ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.24.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 24/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 311/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 23/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 1 T 23/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným, pod bodem jedna – ze spáchání všech skutků v tomto bodě (1 – 8), tedy
· ad 1 – 8 - pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pod body 3 a 4 spáchaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 8 spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku
· ad 1, 2, 5, 6, 7, 8 – pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 8 spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku,
kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný M. P. byl za toto jednání odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu je obviněný dále povinen zaplatit poškozeným škodu, tak jak je specifikováno v předmětném rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami.
Pod bodem dva předmětného rozsudku byl obviněný uznán vinným ze spáchání všech skutků v tomto bodě (1 – 17), tedy
· ad 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 14, 15, 16 - přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku
· ad 1, 2, 3, 4, 7, 9, 12, 15 - pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku
· ad 11 - přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku
· ad 17 - přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku,
kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný M. P. byl za toto jednání (a za přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 4 T 172/2013; a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku pod bodem III rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 4 T 61/2014) odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ve formě ústavní. Obviněný je podle §228 odst. 1, ve spojení s §229 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit poškozeným škodu, tak jak je specifikováno v předmětném rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný odvolání, které bylo podle §256 tr. řádu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2015 sp. zn. 11 To 311/2015 zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále že obviněnému byl vyměřen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný M. P. podané dovolání odůvodnil, tak, že v rámci trestního řízení nebyla prokázána jeho vina ze spáchání kteréhokoli ze skutků, za které byl odsouzen a namítá, že neexistují důkazy, které by jeho vinu mohly prokázat. Obviněný dále rekapituluje průběh předmětného řízení a rovněž obsah dokazování u jednotlivých skutků. Pod písmeny A) až H) dále předkládá vlastní pojetí skutkového stavu u žalovaných skutků. Předně namítá, že pokud byly na místě činu nalezeny jeho daktyloskopické stopy, nelze je považovat za usvědčující důkaz, neboť takové stopy poukazují pouze na to, že na předmětném místě byl, nikoli že páchal trestnou činnost. Dále zpochybňuje věrohodnost svědka V. D., kterého považuje za osobu nespolehlivou, v minulosti soudně trestanou. Navíc dle jeho slov svědek nedokázal uvést, kde měl nalézt věci, které měly být z prodejny odcizeny. V této souvislosti upozorňuje, že nelze vyloučit svědkovu možnou participaci na spáchání závadného jednání. Obviněný vytýká i způsob provedení prověrky na místě samém, provedené Policií ČR. Poukazuje na to, že měl být proti své vůli naložen do automobilu a měl být nucen jezdit po celé P., kdy mu měla být ukazována místa a připisovány věci, se kterými neměl co dočinění. Proto zásadně odmítá závěr, že by se měl v rámci prověrky přiznat k jakékoli trestné činnosti. Výhrady namítal rovněž vůči pořízeným kamerovým záznamům, jakožto důkazním prostředkům z místa činu, na kterých však nebyl identifikován. V této souvislosti upozorňuje, že ačkoli svědek M. J. při hlavním líčení uvedl, že na kamerovém záznamu ho poznal podle barvy vlasů, pachatel na záznamu má na hlavě kapuci. Rovněž pak měl obviněného, spolu se svědkem T. Ch., rozpoznat podle způsobu chůze, pachatel na záznamu žádnou specifickou chůzi neměl. K výpovědi svědka R. B. zdůrazňuje, že ačkoli svědek tvrdí, že v pachateli poznal obviněného, v době takové identifikace měla být tma. Svědeckou výpověď tedy považuje za nedůvěryhodnou. Přesto však, i kdyby dle jeho názoru soud ze svědecké výpovědi vycházel, mohlo by se jednat pouze o pokus krádeže. Pokud se týká jednání, kdy měl obviněný řídit vozidlo pod vlivem návykové látky, obviněný uvádí, že neměl v úmyslu řídit, nebyl na pozemní komunikaci, stál pouze na odpočívadle a měl klíčky v zapalování. V daném případě nezpůsobil žádnou škodu, ani se necítil být ovlivněn návykovou látkou. Obviněný je dále přesvědčen, že je rovněž nesprávný výrok o trestech. Soudům vytýká, že v rámci předmětného řízení mu byl jedním rozsudkem uložen trest odnětí svobody v délce celkem 70 měsíců, tedy převyšující pět let, jakožto horní sazby pro nejpřísněji posuzovaný trestný čin (krádež) a jedná se tak o nerespektování zákonné horní sazby. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Příbrami (příp. Krajskému soudu v Praze) znovu k projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k dovolání obviněného se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy . Dále lze rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud shrnuje, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, lze vyčíst znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. (ev. tr. ř.)
V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutky tak, jak je popsáno v rozsudku Okresního soudu v Příbrami a náležitě tam odůvodněno. V souvislosti s námitkami obviněného je nezbytné konstatovat, že se jedná nejen o opakování obhajoby, ale dokonce o její přesnou citaci. Na takové námitky, pokud by nebyly obsahem dovolání, by dopadalo rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Totožnými námitkami se již zabýval ve svém usnesení odvolací soud, který se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil. V této souvislosti nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který se podrobně a systematicky zabývá rozborem důkazů k jednotlivým útokům, případně odkázat na usnesení soudu odvolacího, který úvahy a závěry Okresního soudu v Příbrami dále rozvíjí.
Nad rámec úvah soudů nižších stupňů Nejvyšší soud uvádí následující. Pokud obviněný odmítá závěr, že by se měl v rámci prověrky přiznat, nelze této přisvědčit. Podle §104e odst. 1 tr. ř. se prověrka na místě koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu, jedná se tedy o zvláštní způsob dokazování. Prověrka na místě se provádí, jestliže je třeba (např. pro odstup času, pro vzniklé rozpory nebo nedostatky ve výpovědích, které nelze jinak odstranit, anebo z jiných důvodů) za osobní přítomnosti vyslechnuté osoby doplnit nebo upřesnit důležité údaje pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Prověrka na místě je úkonem, při kterém vyslechnutá osoba (podezřelý, obviněný, svědek) ukazuje (označuje) místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí, popíše na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k této události a demonstruje určitou činnost, o které vypovídala. To vše pak orgán činný v trestním řízení pozoruje, zaznamenává a porovnává se skutečnostmi uvedenými v prověřované výpovědi. Místem se zde rozumí vymezení prostoru, na kterém nebo ve kterém mělo dojít ke skutečnostem důležitým pro trestní řízení, zejména ke spáchání trestného činu nebo k událostem s ním souvisejícím. Za tím účelem se potvrzuje samotná existence určitého místa, ověřuje se shoda údajů obsažených ve výpovědi se skutečnou situací na místě a rozsah znalosti vypovídající osoby o tomto místě. O provedení prověrky na místě je třeba sepsat protokol. Mimo obecných náležitostí je v něm třeba podrobně popsat okolnosti, za nichž byl tento úkon prováděn, jakož i jeho obsah a výsledky. V protokolu o prověrce na místě se tedy uvedou zejména údaje o podmínkách, za nichž byl tento úkon prováděn, o situaci na místě a o tom, jaká místa a objekty přítomná osoba ukázala a popsala, jak se na místě chovala a orientovala, popřípadě jakou činnost a jakým způsobem demonstrovala. Protokol o prověrce na místě se považuje za listinný důkaz. Důvodem a účelem provedení prověrky na místě bylo v daném případě objasnit přesné místo a způsob provedených krádeží. O provedené prověrce na místě byl pořízen protokol, jehož součástí je rovněž fotodokumentace (č. l. 665 – 675). Dovolatel byl v rámci tohoto úkonu poučen, což stvrdil svým podpisem (č. l. 666). V rámci prověrky dovolatel navedl příslušníky Policie ČR, kteří prověrku prováděli, nejdříve k obchodu Siva, poté k obchodu Outlet, Timeout, Trisport, Studio hračky, prodejně Hervis, Planeo elektro, Baťa a nakonec k prodejně Eurolidovka. Na jednotlivých místech popsal způsob, jakým do prodejny vnikl („tento obchod jsem několikrát vykradl a dovnitř jsem se dostal po vykopnutí dveří“, str. 3 Protokolu o prověrce na místě), příp. popsal způsob, jakým se do obchodu pokusil dostat („tady jsem se snažil roztáhnout posuvné dveře, ale dovnitř jsem se nedostal“, str. 3 Protokolu o prověrce na místě). Obviněný svým podpisem na čtvrté straně Protokolu potvrdil, že protokol odpovídá stavu, průběhu a zjištěním v něm uvedeným.
V souvislosti s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést následující. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že trestného činu ohrožování pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. V projednávané věci je nesporné, že obviněný v inkriminované době řídil motorové vozidlo, což je nepochybně činnost, při které hrozí nebezpečí životu a zdraví lidí i značné poškození majetku, poněvadž již ze samotné povahy vozidla je zřejmé, že svou hmotností a motorickou silou může způsobit vážné destrukční následky. Pokud obviněný tvrdí, že vozidlo neřídil, nebyl na pozemní komunikaci, stál pouze na odpočívadle a měl klíčky v zapalování, jedná se o pouhé předkládání vlastní skutkové verze a snahu vyvinit se. Jako nezbytné je třeba uvést, že se jedná o ohrožovací trestný čin, tedy že k dokonání stačí pouhé ohrožení chráněných zájmů, ke skutečnému porušení tedy dojít nemusí (k tomu přiměřeně srovnej R 62/1967-I.: Ke spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku stačí po objektivní stránce, aby jednáním pachatele po požití alkoholických nápojů vznikla možnost ohrožení chráněných zájmů). V řízení před soudy bylo prokázáno, především pak výpovědí svědka R. B., jakožto zasahujícího policisty, že obviněného kontrolovali jako řidiče motorového vozidla na místní komunikaci, kdy obviněný vozidlo řídil. Nesporné je také to, že obviněný vozidlo řídil poté, co předtím požil jiné návykové látky - metamfetamin. Sám požití pervitinu přiznal a při lékařském vyšetření měl obviněný v krvi 304 ng/ml metamfetaminu a 24 ng/ml metabolitu amfetaminu. Jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen, o jakou návykovou látku a o jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky (R 23/2011). V této souvislosti byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. l. 22 – 23). Ze znaleckého posudku vyplývá, že hraniční mez, podle které se řidič považuje za ovlivněného jinou návykovou látkou, je pro amfetamin i metamfetamin 25 ng/ml. Minimálně tedy v případě látky metamfetamin se jedná o výrazné, několikanásobné překročení stanovené hranice a na základě těchto údajů soudy správně dovodily (např. str. 23 rozhodnutí soudu prvního stupně), že obviněný nebyl způsobilý k řízení vozidla. Nejvyšší soud vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním, které soudy obou instancí vyvodily z provedených důkazů vypovídajících o míře ovlivnění obviněného jinou návykovou látkou a o snížení jeho řidičských schopností, neshledal pochybení v právním posouzení skutku jako trestného činu ohrožování pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění totiž vypovídají o tom, že obviněný nebyl způsobilý bezpečně řídit motorové vozidlo. Pokud přesto tuto činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem jiné návykové látky, vědomě vykonával (byť na krátkou vzdálenost jízdy), naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že uvedený dovolací důvod může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících buď v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (viz již výklad shora). Z uplatněné argumentace obviněného je nepochybné, že tento uplatňuje dovolací důvod spočívající v druhé variantě citovaného ustanovení, neboť se domnívá, že mu byl uložen trest, který nerespektuje zákonnou horní hranici trestní sazby, kterou byl v předmětné věci ohrožen. Konkrétní překročení horní hranice zákonné trestní sazby spatřuje obviněný ve skutečnosti, že rozsudkem soudu I. stupně, který byl potvrzen soudem II. stupně, mu byly uloženy dva stejné druhy trestu, a to dva tresty odnětí svobody nepodmíněně, které ve svém souhrnu přesahují horní hranici trestní sazby stanovené za přečin krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, neboť mu byl v součtu uložen trest odnětí svobody v trvání 70 měsíců.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uplatněná argumentace po formální stránce naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný se domnívá, že mu jedním odsuzujícím rozsudkem nemohou být uloženy dva stejné druhy trestů odnětí svobody, které ve svém součtu převyšují horní hranici trestní sazby, za nejpřísnější trestný čin, pro který byl ve věci soudem I. a II. stupně uznán vinným. Lze tedy mít za to, že uplatněná argumentace naplňuje citovaný dovolací důvod.
K argumentaci obviněného lze uvést následující. V předmětné věci byly obviněnému rozsudkem soudu I. stupně ukládány 2 stejné druhy trestů, a to tresty odnětí svobody nepodmíněně. Z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že obviněný byl odsuzován za pokračující trestnou činnost majetkového charakteru, které se měl dopustit více útoky v období od 11. 10. 2012 do 10. 7. 2013, kdy kromě této majetkové trestné činnosti se dne 12. 9. 2013 dopustil skutku, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. 17 rozsudku soudu I. stupně). Soudy I. a II. stupně správně dospěly k závěru, že v dané věci jsou splněny zákonné podmínky pro ukládání dvou samostatných trestů, neboť majetková trestná činnosti obviněného, ve které bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod II. rozsudku soudu prvního stupně byla s pohledu ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. spáchána až po doručení návrhu na potrestání ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 221/2012, kdy v této věci byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1) tr. zákoníku ve spolupachatelství. Návrh na potrestání byl obviněnému doručen dne 25. 3. 2013, kdy téhož dne byl doručen obviněnému i trestní příkaz, který má z pohledu ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku povahu odsuzujícího rozsudku. Skutek, pro který byl obviněný pravomocně odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 221/2012 pak představoval pokračující útok ke skutkům uvedeným pod body I. 1, 2, 3, 4, 6, 7 a 8 rozsudku soudu I. stupně (které byly spáchány v době od 11. 10. 2012 do 23. 3. 2013), což znamená, že za trestnou činnosti uvedenou pod body I. 1 - 8 rozsudku soudu I. stupně bylo nutno ukládat úhrnný společný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně zbývající trestné činnost uvedené pod body II.1-16, 17 byly splněny podmínky pro uložení společného úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, když společný trest byl ukládán k rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. 4 T 61/2014, k rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 3. sp. zn. 4 T 172/2013 a k rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 4 T 67/2013.
Za trestnou činnost uvedenou pod body I. 1 - 8 rozsudku soudu I. stupně byl trest ukládán podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, když obviněný jednáním popsaným pod body I. 1 - 8 spáchal pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Nejpřísnější trestný čin představoval přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 1-5 let nebo peněžitým trestem. Jestliže soud I. stupně uložit obviněnému za uvedenou trestnou činnost trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou jednalo se o trest uložený v zákonné sazbě. V dané souvislosti lze ještě doplnit, že trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 12. 2012 sp. zn. 3 T 221/2012 byl obviněný odsouzen pouze za jeden útok (bod 5) a tomuto také odpovídal původně tímto rozhodnutím ukládaný trest.
Obdobná se situace v případě ukládání trestu za trestnou činnost uvedenou pod bodem II. rozsudku soudu I. stupně, kdy obviněný se jednáním popsaným pod bodem II. 1 - 6 dopustil pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (šlo o jednání spáchané od 31. 3. 2013 do 10. 7. 2013). Jednáním popsaným pod bodem II. 17 se pak dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. I v případě této trestné činnosti byl trest správně ukládán podle §205 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud soud I. stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 46 měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jedná se o trest uložený v zákonné sazbě, když obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody až na 5 let.
Ohledně námitky obviněného, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu, neboť mu byl rozsudkem I. stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců a 46 měsíců, takže dohromady mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 70 měsíců a tudíž trest nad horní hranici trestní sazby stanovené §205 odst. 3 tr. zákoníku, která činí 5 let (60 měsíců) je třeba uvést, že této nelze přisvědčit.
Lze totiž mít za to, že pokud se týká důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak se uložením trestu mimo trestní sazbu rozumí situace, kdy obviněnému je ukládán za veškerou trestnou činnost uvedenou v odsuzujícím rozsudku jeden druh trestu, ať již úhrnný, souhrnný či samostatný. Druhy trestů jsou uvedené v §52 tr. zákoníku, kdy trest odnětí svobody představuje nejpřísnější trest, který je zároveň univerzálním druhem trestu, kdy při ukládání tohoto druhu trestu je možno uložit i jiné druhy trestu uvedené v §52 s výjimkou druhu trestu uvedených v §53 odst. 1 tr. zákoníku. V praxi samozřejmě není vyloučeno, aby za veškerou trestnou činnost bylo ukládáno více druhu trestů vedle sebe. Např. vedle trestu odnětí svobody je obviněnému uložen i trest zákazu činnosti či peněžitý trest. Je ovšem vyloučeno, aby byl za veškerou trestnou činnost, pro kterou je obviněný odsuzován jedním rozsudkem a je mu za tuto trestnou činnost ukládán jeden trest, byl obviněnému opakovaně uložen stejný druh trestu, např. dva tresty odnětí svobody. Pokud jsou ovšem v případě jednoho odsuzujícím rozsudku týkající se téhož obviněného splněny zákonné podmínky pro uložení dvou samostatných trestů, tedy jsou splněny zákonné podmínky pro rozdělení trestné činnosti např. proto, že za část trestné činnosti je nutno ukládat trest souhrnný podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a za zbývající např. trest společný podle §45 odst. 1 tr. zákoníku či samostatný trest, může být tímto rozsudkem uloženo více stejných druhu trestů. Uložením trestu mimo trestní sazbu pak není, pokud součet takto uložených stejných druhu trestu přesáhne horní hranici trestní sazby. Proto nelze argumentaci obviněného přisvědčit.
S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. P. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovila:
JUDr. Marta Ondrušová