ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1625.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1625/2015-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2016 o dovolání obviněného Ing. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 53 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014 byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti na dobu deseti let.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, kterému Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015, z části vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, uložil obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti na dobu deseti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. Stran prvního z uplatněných dovolacích důvodů, a sice dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že „[s]kutek popsaný ve skutkové větě je nesprávně právně posouze[n]“, kdy podrobněji rozvedl tento nedostatek v souvislosti s objektivní stránkou předmětného trestného činu, která je ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí vyjádřena zcela nedostatečně, a to zejména s ohledem na chybějící specifikaci konkrétních faktur, jejichž nepoužití vedlo ke spáchání předmětného trestného činu. Rovněž informace o tom, zda avizované „nepoužití faktur“ bylo učiněno úmyslně, omylem, atd. ve skutkové větě předmětného trestného činu absentuje. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný označil trestní řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2014 jako nepřípustné z důvodu „[p]řekážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae)“, která je založena existencí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, neboť tak byl obviněný za totéž jednání odsouzen dvěma rozsudky. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu konkrétního trestního řízení, jakož i obecném vyjádření k obviněným uplatněným dovolacím důvodům, konstatoval, že vznesené námitky nedostatečného vymezení objektivní stránky předmětného trestného činu ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jsou sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, avšak zjevně neodůvodněné. Státní zástupce poukazuje na fakt, že jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku spočívají s ohledem na formulaci skutkové věty v podání nepravdivého daňového přiznání a nikoliv v zatajení zdanitelného plnění, jak se mylně domnívá obviněný. Státní zástupce dále uvedl, že za námitku podřaditelnou pod výše uvedený dovolací důvod, však již není možné považovat námitku týkající se absence úmyslu obviněného zatajovat konkrétní zdanitelné plnění či krátit daň, popř. vylákat neoprávněnou výhodu. K požadavku obviněného na změnu právní kvalifikace státní zástupce podává, že s ohledem na způsobení škody velkého rozsahu předmětným jednáním obviněného, není možné posoudit jeho jednání jako „pouhé“ ohrožení majetkových práv ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak je státní zástupce přesvědčen, že skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Postup soudů obou stupňů v otázce dokazování a odůvodňování hodnotil státní zástupce jako zcela správný, souladný s §2 odst. 5, 6 tr. ř., bez možnosti mu v tomto směru něco vytknout. Za relevantní, ovšem neopodstatněnou námitku označil státní zástupce rovněž námitku nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu existence překážky věci rozsouzené vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v uvedeném případě se, vzdor přesvědčení obviněného, nejednalo o totožné skutky. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Pokud jde o námitky obviněného k tomuto dovolacímu důvodu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně v úvodu popisu skutku obecně vymezil mechanismus jednání obviněného, aby následně rozvedl jednání obviněného v jednotlivých měsících příp. letech, kdy uvedl výčet faktur, které skutečnou výši zdanitelných plnění a příjmů obviněného dokládaly a rovněž byla konstatována výše zkrácení daně. Popis skutku v tomto případě rovněž obsahuje údaje – skutečnosti, které obviněný sám v jednotlivých daňových přiznáních uvedl. Z popisu skutku v jeho přehledu je tedy zřejmé jakou výši uskutečněných zdanitelných plnění obviněný v daňových přiznáních uvedl, jaká byla jejich skutečná výše, přičemž je nutno konstatovat, jak plyne z popisu skutku, že tato ve všech případech převyšovala částku, kterou v daňových přiznáních uváděl obviněný. Jestliže se tedy obviněný domáhá toho, že popis skutku by měl obsahovat specifikaci všech faktur, které při zpracování daňového přiznání nepoužil, považuje Nejvyšší soud uvedenou námitku za irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g) tr.ř.), neboť z hlediska skutkového zjištění je podstatné, že toto obsahuje zjištění, jaká byla skutečná výše zdanitelných plnění, resp. příjmů a jaká byla jejich výše uváděná obviněným v jím podaném daňovém přiznání (převyšovala částku, kterou v daňových přiznáních uváděl obviněný).
11. Pokud v podaném dovolání obviněný vznáší námitky, že jeho jednání mělo být posouzeno podle §254 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud s ohledem na to, že k uvedené námitce se již dostatečně vyjádřil soud druhého stupně, přičemž odkázal na platnou judikaturu, nepovažoval za nutné se k těmto blíže vyjadřovat. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Dále však také je nutno s ohledem na potřeby rozsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265i odst. 2 tr. ř.) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12. V tomto usnesení Ústavní soud (také usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08) mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud, se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (věc Garcia Ruiz proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody.
12. V souvislosti s celou řadou námitek, které obviněný uplatňuje k subjektivní a objektivní stránce trestného činu, kterým byl uznán vinným až v rámci řízení o dovolání, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný v přípravném řízení i u hlavního líčení odmítl ve věci vypovídat. Z ústavního práva zaručeného čl. 40 od 4 Listiny základních práv a svobod mj. vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svoji obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996, Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet, založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení odsouzeného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (viz též rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV ÚS 457/05). Uvedenou skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, a to ve vztahu ke skutkovým námitkám, které obviněný jako novum vznáší až před dovolacím soudem, kdy jednotlivé dovolací důvody jednoznačně vymezují rozsah přezkumu dovolacím soudem (ke skutkovým námitkám se Ústavní soud vyjádřil např. v rozhodnutí sp. zn. II ÚS 681/04, sp. zn. 78/05) a po Nejvyšším soudu požaduje přezkum, resp. dokazování v intencích soudů nižších stupňů.
13. Ve vztahu k námitce uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že uplatněný dovolací důvod je naplněn pouze v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání, jichž se týká uvedený dovolací důvod jsou obsaženy v §11 tr. ř. a v §11a tr. ř., a jiné namítané vady, a to i za předpokladu, že by se týkaly průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
14. Nejvyšší soud k výše uvedenému podrobněji doplňuje, že okolnosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.). To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. f), g), h), j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
15. Výše uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout k obviněným tvrzené skutečnosti, že v posuzované věci došlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť byl částí předmětného jednání, konkrétně jednáním uskutečněným od 1. 7. 2007 do 31. 8. 2008 již uznán vinným, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010. Nejvyšší soud tak s ohledem na obecné konstatování uvedené shora uzavírá, že uvedená námitka je námitkou podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
17. Při posuzování otázky, zda zde existuje překážka věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se prolíná hmotněprávní i procesní problematika skutku. Z hlediska trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v příslušných rozhodnutích v dřívější, pravomocně skončené věci a ve věci nyní posuzované, zakládá ve svém souhrnu jeden skutek nebo dva samostatné skutky spáchané ve vícečinném souběhu. Z hlediska trestního práva procesního pak má vyřešení uvedené hmotněprávní otázky ten význam, že v případě, kdyby šlo o jeden skutek, vznikla by po pravomocném skončení první trestní věci překážka věci rozhodnuté v druhé trestní věci.
18. O „týž skutek“ ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. může tedy jít jen tam, kde i přes částečně rozdílný popis skutku v obou v úvahu přicházejících rozhodnutích je zároveň zřejmé, že jednání uvedené ve výroku jednoho z rozhodnutí, bylo alespoň částečně nezbytné (kauzální) ke způsobení trestněprávně významného následku obsaženého v druhém rozhodnutí. Není-li tomu tak, nelze dovodit vznik překážky věci rozhodnuté, třebaže popis obou skutků obsahuje určité společné rysy.
19. Jak již bylo uvedeno shora, obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010 uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se stručně řečeno, dopustil tím, že „v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2008 jako osoba samostatně podnikající pod IČ: ... nevedl řádné účetnictví, zejména pokladní knihu, deník, zápisy o stavu majetku, rozvahovou a jinou účetní evidenci, kompletní účetnictví nemá a po uvedenou dobu nebyl schopen správci daně doložit jeho existenci, jakkoliv tuto povinnost mu ukládá zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví; a současně v rámci řízení vedeného správcem daně nepředkládal kompletní účetní dokumentaci“ nejméně v rámci daňové kontroly z 16. 11. 2006 daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2004, 2005 daně z přidané hodnoty za období 4,5,6 a 10-12/2004, 1-12/2005, 1-6/2006, daňové kontroly z 19. 11. 2007 daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006, daně z přidané hodnoty za období 7-12/2006, vytýkacího řízení z 19. 12. 2007 k dani z přidané hodnoty za období 10/2007, vytýkacího řízení z 3. 4. 2008 k dani z přidané hodnoty za období 2/2008 a vytýkacího řízení z 9. 6. 2009 k dani z přidané hodnoty za období 12/2008“ , čímž znemožnil kontrolu hospodaření jeho podnikání za uvedené období a ohrozil ověření řádnosti vypočtení a vyměření daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty a u daně z příjmů fyzických osob.
20. Oproti tomu v posuzované věci byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil mj. tím, že v období od 1. 7. 2007 do 26. 4. 2011 jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, Ing. J. K., se sídlem S. ..., B., s úmyslem zkrátit daň a získat tak neoprávněný finanční prospěch v podobě nižší daňové povinnosti podával v sídle Finančního úřadu Brno I, jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty v obdobích 7-9, 11-12/2007, 1,3-11/2008 … daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, do kterých nezahrnul veškerá uskutečněná zdanitelná plnění – dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, která reálně uskutečnil, kdy až na základě provedených šetření, při daňových kontrolách nebo postupech tato potvrdil a následně odsouhlasil i výši daně z přidané hodnoty, čímž způsobil poškozené České republice škodu na dani přidané hodnoty a na dani z příjmů fyzických osob ve výši 10 203 704 Kč.
21. K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že uvedený trestný čin, s ohledem na povahu projednávané věci, specifikovaný v ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem ohrožovacím, což ve svém důsledku znamená, že je v rámci tohoto trestného činu postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Dojde-li ovšem skutečně ke zkrácení daně, skutek se posoudí pouze jako poruchový trestný čin podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli též jako ohrožovací trestný čin podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (viz NS 25/2004-T 594), a tedy ani souběh trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku není možný.
22. V kontextu uvedených informací by se mohlo jevit, že jednání obviněného v období od 1. 7. 2007 do 31. 8. 2008, které je specifikováno ve výše zmíněných soudních rozhodnutích, je třeba z hlediska trestního práva hmotného posuzovat jako jeden skutek a přisvědčit tak námitce obviněného argumentujícího nepřípustností trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
23. Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a zhodnocení otázky existence překážky rei iudicatae ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. založené existencí pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, a jejího vlivu na nepřípustnost trestního stíhání v předmětné věci však dospěl k závěru, že rozhodnutím ve shora uvedené věci nebyla vytvořena překážka pro odsouzení obviněného ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2014, resp. Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 29/2015, ve vztahu ke kterému je podáno dovolání, z níže uvedených důvodů.
24. Objektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku. Pachatelé tohoto trestného činu totiž často nevedou nebo zkreslují údaje v účetnictví nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření nebo majetku nebo k jejich kontrole v úmyslu vyhnout se správné výši vyměření daně nebo jejímu odvodu. Z tohoto hlediska může být §254 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobných povinných poplatků podle §240 tr. zákoníku ustanovením subsidiárním ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2584 s.).
25. Z rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného spočívalo v tom, že nevedl řádně účetnictví, zejména pokladní knihu, deník, zápisy o majetku atd., případně nepředkládal v rámci vytýkacího řízení kompletní účetní evidenci a tím znemožnil kontrolu hospodaření jeho podnikání a ohrozil ověření řádnosti vypočtení a vyměření daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty i daně z příjmu fyzických osob. V případě takto popsaného jednání bylo konstatováno, že šlo o jednání, spočívající jednak v nevedení účetních dokladů, které jsou podrobněji specifikovány ve výroku o vině, jednak v nedostatečné součinnosti obviněného se správcem daně při prováděných daňových kontrolách. Z vymezení skutku nevyplývá, že by nevedení účetních dokladů souviselo s uváděním nepravdivých údajů v daňových přiznáních, když jednání se správcem daně spočívající v nedostatečné součinnosti, následovalo až poté, kdy již daňová přiznání byla podána.
26. Oproti tomu v případě jednání, pro které byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015, jeho jednání spočívalo v tom, že v úmyslu zkrátit daň a získat tak neoprávněný finanční prospěch v podobě nižší daňové povinnosti, podával daňová přiznání (podrobněji specifikovaná shora), do kterých nezahrnul veškerá uskutečněná zdanitelná plnění.
27. U popisu jednání, pro které byl obviněný odsouzen Městským soudem v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, lze vycházet z toho, že od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2008, nebyl schopen správci daně předložit své účetnictví, ačkoli tuto povinnost mu ukládá zákon. V průběhu tohoto období, ale až 16. 11. 2006 nepředložil v rámci řízení vedeného správcem daně tomuto kompletní účetní dokumentaci daně z příjmů fyzických osob za období 2004, 2005 a daně z přidané hodnoty např. za období 4,5,6 a 10-12/2004 (viz blíže shora). Ze shora uvedeného je pak nepochybné, že výše popsaná část jednání obviněného, která byla posouzena jako jednání v rozporu s ustanovením §254 tr. zákoníku, následovala až po povinnosti obviněného k podání daňového přiznání. Daňová kontrola ze dne 19. 11. 2007 se vztahovala k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a k dani z přidané hodnoty za období 7-12/2006, tedy se jedná o činnost-kontrolu k období, za které již byla daňová přiznání podána. Vytýkací řízení ze dne 19. 12. 2007 se vztahovalo k výpočtu daně za období 10/2007, přitom obviněný byl měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty, tudíž i v tomto případě se jednalo o kontrolní činnost následující až po rozhodném období k přiznání daně. Obdobná je situace také v případě vytýkacího řízení ze dne 3. 4. 2008, resp. ze dne 9. 6. 2009, které se vztahovalo opět k dani z přidané hodnoty za období 2/2008, resp. 12/2008, kdy rovněž obviněný byl měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty.
28. Z rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučen. V trestní věci obviněného, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, se jednalo o trestnou činnost, která časově předcházela jednání, pro které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015, kde jeho jednání spočívalo v tom, že v úmyslu zkrátit daň a získat tak neoprávněný finanční prospěch v podobě nižší daňové povinnosti, podával daňová přiznání (podrobněji specifikovaná shora), do kterých nezahrnul veškerá uskutečněná zdanitelná plnění. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že v případě skutku, který byl vymezen v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, šlo o jednání, směřující k tomu, aby bylo zmařeno odhalení již nastalého následku, tj. znemožněna kontrola jeho účetnictví. Na tomto místě je nutno uvést, že není pravdivé tvrzení obviněného v podaném dovolání, že „v obou případech totiž spočívalo jednání obviněného v tom, že do daňových přiznání uváděl nesprávné údaje, že do daňových přiznání nezahrnoval všechny daňové doklady, které do těchto daňových přiznání zahrnout měl“ . Takto obviněným popsané jednání je charakteristické pouze pro skutek vymezený v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015. Oproti tomu, pro jednání vymezené v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, je charakteristické „řádné nevedení účetnictví, pokladní knihy, deníku, zápisů o stavu majetku, rozvahovou a jinou účetní evidenci, kterou nebyl schopen správci daně doložit“ . Zatímco v případě skutku vymezeného rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, šlo o jednání, jehož smyslem byla nesoučinnost se správcem daně v úmyslu znemožnit kontrolu hospodaření jeho podnikání, v případě skutku vymezeného v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015, šlo o jednání, jehož smyslem bylo aktivní vědomé předkládání daňových přiznání, do kterých nebyla zahrnuta veškerá zdanitelná plnění. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání ve věcech vedených u Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015 a věcí vedenou u Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, není dána ani částečná shoda, která by zakládala důvodnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
29. Další skutečností, která rovněž svědčí pro výše uvedený závěr a plyne přímo z podaného dovolání, je tvrzení obviněného, že „v obou těchto trestních řízení se tedy projednávalo totožné jednání (totožný skutek) spáchaný v období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2008“. Opětovně musí Nejvyšší soud odkázat na popis skutku v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, kde tento mj. uvádí, že obviněný „v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2008 jako osoba samostatně podnikající pod IČ: ... nevedl řádné účetnictví, zejména pokladní knihu, deník, zápisy o stavu majetku, rozvahovou a jinou účetní evidenci, kompletní účetnictví nemá a po uvedenou dobu nebyl schopen správci daně doložit jeho existenci, jakkoliv tuto povinnost mu ukládá zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví; a současně v rámci řízení vedeného správcem daně nepředkládal kompletní účetní dokumentaci“ nejméně v rámci daňové kontroly z 16. 11. 2006 daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2004, 2005 daně z přidané hodnoty za období 4,5,6 a 10-12/2004, 1-12/2005, 1-6/2006, daňové kontroly z 19. 11. 2007 daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006, daně z přidané hodnoty za období 7-12/2006, vytýkacího řízení z 19. 12. 2007 k dani z přidané hodnoty za období 10/2007, vytýkacího řízení z 3. 4. 2008 k dani z přidané hodnoty za období 2/2008 a vytýkacího řízení z 9. 6. 2009 k dani z přidané hodnoty za období 12/2008“ . Pokud jde o skutek shora vymezený, je nepochybné, že v tomto případě bylo postiženo také jednání obviněného vztahující se k datu po 1. 7. 2007 (počátek skutku v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014), avšak pouze za měsíc říjen 2007, únor 2008, prosinec 2008, kdy ve všech případech se jednalo o vytýkací řízení pouze k dani z přidané hodnoty spočívající v nedostatečné součinnosti obviněného se správcem daně, který prováděl daňovou kontrolu. Jednalo se o daňovou kontrolu po již vzniklé daňové povinnosti, po podání daně.
30. Zde odkazuje Nejvyšší soud na skutečnosti vyplývající ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 1/2010 (svazek 1 např. str. 163-181). Ze zpráv zde založených vyplývá, že daňový subjekt (obviněný) uváděl, že nemůže doložit daňovou evidenci, přičemž porušil ustanovení §72 odst. 1 ZDPH tím, že neprokázal daňovými doklady, že přijatá plnění byla použita pro vlastní ekonomickou činnost, a §73 odst. 1 ZDPH (plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který vyl vystaven plátcem) tím, že neprokázal nárok na odpočet daňovým dokladem vystaveným plátcem DPH a jeho zaúčtování v daňové evidenci. Výsledky uvedených tří vytýkacích řízení (10/2007, 2/2008, 12/2008) se nestaly podkladem pro trestní stíhání pro §240 tr. zákoníku, ale charakterizovaly nesoučinnost obviněného se správcem daně, v úmyslu znemožnit kontrolu jeho podnikání, tím, že nevedl řádně účetnictví, jak bylo pospáno v rozsudku Městského soudu v Brně.
31. Skutkové zjištění vymezené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, oproti tomu vymezuje jednání obviněného v období července až září 2007 a listopadu až prosince 2007 a následně ledna, března až listopadu 2008 a spočívá, jak již bylo shora uvedeno v měsíčním předkládání (aktivním jednání) nepravdivých daňových přiznání, do kterých obviněný nezahrnul veškerá uskutečněná zdanitelná plnění v úmyslu zkrátit daň a získat tak neoprávněný finanční prospěch v podobě nižší daňové povinnosti. Je z něj rovněž patrno, že neobsahuje období, které bylo vymezeno v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, tudíž ani částky za měsíc říjen 2007 či měsíce únor a prosinec 2008, o které by zkrátil daň z přidané hodnoty za uvedené období. I z výše uvedené časové souslednosti lze dovozovat, že rovněž ani časové vymezení skutku není v případě výše uvedených rozsudků Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně totožné, neboť rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, obsahuje pouze tři měsíce v období roku 2007 a 2008, se zcela odlišným jednáním i následkem oproti období vymezenému v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015.
32. V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1473/2012, které uvádí, že „v případě, že protiprávní čin pachatele jednak ohrožuje, jednak porušuje zájem na řádném vedení účetnictví a vyměření daně, přičemž taková jednání se týkají různých druhů daní, nelze vyloučit souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. „Jestliže tedy pachatel jednak řádně nevedl účetní doklady vážící se k dani z příjmů, jednak také zkrátil příslušnou daň (druhově odlišnou od daně z příjmů), může za splnění všech zákonných podmínek naplňovat znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku ve vztahu k nevyměření daně přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.“ Výše uvedené rozhodnutí zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, neboť jak již bylo shora uvedeno, vyslovil názor, že není dána ani částečná shoda jednání a následku u skutků, pro které byl obviněný odsouzen ve věci vedené Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 29/2015 a věcí vedenou u Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010. V rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, je poukazováno na to, že v rámci vytýkacího řízení nepředkládal kompletní účetní dokumentaci k dani z přidané hodnoty za období 10/2007, 2/2008 a 12/2008. Oproti tomu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 53 T 3/2014, byl uznán vinným, že zkrátil daň z přidané hodnoty mj. od července 2007 (s výjimkou 10/2007) a v roce 2008 (s výjimkou 2/2008 a 12/2008). Týmž rozsudkem byl mj. odsouzen za krácení daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a roku 2008. Z výše uvedené chronologie je tedy patrno, že skutkové zjištění v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 92 T 1/2010, neobsahovalo žádné šetření k dani z příjmů fyzických osob a pokud šlo o daň z přidané hodnoty, šlo o následné šetření ke kompletnosti účetní dokumentace.
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu