ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1597.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1597/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný F. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 3 To 299/2015-364, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 36/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 3 To 299/2015-364, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného F. M. (dále jen obviněného, příp. dovolatele), které podal proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 6. 2015, č. j. 1 T 36/2015-317, kterým byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 3 To 299/2015 364, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje zejména na to, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly a ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem neodůvodnily jeho námitku, že svoji družku psychicky a fyzicky týral „po delší dobu“. Soudům dále vytýká, že důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, vycházely pouze z výpovědi poškozené a námitkami obviněného se zabývaly pouze povrchně. Není z žádného rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně zřejmé, jak dospěly k závěru, že svoji družku měl fyzicky a psychicky týrat od 4. 6. 2014, když uvedené datum ani družka sama neuváděla. Vzhledem k tomu, že ze znaleckého posudku z oboru psychologie vyplývá, že u poškozené nebyl prokázán syndrom týrané ženy, dovozuje obviněný z této skutečnosti a skutečnosti, že u poškozené bylo zjištěno, že je její obecná schopnost správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat události snížena, že intenzita případného jeho jednání vůči poškozené a délka jeho trvání neodůvodnila použití kvalifikované skutkové podstaty. V další části dovolání poukazuje na to, že nebylo prokázáno tvrzení poškozené, že by měla být fyzicky napadena obviněným, neuvedla ani osobu, se kterou měl po ní obviněný požadovat společný sex a za jeho odmítnutí tuto fyzicky napadl, soudy rovněž nevzaly v úvahu, že syn poškozené si jezdil k matce pro peníze, což zhoršovalo finanční situaci v domácnosti, neboť poškozená neuměla s penězi hospodařit, měla řadu dluhů, které on pomohl poškozené splatit, např. prodejem svého auta. Poukazuje dále na to, že vůči jeho jednání ve vztahu k poškozené nemusela nikdy v minulosti zasahovat policie a ani ze strany obce nebyly zaznamenány negativní poznatky k jeho chování vůči poškozené. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a Okresnímu soudu ve Znojmě věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí, „byť i částečně, neboť v mezidobí bylo již k jeho výkonu přistoupeno“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že převážnou část námitek obviněný již uplatnil také v předchozím řízení před soudy nižších soudů a tyto soudy se s těmito námitkami řádně vypořádaly, přičemž poukazuje na to, že v podstatě jde o námitky skutkové, které nelze pod obviněným uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit. Jednání obviněného považuje za úmyslné ve smyslu §15 tr. zákoníku, když mělo jak znaky opakovaného, tak bezdůvodného napadání poškozené, psychického týrání, a to po delší dobu v řádu měsíců, tudíž považuje použitou právní kvalifikaci za přiléhavou a navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, případně na stranu 2 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně stejně jako usnesení soudu odvolacího je patrno, že zmíněné soudy se námitkám obviněného věnovaly a na tyto v rámci svých rozhodnutí reagovaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V předmětné trestní věci však námitky obviněného nelze považovat za námitky právní, naplňující jím uplatněný dovolací důvod - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť tyto námitky spočívají ve zpochybnění skutkového zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.), které učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný soudům vytýká, že neodůvodnily ve svých rozhodnutích jak dospěly k závěru, že družku měl týrat delší dobu, když sama poškozená datum 4. 6. 2014 neuváděla. K této námitce lze uvést, že byť soud prvního stupně výslovně neuvádí, jak k uvedenému dni dospěl, je vhodné upozornit na výpověď poškozené a svědků, kteří byli v dané trestní věci slyšeni, a z těchto vyplynulo, že „do doby, než obžalovaný měl nahlášený trvalý pobyt v domě v M. K. č. p. …, bylo vše v pořádku. Poté, co si do domu nahlásil trvalý pobyt, s čímž ona souhlasila, se jeho jednání rapidně změnilo, začaly hádky, nadával jí sprostě … “ (viz str. 3 odůvodnění rozsudku). Zprostředkovanou výpovědí svědkyně M. O. je potvrzeno, že když poškozená s obviněným odešli z obecního úřadu, kdy nahlašovali trvalý pobyt obviněného dne 4. června 2014, měla poškozená od obviněného dostat facku. Na základě nejméně těchto důkazů je pak uveden soudem prvního stupně v jeho skutkovém zjištění počátek protiprávního jednání obviněného, se kterým se Nejvyšší soud stejně jako soud druhého stupně ztotožňuje. Ukončení protiprávního jednání obviněného dnem 24. 11. 2014 není obviněným zpochybňováno. Ve vztahu k uvedené námitce lze odkázat např. na rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „v závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila zákonný znak – po delší dobu“ . Z pohledu zákonných znaků trestného činu – „týrání“, jímž byl obviněný uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za potřebné nad rámec úvah soudu prvního i druhého stupně uvést, že ze znaleckého posudku mj. také vyplývá, že „ poškozená prožívala jednání obviněného jako těžké příkoří“ . Ve vztahu k výše uvedenému znaku je potřebné zmínit např. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr. V žádném případě již nelze akceptovat argumentaci obviněného, že jeho protiprávní jednání nebylo „časově blíže ukotveno a v rozhodnutí soudu prvního stupně je popsáno pouze jedno dílčí jednání ze dne 24. 11. 2014“, neboť popis skutku již ve svém úvodu charakterizuje chování obviněného po celou dobu, která je mu kladena za vinu, nikoli pouze závěr jeho protiprávního jednání a dále nelze odhlížet od skutečností, které jsou vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně k otázce hodnocení důkazů (viz str. 7-8 odůvodnění rozsudku).
Ani další námitky obviněného nelze považovat za právně relevantní, neboť jimi jsou opětovně zpochybňovány skutkové závěry soudu prvního stupně a soudem provedené dokazování, je obviněným označeno, za neodpovídající zákonu. K otázce požívání alkoholu obviněným, což tento popírá, se vyjádřil např. soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku. Námitkami obviněného k hodnověrnosti poškozené se rovněž soudy dostatečným způsobem zabývaly. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, že poškozená byla vystavena domácímu násilí, a to především formou psychického, sociálního a fyzického týrání. Jestliže obviněný poukazuje na to, že u obviněné nebyl zjištěn syndrom týrané ženy, jedná se opět pouze o námitku skutkovou, neboť touto se soudy zabývaly a její neexistenci u poškozené znalkyně odůvodnila mj. tím, že „jako jedinec omezeného intelektu a dané osobnosti žila téměř výhradně přítomností…, její celkový přístup k životu se snahou situaci zvládnout, vyrovnat se s ní, nezabývat se minulostí, ale orientovat se na budoucnost, v neposlední řadě i pohotovost k řešení svého života prostřednictvím dalšího objektu citové vazby“. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně rovněž poukázal na okolnosti, pro které z popisu skutku vypustil některé skutečnosti, oproti podané obžalobě, které nepovažoval za prokázané – za této situace je pak potřebné uvést, že se soud prvního stupně s námitkami obviněného vypořádal v odůvodnění svého rozsudku způsobem předpokládaným v ustanovení §125 tr. ř. Rovněž odůvodnění soudu druhého stupně odpovídá ustanovení §134 tr. ř. (Pro Nejvyšší soud pak platí způsob odůvodnění rozhodnutí vyjádřený v §265i odst. 2 tr. ř.).
Při takto popsaných hodnotících úvahách soudu (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř., resp. 134 tr. ř.), nelze označit taková rozhodnutí za nelogická, případně trpící znaky libovůle.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je primárně jeho výhrada, že pro uvedené jednání byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozené, přičemž se soudy řádně s jeho námitkami nevypořádaly, neprovedly důkazy jím navržené, důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (důkazy ve prospěch odsouzeného byly obráceny v jeho neprospěch – viz dovolání obviněného), a tím uplatnil výhrady k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Zmínit je nutno také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stalo se bezpředmětným rozhodovat a „žádosti obviněného o odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu