ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1570.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1570/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2016 o dovolání obviněné N. L. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 50 To 69/20160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 174/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná N. L. byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 10 T 174/2013, uznána vinnou trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (1), pokračujícím trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (4 až 9), trestným činem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (10) a pokračujícím trestným činem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (11 až 13), kterých se dopustila skutky popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za trestný čin uvedený pod bodem 1) výroku o vině výše uvedeného rozhodnutí byla obviněná podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Současně s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 184/2013 ze dne 12. 3. 2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 7 To 183/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin uvedený pod body 4) až 9) výroku o vině výše uvedeného rozsudku byla obviněná podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu pobytu na území města Prahy v trvání dvou let. Za trestné činy uvedené pod body 10) až 13) výroku o vině výše uvedeného rozsudku byla obviněná podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Proti výše uvedenému rozsudku podal státní zástupce, obviněná i spoluobviněný M. G. odvolání. K odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněných, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 50 To 69/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř., zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 10 T 174/2013, a to ve výroku o vině skutku uvedeného bodem 1) rozhodnutí soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ve skutku uvedeném pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněnou vinnou trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Současně s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 184/2013 ze dne 12. 3. 2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 7 To 183/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. (Týmž rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou). Podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
4. Obviněná N. L. podala proti výše zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením nesprávného právního posouzení skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku „neboť jednání obžalované nenaplnilo skutkové znaky tohoto zvlášť závažného zločinu“. Toto své tvrzení dále podpořila argumentací vztahující se k nevěrohodnosti výpovědi poškozené, dostatečnému nezjištění skutkového stavu, a to zejména ohledně úmyslu obviněné ve vztahu k fyzickému napadení poškozené. Obviněná rovněž zpochybnila samotný procesní postup odvolacího soudu, který neodpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a to jak ve vztahu k výše uvedenému skutku, tak ke skutku uvedenému v bodě 6) výroku o vině napadeného rozhodnutí. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že obviněnou zprostí obžaloby pro skutky uvedené v bodě 1) a 6) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 10 T 174/2013.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po prostudování spisu uvedl, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musel v rámci její obhajoby vypořádat odvolací soud, což je také patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněné nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, nýbrž v tom, že jejich prostřednictvím je soudům nižších stupňů vytýkáno procesní pochybení stran dokazování, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, případně nespáchání jednání, které je popsáno pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na doznání se odsouzeného H. k této trestné činnosti. Jinými slovy v otázce nesprávného hodnocení důkazů se tedy jedná o vlastní verzi skutkového děje, kdy na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové a procesní, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší pouze pro doplnění uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
13. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, jenž odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, jednak k jednání uvedenému pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně – jednak k názoru soudu druhého stupně vyjádřeným k jednání, které kvalifikoval jako trestný čin loupeže (pouze v tomto rozsahu bylo dovolání obviněné rozvedeno) na která v tomto směru dále odkazuje.
15. Pro úplnost Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti pouze stručně konstatuje, že v souladu s důkazy provedenými soudy nižších stupňů nepřichází posouzení skutkového stavu tak, jak jej požaduje obviněná, v úvahu. Ke skutku uvedenému v bodě 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dále doplňuje, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
16. V souvislosti s otázkou cizí věci (předmětné mikiny) a znakem zmocnění se této cizí věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že „zmocnění se věci představuje faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své moci, proto, že mu byla půjčena, svěřena atd“. (srov. Šámal, P. a kol. trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1553 s. viz rozh. č. 13/1976 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že předmětná mikina, byla ve vztahu k obviněné cizí věcí, vyplývá z výpovědi matky obviněné (sv. M.), ale i výpovědi obviněné.
17. J ak vyplývá z výpovědi poškozené, nelze zpochybnit nejen skutečnost užití násilí, ale především jeho realizaci samotnou obviněnou vedenou úmyslem zmocnit se cizí věci. Z popsaného vyplývá, že posouzení předmětného jednání jako trestného činu výtržnictví podle ustanovení §358 tr. zákoníku, právě s ohledem na objektivně zjištěnou existenci znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže, spočívající v užití násilí pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci, v konkrétním případě není možné. Účelovost obhajoby obviněné je zřejmá i z její argumentace obsažené v dovolání, že poškozené pouze uštědřila ránu otevřenou dlaní, neboť se k ní chovala nevhodně. Skutečnost, že obviněná užila fyzického násilí, ať již v podobě v popisu skutku uvedeného násilného svléknutí mikiny poškozené, či v dovolání zmiňované facky, nikoliv v reakci na chování poškozené, ale právě v úmyslu zmocnit se cizí věci, je potvrzována výpovědí poškozené a nepřímo i svědkyně M., samotné obviněné, jakož i znaleckým posudkem PhDr. Jelena. Ve vztahu k uvedenému lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 13 – 15). Pokud jde o námitku obviněné ve vztahu k jednání, pro které byla uznána vinnou pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než poukázat na výpověď obviněné (str. 7 rozsudku), svědka H. (str. 12), důkazy zmíněné na straně 13 rozsudku a zejména pak samotné hodnocení uvedených důkazů soudem prvního stupně (str. 15), kdy logicky uvádí, že obviněná měla říci, že se jí boty líbí, na což zmíněný svědek řekl, že je ukradne a tak věděla, poté, co mu půjčila kabelku, že v kabelce jsou odcizené boty a s těmito prošla pokladní zónou. Nelze tedy soudu II. stupně vytýkat, že se dostatečně nezabýval otázkou skutkového stavu věci k uvedenému jednání za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn (§2 odst. 5 tr. ř.) na základě provedených důkazů, hodnocených ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a odůvodnění rozsudku soudu I. stupně i v této části odpovídá §125 tr. ř., přičemž závěry jsou logické a nevykazují znaky libovůle.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu