ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.176.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 176/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2016 o dovolání, které podal obviněný F. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 67 To 258/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 18/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 39 T 18/2015, byl obviněný F. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 10. 2014 kolem 20:20 hodin v P., ulici J., před domem čp. … a následně v bytu užívaném L. K. – poté, co L. K. po předchozí žádosti snesla obžalovanému ke vchodovým dveřím krosnu s věcmi obžalovaného, jež si uložil v bytu užívaném L. K. a M. P., a poté, co poškozená L. K. otevřela vchodové dveře – namířil obžalovaný poškozené na hlavu krátkou střelnou zbraň zn. Valtro model 85 Combat, cal. 8 mm Salve, přinutil poškozenou vpustit jej do bytu, jenž užívala, kde se po poškozené domáhal vydání domněle odcizených věcí, následně přiložil zbraň poškozené k noze a řekl jí, že jí prostřelí nohu, načež se obžalovaný zalekl toho, že volání poškozené otevřeným oknem o pomoc a o přivolání Policie ČR si všimli kolemjdoucí chodci, a z bytu utekl“. Za to byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 67 To 258/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
3. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze i uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
4. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení u obou napadených rozhodnutí shledává v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Posuzovaný skutek tak podle obviněného není vůbec způsobilý být předmětem právního posouzení. Pokračoval, že v řízení před soudy nebyly vyjma výslechu poškozené provedeny žádné přímé důkazy svědčící o jeho vině, zatímco provedené důkazy nepřímé zdaleka netvořily ucelený řetězec, který by jej usvědčoval z jednání kladeného mu za vinu. Zdůraznil, že vlastní obsah výpovědi svědka B., tedy že mu poškozená K. svěřila, že jednání obviněného ze dne 25. 10. 2014 ve strachu z možné reakce svého tehdejšího přítele P. značně zveličila, byl soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí zcela pominut. Odvolací soud vytýkané pochybení spočívající v přihlížení k neprovedenému důkazu zdánlivě formálně napravil tím, že v rámci odvolacího řízení přečetl rozsudek a protokol o hlavním líčení v trestní věci sp. zn. 4 T 160/2012, avšak vlastním obsahem výpovědi tohoto svědka se ve svém odůvodnění vůbec nezabýval.
5. Podle názoru obviněného se odvolací soud vůbec nevěnoval jeho odvolacím námitkám ohledně konkrétního rozporu mezi obsahem skutečně provedených důkazů a jejich hodnocením ze strany soudu prvního stupně a ohledně vnitřního logického rozporu v jednotlivých skutkových zjištěních soudu prvního stupně.
6. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
9. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 67 To 258/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
12. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli obviněný uplatnil (také) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., resp. jej v úvodu svého podání výslovně vyjádřil, neuvedl k němu v textu svého podání žádnou relevantní argumentaci, resp. námitky, které zde rozvedl, se s ním míjejí.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti procesní (skutkové). Obviněný totiž de facto soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (jmenovitě zmiňuje výpověď svědka P. B.) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění, přičemž namítá existenci extrémního nesouladu (rozporu) skutkových zjištění soudů obou stupňů a důkazů provedených v hlavním líčení s tím, že vyjma výslechu poškozené nebyly provedeny žádné přímé důkazy svědčící o jeho vině a provedené nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, který by jej z jednání kladeného mu za vinu usvědčoval. Výhradně z těchto námitek (sekundárně) vyvozuje závěr o právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není vůbec způsobilý být předmětem právního posouzení. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že (jak již shora naznačeno) Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad (rozpor). O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
19. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení a konečně i přijatými právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně). Ty se nezávadně v rámci svých hodnotících úvah vypořádaly i s otázkou věrohodnosti výpovědí svědka P. B.
20. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, resp. Obvodního soudu pro Prahu 7, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
21. Patří se dodat, že skutková zjištění vyjádřená v napadených rozhodnutích jsou dostatečně konkrétní a úplná tak, aby skýtala patřičný základ i pro provedené právní závěry.
22. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
24. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
25. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu