeným počátkem vzniku duševní poruchy poškozené P., jakož i hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, vyjádřil přesvědčení, že tyto námitky jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupce vyjádřil taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje také obligatorní náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným, neboť „„v době od 11. 5. 2015 do 20. 8. 2015 v P., v ul. N. Š. ..., zejména v nočních hodinách (od 21:00 hod. do 05:00 hod.), ale často i v dopoledních či odpoledních hodinách, nepravidelně, někdy několik dnů po sobě, někdy obden, někdy s přestávkou více dnů, v různých časových intervalech, bezdůvodně opakovaně silně bouchal na společnou zeď domu s poškozenými J. P. a Ing. M. P., dále opakovaně bouchal nezjištěným železným předmětem do radiátorů a dalších předmětů, práskal dveřmi v místnosti, přičemž toto bouchání vždy doprovázel hlasitými vulgárními nadávkami na adresu poškozených manželů P., jako např.: „kurvo, píčo, svině, vstávejte vy prasata, vy černý zkurvený prasata, nebudete chrápat, vy kurvy udavačský, kunda P., píča nemrdatelná, seru na vás, kurvy udavačský, komunistický prasata, komunisti do plynu, komunisti na lampy, udavačka P. neplodná, zkurvenci špinaví, zkurvysyni“ apod., dále skandoval různá hesla, napodoboval různé zvířecí zvuky, vydával zvuky jako, když zvrací či plive, vykřikoval písmena abecedy a u toho se hlasitě smál, což vedlo k neustálému rušení nočního klidu nejen poškozených manželů P., ale i poškozených Ing. M. F. a její rodiny obývajících řadový dům bezprostředně sousedící s domem obývaným obviněným z druhé strany, čímž dlouhodobě bránil poškozeným J. P. a Ing. M. P. a Ing. M. F. a její rodině, aby se řádně vyspali, a dále poškozeným J. P. a Ing. M. P. v předmětné době opakovaně během dne hrozil pěstí a řval na ně: „Vy svině, vy kurvy, ještě jsem se pořádně nenasral, ale až se naseru, tak teprve uvidíte! “, kdy vzhledem k osobě obviněného a jeho jednání v celém jeho komplexu s přihlédnutím k jeho nevyzpytatelnosti toto vzbudilo u všech poškozených reálné obavy o jejich život a zdraví, kdy tito byli nuceni pravidelně volat na místo Policii ČR, která byla někdy nucena zasahovat i několikrát za noc, a uvedeného jednání se dopouštěl s plným vědomím toho, že může způsobit vážnou poruchu na psychickém zdraví poškozených a byl s tím srozuměn, když dne 19. 5. 2015 sdělil poškozenému Ing. M. P. mj.: „Se setkáme na psychiatrii, ty chytráku, ty otroku!“ , přičemž v důsledku dlouhodobého výše popsaného terorizujícího jednání obviněného utrpěla poškozená J. P. delší dobu trvající poruchu psychického zdraví v podobě fixovaných úzkostně depresivních potíží se stavy vyčerpanosti a psychosomatickými problémy (srdeční obtíže, nespavost) jako reakci na závažný stres a s trvalými následky na zdraví poškozené s dopadem na psychiku projevující se ztížením společenského uplatnění a omezením žít plnohodnotný život, kdy v případě neřešení situace hrozí masivní nástup dalších zdravotních obtíží poškozené“.
10. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani se spekulativním závěrem, že „argumentace odvolacího soudu by mohla být přiléhavá v případě, pokud by zločin ublížení na zdraví byl deliktem trvajícím“, nelze přiznat právní relevanci. Zpochybnění hodnocení jednání obviněného jako předmětného trestného činu nespočívá v nesprávném hmotně právním posouzení, ale v tom, že soudům vytýká skutková pochybení, týkající se jejich závěru, že způsobení těžké újmy na zdraví je v příčinné souvislosti s jeho jednáním, jakož i procesní pochybení stran hodnocení jednotlivých důkazů. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
11. Ve vztahu k obsahu výše uvedených námitek, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Nejvyšší soud, byť nad rámec své přezkumné činnosti, k obsahu námitek obviněného dále uvádí, že pokud obviněný ve svém dovolání např. zmiňuje, že „popírá jednání, za které byl odsouzen, nemohl pokračovat v trvajícím zločinu těžké újmy na zdraví, jehož škodlivé následky nastaly v době předcházející“, nevznáší výhrady hmotně právní, ale skutkové, ev. procesní. Z jeho dovolání je zřejmá primární námitka, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil, což odůvodňuje tím, že „celá kauza vznikla z důvodu rázného odmítnutí návrhů poškozené P. na intimní sblížení“. Dále mj. také uvedl, že „orgány činné v trestním řízení postupovaly nerovně, když důkazy dodané poškozenými byly akceptovány a použity slovo od slova, nahrávky, které dříve v minulosti dokládal policii obžalovaný v jiných řízeních a v reakci na své předchozí tvrzené útoky nebyly nikdy do spisového materiálu založeny“. Pokud v dovolání obviněný zmiňuje termíny „nemohl pokračovat v trvajícím zločinu těžké újmy na zdraví“, pak je nutno uvést, že tato argumentace je vázána k předchozí primární námitce, když navíc je nutno souhlasit i s tou částí vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kde poukázal na to, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích jednání obviněného nekvalifikují jako trvající trestný čin. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 12) se pouze věnuje teoretickým úvahám stran pokračujícího, trvajícího a hromadného trestného činu v souvislosti s otázkou jednočinného souběhu atd. V žádném případě však z rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nevyplývá závěr presentovaný obviněným v jeho dovolání. Soud druhého stupně na straně 4. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „dle názoru odvolacího soudu obžalovaný svým chováním trvání těžkých psychických následků udržoval a prohluboval i v nyní žalovaném období“ (k uvedenému níže - viz rozh. II/1965 Sb. rozh. tr.). Odkaz obviněného na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící problematiku trvajícího trestného činu, jsou s ohledem na jimi řešenou problematiku nepřípadná.
13. Jak již bylo shora uvedeno (viz shora), primární námitka obviněného nemá hmotně právní aspekt. Dále je nutno uvést, že obviněný mj. v rámci své argumentace poukázal na to, že „závěr o spáchání zločinu těžké újmy na zdraví udržováním a prohlubováním poruchy nekoresponduje s obžalobou, ani s provedeným dokazováním“. Tato argumentace je pak vyjádřením jednoznačného zpochybnění skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, byť by postačovalo odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz níže usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08), že v předmětné trestní věci byl vypracován znalecký posudek, se kterým měl obviněný možnost se seznámit již v přípravném řízení, a z tohoto posudku vyplynulo, že „teror ze strany souseda v ní (myšleno poškozené) vyvolal fixované úzkostně depresivní stavy s vyčerpáním a psychosomatickými ekvivalenty. Jde o trvalé následky s dopadem na psychiku, ztížením společenského uplatnění a omezením žít plnohodnotný život“. V doplňku znaleckého posudku znalkyně uvedla, že „porucha zdraví je dlouhodobá, trvalé následky jsou přítomny, je ztížené společenské uplatnění. Nebude-li stresující situace řešena, hrozí masivní nástup dalších zdravotních potíží“. Ze shora uvedeného znaleckého posudku (MUDr. Klabochové), ale i dalších důkazů opatřených v přípravném řízení a provedených před soudem prvního stupně vyplývá, že pravý opak tvrzení obviněného v dovolání je pravdou, neboť závěr o prohlubování poruchy zjištěné u poškozené koresponduje nejen s podanou obžalobou, ale i provedenými důkazy. Námitky obviněného jsou tedy ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu právně irelevantní.
14. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce pojmu „ublížení na zdraví“ uvést, že za „ublížení na zdraví lze pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti, nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížení na zdraví bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami čivstva, nechutí k jídlu, déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity přibylo (viz rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ze znaleckého posudku je přitom zřejmé, že v souvislosti s reakcí na těžký stres (jednání obviněného) byla poškozená v roce 2015 odeslána praktickou lékařkou na psychologii, kde ze zprávy psycholožky vyplývá, že v souvislosti s reakcí na těžký stres, jsou u poškozené zřejmé poruchy spánku, strach a obavy z budoucnosti, nechutenství, poruchy soustředění, ztráta zájmů, vyčerpanost, bolesti hlavy a těla, neschopnost žít plnohodnotným způsobem života. Uvedené tedy jednoznačně potvrzuje, že příznaků co do množství i intenzity přibylo – proto byla odeslána na psychologii (antidepresiva nemůže poškozená brát s ohledem na cévní příhodu, kterou měla, proto přichází v úvahu forma psychoterapie, primární je však odstranění příčiny. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie uvedla, že psychické problémy poškozené jsou v příčinné souvislosti s chováním obviněného). Nejvyšší soud musí konstatovat, že toto vše jsou příznaky, na které byl obviněný již upozorněn ve spise Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 63/2015, tedy v době, která předcházela jednání obviněného v předmětné trestní věci. Přestože tedy obviněný věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit (těžkou újmu na zdraví) a byl s tím srozuměn (že může způsobit vážnou poruchu na psychickém zdraví poškozených – viz rozsudek soudu prvního stupně), nadále jednal jak uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnosti, na které Nejvyšší soud shora poukazuje, vyplývají mj. z čl. 68 (zpráva ze dne 9. 3. 2015) – kdy za poškozené Ing. P. mj. uvádí „náš každodenní normální život totiž není možný, jsme zcela vyčerpáni psychicky i fyzicky“, či čl. 73 (zpráva ze dne 22. 3. 2015) – kdy tentýž pisatel mj. uvádí „psychicky jsme naprosto vyčerpaní a zdeptaní“. Soud prvního stupně pak jednání obviněného ve vztahu k Ing. P. konkretizuje ke dni 19. 5. 2015, kdy obviněný prohlásil „se setkáme na psychiatrii, ty chytráku, ty otroku“. Na shora uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za vhodné upozornit z hlediska naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku i přesto, že obviněným uplatněné námitky k tomuto ustanovení vyhodnotil jako námitky z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní, uvedený dovolací důvod nenaplňující.
15. K těmto, jakožto i k dalším obviněným namítaným pochybením vztahujícím se k hodnocení důkazů Nejvyšší soud dále obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
16. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
17. Druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, a sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
18. Nejvyšší soud však v napadeném rozsudku absenci či neúplnost žádného výroku neshledal. Z podnětu odvolání obviněného soud druhého stupně přezkoumal podle §254 tr. ř. výše specifikovaný rozsudek soudu prvního stupně, a to ve všech jeho výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že soud druhého stupně shledal správným výroky týkající se viny obviněného v případě skutku vymezeného pod bodem 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v napadeném rozsudku to vyjádřil tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výrok o trestu, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, a v tomto rozsahu podle §259 odst. 3 tr. ř. také sám rozhodl (výrok o náhradě škody ve smyslu §229 tr. ř. zůstal nedotčen).
19. Podle §258 odst. 2 tr. ř., jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a pokud ji lze oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen z části, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení napadený rozsudek soudu druhého stupně plně odpovídal. Přitom nebylo nutné, aby to, tj. že výroky o vině pod bodem 1) zůstaly beze změny, bylo v rozhodnutí vyjádřeno nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby o odvolání obviněného bylo v této části rozhodnuto samostatným výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
20. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. S ohledem na shora uvedené důvody, kdy ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přicházelo v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz výklad shora) a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného v jeho celku podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu