ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1631.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1631/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný V. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 107/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 64/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 T 64/2014, byl obviněný V. M. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 21. 1. 2014 v době asi od 16:05 hod. do 17:10 hod. v O. – H. na ulici J. v 1. patře bytě č. ... poté, co jeho manželka poškozená A. M. vstoupila do tohoto jím obývaného bytu, poškozenou proti její vůli v tomto bytě zamkl, uchopil ji levou rukou za oděv pod krkem a pravou rukou jí přiložil pod bradu špičku kuchyňského nože o délce asi 18 cm, při tom jí vulgárně nadával, nato jí sundal z očí její dioptrické brýle, stále v úchopu za oděv pod krkem ji odtáhl do kuchyně a cestou ji ještě několikrát otevřenou dlaní ruky udeřil přes obě tváře, v kuchyni ji vyzval, ať si sedne na židli ke stolu a odmítl ji pustit z bytu ven, dokud mu nepodepsala dva nevyplněné formuláře plné moci k přepisu motorového vozidla a jeden čistý list papíru o formátu A4, když toto poškozená učinila, opět jí vulgárně nadával, odmítl ji z bytu pustit a žádal po ní, aby stáhla žalobu o rozvod a odvolala svou výpověď u soudu, a teprve když toto učinila, tak odemkl dveře od bytu a dovolil poškozené z bytu odejít“ .
2. Za tento zločin byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s modrou rukojetí o celkové délce 21,4 cm, délce čepele 11 cm, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to dvou listů papíru formátu A4 s názvem Plná moc k přepisu motorového vozidla, nevyplněného, ve spodní části u kolonky: podpis zmocnitele s uvedením podpisu M. a jednoho kusu listu čistého nepopsaného papíru A4 s nečitelným podpisem – parafou ve spodní části vpravo. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. M. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená A. M., rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 107/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, protože při absenci vyšetřovacího pokusu nelze vyhodnotit správnost právní kvalifikace jednání popsaného ve skutkové větě a věrohodnost tvrzení poškozené, na základě jejíhož popisu byl ustálen skutkový děj a právní kvalifikace. Obviněný zdůraznil, že bez provedení (a vyhodnocení) vyšetřovacího pokusu nelze dovodit jeho vinu, a to ani podstatné znaky popsané poškozenou, když zejména na základě její výpovědi byl uznán vinným, a to právě pro nereálnost a nelogičnost způsobu provedení údajného napadení včetně použití kuchyňského nože jako zbraně k dosažení naznačeného cíle – podepsání listin, odvolání výpovědi u soudu v jiném řízení (aniž byl tvrzen její obsah). V této souvislosti vytkl odvolacímu, ale i prvostupňovému, soudu, že nehodnotil logičnost děje popsaného poškozenou, přičemž poukázal na jím spatřované rozpory a nepřesnosti. Podrobně také popsal svoji verzi průběhu celé události a akcentoval, že jeho tvrzení je od začátku trestního řízení konstantní.
6. Obviněný pokračoval, že při absenci vyšetřovacího pokusu nebylo na základě doposud provedených důkazů prokázáno, že se skutkový děj stal. Byl tím podle něj porušen zákonný požadavek na řádný a spravedlivý proces, jedná se také z jeho pohledu o libovůli orgánů činných v trestním řízení. Ani jeden ze soudů ve věci činných neprovedl žádný, ani navrhovaný, důkaz k prokázání jeho tvrzení o tom, že skutek se nemohl stát a že „tvrzení jeho manželky, na jejíž výpovědi byl popsán skutkový děj, je nelogický, nemožný a nesprávný, tedy že dovolatel je nevinný, neboť nemohl naplnit znaky zločinu vydírání“ . Uvedl, že právní závěry jsou v rozporu (nesouladu) se skutkovými zjištěními, z provedených důkazů a při neprověření pravdivosti jeho obhajoby a tvrzení, že se skutek nestal a že nejednal v úmyslu vyhrožovat a nutit manželku s nožem podepsat listiny či odvolat výpověď u soudu v jiném řízení, je toto ( napadené) rozhodnutí neústavní. Poukázal také na znění §2 odst. 6 tr. ř., princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo a dodal, že soudy podle něj nepostupovaly v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak zamítl jeho odvolání, aniž by se vypořádal s jeho námitkami o neprovedení důkazu – vyšetřovacího pokusu (jehož nadbytečnost soudy ani nijak neodůvodnily), k prokázání, že se popsaný skutkový děj neuskutečnil a uskutečnit nemohl. Odvolací soud tak porušil povinnost vypořádat se se všemi námitkami a upřel mu právo na soudní ochranu. Obviněný dovodil, že zpochybňuje-li logičnost vytýkaného skutkového děje a popírá-li svou vinu i to, že se skutek stal, pak neprovedením důkazu vyvracejícího jeho tvrzení nelze ani při možném naplnění základních znaků skutkové podstaty uzavřít, že skutek se stal a právní kvalifikace je správná. Připomněl, že od začátku tvrdí, že výpověď manželky není v podstatných okolnostech pravdivá. K pohrůžkám násilí z jeho strany nedošlo, nepoužil nůž, nadávky ani facky k dosažení podpisu listin či odvolání výpovědi u soudu. Neuzamkl byt proto, aby jej nemohla opustit – nevytáhl totiž klíče ze zámku vchodových dveří. Podepsané listiny v bytě byly výsledkem normálního nenásilného jednání a rozhovoru obou manželů. Se zřetelem k těmto skutečnostem uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.).
7. Obviněný dále vyjádřil výhrady vůči popisu objektivní stránky (předmětného) zločinu ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vzhledem k použité formulaci skutkové věty. Podle jeho názoru je popis nadávek neurčitý a nevyplývá z něj, že došlo k použití násilí nebo pohrůžky násilí; skutková podstata trestného činu vydírání tak nebyla naplněna a oba soudy skutek nesprávně právně posoudily. Případná chybná aplikace ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku soudy obou stupňů vedla k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu označil za nedostačující a namítl, že popsaný skutek není trestným činem vydírání, pokud není najisto postaveno, že se tak, jak je popsán ve skutkové větě, stal. Opakoval přitom, že tento skutek se nestal a ani stát nemohl. Soudy by měly doplnit dokazování, všechny důkazy vyhodnotit v souladu s §2 tr. ř. a nově věc rozhodnout.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2015, č. j. 5 To 107/2015-222, kterým bylo jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2015, č. j. 6 T 64/2014-174, zamítnuto, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí, příp. aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2015, č. j. 6 T 64/2014-174, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 107/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentaci vztaženou obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dílem (z převážné části) nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. ani formálně podřadit, dílem jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Je zřejmé, že obviněný soudům ve věci činným vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení (neprovedení jím navrhovaného vyšetřovacího pokusu), nesprávné hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti výpovědi poškozené), vadná skutková zjištění a nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména stran neprovedení vyšetřovacího pokusu). Ve své argumentaci přitom prosazuje vlastní přístup k hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci – tvrdí, s odkazem na princip presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, že se skutek popsaný ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nestal a stát ani nemohl. V rozhodující míře až v návaznosti na tyto výhrady, na základě vlastní skutkové verze (sekundárně) vyvozuje nesprávné právní posouzení skutku, tedy že nenaplnil znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
19. Takto ovšem obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován ve zcela převažující míře zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., resp. v porušení §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
21. K námitce obviněného stran opomenutých důkazů, resp. neúplnosti dokazování, je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
22. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně dovodil, že provedené dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Odvolací soud pak zdůraznil, že okresní soud v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž nebylo povinností soudu provádět veškeré důkazy, jejichž provedení by přicházelo v úvahu, pokud na základě již provedených důkazů zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Zásadně věcně oba soudy ve věci činné odůvodnily, jaké skutečnosti je vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů. Pokud se snad zejména odvolací soud nevyjádřil detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv obviněných (zejména práva na spravedlivý proces). Podstatné je, že i tento soud, stejně jako soud prvního stupně, jak již uvedeno, jednoznačně vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování (a to včetně provedení vyšetřovacího pokusu) shledal nadbytečným. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Nejvyšší soud pak konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
23. Pouze stručně nad rámec uvedeného je pak namístě doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není dán extrémní nesoulad. O ten se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je namístě konstatovat, že soudy učiněná skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedeném dokazování.
24. V kontextu uvedeného je třeba uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, z nichž je namístě uvést výpověď poškozené A. M., podpořenou výpověďmi svědkyň B. a S., listinnými důkazy a v neposlední řadě také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (v podrobnostech viz str. 15 až 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 a 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.
25. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a ve zcela převažující míře právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
27. Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
28. Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
IV.
29. Za jedinou (formálně) relevantní námitku bylo možno označit tvrzení obviněného, že popis nadávek je neurčitý a nevyplývá z něj, že došlo k použití násilí nebo pohrůžky násilí, a nebyla tak naplněna skutková podstata trestného činu vydírání. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
30. Ve stručnosti je třeba připomenout, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin se zbraní.
31. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.
32. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného.
33. Vydírání ve smyslu §175 odst. 1 musí směřovat ke:
a) konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982) nebo vyklizení bytu atd.,
b) opominutí, kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala,
c) trpění, jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání (např. strpění odnětí vlastní věci pachatele, který ji napadenému svěřil) nebo jiných odmítaných praktik, a to s výjimkou sexuální oblasti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1751 - 1753).
34. Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje i znak dané skutkové podstaty, jehož absenci obviněný namítl (násilí). Z jejího znění je zcela zřejmé, že obviněný vůči poškozené užil násilí (uchopil ji za oděv pod krkem, v úchopu za oděv pod krkem ji odtáhl do kuchyně, několikrát ji udeřil otevřenou dlaní ruky přes obě tváře), a to proto, aby ji donutil podepsat listiny, stáhnout žalobu o rozvod a odvolat výpověď u soudu. Ze strany obviněného se tak jednalo o čin naplňující z hlediska jeho charakteru rovněž znak násilí ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pro naplnění obligatorního znaku objektivní stránky tohoto trestného činu, konkrétně jednání, přitom postačí naplnění pouze jedné ze zde uvedených forem jednání pachatele.
35. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud nemohl přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
36. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu